S odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj, i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

43. část

František Neužil

To, že Janu Želivskému byla zjevně cizí – mnohdy vskutku blouznivá – chiliastická proroctví, ilustruje již několikrát zmíněná scéna jednání o vojenské pomoci táboritů Praze z filmu "Proti všem", v níž radikální táborský kněz Jan Bydlinský vyčítá členům pražského poselstva: "Jen řekněte pravdu, máte strach o plné truhlice!"

Janu Želivskému se zdá být takový odsudek nespravedlivým: "Nekřivdi nám! Copak jsou v Praze jenom bohatí kupci? Co ty tisíce věrných chudých bratří? Povstali jsme stejně jako vy proti papeži i proti králi!"

Bydlinský zmírňuje svou kritiku: "O tobě nepochybujeme, Jene Želivský! Ale pak vyjdi s věrnými a přijďte k nám na Tábor!"

Do rozhovoru vstupuje Petr Kániš: "Tábor je město spasených! Ostatní všechno lehne popelem! Nastane konec světa!"

"Blouzníte bratří?", reaguje rozhořčeně na tato slova Želivský: "Myslíš, že vy sami jediní se ubráníte proti Antikristovi?"

Z nastíněné polemiky vskutku plyne, jak se alespoň zdá, "konečný závěr moudrosti", že radikální kněz Jan z Želiva, jehož husitská revoluce učinila politickým vůdcem pražské chudiny, neporozuměl tomu, že chiliastické vize vyjadřují při vší fantastičnosti sny a touhy diskriminovaných a vykořisťovaných sociálně ekonomických mas ve třídně sociální strukturaci feudální společnosti a nedovedl dát těmto snům a touhám racionálnější, méně mystický ideologický výraz, nedostál požadavkům, jež na něho kladlo husitské revolučně demokratické hnutí – i když měl zajisté z momentální konkrétně historické situaci odpovídajícího, pragmaticky účelového hlediska pravdu, že Tábor jakožto středisko ideového a politického zápasu protifeudální strany chudinské lidovlády v českých zemích se nemůže sám ubránit proti hordám "křižáckých antikristů", žoldáků "šelmy ryšavé". A kazatelům chiliastických proroctví schází v této scéně určitá pružnost myšlení, projevující se v "kousku" pragmaticky účelového postoje a politického realismu, která by jim dovolila pochopit, že proroctví o "konci světa" nemusejí chápat zcela dogmaticky, čímž by dospěli ve svých úvahách k závěru, že i když je Tábor město spasených a ostatní všechno lehne popelem, nastane konec světa – čili především "šelmy ryšavé", uherského krále Zikmunda, římského papeže, žoldáků z křižáckých hord, Oldřicha z Rožmberka i všech ostatních feudálních magnátů, katolických prelátů, klášterních mnichů, prostě všech "nepřátel zákona božího a svaté pravdy Kristovy" – neznamená to, ještě, že by onen zmíněný "konec světa", při němž bude zničena a spálena i Praha coby "hříšný Babylón, musel nastat nejbližším okamžikem a kněz Jan Želivský by měl i se všemi "věrnými" odejít ihned na Tábor a oslabovat tak boj husitské Prahy proti "tomu králi babylonskému".  

K již řečenému bychom snad mohli ještě dodat, že ke slabinám táborské chudiny náleželo i to, že neměla a nevydala ze sebe schopné organizátory a vojenské hejtmany. Bylo samozřejmé, že lidé, kteří byli ve svém životě až dosud odkázáni pouze na službu a podřízené postavení, neměli dostatek zkušeností s vedením vojenských jednotek, a proto není divu, že se do čela husitských vojsk dostávali zkušení válečníci, pocházející především z řad chudého rytířstva. Rovněž je pochopitelné, že jen několik málo z příslušníků vladyckého a zemanského stavu – dokonce snad pouze Mikuláš z Husi – se (alespoň v otázce královské volby) ztotožňovalo s chiliastickým programem chudiny, jejímiž politickými vůdci se stali radikální lidoví kazatelé, kteří se, což je poměrně srozumitelné, samozřejmě museli věnovat především zájmu o náboženské otázky a spory – a nemohli se kupříkladu věnovat konkrétní organizaci hospodářského života táborské obce.  Nedostatek schopných vůdců se pak zvlášť těžce projevil v období otevřeného mocenského a vojenského střetnutí s táborskou šlechticko-měšťanskou stranou.

Zároveň si ale musíme být vědomi, že nastíněná sociálně psychologická charakteristika je značně zjednodušená, neboť je nezbytné mít stále na zřeteli, že o společenství táborských pikartů a adamitů víme velice málo a to, co víme, je velmi zkreslené. Vždyť doboví kronikáři, píšící o "pikartských bludařích" a "adamitských šílencích", byli vedeni zuřivou, až za hrob jdoucí nenávistí ke "kacířům", jak bylo vlastní středověkému člověku, myslícímu a jednajícímu v logice nábožensko-filosofického "ducha doby gotické"195, a proto vykreslovali vůdce chiliastických pospolitostí, pokud pocházeli z lidových sociálně ekonomických vrstev, v ještě temnějších barvách než obyčejné členy. Z toho důvodu nelze přesně určit, zda ze sebe venkovská a městská chudina, jež na Táboře vytvořila třídní ideově politický svazek, v krátkém období trvání chudinské lidovlády v táborské obci vydala či nevydala schopné organizátory, kteří by se za příznivých sociálně politických okolností mohli stát politickými vůdci i vojenskými hejtmany. Můžeme pouze konstatovat s pravděpodobností hraničící s jistotou, že na Klokotech byli tito potenciálně nadaní organizátoři a vůdci upáleni, nebo později na ostrovské tvrzi na Nežárce Žižkovým vojskem nelítostně povražděni.

Když si uvědomíme naznačené přednosti a nedostatky chudiny, můžeme se též pokusit zhodnotit vzájemný poměr táborské měšťansko-šlechtické opozice a táborské chudiny. I zde se musíme vyvarovat oboustranné idealizace a už předem je nutné odmítnout antihistorické hodnocení, které by šablonovitě a mechanicky vyzdvihovalo pouze chudinu jako pokrokovou sociálně historickou sílu a reformní stranu šlechtické a měšťanské opozice odsuzovalo jako vyloženě reakční. Tento postoj by byl nesprávný už toho důvodu, že pomíjí sociálně ekonomickou a třídně sociální nestejnorodost táborské chudiny, kterou jsme se pokusili nastínit a která byla živnou půdou rozporu mezi chiliastickými sny a objektivními zákonitostmi společenského vývoje, jenž se projevoval, jak jsme již mnohokrát připomínali, kupříkladu v tom, že se sociálně ekonomická rovnost mezi lidmi v období chudinské lidovlády odvozovala v táborské "obci domácí a "obci polem pracující" nikoliv ze způsobu výroby, ale z oblasti rozdělování, a proto se ztotožňovala s rovností majetkovou, která byla výrobně vztahovou formou, jež brzdila rozvoj výrobních sil táborské obce. Snažíme-li se oprávněně a dle historické skutečnosti očistit statečný zápas táborské chudiny od špíny pomluv a lží, vyzdvihnout jeho nesporné kladné a přínosné stránky, nikterak to neznamená, že bychom měli snižovat dějinnou velikost, zásluhy a význam táborské měšťanské a šlechtické opozičně reformní strany v čele s Janem Žižkou z Trocnova.

Bylo by nesprávné idealizovat Žižkův boj, ukazovat jej coby bojovníka proti feudálnímu soukromému vlastnictví a vykořisťování, ideového a politického vůdce chudiny, horlitele za vládu poddaného lidu či občanská a politická práva českého národa. Takovýto Žižka nemá nic společného se skutečností, a pokud tak byl zobrazován, pak mu dodatečně vtiskla tyto rysy lidová tradice, spojující s oslavovanou Žižkovou osobností všechny nejlepší a nejrevolučnější husitské myšlenky, čili i myšlenky chiliastické. Jan Žižka z Trocnova byl politickým vůdcem a mluvčím radikálnějšího, "levicovějšího" křídla měšťansko-šlechtické reformně opoziční strany. Opíral se o měšťanstvo a chudší nižší šlechtu, snažil se získat pro své cíle masy venkovského lidu i chudiny, usiloval však též o spolupráci a pomoc příslušníků stavu "pánů korouhevních" neboli šlechty vyšší. V tomto smyslu je Žižkův politický postoj typický pro část zchudlé nižší šlechty, jež věrně setrvala po boku bojujícího lidu. Jana Žižku z Trocnova, Jana Roháče z Dubé a jiné hejtmany je nezbytné odlišit od vladyků a rytířů, kteří v husitských bojích hledali pouze osobní majetkový prospěch a skončili nakonec po boku panstva, v "bratrské" třídní panské jednotě s největšími reakčními katolickými či kališnickými feudály. Žižkův politický program, ztělesněný ve čtyřech pražských artikulech, nepožadoval zajisté vyvrácení feudálního řádu, ba naopak vycházel ze zásady, že feudální společenské zřízení má zůstat zachováno, neboť je vyjádřením vůle boží a odpovídá "zákonu božímu", současně však proklamoval, že ve společenském systému, založeném na feudálním soukromém vlastnictví výrobních prostředků, jehož organickou součástí jsou robota i poddanský úrok coby jednotlivé kategorie feudální renty, mají být podniknuty hluboké opravy a strukturální reformy, provedena zlepšení ve prospěch všech stavů středověkého "trojího lidu", čili i ve prospěch venkovských poddaných a chudého pracujícího lidu městského. Ústředním nervem svého politického programu učinilo zvláště "levicové" názorové a politické křídlo měšťanské a šlechtické opozice zápas s největším feudálním vlastníkem – církví, čímž získávalo možnost získat spojence nejenom z řad šlechty, nýbrž i z vykořisťovaných sociálně ekonomických vrstev poddaného venkovského lidu, jenž v církevních poplatcích a dávkách spatřoval zcela oprávněně jeden z hlavních zdrojů své bídy a útlaku. Program radikálního křídla husitské šlechtické a měšťanské reformní strany nejlépe odpovídal daným historickým možnostem. Městská řemeslná výroba, městské hradby, městští ozbrojenci i zkušení velitelé z řad vladyků, zemanů a rytířů, kteří právě jako například Jan Žižka měli zkušenost z drobné zbojnické války proti rožmberským ozbrojencům i z válečných tažení v cizině, to byly neobyčejně cenné přínosy, které mohla měšťansko-šlechtická opozice dát husitskému revolučnímu hnutí a jež by chudina nikdy poskytnout nemohla. Jedině pod vedením radikálně "levicového" křídla reformní, o sekularizaci církevního majetku usilující opoziční strany vyznavačů kalicha z řad měšťanů, řemeslníků a kupců či příslušníků zemanského a vladyckého stavu, jejichž mocensko-politickým centrem se stal táborský městský svaz, se mohla soustředit široká názorová a politická jednota husitského lidu, pouze pod takovým vedením mohla být rozdrcena vojenská síla českých katolických pánů, reakčního městského patriciátu a církevních prelátů, na padrť rozbita vojska křižáků.

Moje poznámky:

Hlavní příčina toho, proč se chudina ocitla bez dostatečné ideologie, kterou by mohla sjednocovat širší bázi revolučního hnutí, bylo to, že – jak jsem již psal – se část kněžích podbízela radikální chudině a soutěžila o její přízeň. To je hlavní nebezpečí každého nápravného hnutí zdola. Ta, že se Žižka stal symbolem, bylo patrně právě proto, že nebezpečí konjukturálního radikalismu rozpoznal a tvrdě mu čelil. Ono to asi jinak nešlo.

(Pokračování)