V netradičním novoročním přání jsem apeloval na myšlení, na to, abychom překonávali Masarykovu "bolest myšlení" ("Myšlení jasné bolí – bolí ztráta mýtu, bolí často poznávat věci nové" - T. G. Masaryk) a aby se myšlení stalo potěšením, zdroj sebedůvěry a jistoty. Celé novoroční přání viz:
https://radimvalencik.pise.cz/7436-do-noveho-roku-2020-netradicne.html
Právě v den, kdy jsem novoroční přání připravoval, těsně před Novým rokem 2020, uveřejnil M. Svítek a L. Žák pod názvem "Poznej sám sebe..."jednu z nejlepších současných studií na téma, které se po prezidentském "Vánočním projevu" stalo tak aktuální – MYŠLENĺ A BOLEST. Je krátká a ke stažení zde:
Uveřejňuji ji na pokračování se svými poznámkami (barevně odlišenýmitouto barvou) tak, aby co nejvíce posloužila svému účelu, tj. aby bylo co nejvíce zřejmé a zřetelné, o co v myšlení jde. Současně v rámci výše avizovaných poznámek upozorním na ty momenty "poznávání sebe sama" v kontextu poznávání světa, kde lze jít s použitím rozumu ještě dál. K ještě větší jistotě našeho vztahování se ke světu a sobě samému při hledání smyslu bytí a
žití. Pochopitelně také nemám patent na rozum, takže se ve svých poznámkách mohu dopouštět nepřesností či omylů. Uvítám případná upozornění, doplnění, výhrady...
Podrobný úvod a seznam literatury, ze které autoři vycházejí (důležité!), jsem uveřejnil v prvním dílu, viz:
https://radimvalencik.pise.cz/7450-par-poznamek-k-poznej-sam-sebe-svitek-zak-1.html
Miroslav Svítek, Ladislav Žák: Poznej sám sebe... 5. část
Vnímavý pozorovatel
Rozdíl mezi naším vnímáním a vědeckým zkoumáním objektivní reality spočívá v tom, že vědecké závěry jsou trochu nemastné, neslané, nebarevné a mlčenlivé. Věda je totiž krátká na naše smyslové vjemy a žádná teorie neumí popsat barvu, chuť, vůni, melodii nebo jakýkoliv jiný pocit. Před dvěma a půl tisíci lety napsal Démokritos z Abdéry v jednom z mála svých zachovaných zlomků, že rozum říká: "Řekne se barva, řekne se sladkost, řekne se hořkost, ve skutečnosti to jsou pouze atomy a prázdno." Smysly odpovídají: "Ubohý rozume, doufáš, že nás přemůžeš důkazem, ve kterém se právě na nás odvoláváš?!? Tvé vítězství je Tvou porážkou".
Démokritos není jediný, kdo přispěl k obrazu této antinomie. Arthur Eddington[15] přišel s myšlenkou, že ve fyzikálním světě sledujeme stínové představení běžného života. Stín mého lokte, spočívá na stínovém stole, podobně jako stínový inkoust se vpíjí do stínového papíru... Upřímné uvědomění si, že fyzika jako věda má co dělat se světem stínů, je jedním z jejích nejvýznamnějších posledních úspěchů. Eddingtonovu výroku není ani sto let, ale znamená, že už na konci devatenáctého století si vědci začali uvědomovat, že nezkoumají samotný svět, ale jeho obraz, nazývaný "objektivní realita" nebo také "hypotéza reálného světa".
Právě skutečnost, že věda zkoumá pouze model reality, vedlo prof. Zdeňka Neubauera ke konstatování[16], že věda není o světě, podobně jako mapa není krajina. Stejně tak se nám nabízí myšlenka Carla Junga[17] o tom, že je to právě naše vědomí, bez kterého by nebyla existence objektu možná. Jung doslova hovoří o tom, že vědomí je "conditio sine qua non" (podmínka nutná) světa jako objektu a zároveň o tom, že veškerá věda je funkcí našeho vědomí.
Moje poznámka: Na některé formulace je třeba dávat pozor, aby se autoři nesnažili podsunout (sugerovat) nějakou myšlenku. Jak například rozumět formulaci: "věda není o světě, podobně jako mapa není krajina"? Vždyť mapa je přece určitým modelem (schválně používám tento neutrální pojem) krajiny. Právě tak jako věda je modelem reality. Není pravda, že nemá se světem nic společného.
Zdá se, že v tomto důsledku nelze jednoduše hovořit o světě daném dvakrát, jednou jako o skutečnosti a podruhé jako o vnímané skutečnosti. Je zřejmé, že svět je nám dán jenom jednou – jeden svět a jedno vědomí. Mysl a svět pak tvoří nejen jednotu, ale v jejím rámci jsou navzájem reflexivní, tedy produktem sebe sama, povstávají samy ze sebe. To, že nám je svět dán jenom jednou, jako "informace", která je "jedinou skutečností", se zdá být přirozené, pokud se odvážíme takovou myšlenku přijmout. Několik set let jsme žili a zkoumali svět v poněkud schizofrenním paradigmatu dualismu. Nepochybovali jsme, že je jen jeden hmotný svět, zastoupený objektivní realitou, od které se dokážeme odmyslet, a ze které dokážeme vystoupit.
Moje poznámka: Tady by mě fakt zajímalo, koho mají autoři na mysli, když říkají: "Nepochybovali jsme, že je jen jeden hmotný svět, zastoupený objektivní realitou, od které se dokážeme odmyslet, a ze které dokážeme vystoupit." – Sebe? Já, ani nikdo jiný, koho znám, si nemyslí, že z "z hmotného světa zastoupeného objektivní realitou" (které jsme součástí) dokážeme vystoupit. Dokonce ani nevím, jak by takové "vystoupení" mohlo vypadat. Nechci chytat autory za slovo, ale jen upozornit na řadu matoucích formulací, kterými se to v této části bohužel hojně hemží.
Spojení pozorovatele s objektem pozorování je v současné době silnější, než se kdy předpokládalo a vše směřuje k podivuhodné jednotě. Elementární pravdou je, že když řídím auto, mé řízení má vliv i na mě. Méně zjevnou skutečností zůstává, že když se systémem pouze komunikuji, tvoříme vzájemně se ovlivňující pár. A to i tehdy, když jej jenom pozoruji. Pokud jde o kvantovou úroveň, pak tato úvaha tvoří pevnou součást nejenom školních osnov, ale je i tématem mnoha diskusí, kde hlavní hrdinkou se stává známá Schrödingerova kočka.
Existuje názor, že "náš" makrosvět je světem složeným z miniaturních, kvantových, tedy svým způsobem iluzorních světů. Náš svět vytváříme tím, jak myslíme, na co se soustředíme a jak se chováme a konáme. Vlastní světy různých pozorovatelů se navzájem ovlivňují a vytvářejí "společné pole", které potom reprezentuje onu komplexní "informaci", prostřednictvím které je nám zprostředkován náš svět. Možná se věci kolem nás dějí jenom proto, že jsou součástí velkého počtu identicky individuálně vnímaných světů a událostí v nich.
Moje poznámka:
V této oblasti nás patrně čekají zásadní objevy. V předcházejících částech jsem zmínil to, že žijeme nikoli v jednom z možných paralelních světů, ale patrně jejich nějakém průsečíku, shluku, prolnutí či jak si to představit a nazvat. I Schrödingerova rovnice je pouze přibližným vyjádřením reality (námi vytvořeným modelem zastupujícím realitu, resp. naši interakci s realitou) a nepochybně se ukáže, že má "přesahy", které nám ukážou výrazně odlišnou realitu a překonají setrvačnost našeho současného vidění světa. Patrně dojde i k výrazné změně našich představ o tom, co je to plynutí času.
S tím patrně souvisí i další krok v pochopení smyslu naší existence. Žijeme ve vesmíru, který má mimořádně zajímavou vlastnost. Dokáže – byť i principiálně jen neúplně – přepsat sebe (a dokonce i své přesahy) na část sebe samého. Například ve formě lidského poznání. Navíc – lidské poznání (které není jediným příkladem fenoménu "přepisu" a nemusí být v našem "přepisujícím se světě" ani unikátním) dokáže neustále neúplnost či omezenost tohoto "přepisu" překonávat.
Právě tato vlastnost našeho vesmíru (existuje patrně mnoho jiných chaotických vesmírů, které ze zásadních matematických důvodů tuto vlastnost mít nemohou) mu propůjčuje ještě další zajímavou vlastnost: V jakkoli uvažovaných dimenzích změny v podobě našeho času či jeho analozích (restrukturace) nemohou existovat všechny možné kombinace, tj. existuje něco jako vývoj směrem k vyššímu.
V návaznosti na to předznamenám, že následující pasáže v této kapitolce od autorů studie jsou podnětné a inspirující.
Jakkoliv takové úvahy mohou vypadat šíleně, nejsou ve své podstatě o nic šílenější, než když se smíříme s tím, že vidíme svět objektivně, protože se nějak "samo sebou" umíme postavit mimo něj. Stejně tak je šílené si myslet, že za nás budou svět pozorovat a vykládat jiní a my se budeme jejich zjištěními pouze řídit a snažit se opakovat jejich chování. Tím sami sebe činíme nedůležitými a vydáváme se napospas těm, kteří za nás "vědí".
Máme tu ještě jednu otázku, úzce související s prolomením bariéry mezi objektem a subjektem, vědomím a hmotou a tou je "čas". Čas máme všichni zafixován jako linku směřující od minulosti do budoucnosti, jež je symbolem událostí plynoucích od příčiny k následkům. Staří Řekové rozlišovali mezi "Chronos" jako plynoucí čas a "Kairos" pro určení pravé chvíle k vykonání božského záměru. Svatý Augustin[18] říkal, že, když na "čas" myslí, tak ví, ale když to má říci, tak to neumí. Existuje názor, že čas je tu jenom proto, aby se nestalo všechno najednou. Jde pouze o strukturu mysli, stejně jako v případě prostoru, abychom mohli třídit vnímané prostředí podle toho, kde, kdy a jak. Pokud by však existovalo jenom tady a teď, pak by právě "ono" bylo středem vesmíru a ten by se rozpínal do budoucnosti i minulosti.
Vesmír je dnes podle názorů kosmologů tak rozsáhlý, že v něm nemůžeme vyloučit ani prostory, kde legendární "šipka času" bude směřovat jinam. Boltzmannovy úvahy a rovnice[19] to nikdy nevylučovaly, jen se ve druhé polovině dvacátého století tvrdilo, že vesmír není pro takovou zásadní různorodost dost velký. Od té doby se objevila teorie velkého třesku, stejně jako teorie multiverza a celá řada jiných teorií. Dnes se zdá kosmos dost velký a pestrý nejen pro oblasti s jiným tokem a směřováním času, ale nelze ani vyloučit existenci našich dvojníků v dalekém kosmu.
Trefným uměleckým vyjádřením našeho vnímání vesmíru je kosmická hlava hada Urabora požírající jeho kvantový ocas. Při tom všem ovšem nesmíme zapomenout na jeho tělo, které představuje v tenkém řezu kolem nějakého obratle svět, který "tak nějak" zjednodušeně známe a označujeme ho za naši "objektivní realitu".
Moje poznámka na závěr této části:
Možná, že pokud by autoři vycházeli z pochopení jedné ze základních vlastností našeho vesmíru (z jeho schopnosti "přepsat" sám sebe na svou část) a interpretaci této vlastnosti na pojetí vývoje člověka a společnosti (souvislost sebeutváření společnosti a sebepoznání člověka s aktivním přetvářením reality), dobově poměrně geniálně, ovšem s prvky mystiky odhalené Hegelem, vyhnuli by se některým nepřesnostem a zavádějícím tvrzením.
Mimo jiné – to, že Fukuyama nezůstal u svého "Konce dějin", za který byl v době jeho mládí tak vynášen do mediálních nebes, ale šel poctivě dál a promýšlel současný svět (a došel dost daleko), je dáno i (a možná především) tím, že poctivě prostudoval Hegela jako jeden z vrcholů kritického myšlení. K tomu viz jeho nejnovější dílo:
(Pokračování)