S odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj, i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:
https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html
Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:
https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html
Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím
41. část
František Neužil
Rozdíly mezi těmito politickými stranami byly náboženské (nábožensko-filosofické, teologické) a týkaly se především již mnohokrát v naší teoretické studii nastíněné otázky "transsubstanciace" (čili "přepodstatnění" chleba a vína na tělo Kristovo a Kristovu krev poté, co kněz pronese při bohoslužbě posvěcovací formuli):
a) Táboři vycházeli – máme na mysli oficiální táborské stanovisko, jež formuloval Mikuláš Biskupec z Pelhřimova a které se na Hradišti hory Tábor prosadilo poté, co zde byla zlomena chudinská lidovláda, a táborský svaz se stal svazem měšťansko-šlechtickým – jak jsme již uvedli, z Viklefova remanenčního pojetí eucharistie;
b) Sirotci se řídili původním Husovým pojetím konsubstanciačním;
c) Pražané pak – obzvláště "mistr-fistr" Jan Příbram, "velký pronásledovatel všeho kacířstva, obzvláště kacířství pikartského" – se v otázce eucharistie vůbec nelišili od dogmatické ortodoxní věrouky katolické.
Z toho důvodu je možné, jak se alespoň zdá, porozumět tomu, že se objevily názory, podle nichž lze husity z nábožensko-politického hlediska rozdělit na tábority a kališníky; dle jiného výkladu by takové rozdělení platilo pouze v době, kdy na Táboře byla chudina v početní převaze a zároveň i vládla.186
V naší teoretické studii jsme hovořili o stranách rozličných sociálně ekonomických vrstev měšťanstva, šlechty a vrstev selsko-plebejských, chudiny na venkově a mezi městským obyvatelstvem, a to v souvislosti s chiliastickými proroctvími radikálních kazatelů, o nichž jsme prohlašovali, že odrážela a vyjadřovala objektivní celotřídní zájmy, sny a touhy chudiny po sociálně spravedlivém systému. Takové přístupy jsou ovšem z hlediska marxistické filosoficko-ekonomické teorie dosti zjednodušené, neboť pojem "venkovská a městská chudina" v české středověké feudální společnosti není v přímém souladu s marxistickými ideově teoretickými a metodologickými přístupy ke zkoumání třídně sociální dělby práce a strukturace společnosti, podstatného a zásadního rozdílu mezi strukturací výrobně (organizačně) technickou (čili výrobně silovou), (profesně zaměstnaneckou) a sociálně ekonomickou (třídně sociální), nýbrž spíše odpovídá buržoazní stratifikační sociologické teorii, která vychází nikoli z výroby, z rozdílů mezi masami lidí v poměru k vlastnictví či nevlastnictví výrobních prostředků, leč z rozdílů mezi lidmi v oblasti rozdělování a zařazuje jednotlivce do rozličných "tříd" – nejznamenitějším teoretickým objevem stratifikační teorie a metodologie je zvláště tak zvaná "střední třída" v moderní občanské buržoazní společnosti – podle výše reálných příjmů, velikosti majetku a hmotné životní úrovně, z čehož pro marxistickou filosoficko-ekonomickou teorii a metodologii (když se marxistická sociologie snaží uchovat jisté racionální momenty a určitý poznávací přínos stratifikačních přístupů) plyne, že "chudoba" či "bohatství" představují nejbližší a bezprostřední sociálně ekonomické souvislosti a parametry postavení lidí v profesně zaměstnanecké dělbě práce.
Táborská venkovská a městská chudina nebyla třídně vyhraněná, nevytvářela sociálně ekonomicky stejnorodou společenskou třídu, neboť kupříkladu námezdní dělníci (nádeníci) ve městech se objektivní vlastnickou (respektive nevlastnickou) rolí (i nevlastnická sociálně ekonomická role je vlastnicko-třídní funkcí) lišili jak od chudých řemeslníků, kteří byli pracujícími soukromými vlastníky, tak i od poddaných sedláků na vesnicích; v rámci vykořisťované společenské třídy poddaných pak existovaly i vnitrotřídní rozdíly mezi sedláky, držiteli selských statků a jejich pacholky a čeledíny. Venkovská a městská chudina, která se sešla na Hradišti hory Tábor, představovala složitou tříšť rozdílných sociálně ekonomických skupin a vrstev, které nemohly mít stejný objektivní celotřídní zájem, a tudíž přestože byly sny a touhy po sociálně spravedlivém společenském uspořádání u lidí, kteří k nim náleželi, jelikož patřili k feudálním společenským zřízením sociálně ekonomicky diskriminovaným masám pracujících, určitě velice silné a intenzivní, nemohly zároveň nemít pouze abstraktní, nejasnou a mlhavou povahu. Skutečnost, že mezi táborskou chudinou byli čeledíni, pacholci, nádeníci a tovaryši, ale i chudí řemeslníci, kteří se chtěli stát mistry, sedláci, chalupníci, podruzi i zbídačelí žebráci a tuláci, utvářející nepřehledný konglomerát nejednotných, odlišných, různorodých či dokonce protikladných sociálně ekonomických funkcí a rolí, revoluční zápas táborské chudiny výrazně oslabovala.
Obdobným způsobem byla ovšem dle typu vlastnické subjektivity a každodenní sociálně ekonomické praktické aktivity třídně diferencována i strana kališnického měšťanstva a husitské nižší a střední šlechty. Bohatí kupci – včetně těch, co se zabývali veskrze bohulibou sociálně ekonomickou praxí půjčování peněz na lichvářský úrok – spolu se zámožnými řemeslnickými mistry náleželi v souladu se svou objektivní vlastnicko-třídní funkcí ke třídě pracujících soukromých vlastníků a zbožních malovýrobců; vladykové, zemané, panošové187, rytíři náleželi svou objektivní třídně sociální rolí ke třídě feudálních vykořisťovatelů, i když jim, jako tomu bylo například u vladyky Ctibora z Hvozdna z Jiráskova románu, nepatřila ani jedna celá vesnice, leč pouze její díly, zároveň pak byli vystaveni sociálně ekonomické konkurenci a vnitrotřídnímu rozporu uvnitř feudální třídy s panskou sociálně ekonomickou vrstvou šlechtického stavu, což bylo již ve čtrnáctém století v době panování "otce vlasti" Karla IV. příčinou začínajícího sociálně ekonomického úpadku stavu vladycko-zemanského. Nevykořisťovatelská společenská třída různých sociálně ekonomických skupin a vrstev měšťanstva, zahrnující odstíny vlastnické subjektivity v rámci třídy pracujících soukromých vlastníků výrobních prostředků a malovýrobců zboží, byla svázána cechovní organizací řemeslné výroby, což napomáhalo tomu, že i v oblasti duchovní nábožensko-filosofické praktické činnosti (neboli ve světonázorovém rozměru nábožensko-filosofického společenského vědomí a sebevědomí) se městští řemeslníci a kupci cítili spíše součástí feudálního řádu než jeho cizorodým prvkem.188
Heroický pokus táborské chudiny o zlomení feudálního vykořisťovatelského společenského řádu, jenž v proroctvích o Kristově příchodu a nastolení božího království zpochybňoval autority, instituce, názory i představy, které jsou společné všem výrobně vztahovým a sociálně ekonomickým formacím, založeným na třídních protikladech, byl podniknut nejen proti světským a církevním feudálům, nýbrž i přes hlavy měšťanstva, a tím na staletí předběhl dějinný vývoj, předstihl nejen přítomnost, ale i budoucnost, sotva se na obzoru rýsující moderní měšťáckou společnost. Takové předbíhání současnosti i budoucnosti mohlo být ovšem "jen násilné, fantastické a při prvním pokusu o praktické uskutečnění muselo vrhnout hnutí zpět do omezených hranic, které tehdejší poměry jedině připouštěly."189
Ideoví a političtí vůdci táborské chudiny vytyčovali směrnice boje nikoliv podle vzájemného vztahu společenských tříd a zralosti výrobních vztahů, nýbrž jen podle mlhavě prožívaných potřeb, tužeb a snů vykořisťovaných lidových mas, které byly podle svých objektivních vlastnicko-třídních rolí značně rozrůzněné, a proto nemohly poskytnout chiliastickým fantaziím a plánům dostatečnou třídně sociální základnu a politickou oporu. Tento rozpor mezi touhou, snem a skutečným stavem hospodářských a sociálně politických poměrů byl od samotného počátku smrtelným nebezpečím chiliasticko-pikartského hnutí a předurčoval hrdinský zápas táborské chudiny k záhubě a ztroskotání.
Musíme ovšem odmítnout jako povrchní a nesprávný výklad, že se moc táborských chiliastů rozplynula, když se prý nevyplnila proroctví o Kristově příchodu na zem, s nímž se běžně setkáváme ve starší, zvláště pak buržoazní historické literatuře. Všechny pokusy vyložit pád chiliasmu z toho, že se na konci roku 1420 nenaplnila proroctví o pádu starého světa a nástupu Kristova království, mají svůj původ u Jana Příbrama a v jeho spisu "Život kněží táborských". Ještě jednou připomeňme postřeh Roberta Kalivody, že díky aktivnímu úsilí "radikálně levicového" politického křídla táborských kněží došlo velmi rychle k zásadní obsahové proměně chiliastické ideologie, neboť radikální kazatelé vysvětlovali na Táboře nově příchozím, že Tábor se může stát v době, kdy nastává "konec světa", "svatým městem" a místem spásy "věrných boží pravdě" jedině tehdy, pokud se táborité nebudou spoléhat na to, že bůh bude dělat veškerou dějinotvornou práci za lidi: Kristovu příchodu nutno porozumět jako obrazné alegorii, jejímž obsahem a podstatou je proces revolučně demokratických přeměn společnosti a která se rozplývá v revoluční aktivitu lidí; hlavním smyslem "skonání věků" je právě revoluční přestavba společnosti, která se stává opravdovou metodou společenských přeměn, obrody a obnovy celého světa; novým obsahem pojmů "konec světa" a "skonání věků" je revoluční konflikt, jenž zahrnuje jako jeden z hlavních cílů revolučního boje zábor majetku nepřátel a jeho převedení do vlastnictví lidu, což umožní "věrným" nastolit nový společenský řád.190 Je ale zajisté možné, že marné čekání na rajské blaženství mohlo u některých táborů vyvolat pocity nespokojenosti, takže někteří, trpíce hlad, psotu a nouzi, jali se reptat a žehrat proti chiliastickým prorokům, hlavní příčinou porážky táborské chudiny však byly objektivní podmínky, v nichž se třídně a sociálně ekonomicky nezralý politický subjekt pokoušel předběhnout zákonitosti dějinného vývoje.
Poznámky:
186) Viz tamtéž, str. 34-36 a Macek, J.: Tábor... II. díl, v citovaném vydání str. 362-363. To, že Jan Žižka stál v ohledu náboženském i politickém nikoli na krajní, leč středové pozici, dosvědčuje Palacký – viz Palacký, F.: Dějiny..., v citovaném vydání str. 587-588. Okrajová poznámka: není známo, že by někdo z vážených a ctihodných mistrů slovutné Karlovy univerzity projevoval nějaké sympatie ke straně kněze Jana Želivského. Ví se naopak, že kupříkladu mistr Jakoubek ze Stříbra svého času proti Želivskému velmi ostře vystoupil a vyčetl mu v jednom ze svých listů přeměnu v "kněze krvavého", jenž "dříve kázal proti zabíjení a dnes učí opak". (Viz například Kalivoda, R.: Husitská ideologie, v citovaném vydání str. 410).
187) Wikipedie nám sděluje, že – alespoň do roku 1620 – se česká šlechta dělila na:
a) nejvyšší stav "pánů korouhevních";
b) střední "stav rytířský";
c) "stav vladycký", jenž byl nejnižším šlechtickým stavem a patřili k němu vladykové, zemané a panošové.
Panoš byl nižší, nebohatý šlechtic, nalézající se ve služebném postavení u panovníka či nějakého "korouhevního pána". Někdy se uvádí dělení pouze na dva šlechtické stavy:
a) stav "pánů korouhevních";
b)stav "rytířský".
Zpočátku (tedy patrně od desátého či jedenáctého století) se "vladyky" nazývali v Čechách všichni šlechtici, neboli "lidé urození" – zřejmě památka na původní rodovou šlechtu, rodové a kmenové náčelníky z předpřemyslovské doby. Od století čtrnáctého začal údajně titul "vladyka" označovat příslušníka nižšího či nejnižšího šlechtického stavu. "Vladyku" vyznačoval pouze erb a přídomek "z" ve jméně (kupříkladu právě Ctibor z Hvozdna); "zeman" byl "vladyka" se "zemí" neboli se statkem, na němž hospodařil se svou čeledí, osobně poddanými lidmi; "rytíř" pak byl šlechtic, jenž se na rozdíl od "zemana" živil válčením coby "voják Kristův" a "ochránce vdov a sirotků".
188)V monografii o roli Tábora v husitském revolučním hnutí se uvádí, že v husitské době se "uvnitř feudalismu ještě nerozvinuly dostatečně výrobní síly" (Macek, J.: Tábor... II. díl, v citovaném vydání str. 366). Toto poměrně kategoricky vyslovené tvrzení se nám nezdá být zcela přesné. Je přece známo, že již ve druhé polovině čtrnáctého století se například ve Florencii rozvinula a byla prakticky využívána taková společenská výrobní síla, jakou byla manufakturní organizace živé konkrétní práce námezdních dělníků v rukodílnách ("manufaktura" = česky "rukodílna"), která umožňovala rozvinout formální podřízení práce peněžnímu variabilnímu a konstantnímu kapitálu, jejž do výrobního procesu vkládali majitelé rukodílen a díky čemuž pak v lůně feudálního výrobního způsobu vznikaly zárodečné buňky a prvky kapitalistických výrobních vztahů a vlastnických struktur. A současně je známo, že především Žižkovým přičiněním vzniklo na Táboře početné stálé a pravidelné vojsko, které disponovalo na svou dobu prvotřídními střelnými zbraněmi a bylo složeno z ukázněných a skvěle vycvičených bojovníků – dokonale vycvičeni byli především vozatajové ovládající bojové vozy –, takže se vojenské jednotky táborské "obce polem pracující" dovedly neuvěřitelně rychle přesouvat z místa na místo a skvěle pružně pomocí vozové hradby takticky manévrovat v průběhu bojových operací. Copak to nebylo využití manufakturní (snad bychom dokonce mohli říci, že i tovární) dělby a organizace práce (několik staletí před tím, než první továrna spatřila světlo světa) v oblasti vojenské strategie a taktiky? (Srovnej se str. 75-76 naší studie).
189) Engels, F.: Německá selská válka. In Marx, K. – Engels, F.: Sebrané spisy sv. 7., v citovaném vydání str. 375.
Moje poznámky:
Velmi bych se rozpakoval nasadit složité dění na kopyto zjednodušeně chápaného třídního boje, nestačí ani kopyto stratifikace. Zde je velmi důležité, kdo a jak se podílí na vícerozměrném procesu realizace vlastnických vztahů.
S tím částečně souvisí vnitřní boje o pozici v probíhajícím revolučním hnutí. Neužilova chudina prohrála ani ne tak kvůli své roztříštěnosti, ale kvůli tomu, že ve snaze dostat se do popředí hnutí dočasně získávali vrch představitelé radikálního proudu, což vedlo hnutí k izolaci, ztrátě spojenců, přeměny spojenců v odpůrce a následné porážce radikalismu těmi, kdo se dokázali stát hegemonem stabilizace dosažených výsledků revolučního hnutí. Zde – dle mého názoru – sehrál klíčovou pozitivní roli Hynce Ptáček z Pirkštejna.
(Pokračování)