Dostal jsem velmi zajímavou vzpomínku na listopad 1989 doprovázenou analýzou událostí od Jaroslava Šulce. Myslím, že podstatným způsobem dokresluje to, co se tehdy událo. Je z ní patrné i to, co si většina z nás stále neuvědomuje či dokonce nechce uvědomit. Původně jsem chtěl uveřejnit a okomentovat jen vybrané pasáže. Při zpracování jsem, že by to bylo škoda, protože jednotlivé prvky toho, co J. Šulc napsal, dávají dohromady velmi dobře sladěný celek.

K blížícímu se výročí jen pár otázek – 4. část

Jaroslav Šulc

Ad 4. Narůstající ztráta autority domácí KSČ v předvečer sametu a při vědomí toho pokusem o změnu ve vedení strany hned více zájemci o posty nejvyšší

KSČ byla fakticky celé skoro dvě dekády paralyzována jednak obsahem, průběhem a fatálními dopady stranických prověrek nejen na lidi z KSČ vyloučené či vyškrtnuté a na jejich rodiny, ale – a především – na ty, co v KSČ zůstali či do ní poprvé v 70. a 80. letech z různých důvodů vstoupili (jako třeba autor tohoto zamyšlení).

Komunistická strana byla rozložená hned dvakrát a na nestejně početné tábory: poprvé byla rozdělená na nepočetnou počtem, ale silnou svým vlivem skupinu lidí reprezentovaným realizátory normalizace (členy prověrkových komisí a nově instalovaných kádrů do funkcí "od mistra až po ministra") a na nepatrnou a nekoordinovanou skupinu lidí, tiše a nostalgicky se držících odkazu Pražského jara 1968. Tedy fakticky svým založením reformátorů (ovšem s různou mírou osobní odvahy své přesvědčení verbálně projevit), a to od řadových členů základních organizací počínaje až po členy předsednictva ÚV KSČ – viz třeba Štrougalovy memoáry či Příběh komunisty – rozhovory s Milošem Jakešem atd.).

Vedle toho byla KSČ rozdělena generačně, a to na "starou gardu" pamatující 50. léta, oteplení let šedesátých, Dubčeka, srpnovou invazi a prověrky, a proti ní stojící více než polovinu členské základy tvořenou střední generací, a to včetně věkově i profesně zralých (především) funkcionářů SSM. Ti lidé okolo "gorkáče" představovali již od počátku 80. let houf neuspokojených "pretendentů" na vrcholné posty stranické i státní (pár výjimek typu Poledníka či Štěpána, kteří se již na vrcholek pyramidy dostali, jen potvrzuje pravidlo);

Pravda, většině komunistů – hlavně těm, co o kariéru moc nestáli, toto mezigenerační pnutí a intriky bylo upřímně lhostejné. Za dvě až čtyři procenta srážek z čistého platu v podobě stranických příspěvků měli fakticky jen dvě povinnosti – jednou za měsíc si sednout na členskou schůzi a občas na politické školení. Jinak měli většinou svatý pokoj a čím byli pasívnější, tím lépe, hlavně nemít kvůli kverulantství či vlastnímu názoru průšvih a riskovat vyloučení. Přízrak prověrek stranu dokonale umrtvil, samostatného kritického myšlení – a mluvení – bylo jako šafránu – čest výjimkám. Většina hlasování byla jednomyslná.

Protože prakticky všechny změny ve východní Evropě probíhaly na základě iniciativy moskevského vedení, kdy jednotlivá ÚV jen odezírala ze rtů M. S. Gorbačova tak, jak byla po dlouhá desetiletí navyklá poslouchat JVS, Nikitu S. Chruščova či L. I. Brežněva (a pokusy o samostatné myšlení bylo vždy tvrdě sankcionováno, viz smutný konec třeba Gottwaldovy koncepce specifické československé cesty k socialismu, podobné úvahy Josefa Broze Tita o Jugoslávii atd.), schopnost tvůrčího myšlení či novátorství byla obvykle nežádoucí. Vybočit z řady bylo mimořádně riskantní (nedávno zesnulý František Čuba už o té fůře klacků, které byly JZD Slušovice házeny pod kola, už vyprávět nemůže).

Moje průběžná poznámka: Zde dlužno upozornit na několik momentů, které sehrály roli tehdy a hrají roli dodnes:

- Normalizací příšla naše země o velkou část lidí, kteří by vytvářeli produktivní složku Djilasovy "nové třídy". Ale i tak řada z tehdy vyloučených či vyškrtnutých ze strany dělala vše, aby naše společnost v nastávajících změnách obstála. Většina z nich si zaslouží uznání.

- S tou "specifickou cestou k socialismu" v Jugoslávii při vší úctě k Titovi bych to nepřeháněl. Ani on nepochopil, že pokus o vybudování skutečného socialismu musí vycházet z mnohem hlubšího pochopení dějin, než byl kanonizovaný (zprzněný) výklad Marxe. Ostatně – Tito nechal Djilase za "Novou třídu" (tu knihu) zavřít. Jeho pokus měl stejné vady, jen se snažil odpoutat od Sovětského svazu. (Fakt musíme mnohem více domyslet, kudy vede cesta!)

- Zapomíná se na jeden ne nepodstatný detail. Na začátku Gorbačovovy perestrojky bylo tehdejší vedení KSČ včetně s Bilakem samotným Gorbačovem (či jeho vrcholovým vedením) podporováno. Dokonce si vynutil(o) odchod Štrougala z vrcholných pozic u nás. Terpve úplně "na poslední chvíli" Gorbačov a spol začali "tlačit na pilu", což bylo pro tehdejší naše vedení nepochopitelné. Sovětské vedení prostě sledovalo svoje vlastní kalkuly, utápělo se ve vlastních problém, nemělo žádnou koncepci a naše země pro ně byla něčím dost bezvýznamným, což ještě ukážu na materiálu, který dodal J. Šolta.

- Slušovice a spol. byly "hratelná karta". To byly ty "ostrůvky pozitivních deviací", o kterých psal Zeman v srpnovém Technickém magazínu (absorbující mj. osobnosti postižené normalizací), které mohly vtisknout podobu exodu z postátněné ekonomiky.

Dřívější praxe, načatá kdysi v meziválečném období v Kominterně a pak reprízovaná až do konce 70. let – koordinovaně posuzovat výzvy budoucnosti a hledat optimální řešení v rámci celého společenství – byla opuštěna. Daň za neschopnost samostatného hledání řešení krizových situací – jako produkt dlouhodobé podřízenosti Moskvě a jí tvrdě vyžadovaná – se začala inkasovat plošně a v rostoucím měřítku, a to nejen na nejvyšších příčkách stranických aparátů.

Za této situace, kdy nové gorbačovské vedení dávalo – samozřejmě neveřejně – leč opakovaně najevo, že si přeje odchod starých kádrů z vedoucích funkcích komunistických stran a států, kdy však ani náhodou nebyla – lidsky pochopitelná – ochota ze strany držitelů moci místo sebe nové kádry do funkcí instalovat (ostatně mnozí pamatovali doby, kdy byl z takových postů funkcionář v lepším případě odnášen buď do krematoria, či v tom horším v mezihře eskortován v poutech (v českých podmínkách na Pankrác), se většina myšlenkové a organizační kapacity stranických špiček primárně soustředila na udržení postů, nikoliv na řešení životně důležitých programových otázek, vyvolaných v ekonomice především novými výzvami vědeckotechnické revoluce a v politice nástupem MSG.

Moje průběžná poznámka:"Za této situace, kdy nové gorbačovské vedení dávalo – samozřejmě neveřejně – leč opakovaně najevo, že si přeje odchod starých kádrů z vedoucích funkcích komunistických stran a států" – Ne nedávalo. Naopak. Ještě v roce 1997 vysílalo opačné signály. A nebylo to slabostí pozice M. Gorbačova. Hrálo si vlastní, dost zmatenou hru.

Nevím, jak v jiných stranách, ale vedení KSČ bylo na podzim 1989 zcela paralyzováno skrytým, leč u to urputnějším bojem a intrikami soupeřících frakcí s mnoha vrcholovými reprezentanty. Nejen frakcí vystrašených "normalizátorů", bojících se spravedlivé odplaty za lpění na dogmatech z Poučení i dávno poté, co "vyšumělo" proti nemnoha "reformátorům", ale i výše zmíněným konfliktem generačním. A i zde bylo "mnoho slimáčků a málo kapustičky", což však nebránilo věnovat značné úsilí dostat dostatečný počet příznivců tu pod prapor Vasila Mohority, tu Miroslava Štěpána, tu Ladislava Adamce a dalších...

Byli tak zahleděni do vlastních ambicí v provádění vnitrostranického puče, že si většinou vůbec nevšimli, že mezitím tady někdo spustil státní převrat.

Přidávám osobní zkušenost z doby, kdy mne 17. listopad zastihl na stáži v ekonomickém oddělení ÚV KSČ (na přípravě ekonomické části 18. sjezdu, uvažovaného konat v dubnu 1990): Po týdnu následujícím událostem na Národní třídě, tj. v pátek 24. 11. někdy po poledni, se mi můj tehdejší postarší kolega (o jehož rozhledu jsem do té doby neměl moc důvodů pochybovat), svěřil se svou "vítěznou" prognózou: Dnes se to konečně po týdnu rozpaků definitivně rozhodne, protože "naši hoši" z Vagónky a z dalších vysočanských závodů tehdejších Kapkových opor v koncernu ČKD konečně dají na Václaváku těm rebelantům co proto! 

Na to se ovšem nedalo nic říci. Ale protože jsem na ten Václavák celý ten předchozí týden vcelku pravidelně odpoledne chodil (byť stále více nachlazený), a protože i v ten pátek 24.11. trochu pršelo, spíše mrholilo, tak mu na to říkám: Vem si na sebe kabát a klobouk a pojď těch pár desítek kroků se mnou (na roh ulice Na Poříčí a Sokolovské), kudy ti tvoji "Kapkovi hoši" budou přicházet z ČKD, a to již nejspíše v desetistupech, abys byl v obraze! 

A skutečně si dal říci a šel se mnou to vidět na vlastní oči. V životě jsem neviděl vyděšenějšího a zmatenějšího člověka, než když nás míjely ty tisíce lidí, v čele mnozí s narychlo vyrobenými transparenty či tabulemi s nápisy jako KONEC VLÁDY JEDNÉ STRANY apod. Až jsem měl strach, že ho namístě sklátí mrtvice. Ale přežil to...

V jeho prospěch nicméně (alespoň v mých očích) dodnes mluví jeho odvaha. Patřil totiž k té naprosté menšině z mnohasetčlenného aparátu ÚV KSČ, která se vůbec odhodlala v tomto prvním týdnu po 17. 11. chodit do práce (do budovy dnešního Ministerstva dopravy). Většina se "strategicky a prozíravě" hodila marod, dobírala si nevyčerpanou dovolenou, jezdila na neexistující pohřby či se rovnou schovala, a to vše ze strachu, aby se do něčeho náhodou nezapletli a nějakým činem se do budoucna nekompromitovali. Drsná zkušenost z průběhu a důsledků v té době již dvacet let starých stranických prověrek byla pro ně dostatečně varující, než aby se k něčemu připletli...  

Moje průběžná poznámka: Těch, kteří si neuvědomovali, "která bije" ještě těsně před listopadem 1989, nebo i dost dlouho po něm bylo povícero. Čím se však liší od těch, kteří si dodnes myslí, že jsme šli správnou cestou, jen jsme udělali sérii náhodných chyb, které byly zneužity nepřítelem?

Nicméně bylo to v situaci, kdy autorita komunistů se již tak jako tak limitně blížila nule, kdy pole pro předání moci bylo notně zkypřeno. Ač absolvent VUML, tato kapitola – státní převrat od socialismu někam jinam – v osnovách zcela jistě nebyla (a údajný Reaganův projev, z něhož je výše obsáhle citováno, tím spíše ne...).

Shrnující poznámka:

Jednu věc nedokážu pochopit, ačkoli vím, jak velký vliv na myšlení lidí mají zažité stereotypy. Proč se nedokážeme poučit z toho, že stávající recepty levice selhávají jak v oblasti praktické politiky do budoucna, tak i PŘI OBJASŇOVÁNĺ MINULOSTI? – To se opravdu z těchto stereotypů nedokážeme vymanit?

(Pokračování)