S odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj, i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:
https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html
Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:
https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html
Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím
44. část
František Neužil
Všechno, co bránilo ve vytvoření a udržení této jednoty, ve skutečnosti oslabovalo revoluční hnutí. Proto je nutné vojenský a politický boj strany měšťansko-šlechtické opozice proti straně chudiny hodnotit vcelku jako projev nezadržitelně se k moci deroucích těch třídně sociálních a dějinotvorných sil, které postupovaly ve shodě s možnostmi, jež poskytovaly dané feudální výrobní vztahy i politická organizace feudální společnosti, a proto mohly lépe a bezpečněji zajistit další rozvoj husitského hnutí, programově usilujícího o obrodu církve a reformu celého strukturně systémového uspořádání feudalismu. Ať máme kupříkladu sebevětší sympatie k myšlenkovým výbojům radikálního táborského kněze Martínka Húsky o svátosti oltářní, musíme současně objektivně uznat, že v dané konkrétně historické situaci pikartské názory o problematice "transsubstanciace" při vší nepochybné racionalitě i genialitě ve svých politických důsledcích štěpily a oslabovaly stranu stoupenců kalicha a podobojí, odcizovaly početné vrstvy stoupenců Husova učení právě od politicky "levicového" táborského, relativně nejpokrokovějšího křídla strany měšťansko-šlechtické opozice: právě tato objektivní skutečnost, že táborští "pikartští blouznivci" a "adamitští šílenci" svými myšlenkami předběhli o celá staletí nejen středověkou feudální přítomnost, leč i novověkou kapitalistickou budoucnost, byla základním prvkem oné již zmíněné tragicky osudové dialektiky husitského revolučně demokratického hnutí.
Nelze ovšem zastírat, že vyhlazení náboženských a politických vůdců chudiny probíhalo nesmírně brutálně, za asistence veškerého tehdy obvyklého, inkvizici silně připomínajícího aparátu protikacířského teroru a vítězství měšťansko-šlechtické reformně opoziční strany v sobě od počátku skrývalo nebezpečí, že díky němu získají v husitském reformním hnutí vrch konzervativní živly, které nakonec otevřeně zradí lidové masy. Pokud však stál v čele "levicového" křídla měšťanských či šlechtických reformátorů a opozičníků Jan Žižka z Trocnova, nemohlo dojít k tomu, že by táborská měšťansko-šlechtická opozice couvla od poddaného venkovského lidu a městské chudiny ke světským feudálním pánům, církevním prelátům a ke králi Zikmundovi. Když Petr Kániš kritizoval ve filmu "Proti všem" většinu členů táborské obce, že si zvolili, ačkoli si na Táboře mají být všichni rovni, nad sebe Žižku jako vladaře, jenž je "dnes zavede za těmi kupci do Prahy a zítra k císaři a k papeži", bylo jeho obvinění táborského vojevůdce křivé a hrubě nespravedlivé.
Nesmíme zapomínat, že Žižka neustále bojoval na obě strany: sváděl boj s bývalými pražskými patricii a katolickými šlechtici i východočeskými feudálními pány; na podzim roku 1421 válčil nejen proti chudině, nýbrž i proti Oldřichovi z Rožmberka a západočeskému landfrídu. Již jsme připomenuli, že se brzy sám přesvědčil (vlastně již v letech 1422-1423), že neměl spoléhat na věrnost pražských měšťanů a kališnických šlechticů a zdvihl nakonec – jakoby ve stopách chudiny – zbraň proti konzervativnímu pravicovému křídlu reformně opoziční měšťansko-šlechtické strany. Na Táboře ovšem Žižka nebojoval v roce 1421 proti nějaké "levé úchylce", nýbrž proti politickým vůdcům sociálně ekonomické skupiny, stojící zcela mimo měšťansko-šlechtickou reformní opozici, a tudíž vedl proti táborské chudině nesmiřitelný zápas na život a na smrt jako proti třídnímu nepříteli. Když hovořil František Palacký o Žižkovi, užíval slovního spojení "fanatismus z pobožnosti". Žižka se dle Palackého pokládal za "mstitele zákona božího", jenž mu býval heslem do boje: "zákonu božímu propůjčoval se samozvanec za mstitele, pro zákon boží plenil a vraždil nemilosrdně všecky ty, kteří dle něho živi nebyli."196 Je příznačné, že "otec zakladatel" českého dějepisectví neviděl – kvůli své idealistické filosofické metodě, která sugerovala, že ve feudálním středověku a v husitském období představovaly ontologicky fundamentální, prvotní a základní motivy politického jednání lidí nábožensko-filosofické ideje a teorie (takže například táborští pikartští "kacíři" byli fyzicky zlikvidováni právě, pouze a jedině kvůli svým názorům na eucharistii: ohrožovali přece naději na posmrtnou spásu "věrných bratří a sester" v táborské obci), nechtěl, nedokázal vidět –, že Žižkovo počínání coby "fanatika z pobožnosti" a samozvaného "mstitele božího zákona" odráželo a vyjadřovalo dvojaký vlastnicko-třídní zájem zemanského a vladyckého stavu, díky němuž Žižka nesmiřitelně bojoval jak proti táborské chudině, tak i proti světským feudálním magnátům v čele s Oldřichem z Rožmberka a císařem Zikmundem i katolickým prelátům, kněžím a mnichům coby "nepřátelům božím". Tuto otázku Žižkova poměru k táborské chudině vystihl Karel Marx, když ve svých chronologických výpiscích srovnával Jana Žižku s Oliverem Cromwellem, vojenským a politickým vůdcem anglické buržoazní revoluce, jenž v jejím průběhu zaujímal podobné středové politické postavení mezi dvěma krajnostmi jako Žižka, neboť válčil s královským vojskem a současně bez slitování potlačil o široké masy rolníků a bezzemků, venkovské i městské chudiny se opírající hnutí "kopáčů" ("diggerů"), usilujících o vytvoření svobodné selsko-plebejské republiky a celkovou přeměnu společnosti rovnoměrným rozdělením půdy a výtěžků jejího obdělávání.197
Z toho důvodu lze alespoň částečně souhlasit s hodnocením Žižkova postupu proti táborské chudině, jak je podal ve smyslu běžného pojetí buržoazní historiografie Alois Jirásek, jenž dokázal porozumět základnímu významu Žižkovy politické koncepce pro celý vývoj husitského reformně demokratizačního hnutí, a proto ukázal, že při Žižkově střetnutí s pikarty bylo Žižkovo politické stanovisko konec konců správné. Alois Jirásek, ostatně jako celé buržoazní dějepisectví, však nutně musel zůstat v polovině cesty: vyrovnal se v podstatě správně s hodnocením Jana Žižky, jehož vykreslil jako geniálního vojevůdce se státnickým rozhledem a ryzího vlastence, nebyl však sto porozumět boji táborské chudiny. Jirásek se nemohl zcela zbavit měšťáckého pojetí husitského hnutí v dílech Palackého a Tomka, jímž byl při studiu literatury o husitství nutně ovlivněn: jasně ukázal lidový charakter hnutí a vyzdvihl sociálně ekonomickou stránku zápasu táborů; bez znalosti dialekticko-materialistické teorie o logice zákonitostí historického vývoje lidské společnosti však nebylo možné porozumět revolučně demokratické historické úloze táborské chudiny. Alois Jirásek rovněž neměl možnost prostudovat nové prameny ke studiu husitství, jelikož kniha "Proti všem" se opírala především o Gollovo vydání "Husitské kroniky" a autor románu se ztotožnil s Vavřincem z Březové i v dějinně filosofickém pojetí, a proto úplně odmítl "pikartské blouznění" i "zvrácené adamitské šílenství", které vylíčil v co nejtemnějších barvách při popisu adamitských kolektivních sexuálních orgií přesně tak, jak o tom vykládala Vavřincova kronika. Známe-li ale třídní a sociálně politické zaměření "Husitské kroniky", víme-li o "třídně spravedlivém" a "ušlechtilém" odporu, jejž vážený pražský měšťan a ctihodný univerzitní profesor jakožto "lepší člověk" pociťoval vůči táborské i pražské chudině, pochopíme též z hlediska vědecké historiografie nedostatečné zhodnocení významu boje táborské chudiny v knize Aloise Jiráska, jenž sice podal ve svém románu přímo oslavu lidového Tábora, avšak nepochopil, že vítězové na Vítkově hoře a před Táborem jsou totožní se "zvrhlými adamity" a "kacířskými pikarty". Jiráskův románový portrét paní Zdeny, oddané chiliastické ideologii táborské chudiny, a její čistý zápal, jehož odlesk dopadá i na postavu radikálního kněze Jana Bydlinského, však naznačují, že se Alois Jirásek snažil vidět i mezi pikarty a adamity čestné lidi, oddané vyšším ideálům.198
Domníváme-li se, že mocenský pád Želivského v Praze byl thermidorem, můžeme, pokud chápeme husitství jako (neúspěšný) pokus o protifeudální, buržoazně demokratickou revoluci, patrně za thermidor pokládat i zhroucení mocenské struktury chudinské lidovlády v táborské obci. Proces sociálně ekonomických a sociálně politických změn ve společenském vývoji má funkci sociálně kritickou a funkci sociálně racionalizační a pojem thermidoru souvisí logicky i historicky právě s touto sociálně racionalizační funkcí: jde o mechanismus prosazení pokrokovějšího typu ekonomických poměrů. Pojem thermidoru má tedy formačně třídní obsah, díky němu se v "dějinném terénu" prosazuje společenská třída, která bude v dalším období určující a vedoucí silou společenského rozvoje. Neexistuje thermidor v abstraktní podobě, který vyjadřuje známé úsloví, že "revoluce požírá své děti". Toto "požírání strůjců a dětí revoluce" má vždy konkrétní, formačně třídní smysl a význam, který spočívá v tom, že revoluce rozšiřuje svou sociálně třídní základnu o ty sociálně ekonomické skupiny, jež sice stojí na počátku na straně odpůrců revoluce, ovšem jsou schopny "transformace" a "integrace". Thermidor je tedy pokračováním revoluce, součástí revolučního procesu, ať už se to rádoby filosofickému moralizátorství líbí, či nikoliv.
Poznámky:
195) Vzpomeňme scénu z Jiráskova románu i Vávrova filmu "Proti všem", v níž vladyka Ctibor z Hvozdna do krve zbije svoji dceru, paní Zdenu, za to, že věří kázáním radikálních táborských "kněžíků", že svátost oltářní je modla, "motýl" a dokonce se i modlí za to, aby i on jim uvěřil – přičemž rozhořčení pana Ctibora z faktu, že se z jeho dcery stala "kacířka" a "rouhačka", bylo zajisté "svaté" a upřímné; ideové a politické přesvědčení o nezbytnosti bez slitování pronásledovat a hubit kacíře, jelikož si touto navýsost bohulibou aktivitou "věrný křesťan" zabezpečuje spásu své nesmrtelné duše na věčnosti, bylo, jak jsme již mnohokrát uváděli, v souladu s ve středověku vládnoucí nábožensko-filosofickou ideologií, kterou sdíleli papeženští katolíci i husitští kališníci, a odpovídalo i objektivnímu celotřídnímu, vlastnickému a mocenskému zájmu feudální společenské třídy, k níž náležel i hvozdenský zeman.
196)Viz Palacký, F.: Dějiny..., v citovaném vydání například str. 602-604; zmíněný citát lze nalézt na str. 602.
197)Viz Macek, J.: Tábor... II. díl, v citovaném vydání str. 370. Ze Žižkova politického chování coby "nesmiřitelného bojovníka proti nepřátelům božím" lze zřetelně vyčíst, že jeho životním ideálem a snem bylo poklidně hospodařit na svém zemanském dvorci uprostřed nepočetné poddanské čeledě. A o tento pro členy vladyckého a zemanského stavu tak logický a přirozený smysl života jej oloupili rožmberští žoldnéři, když mu rodnou tvrz vypálili. Může se Janu Žižkovi z Trocnova někdo divit, že na život a na smrt nenáviděl Oldřicha z Rožmberka i s jeho elegantním kulháním na těle i na duchu a spolu s ním i všechny katolické korouhevní pány?
198)Textovou pasáž našeho teoretického pojednání, pokoušející se vysvětlit příčiny zhroucení chudinské lidovlády na Táboře, objasnit slabiny a nedostatky táborské chudiny a dospět k objektivně pravdivému hodnocení vzájemného poměru mezi stranou táborské chudiny a stranou táborské měšťansko-šlechtické opozice srovnej s Macek, J.: Tábor... II. díl, v citovaném vydání str. 359-372.
Moje poznámky:
Mě osobně spíše udivuje, jaký měl Žižka cit pro vytváření dostatečně široké koalice a jejích ochranu před těmi proudy, které ji oslabovaly. Podobně to zvládal mnohem později Lenin.
(Pokračování)