S odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj, i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:
https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html
Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:
https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html
Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím
45. část
František Neužil
Rozšiřovat svou sociálně třídní základnu však potřebuje nejenom proces revolučních společenských změn, ale i kontrarevoluce, která také vyžaduje určitou racionalizační sociální funkci. Fašistický režim v Německu získal ve druhé polovině třicátých let značnou část dělnické třídy státní regulací hospodářského rozvoje zaměřenou na militarizaci ekonomiky, kterou se podařilo odstranit nezaměstnanost. Thermidor tak může být pokračováním nejenom revolučních, nýbrž i kontrarevolučních změn v politickém rozvoji společnosti. Thermidorizovat se dokázala i "sametová revoluce" v Československu (jakož i další "sametové" či velmi "nesametové" "revoluce" v "postkomunistických" státech, jejichž sociálně ekonomická, politická a třídně sociální podstata spočívala v prosazení formální demokracie a politického pluralismu v nadstavbě ve spojení se systémem ekonomických vztahů kompradorského, polokoloniálně závislého, mafiánského lumpenkapitalismu ve společenské základně, v přeměně transformace schopných složek třídy řídícího aparátu reálně existujícího předlistopadového socialismu v kompradorskou buržoazii, která nemá inovační a modernizační výrobně silový potenciál), a to pomocí metody "malé", "velké" i tak zvané "kupónové" privatizace. Jediným třídně sociálním smyslem "kupónové privatizace" bylo získat na začátku devadesátých let masovou společenskou podporu pro tehdejší pravicovou vládní politiku, přičemž bylo hned ze začátku jasné, že z čistě ekonomického hlediska jde pouze a jedině o "podvod století".
Klasickým příkladem thermidoru je thermidor buržoazní, který známe z francouzské revoluce. V procesu buržoazní revoluce nutně nastává moment zvratu, jakoby návratu k feudálnímu systému v politické nadstavbě společnosti, ale tento "zpětný pohyb je zprostředkujícím momentem postupu vpřed"199 – thermidoriánský převrat otevřel cestu k tomu, aby se Napoleon Bonaparte stal roku 1802 nejdříve doživotním konzulem a o dva roky později i francouzským císařem vedoucím intervenční, dobyvačné války, které ovšem zároveň sloužily k vývozu revolučních vymožeností a rozbíjení sociálně ekonomických a politických okovů feudálního vykořisťování v zemích, kam směřovaly výboje napoleonských armád. Tento "reakční" zvrat umožnil rozvoj kapitalistických výrobních vztahů, upevnění sociálně ekonomické a třídně sociální základny kapitalistického způsobu výroby spolu s integrací třídy světských a církevních feudálů do struktury kapitalistických vlastnických vztahů v epoše přechodu od feudalismu ke kapitalismu, kdy je buržoazie pokrokovou a revoluční společenskou třídou, jež na základě stálých změn výrobních sil neustále revolucionizuje ekonomické a všechny společenské vztahy, přičemž revolučnost buržoazie spočívá, jak je známo, především v tom, že produkuje hrobaře svého třídního panství, moderní průmyslový proletariát – jehož pokračováním je proletariát kognitariární.
Pokusem o socialistický thermidor byla Leninova politika NEPu a především Bucharinova koncepce o "vrůstání kulaků do socialismu". Jejich nedostatkem bylo, že nemohly zajistit nastartování a potřebnou dynamiku procesu akumulace kapitálu v celospolečenském rámci, vytváření zdrojů pro industrializaci země i pro kolektivizaci zemědělské výroby, což bylo nezbytné pro zabezpečení obranyschopnosti sovětského státu. To mohla dokázat pouze vznikající třída reálně socialistického řídícího aparátu, organicky spjatá s mocenským prosazením skupiny kolem Josefa Vissarionoviče Stalina ve vedení sovětské komunistické strany, jež ztotožnila socialistické zespolečenštění se státně administrativním vlastnictvím a direktivně přídělovým systémem hospodaření s výrobními prostředky: neboli "třída-netřída", "třída-polotřída" zvláštních správců společenského bohatství se svéráznou, zájmově dvojakou vlastnickou subjektivitou, neustále kolísající mezi celospolečenskou a zveličeně lokální vlastnickou funkcí, celospolečenským a dílčím, částečným vlastnickým zájmem, jež v určitém vývojovém stádiu epochy soupeření reálného socialismu s reálným kapitalismem byla třídou pokrokovou a revoluční a dokonce i předvojem pokrokových a revolučních sil oné epochy, zároveň však právě díky této své specifické každodenní sociálně ekonomické praktické, vlastnicko-třídní aktivitě pokrokovou a revoluční třídou být přestala a v závěrečné vývoje etapě epochy soupeření kapitalistické a reálně socialistické společensko-ekonomické formace dovedla nakonec reálně existující socialismus ke krachu.200
Mělo-li být husitské revoluční hnutí vskutku pokusem o protifeudální buržoazně demokratickou revoluci, bylo logické a zákonité, že v jeho průběhu museli být v boji o politickou moc nemilosrdně zlikvidováni radikální táborští kazatelé chiliastických proroctví, kteří jakožto náboženští a političtí vůdcové táborské chudiny vstupovali do husitské revoluce coby její strůjci a "děti". Vítězství opozičně reformní strany neboli třídního svazku táborských měšťanských řemeslníků a vojenských hejtmanů z řad vladyků, zemanů a rytířů, kteří po zlomení chudinské lidovlády v táborské obci stanuli v čele vojenských a politických dějinotvorných akcí Tábora, vskutku rozšířilo sociálně ekonomickou a třídně sociální základnu husitského hnutí, protože získalo pro kališnickou stranu v Čechách další početné sociálně ekonomické skupiny měšťanstva i příslušníků vladycko-zemanského a rytířského stavu a zvětšilo i počet korouhevních pánů nebo představitelů vznikajícího českého městského patriciátu, kteří se počali hlásit pod husitské prapory: je známo, že i arcibiskup Konrád z Vechty se přihlásil ke kalichu a programu čtyř pražských artikulů.
Třídně sociálním důsledkem mocenské porážky táborské chudiny však současně bylo to, že se od ideálů husitského revolučního hnutí počali odklánět právě ti, kteří tvořili od samého počátku i po celou dobu trvání sociálně ekonomickou a třídně sociální živnou půdu husitské revoluce, její nejbojovnější a nejobětavější složku, ochotnou a schopnou obětovat svůj život pro vítězství "Kristovy boží pravdy", jak to ukázal Mistr Jan Hus: masy venkovských poddaných a vykořisťované chudiny ve městech. V létech 1422 – 1424 totiž začínají někteří sedláci utíkat z Tábora. Jednalo se zřejmě o bývalé rožmberské poddané určité zámožnosti, kteří opustili své táborské druhy a dali přednost životu na rožmberském panství, kam se vraceli ke svému bývalému majetku. Lze se poměrně oprávněně domnívat, že Tábor opouštějí v této době někdejší chalupníci a sedláci, kteří v roce 1419 a 1420 zanechali ve vsích své chalupy a polnosti bez pánů a odešli za radikálními kazateli na Tábor v blouznivé víře, že se stanou členy Kristova království, v němž na ně čeká rajské blaženství, jelikož tam budou zrušeny poddanské dávky a povinnosti, "přestane dráč chudiny" a povládne lid. Rok 1420 přinesl určité přísliby, na Táboře se počala upevňovat obec bratří a sester, podložená rovností majetkovou a společenskou, radikální kazatelé ve spolupráci s chudinou počali uskutečňovat chiliastické zásady. Následující rok 1421 však nesplnil naděje, protože byl vyplněn porážkami chudiny a nastolil vládu měšťansko-šlechtické opozice. I na Hradišti hory Tábor se počal vybírat poddanský úrok a s úhlavním nepřítelem, panem Oldřichem z Rožmberka, uzavřeli táborští hejtmané příměří. Vítězná reformní šlechtická a měšťanská opoziční strana považovala za samozřejmé, že feudál je nadřazen poddanému, čímž Tábor ztrácel pro venkovské poddané kouzlo přitažlivosti; za této situace nebyla naděje na to, že se splní tužby a přání venkovské a městské chudiny. Chudina neměla na vybranou, neměla nic před rokem 1419 a měla málo v roce 1421, a proto na Táboře dále setrvávala, i když v podřízeném sociálně politickém postavení, neboť útěkem z Tábora a návratem do rodných vsí nemohla nic získat. Drobní sedláčci a chalupníci, kteří na Tábor přišli chudí, nic tam nezískali, avšak doma měli drobné políčko a chalupu třebas rozedranou, však mohli usuzovat jinak. Myšlenka návratu do rodné vesnice mohla být pro ně stále lákavá, zvláště když se kupříkladu na válečných taženích svých bojových oddílů znovu setkávali se svými bývalými sousedy a známými a dozvídali se od nich, že žijí poněkud lépe než před rokem 1419, neboť po svržení moci katolické církve nemusí platit církevní desátky. Lákání domova a majetku bylo pro některé z těchto táborů tak mocné, že zradili svoje spolubojovníky a utekli. Není jistě náhodou, že prvé zápisy o uteklých tábořích máme až z roku 1422. Před tím nemělo smysl myslet na útěk, protože stále plála naděje na lepší život v řadách členů táborské obce, ta však v letech 1422 – 1424 velmi pohasla. A tu v rozumářských selských hlavách opět vyvstaly myšlenky na doma stojící chátrající chalupy a neobdělaná políčka zarůstající býlím. Proto se sem tam někdo z těchto nepevných táborů ztratil a dal se znovu do rožmberského poddanství, aby si zajistil alespoň skrovný grunt a majetek. Pan Oldřich a jeho úředníci, jak je zřejmo ze zmíněných zápisů, nijak nebránili tomuto návratu bývalých poddaných, ba naopak mu přáli. Bylo pro ně přece mnohem výhodnější mít víc poddaných a méně opuštěných gruntů. Opuštěný grunt nenesl žádný užitek, utečenec z Tábora převzal však nejen grunt, nýbrž i poddanské povinnosti. A vrchnostenská pokladna, rozchvácená vojnami, potřebovala každý groš. Útěk poddaných z Tábora a návrat do rodných vesnic vyhovoval za této situace oběma stranám.201
Poznámky:
199) Ransdorf, M.: Nové čtení Marxe Díl I.; Nakladatelství FUTURA, Praha 1996, str. 221. Viz tamtéž, str. 6-7. Mohli bychom odkázat i na celou kapitolu knihy doktora Miloslava Ransdorfa pod názvem "Přechody mezi formacemi" – viz tamtéž, str. 217-268, počítáme-li i poznámkový aparát ke kapitole, jenž vždy tvoří samostatnou část Ransdorfovy monografie.
200) Z toho důvodu nemůžeme souhlasit s názorem doktora Ransdorfa, že "stalinismus není racionalizací dobytého dějinného terénu", leč "pouze upravenou variantou, méně rigorózní variantou válečného komunismu" čili "ve skutečnosti odklad thermidoru, pokus vybudovat společnost na vyřazení zprostředkování, příznačného pro občanskou společnost: trhu, zastupitelské demokracie, volného pohybu idejí a informací". (Viz tamtéž, str. 245). Okrajová poznámka: Pokus o nový socialistický thermidor je otázkou budoucnosti. Nový pokus o socialismus se bude opírat o počítačový a informační proletariát jakožto základní společenskou výrobní sílu ve třídním svazku s proletariátem klasickým a formující se třídu samosprávných vlastníků, o vlastnickou strukturu výrobních vztahů samosprávného modelu socialismu, v níž se vlastnická funkce pracovníků řídícího aparátu reálně stane dílčí a podřízenou součástí celospolečensky integrující vlastnické subjektivity socialistické dělnické třídy.
201) Uvádím podle Macek, J.: Tábor... II. díl, v citovaném vydání str. 377-378. Celou kapitolu pod názvem "Sedláci uteklí z Tábora v l. 1422 – 1424" viz tamtéž, str. 373-382. Jinak též tamtéž, str. 298-299 v kapitole "Pád moci táborské chudiny".
Moje poznámky:
Ocituji velmi důležitou část z pojednání Františka Neužila: "To mohla dokázat pouze vznikající třída reálně socialistického řídícího aparátu, organicky spjatá s mocenským prosazením skupiny kolem Josefa Vissarionoviče Stalina ve vedení sovětské komunistické strany, jež ztotožnila socialistické zespolečenštění se státně administrativním vlastnictvím a direktivně přídělovým systémem hospodaření s výrobními prostředky: neboli "třída-netřída", "třída-polotřída" zvláštních správců společenského bohatství se svéráznou, zájmově dvojakou vlastnickou subjektivitou, neustále kolísající mezi celospolečenskou a zveličeně lokální vlastnickou funkcí, celospolečenským a dílčím, částečným vlastnickým zájmem, jež v určitém vývojovém stádiu epochy soupeření reálného socialismu s reálným kapitalismem byla třídou pokrokovou a revoluční a dokonce i předvojem pokrokových a revolučních sil oné epochy, zároveň však právě díky této své specifické každodenní sociálně ekonomické praktické, vlastnicko-třídní aktivitě pokrokovou a revoluční třídou být přestala a v závěrečné vývoje etapě epochy soupeření kapitalistické a reálně socialistické společensko-ekonomické formace dovedla nakonec reálně existující socialismus ke krachu." – Myslím, že mnohem lépe to popsal M. Djilas ve své "Nové třídě". Jedná se jeden z hlavních problémů myšlenky socialismu, resp. jeho dlouhodobé stability z hlediska realizace vztahů společenského vlastnictví.
(Pokračování)