Na sérii o penzijním systému sestavenou z příspěvků, které jsem zpracoval v reakci na aktuální dění s využitím obecně teoretických východisek, navazuji příspěvkem profesora Jaroslava Vostatka z naší univerzity (VŠFS), člena týmu pro reformu penzijního systému při MPSV. Přednesl jej na 22. ročníku naší konference "Lidský kapitál a investice do vzdělání - Bohatství a chudoba jako problém a jeho řešení" v listopadu 2019. Považuji jej za mimořádně zdařilý, a to zejména z následujících důvodů:
- Velmi srozumitelně vysvětluje podstatu současného "nesrozumitelného" (málo transparentního) penzijního systému, který máme u nás.
- Identifikuje a přesně pojmenovává hlavní problémy našeho penzijního systému.
- Ukazuje nejméně kontroverzní, nejméně rizikovou a nejméně nákladnou cestu reformy penzijního systému s využitím jejího rozdělení na "malou" a "velkou" reformu.
- Vhodným způsobem uvádí rakouský příklad reformy, který je nám blízký a o který se můžeme opřít.
- Hlavně a především J. Vostatek zde ukazuje, že TO JDE (tj. že reformu penzijního systému směrem k jeho efektivnosti a trvalé udržitelnosti jde provést.
Dílčí podněty budu mít k některým konkrétním detailům "velké" reformy, které nejsou v rozporu s návrhy J. Vostatka, ale naopak – zvyšují jejich průchodnost.
V této souvislosti si dovolím upozornit, že do oblasti prodloužení doby produktivního uplatnění člověka vyúsťují nejdůležitější řetězce investování do lidských schopností (jejich nabývání, uchování a uplatnění), využití příslušných investičních příležitostí je významným faktorem ekonomického růstu a současně i tím, co mění jeho kvalitu. Problematika penzijního systému tak bezprostředně souvisí s vytvářením rovných podmínek pro nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností, což je základním faktorem eliminování důsledků majetkové nerovnosti způsobených pozičním investováním, přeměnou majetkových výhod ve výsady a následnou sociální segregací.
Malá a velká důchodová reforma pro Česko 3. část
Jaroslav Vostatek
(Pokračování)
Velká reforma veřejných penzí zahrne i reformu invalidních a pozůstalostních důchodů. Dosavadní české invalidní důchody využívají "starobní" koncepci invalidních důchodů: jejich konstrukce je obdobou konstrukce starobních důchodů [3]; invalidita je pojímána jako jakési předčasné zestárnutí, resp. ztráta pracovní schopnosti. Alternativní, modernější je "nemocenská" koncepce invalidních dávek, pojímající invaliditu především jako prodlouženou nemoc, do opětného nástupu do práce (pokud je to možné). Invalidní dávky/kompenzace jsou při aplikaci této koncepce součástí systému nemocenských dávek. Norsko je jednou ze zemí, které aplikují nemocenskou koncepci invalidního důchodu. Od roku 2015 je tam invalidní důchod poskytován ve výši 66 % finální mzdy (průměrná mzda v nejlepších 3 letech z posledních 5 let před vznikem invalidity; výdělkový strop) s tím, že minimální výše invalidního důchodu činí 40-50 % PM, což se vztahuje i na osoby bez předchozího zaměstnání. Minimální stupeň invalidity činí 50 % [15]. Přitom Norsko od roku 2011 zavedlo systém starobních důchodů typu NDC, doplněný "garantovanou penzí". Důchody i (jiné) dávky sociálního pojištění podléhají dani z příjmů. Stejně doporučujeme reformovat i české invalidní důchody (a všechny dávky nemocenského pojištění), včetně zrušení redukčních hranic.
K systému starobních penzí s převahou rovného důchodu se nejvíce hodí rovný sirotčí důchod, u nás na úrovni až 25 % PM. Obdobně vysoký je rovný sirotčí důchod (pro sirotky ve věku od 10 let) v Nizozemsku, kde mají rovný starobní důchod jednotlivce na úrovni cca 30 % PM. Takový sirotčí důchod může být zařazen mezi rodinné dávky. Nejen z pohledu českých důchodců by univerzální přídavky na děti měly nahradit dnešní daňové zvýhodnění na dítě (refundovatelná sleva na dani), na něž nemají nárok nejen nízkopříjmové rodiny, ale i nevýdělečně činní důchodci – protože nepodléhají dani z osobních příjmů. Rozhodujícím argumentem pro přechod od univerzálních přídavků na děti ke slevám na dani za děti byla u nás snaha přimět nepřizpůsobivé občany, žijící z dávek sociální pomoci, k nástupu do zaměstnání. Zastánci těchto názorů si však zjevně ani neudělali jednoduchý příklad na potvrzení svých představ; skutečností je, že v systému univerzálních přídavků na děti se jen (podstatně) sníží finální dávka sociální pomoci (příspěvek na živobytí): o vyplácené přídavky na děti. Samotnou diskriminaci českých důchodců, pokud jde o slevy na dani na děti, lze samozřejmě odstranit zavedením zdanění starobních a invalidních důchodů; s tím zde ale v rámci velké důchodové reformy nepočítáme: řešení tohoto problému odkládáme do budoucna.
Význam vdovských důchodů v západním světě dlouhodobě klesá, také v důsledku sjednocování systémů sociálního pojištění. Trendem je přechod na "překlenovací" vdovský/vdovecký důchod, vyplácený po dobu 6-12 měsíců od smrti manžela/manželky – aby se pozůstalá manžel/ka mohla adaptovat na nově vzniklou situaci. (Široce pojaté náklady na výchovu sirotků je účelné koncentrovat do výše sirotčího důchodu.) Moderní systémy sociálního důchodového pojištění umožňují sdílení důchodových nároků dvojic. Do českého práva je každopádně účelné zavést sdílení důchodových nároků rozvedených dvojic, pokud nedojde k jiné dohodě při rozvodu.
Klíčovým obsahem navrhované velké důchodové reformy je reforma starobních důchodů: přechod na rovný důchod, financovaný z všeobecných daní, a přechod na moderní systém sociálního starobního pojištění. V zájmu tohoto přechodu na tento dvoupilířový systém v relativně krátké době může být účelné odložit řešení některých dalších problémů, které jsme zmínili v této části příspěvku.
Zákon o důchodovém pojištění od roku 1996 přidal malou základní výměru všech důchodů k systému "procentní výměry" jednotlivých důchodů, silně znivelizované redukčními hranicemi a koeficienty; "Beveridge" zvítězil nad "Bismarckem", leč ponechal důchodové pojistné. Zásadní koncepční rozpor neodstranily ani pozdější důchodové reformy. Zásadním problémem je netransparentnost a nesrozumitelnost systému nejen pro běžné klienty. Vzhledem k nepřipravenosti celkové reformy veřejných penzí a také s ohledem na blížící se parlamentní volby doporučujeme rozdělit tuto reformu do dvou kroků: na malou a velkou reformu. Malá důchodová reforma se soustředí na jednoduchou, leč zásadní racionalizaci základní a procentní výměry starobního důchodu. Nová sazba základní výměry tohoto důchodu budiž na úrovni 32 % průměrné mzdy (používané při výpočtech důchodů), u procentní výměry se ocenění jednoho roku pojištění sníží z 1,5 % na 0,39 %.
Velká důchodová reforma pak bude paradigmatickou reformou starobních, invalidních a pozůstalostních důchodů. Základní výměra starobního důchodu se přemění na samostatný rovný důchod, se samostatným systémem důchodového věku, minimální doby pobytu či ekonomické činnosti (35 let) v Česku a valorizace. Procentní výměra starobního důchodu se stane samostatným penzijním pilířem sociálního pojištění, optimálně s konstrukcí rakouského penzijního konta, se samostatným systémem důchodového věku a valorizace a s minimální dobou pojištění 3-5 let. Invalidní důchody mohou být nově koncipovány jako sociální pojištění a začleněny do nemocenského pojištění. Sirotčí důchody mohou být redefinovány jako univerzální dávka. Význam vdovských a vdoveckých důchodů se může snížit, s ohledem na zavedení rovného starobního důchodu a předpokládané zvýšení (průměrného) sirotčího důchodu. Všechny tyto návrhy vycházejí z vývojových tendencí důchodů v zemích OECD.
(Pokračování dalším tématem)