Tuto série v rámci seriálu o dobré teorii odstartoval M. Kalousek. Kritikou Babiše za "nereformu" penzijního systému. Asi ani tu chvíli netušil, do jaké pasti se chytil. Většinu článků jsem již průběžně publikoval a většina z nich měla značný ohlas. Potěšilo mě, kolik lidí chápe či začíná chápat, o co jde a proč právě penzijní problematika je klíčem k pochopení současnosti. Nyní zařazuji do seriálu o dobré teorii v pořadí publikování a pod společným názvem série.
Aktuální poznámka: Právě ve chvíli, kdy zpracovávám tuto druhou část série, jsem byl upozorněn na to, že Parlamentní listy otiskly moji první reakci na rozhovor s Kalouskem, zde:
A ještě před tím na "Vaše věc", viz:
https://vasevec.parlamentnilisty.cz/domaci-politika/kalousek-mel-radeji-mlcet
Podrobnější, ale velmi důležitý úvod k celé sérii je v první části, zde:
https://radimvalencik.pise.cz/7420-kalousek-a-penze-sirsi-kontext-1.html
Tomu, kdo jej nečetl, doporučuji se na něj podívat. V dalších pokračováních na úvod jen velmi stručně:
|
Jsem upřímně zvědav, jakou alternativu návrhu penzijní reformy Kalousek a spol., tj. celá "demokratická opozice" včetně "miliónu chvilek" předloží. Kalousek se k vlastní verzi penzijní reformy implicitně (formou ostrých výpadů vůči Babišovi) zavázal. Tak už se těším. |
Vycházím z podkladů pro monografii na téma příčin a důsledků toho, proč jsou někteří bohatí a někteří chudí, kterou připravuji k vydání v roce 2020.
Čtenář bude muset projít stručným výkladem širšího kontextu (doufám, že i tento výklad pro něj bude zajímavým), aby pak zjistil, že spor o to, zda prodloužit dobu odchodu do důchodu povinně všem administrativní cestou, nebo zda posílit motivační roli penzijního systému tak, aby byl člověk motivován k prodloužení doby svého produktivního (výdělečného) uplatnění v souladu se svými individuálními možnosti, má mnohem větší význam a je mnohem zásadnější povahy, než to vypadá na první pohled. Ukazuje přímo na podstatu současného dění, resp. míří přímo do černého (a to i v pravém smyslu toho, co pojem "černý" asociuje).
Nyní už širší kontext v podobě uceleného textu zpracovaného z přípravných materiálů k monografii:
Bohatství a chudoba jako problém a jeho příčiny – část 2.
Přerozdělení bohatství jako všelék?
Člověk může být bohatý různě. Prožitkovou náplní svého života, svými schopnostmi a dovednostmi, vztahem, který k němu mají ostatní lidé, svým duchem atd. Podobně jako může být chudý duchem, chudý náplní života, chudý horizontem svého vidění světa a podobně. Pokusme se však nejdříve rozebrat problém bohatství a chudoby z hlediska role majetku v jeho fyzické či finanční podobě. Společnost odedávna ví, že když jsou někteří příliš bohatí a někteří příliš chudí, mohou vzniknout velké problémy ohrožující samotnou stabilitu společnosti, společenský řád.
Jak problémy bohatství a chudoby, které pocházejí z nerovnosti majetku, řešit? K tomu vzniklo několik koncepcí, které si stručně popíšeme. Uvedeme je nikoli v historickém, ale logickém pořadí.
První koncepce: Teorie sociálního státu
První, co se nabízí, je přerozdělení, resp. redistribuce. Bohatým vezmeme a chudým dáme. Nejjednodušší je to formou daní a financováním statků či služeb, které prospívají všem. K tomu ještě financování základních potřeb těm, kteří jsou na tom nejhůře. Bohatí platí vyšší daně již v případě, že jsou proporcionální z hlediska jejich příjmu. Míru přerozdělování lze ještě zvýšit tím, že se zavede progresivní zdanění. Výše uvedený přístup našel svůj výraz v koncepci státu blahobytu jako formy "umírněného" přístupu k řešení problémů odvozených od rozdělení společnosti na bohaté a chudé. Uvedený přístup má řadu nedostatků.
Hodně bohatí si mohou vybrat, ve které zemi budou podnikat. Pochopitelně dávají přednost zemím s nižší progresí a nižší mírou zdanění.
Vyšší míra přerozdělení rovněž vede k tomu, že si chudší postupně stále více nárokují stále větší část toho, co bylo ve společnosti vytvořeno, což dopadá nikoli na ty nejbohatší, ale na střední vrstvy. "Nárokování" prostředků ze strany těch, kteří se dynasticky usídlí v systému jako příjemci přerozdělovacích aktivit státu, vytvářejí pro vývoj společnosti četná rizika. K tomu přispívá fenomén podbízení se v rámci politické soutěže vrstvám závislým na přerozdělování.
Tendence nárůstu přerozdělování vede k podrývání ekonomické konkurence a přechází od oblasti konkurence založené na tom, kdo z hlediska své pozice ve výkonu státní institucionální moci získá více prostředků v dotačním systému, korupcí a podobně. Z redistribuce postupně vyrůstá redistribuční moc, která ztrácí nadhled, není schopna představit perspektivní vizi rozvoje společnosti, vede společnost do slepé uličky. Místo, aby řešila problém bohatství a chudoby, stává se nástrojem těch, kteří ztělesňují bohatství založené na majetku. Redistribuční moc se tak zvrací přímo ve svůj protiklad.
Druhá koncepce: Marxova teorie nadhodnoty
Ještě před koncepcí sociálního státu byla vypracována koncepce "systémové redistribuce" v dobovém označení jako "Marxova teorie nadhodnoty". Ve stručnosti ji lze popsat takto. Směna mezi dělníkem a kapitalistou, která je případem svobodné tržní směny, spočívá v tom, že kapitalista si od dělníka kupuje práci a platí mu pracovní sílu. Například za 12 hodin práce, kterou si od dělníka formou pronájmu jeho pracovní síly koupil, platí množstvím práce, které je obsaženo ve statcích, které dělník k tomu, aby mohl 12 hodin pracovat, v daných společenských podmínkách a za daných poměrů spotřebuje ke své reprodukci (včetně zabezpečení své rodiny). Toto množství práce obsažené ve statcích, které dělník spotřebovává, je podstatně nižší, dejme tomu 6 hodin. Kapitalista si tak přivlastňuje dalších 6 hodin jeho práce, tj. jeho "nadpráci", resp. "nadhodnotu".
Jak je to možné? Působí zde dvě okolnosti. Jednak to, že kapitalista na rozdíl od dělníka vlastní výrobní prostředky, jednak to, že – podle Marxe – dochází k neustálému nahrazování "živé práce mrtvou", dělníka stroji, čímž je vytvářena "rezervní armáda nezaměstnaných", která svou snahou získat práci tlačí cenu pracovní síly na nejnižší možnou (v daných společenských poměrech).
Doporučení? Sebereme kapitalistům kapitál (znárodníme výrobní prostředky) a o nadhodnotu se podělíme v rámci nového společenského systému. Velmi přitažlivá myšlenka pro ty, kteří se ve vztahu bohatství a chudoby cítí být obětí. To se také v praxi vyzkoušelo.
Problém je v tom, že kapitalista musí část "nadhodnoty" reinvestovat do inovací, aby obstál v konkurenci. Podobně jako by ho v konkurenci ohrozilo, pokud by veden svou dobrotou dával dělníkům vyšší plat než ostatní kapitalisté, nemůže si ani on sám (v tom období kapitalismu, které k. Marx popisuje) dovolit zbytečné výdaje na svou vlastní osobu (vzpomeňme si na skrblictví Nedobyla, skvěle ztvárněného přesvědčeným komunistou J. Valou, ve vynikajícím seriálu "Sňatky z rozumu" a jeho navazujících pokračováních).
Ale jak je možné, že od určité doby si "okázalou spotřebu", jak ji nazval T. Veblen ("Teorie zahálčivé řídy" 1912), dovolit může, dokonce musí? Co se v ekonomice odehrálo? Co se ukázalo silnější, než motor konkurence? Víme to, nebo nám to uniklo?
Redistribuční moc byla spojena se vznikem "nové třídy", jak ji vtipně a přesně nazval M. Djilas ("Nová třída" 1957). Vzniklo rozdělení na ty, kteří se v různé míře podíleli na realizaci vlastnických funkcí státu a vytvářeli si na základě toho různá privilegia, a ty, kteří tuto možnost neměli. Bylo to důsledkem přeskočení přirozených vývojových etap procesu zespolečenštění, kdy došlo k postátnění majetku. "Nová třída" postupně sílila a postupně přeměňovala své dílčí vlastnické funkce v plnohodnotné soukromé vlastnictví, ovšem ve značně deformovaném systému. I my v tomto systému stále ještě žijeme.
V současné době obdoba procesu vzniku "nové třídy" probíhá v návaznosti na vysokou míru redistribuce v systému, který zrodil pokus o sociální stát a který přerostl v systém dotačního diktátu, ve kterém se hlavním zdrojem příjmu přestává být generování inovací v konkurenčním prostředí, ale získávání dotací na bázi pseudoinovací podle formálních kritérií, kterým jsou přidělovány prostředky redistribuční mocí. Ta začíná strádat všemi nedostatky moci, která vzešla z postátnění.
Třetí koncepce: Ekologicky vynucené přerozdělení
Snění o tom, že přerozdělením bohatství (přerozdělením, které je snadno představitelné) lze řešit problém bohatství a chudoby, našlo výraz v koncepci, podle které nás k přechodu k přerozdělovacímu diktátu donutí ekologická situace (změny klimatu či vyčerpávání přírodních zdrojů). Podle této koncepce ekonomický proces narazil na své limity, stává se neudržitelným a je nutné, aby se objevila nějaká dostatečně silná přerozdělovací autorita, která by zavedla a postupně rozšiřovala přídělový systém (kolik kdo čeho může spotřebovat, jaké výrobní a spotřební aktivity budou omezeny či zakázány, jak se přerozdělí tímto omezené množství spotřebních statků, kolik kdo může mít dětí apod.). K zesílení tlaku na přechod k tomuto typu přerozdělení se využívá přehánění ekologických hrozeb (klimatický alarmismus).
Uvedená koncepce přerozdělení využívá jak nedostatečnou vzdělanost lidí, tak i nezkušenost mladší generace a její sklon řešit problémy snadno představitelnými cestami. Nechápe zejména následující:
1. Řešení problému trvalé udržitelnosti, přesněji neomezenosti ekonomického růstu spočívá v přechodu k novému typu růstu založenému na zvýšení dynamiky inovací radikálně šetřících přírodní zdroje spojenému s podstatným zvýšením roli lidských schopností v ekonomice a tudíž i růstem role odvětví těch služeb, které k nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností projevujících se jako inovační potenciál společnosti přispívají.
2. Hlavní bariérou přechodu k tomuto typu růstu je právě to, co brání tomu, aby investiční příležitosti spojené s nabýváním, uchováním a uplatněním lidských schopností byly využívány podle míry jejich výnosnosti. Zjednodušená představa o možnosti řešení problému bohatství a chudoby v rámci ekopřídělového systému vytváří bariéru pro poctivé a kritické myšlení.
3. Totéž co brání tomu, aby investiční příležitosti spojené s nabýváním, uchováním a uplatněním lidských schopností byly využívány podle míry jejich výnosnosti, ovládá proces manipulace s nedovzdělanými a nezkušenými lidmi tak, aby nebyla odhalena skutečná podstata současných problémů. Ti, kteří podléhají té či oné formě snění o tom, že problém bohatství a chudoby se vyřeší přechodem k ekopřídělovému systému (jedné z krajních forem dominance přerozdělovací moci) se tak stávají nástrojem i obětí těch, kteří mění koncentraci majetku (která dosáhla historicky nevídaných rozměrů) v koncentraci moci.
(Pokračování)