Do seriálu o dobré teorie zařazuji dříve publikovanou osmidílnou sérii na filozofické téma vycházející ze studie Svítek-Žák. Je to dobrý začátek, jak si osvojit či pro pokročilejší zdokonalit filozofické myšlení. Dnes, v době šíření nákazy "zapouzdření", velmi aktuální
V netradičním novoročním přání jsem apeloval na myšlení, na to, abychom překonávali Masarykovu "bolest myšlení" ("Myšlení jasné bolí – bolí ztráta mýtu, bolí často poznávat věci nové" - T. G. Masaryk) a aby se myšlení stalo potěšením, zdroj sebedůvěry a jistoty. Celé novoroční přání viz:
https://radimvalencik.pise.cz/7436-do-noveho-roku-2020-netradicne.html
Právě v den, kdy jsem novoroční přání připravoval, těsně před Novým rokem 2020, uveřejnil M. Svítek a L. Žák pod názvem "Poznej sám sebe..."jednu z nejlepších současných studií na téma, které se po prezidentském "Vánočním projevu" stalo tak aktuální – MYŠLENĺ A BOLEST. Je krátká a ke stažení zde:
Uveřejňuji ji na pokračování se svými poznámkami (barevně odlišenýmitouto barvou) tak, aby co nejvíce posloužila svému účelu, tj. aby bylo co nejvíce zřejmé a zřetelné, o co v myšlení jde. Současně v rámci výše avizovaných poznámek upozorním na ty momenty "poznávání sebe sama" v kontextu poznávání světa, kde lze jít s použitím rozumu ještě dál. K ještě větší jistotě našeho vztahování se ke světu a sobě samému při hledání smyslu bytí a
žití. Pochopitelně také nemám patent na rozum, takže se ve svých poznámkách mohu dopouštět nepřesností či omylů. Uvítám případná upozornění, doplnění, výhrady...
Podrobný úvod a seznam literatury, ze které autoři vycházejí (důležité!), jsem uveřejnil v prvním dílu, viz:
https://radimvalencik.pise.cz/7450-par-poznamek-k-poznej-sam-sebe-svitek-zak-1.html
Miroslav Svítek, Ladislav Žák: Poznej sám sebe... 6. část
Popis objektivní reality
Vynikající švýcarský sochař Alberto Giacometti se ve svém uměleckém životě dlouhá léta věnoval vztahu toho, co se nám nabízí k vidění, a toho, co skutečně vidíme. Giacometti vnímal tento vztah jako významný rozdíl. Někdy hovořil o "propasti" a vytyčil si nesplnitelný cíl, svým uměleckým dílem tento rozdíl odstranit a "propast překlenout".
Dospěl k poznání, které formuloval ve své knize[20], kde zmiňuje, že je nemožné něco dokončit, protože, jak se přibližujeme k tomu, co vidíme, tak odhalujeme něco víc. Kdyby maloval jeden model tisíc let, nedospěl by k tomu, aby dosáhl zmíněného finálního cíle, ale dalo by se snad hovořit o jakémsi přiblížení se k požadovanému výsledku. Těžko říci, zda by šlo o úspěch nebo neúspěch, protože v jeho vidění světa je jedno mírou druhého. Giacometti popisuje jazykem umělce vztah subjektu a objektu, umělce a modelu, jako vzájemně se ovlivňující komplexitu.
Moje poznámka: V tom měl Giacometti pravdu. Ono dokonce není vůbec jednoduché vyfotografovat některé objekty, například sluneční korónu:
Možná to souvisí s tím, že žijeme ve shluku everttovských paralelních světů, což má za následek i to, že všechno "dopadne dobře" častěji, než by mělo.
Když se člověk usilovně snaží zachytit co nejlépe to, co vidí, ať dělá vědu, nebo umění, přístup je stejný. Ať se vědec specializuje na jakoukoli oblast, čím víc toho zná, tím víc mu zbývá poznat, a nesmí si nikdy dělat naději, že se dobere úplného poznání. Ostatně úplné poznání by byla smrt.
Objektivní realitu můžeme přirovnat ke krystalu s nesčetnými fazetami. Podle jeho struktury a polohy vidí každý ze svého subjektivního pohledu určité části fazet, a naše interpretace světa jsou pouze svědectvím o tom, co jsme zahlédli. Všechny fazety, které vidí skupina lidí v určité době, musí být samozřejmě velmi blízko u sebe, jen s nepatrnými rozdíly. Při pohledu z dálky tvoří jedinou jasnou hmotu, zatímco nesčetné další se noří do šera a temnoty prostoru. Kvália[21], jako výsledky tvorby a interpretace každého z nás jsou přesným odrazem tohoto rozdílu úhlu pohledu. Podobné interpretace mohou směřovat k tvorbě společných symbolů, které mohou vyjadřovat způsoby komunikace v konkrétním lidském společenství nebo dokonce v celé společnosti.
Moje poznámka: F. A. Hayek v této souvislosti vyzdvihoval význam "rozptýlených informací", které jsou podle něj pro život společnosti důležitější než knihovny. Já někdy používám přirovnání poznávání světa k tomografování, spojování různých úhlů pohledu v ucelený, vyvíjející se a neustálou komunikací kalibrovaný obraz světa.
Uspokojovat a zároveň inspirovat nás může zážitek, že jsme objevili kolem sebe nějaké nové rozhraní, nebo dokonce nový prostor, sebemenší částečku nového prostoru, kterou jsme postřehli v polostínu, když o ni zlehka zavadilo světlo. Každý z nás čas od času rozřeší nějakou hádanku a všechny naše odpovědi či kvália tvoří dohromady lidské poznání. Toto poznání je nepatrný, ale přesto velmi pronikavý přísvit v hutném, těžkém neznámu, které nás obklopuje, které se nás dotýká, které nás prostupuje a naplňuje. Posedlost, nepřetržitě si klást otázky, je nám vrozená stejně jako rostlině každý z jejich tisíce pohybů, které vykonává, aby mohla žít. Díky našemu založení se zajímáme o konkrétní věci (a ne jiné), protože nedokážeme myslet jinak. Tak jako si nevolíme délku nohou nebo své nemoci, nevolíme si ani způsob myšlení nebo způsob našeho vyjadřování.
Nelineární dynamické systémy mohou za jistých okolností vykazovat jev citlivý na počáteční podmínky zvaný "deterministický chaos", jehož chování se jeví jako náhodné, i když systém neobsahuje žádné stochastické prvky. Tento princip připomíná schopnosti našeho porozumění okolnímu světu. Uvažujeme-li o našem poznání na určité hladině rozlišení, výsledkem může být například newtonovská fyzika, která vede na teorie, podle nichž lze makroskopické jevy dobře modelovat a předpovídat. Jakmile se dostaneme na přesnější úroveň, například přejdeme do oblasti kvantové fyziky, objeví se zcela nová realita a nové zákony, díky kterým jsme schopni popisovat úplně jiné chování světa na této rozlišovací úrovni. Důvodně se dá předpokládat, že s dalším zdokonalením pozorovacích metod se naše poznání dostane na hlubší úroveň[22], kde se, stejně jako v případě jednoduchého fraktálu, objeví nová realita s novými zákony. Na přechodu mezi rozlišovacími úrovněmi mohou vznikat nové vlastnosti jako je superstabilita komplexních systémů, která již byla pozorována například u srdeční soustavy, kdy každý pohyb srdce je jiný a nikdy se žádný neopakuje.
Výslednou myšlenkou vyplývající jak z uměleckých úvah Giacomettiho, tak pozorováním komplexních chaotických systémů je, že naše poznání objektivní reality nikdy nepovede ke konečnému stavu, kdy bude možné říci, že vše už známe a nic nového nás nečeká. Vždy se objeví možnost volby vyšší rozlišovací úrovně, kde se otevře zcela nový a nepoznaný svět s novými principy a zákony.
Moje poznámka:
Svět je prostě nevyčerpatelný, a to jak pokud se týká jeho struktury, pochopení původu, tak možnosti jeho poznání. Jakkoli rozvinutý systém poznání bude vždy jen jeho přibližným a jen částečně prokomunikovaným modelem. Ale to je dáno již dominantní vlastní našeho vesmíru (toho, ve kterém žijeme): Má schopnost přepisu celé své struktury a svých přesahů na "sebe sama", na svou omezenou část. Jme jedněmi z nositelů tohoto procesu "přepisu". Od toho je odvozen i smysl naší existence, který si budeme uvědomovat různým způsobem a též vždy jen omezeně dosaženým stupněm vývoje.
Následující dodatek lze brát spíše jako bonmot, ale mě dost trápí: Odkud se vzal náš vesmír, to lze nějak pochopit, ale odkud se vzala matematika?
(Pokračování)