V netradičním novoročním přání jsem apeloval na myšlení, na to, abychom překonávali Masarykovu "bolest myšlení" ("Myšlení jasné bolí – bolí ztráta mýtu, bolí často poznávat věci nové" - T. G. Masaryk) a aby se myšlení stalo potěšením, zdroj sebedůvěry a jistoty. Celé novoroční přání viz: https://radimvalencik.pise.cz/7436-do-noveho-roku-2020-netradicne.html
Právě v den, kdy jsem novoroční přání připravoval, těsně před Novým rokem 2020, uveřejnil M. Svítek a L. Žák pod názvem "Poznej sám sebe..."jednu z nejlepších současných studií na téma, které se po prezidentském "Vánočním projevu" stalo tak aktuální – MYŠLENĺ A BOLEST. Je krátká a ke stažení zde:
Uveřejňuji ji na pokračování se svými poznámkami (barevně odlišenýmitouto barvou) tak, aby co nejvíce posloužila svému účelu, tj. aby bylo co nejvíce zřejmé a zřetelné, o co v myšlení jde. Současně v rámci výše avizovaných poznámek upozorním na ty momenty "poznávání sebe sama" v kontextu poznávání světa, kde lze jít s použitím rozumu ještě dál. K ještě větší jistotě našeho vztahování se ke světu a sobě samému při hledání smyslu bytí a
žití. Pochopitelně také nemám patent na rozum, takže se ve svých poznámkách mohu dopouštět nepřesností či omylů. Uvítám případná upozornění, doplnění, výhrady...
Podrobný úvod a seznam literatury, ze které autoři vycházejí (důležité!), jsem uveřejnil v prvním dílu, viz:
https://radimvalencik.pise.cz/7450-par-poznamek-k-poznej-sam-sebe-svitek-zak-1.html
Miroslav Svítek, Ladislav Žák: Poznej sám sebe... 2. část
(pokračování)
Je přetrvávajícím neblahým dědictvím osvícenského dualismu a racionalismu, že vše, co je nám dáno mimo rozum a smysly, musíme a priori zpochybňovat. To však vede k přesnému opaku, že jsou zpochybňovány rozum a smysly, a to tím silněji, čím paradigma emocionálně spirituálního poznání obsazuje náš veřejný prostor.
Moje poznámka: K této formulaci mám první vážnější výhradu.Descartův racionalismus (základ "dědictví osvícenského dualismu a racionalismu") začíná velmi důrazným zpochybňováním právě toho, co přichází jako danost od rozumu a od smyslů (viz jeho "Rozprava o metodě") – je nutné pochybovat o smyslech, ty nás mnohdy klamou, je nutné pochybovat a rozumu, ten se může mýlit, jediné o čem není možné pochybovat, je to, že máme schopnost pochybovat. Základní jistotu tedy máme v reálnosti našeho pochybování, tj. kritického myšlení.
Již Descartův současník a přítel Pascal (kterého známe jako zdatného fyzika, ale byl i výborným filozofem) upozorňoval na zjednodušení, které se Descartes dopouští. Naše "já" – to není jen rozum, ale také city. A ty se mohou s rozumem rozcházet, což přináší člověku různá utrpení. Tj. naše "já" je velmi komplexní útvar, který nelze redukovat jen na to, v čem nám kritické myšlení přináší jistotu.
Proto má osvícenecký racionalismus a později z jeho půdy vzešlý kritický racionalismus mnohem pevnější základ, než je ve studii prezentováno. Hledání toho, co je "jasné a zřetelné" (Descartes), "nepodmínění, jednou provždy dané" (Kant, Jacobi), "absolutní" (Hegel") atd. je dramatický příběh vývoje lidského myšlení.
Nedostatečnost rozhodnutí, že rozumu a smyslům bude ponecháno tělo a víře s církví duše, je s odstupem několika staletí více než patrná. Leč, možná to byla tenkrát jediná cesta a je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem. Přitom je patrné, že lidský mozek má pro emocionálně spirituální vnímání vytvořenu poměrně velkou kapacitu, která nevznikla jenom proto, že lidé podlehli opiu náboženství.
Moje poznámka: Tak trochu znásilňování dějin vývoje lidského myšlení. Kritický racionalismus (jehož vznik se probublával po celé dějiny lidského myšlení a zcela zřetelně vytryskl v Descatrově díle) se nikdy nespokojil s tím, že "rozumu a smyslům bude ponecháno tělo a víře s církví duše". Snažil se s použitím kritického rozumu ukázat místo víry konkrétněji (Hume, Kant, Jacobi) a nakonec nachází vynikající řešení této otázky u Hegela. Lze souhlasit s tím, že "lidský mozek má pro emocionálně spirituální vnímání vytvořenu poměrně velkou kapacitu", ale ta neexistuje mimo oblast kritického myšlení, je to jedna z jeho součástí. Lze ji chápat jako schopnost přesahu stávajícího poznání. Různým církvím v různých dobách lze připsat různé špatnosti, pokud jde o jejich vztah k rozumu. Ale obvinit náboženství z toho, že by tím, že si duševnost monopolizovala, tak omezila její rozvoj a uplatnění?
"Trancedentno", tedy to, co nás přesahuje, je přirozenou součástí každé lidské osobnosti a záleží jenom na ní, jak s tímto přesahem dokáže nakládat. Měli bychom chápat zkušenosti imanentní a transcendentální jako navzájem komplementární. Dosavadní praxe ukázala, jak je škodlivé apriorní vylučování nějaké metody, přístupu nebo dokonce jednotlivců a lidských skupin z účasti na procesu poznávání a vnímání našeho prostředí. Spory, které na základě vylučování vznikají, nám berou příliš mnoho energie, kterou bychom mohli vnést do skutečně tvůrčí práce.
Moje poznámka: V obecné rovině lze s tímto apelem zaměřeným na objasnění toho, na čem je založena naše schopnost přesahu (transcendence), souhlasit.
Emocionální vnímání
Při popisu procesu poznání je třeba zaměřit naši pozornost do nitra lidské duše, kde se ukrývají emoce. Profesor Koukolík, přední český neurovědec, trefně zmiňuje, že člověk není racionální tvor, který má emoce, ale emoční bytost, která občas myslí[3]. Emoce jsou vykládány, jako tělesné děje, které připravují organismus k pohybu. Díky těmto dějům přežil lidský druh mnohá nebezpečí. Vděčíme jim za náš evoluční vývoj, i když v současné době jejich přítomnost nás může omezovat v rozletu. Emoce často stojí za strachem, který prožíváme a za představou toho nejhoršího, co nás čeká. Je to jistota pro evoluční vývoj, protože je vždy bezpečnější počítat s horší variantou, která se nestane. V této souvislosti lze uvést výrok Marka Twaina: "Většina věcí, kterých jsem se bál, se nikdy nestala..."
Poznání sebe sama se odehrává, jak v makrosvětě racionálního myšlení, které je hojně rozebíráno ve filosofické literatuře, ale také v mikrosvětě vnitřních emocionálních stavů, jejichž analýza není tolik frekventovaná, protože jde převážně o subjektivní a neopakovatelné pocity. Introspekce vnitřního poznání[4] souvisí s vnitřním naplněním člověka, splnění touhy, která má být naplněna, dosažením lásky, po které duše touží. S těmito stavy jsou spojeny pojmy jako intuice, instinkt, vnuknutí, vděčnost, pokora.
Metodou vnitřního poznání je exkurze do hlubin své vlastní duše a její vytrvalé pozorování zejména v konfliktních nebo jinak vyhrocených situacích. Dříve byly tyto stavy uměle vyvolávány například obřadem zasvěcení spojeným s odloučením či půstem. V současné době jde spíše o snášení neúspěchu a hledání nových cest, jak se nenechat odradit a neztratit svůj cíl. Již Jára Cimrman[5] nám zanechal velké moudro: "Kdo nemá cíl, nepozná, že zabloudil". Velkou výzvou je přiměřená reakce na úspěch. Paradoxní je, že vyrovnat se s úspěchem je často složitější a problematičtější, než snášet neúspěch.
Zdolávání překážek a nepřízní osudu vede k posílení duše a její duchovní přípravě, aby byla dostatečně odolná při řešení nově vzniklých problémů. Vůdčí osobnosti by měli mít za sebou životní zkušenosti spojené s překonáváním problémů, zabýváním se sebou samotnými, aby se zmenšila pravděpodobnost jejich případného selhání.
Introspekce vlastních emocí není spojena pouze s překonáváním nástrah života, ale také s kulturně-estetickým vnímáním. Při krásné muzice se nám vybavují pozitivní myšlenky, které navozují neopakovatelnou atmosféru. Kvalitní umění dokáže rezonovat na hlubinné úrovni lidské duše a umožnit autorovi předávat tímto prostřednictvím své emoce. Teprve spojení racionálního myšlení s emocionálním vnímáním vede na kvalitativně jinou úroveň poznání. Je to jako procházka rozkvetlou zahradou, kterou jsme schopni vnímat všemi smysly, vidět prostřednictvím racionálních i emočních podnětů.
K úplnému porozumění nám schází ještě spirituální prožívání, které je nadřazeno racionálnímu uvažování i emocionálnímu vnímání, které doplňuje o naplnění smyslu lidské existence. Spirituální rozměr života nám připomíná omezenost lidského poznání i konečnost naši existence. Často je spirituální úroveň spojována se slovy moudrost nebo láska. Lásku je třeba vnímat v širším slova smyslu, a to nejen lásku k bližním, ale také lásku k umění, kráse, vědě, hudbě, profesi. Pokud se věci dělají s láskou, život se stává nekonečným a svět má naději na lepší zítřky, aneb jak uvádí Michal Horáček v textu písně: "Vždyť naši první fotku nám pořídil Jan Hus. A ten řekl – jen láska tu stojí za pokus. A bez ní celá věda je pekelníkův trus. Jen v lásce Pravda dříme!"[6]
Moje poznámka: Otázka prožitků, emocí, smyslu lidské existence většinu lidí a po většinu jejich života vzrušuje. Bodejť ne. Vždyť se také vzrušení bezprostředně týká. Toto tvrzení se mně ovšem zdá příliš silné: "spirituální prožívání, které je nadřazeno racionálnímu uvažování i emocionálnímu vnímání, které doplňuje o naplnění smyslu lidské existence". Nebo přinejmenším by si zasloužilo přesnější vymezení, co pod "spirituálním prožíváním" a jeho "nadřazeností" chápeme. Já vím. Když to necháme takto "nedopečené", je větší pravděpodobnost, že si každý vytvoří svoji představu o tom, co je to "spirituální prožívání" a bude s citovaným výrokem souhlasit. Ale poctivé to není.
Ke "spirituálnímu prožívání" se ještě dostanu. Teď alespoň zkráceně připomenu to, jak funguje logika prožitků (což si může každý ověřit "introspekce vnitřního poznání"):
"Na realitu působíme, abychom uspokojili své potřeby. K působení na realitu:
-používáme určité prostředky,
-vykonáváme určité činnosti,
-dostáváme se do určitých situací.
Uspokojením potřeby dosahujeme určitý požitek či prožitek (tj. toto uspokojování je spojeno s určitou emocí).
Prostřednictvím prožitků oceňujeme (tj. prožíváme):
-Získání či nabytí (vlastnictví) prostředků, kterými vykonáváme činnosti.
-Vlastní výkon činností.
-Situace, v nichž se ocitáme, kterým se vyhýbáme či do kterých se dostáváme, a tak z původních prožitků bezprostředně spojených s uspokojením potřeby vznikají nové.
Těmito novými prožitky (emocemi) jsou fixovány nové potřeby, kdy potřebou se stává:
-Vlastnění či získání určitého prostředku (rybářský prut, peníze, auto, kabelka...).
-Výkon určité činnosti (lov ryb, vychovávání dětí, dokonce i práce).
-Ocitnutí se v určité situaci (být doma, v bezpečí, mezí přáteli, ve významné pozici).
Ke vzniku nových prožitků dochází formou syntézy přenesených prožitků pocházejících z uspokojení stávajících potřeb, kdy:
-jeden a tentýž prostředek činnosti
-jedna a tatáž činnost
-jedna a tatáž situace
současně podmiňují uspokojení velkého množství potřeb. Nejenže se prožitky z uspokojení potřeb přenášejí na zprostředkování, ale dochází k syntéze prožitků avzniku nových. To je klíč k pochopení toho, jak vznikají naše emoce.
Naše prožitky či emoce nejsou něčím exogenním vůči racionalitě. Při chytání míče neřešíme rovnice numericky, ale analogově, resp. na základě naší představivosti. Podobně optimální chování "nepropočítáváme", ale oceňujeme emocemi, to co je vhodnější a co ne, to co preferujeme, a to, upozaďujeme. A i naše emoce se vyvíjejí (včetně těch nejhlubších existenciálních prožitků) a to v jistém smyslu slova "racionálně", tj. tak, aby nás co nejlépe vedly složitým a měnícím se světem. Logiku vzniku a vývoje emocí lze racionálně reprodukovat, a to včetně různých selhání, k nimž může v tomto procesu docházet. Od mechanismu přenosu prožitků na zprostředkující činnosti, prostředky, jimiž vykonáváme činnosti, i situace, v nichž se nacházíme, je odvozen vznik nových
prožitků. Vznik nových prožitků umožňuje efektivnější on-line rozhodování. Znalost mechanismu vzniku nových prožitků můžeme využít k tomu, abychom dokázali sami sebe motivovat, aby nás bavilo a těšilo to, co je pro nás užitečné."
Celé i s obrázky a v širším kontextu problematiky existenciálního vztažení zde:
https://www.vsfs.cz/prilohy/konference/lk_2014_perspektivy.pdf
Radim Valenčík a kol. Perspektivy a financování odvětví produktivních služeb, VŠFS 2014
4.2 Jak funguje a jak se vyvíjí náš systém prožitků či požitků
4.3 Existenciální základy ekonomie produktivní spotřeby
(s. 66-77)
(Pokračování)