Uveřejněno před pár dny. Podle očekávání vyvolala i negativní reakce zarputilců. Je stále ještě hodně těch, kteří vůbec nedoceňují sílu, která se snaží zavléci svět do záhuby. Toé mu zbránit jen tehdy:

- když budeme používat důsledně sílu rozumu (a dle možnosti ho posilovat)

- identifikujeme podstatu zla a příčin, proč to zašlo tak daleko

- vytvoříme dostatečně široké spojenectví i za cenu řady kompromisů (zodpovědnost za přežití je dostatečně silný motiv ke spolupráci).

Kdo to nechápe, může zlu posloužit a nadělat víc škody než užitku.

V pátek 6. března ve Slovenském domě přišel Michael Kocáb do "nepřátelského" prostředí na diskusi s Oskarem Krejčím (kterou moderoval M. Syrůček) o listopadu 1989 a následujícím dění v intencích jeho knihy Vabank, viz:

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/michael-kocab-krest-kniha-vabank.A191107_195017_domaci_cern

Fotodokumentace z akce, která se sama o sobě dost zajímavá, vyšla v Parlamentních listech:

https://www.parlamentnilisty.cz/galerie/foto/S-Kocabem-o-sametu-12608

Nejpodrobnější zpravodajství o akci napsal Robert Vinogradov na svém blogu:

"06.03.2020 jsem se zúčastnil po dlouhé době velmi zajímavé a poučné diskuse, moc dobře zorganizované ve Slovenském domě o 17.11.1989. Z této debaty, ale i z knihy Michaela Kocába vyplynulo, že někteří čelní představitelé disentu úzce spolupracovali s některými ideovými komunistickými špičkami na klidné politické změně režimu. Dokonce s hlasitým souhlasem a podporou tehdejšího Sovětského Svazu, protože celá naše Sametová revoluce byla především zastřešená dohodami Reagan/Gorbačov. Proč ne?! Když zpětně vývoj naší novodobé historie porovnám třeba s krvavým střídáním stráží v Rumunsku, tak s určitou úlevou musím konstatovat, že to naše elity tehdá opět nevymysleli tak špatně... Nejvíce mne ale zarazila reakce některých lidí na mém profilu po zveřejnění mé fotky s Michaelem Kocábem. U mnoha z Vás to chápu, protože jste se mohli cítit mnou zrazeni a podvedeni. Ale pár z Vás, kteří si hrajete na influencery naší politiky, organizováním malého rádia či rádoby konspiračními schůzkami doma, jste prokázali nulovou informovanost, neschopnost strategického myšlení či pokus o ne připravený výpad vůči mé osobě... Takže, když to shrnu, prostě moc užitečný večer!"

https://www.facebook.com/photo.php?fbid=3037209092998642&set=pcb.3037209186331966&type=3&theater

...a schytal to (Robert Vinogradov). Někteří čtenáři této krátké poznámky nemohli "vydýchat", že M. Kocáb zaujal. Protože se jednalo o akci skutečně nečekaně zajímavou, pokusím se dodat některá konkrétna formou stručných poznámek:

1. Nálada byla od počátku diskuse uvolněná. Přispělo k tomu, že M. Kocáb v úvodu zmínil, že budu mluvit tak, jako to vidí, přestože v sále je 90 % bývalých komunistů (měl pravdu, pokud z celkového počtu přítomných odečteme ty současné). Byl za to odměněn potleskem i srdečným smíchem.

2. M. Kocáb velmi upřímně popisoval své pocity, které měl v jednotlivých dnech bouřlivých událostí. Z podobných pozic pak v diskusi reagovali ti, kteří představovali tehdejší "druhou stranu". Aniž bych to přeceňoval, myslím, že došlo k doposud nevětšímu vzájemnému pochopení motivů účastníků. Z obou stran byly odmítnuty současné tendence k vyvolávání nepřátelství mezi občany naší země. Tehdy pokusy pojmout změny konfrontačně neprošly.

3. Mimo jiné – M. Kocáb se svěřil, že měl největší obavy z chování armády, O. Krejčí, že ze zásahu Lidových milicí. Kocábův pohled doplnil svými postřehy i některými důležitými fakty.

4. Za nejcennější považuji to, že velké množství lidí v sále, kteří se tehdy a mnozí z nich ani potom neznali, potvrdilo nezávisle to nejdůležitější. Totiž to, že při svém rozhodování upřednostnili uchování myšlenky před obranou moci, která se této myšlence zpronevěřila. Nebyl v tom ani osobní kalkul, ani obavy z osobních dopadů. Byla to důvěru v sílu myšlenky, která je sto obstát a nakonec i zvítězit, aniž by potřebovala oporu v držbě moci za každou cenu. Proto také velké množství komunistů podporovalo odstranění tehdejší (de facto okupační) moci.

Diskuse pak pokračovala neformálně i po skončení oficiální části. Když jsem ji později zpětně vyhodnocoval, stále více mě pronásledovaly otázky:

1. Kdy se to pokazilo, kdy došlo ke zlomu od snahy budovat společně nový stát v podmínkách, o kterých se vědělo, že to nebudeme mít lehké, že musíme mnohé dohánět.

2. Zda se tomu, aby se to pokazilo, nedalo zabránit.

Neumím dát dostatečnou odpověď na obě otázky, ale svůj názor se pokusím formulovat:

K prvnímu: Kazit se to začalo až o dost později. Přibližně v době, kdy byla nabourána kontinuita vývoje rozdělením státu (zánikem Československa) a kdy změn využila spousta křiváků, kteří by jinak neměli šanci se prosadit v důsledku své nekompetentnosti či nepřijatelnosti, a na tomto zločinu organizovaném zvenku se přiživili. Byla to doba, kdy moc, která začala ovládat naši zem, sáhla až k politickým vraždám (Jiří Svoboda přežil atentát jen tak tak, ale puči v komunistické straně už zabránit nedokázal).

Ke druhému: Mnohé se patrně dalo dělat lépe, ale síly, které se probudily ve světě (to, v co se vyvinulo jádro současné globální moci), byly příliš mocné. Takže celý svět bude procházet velmi složitým obdobím, kdy změna k lepšímu je podmíněna rozšířením pochopení toho, o co v současnosti jde. A to nejen v naší zemi.

Každopádně příjemný večer byl z výše uvedeného hlediska více než užitečný. A úplně na závěr takový malý postřeh. Všimněte si, že ti, kteří jsou dnes největší "hrdinové", jako kdyby zapomněli na to, jak probíhal vývoj přibližně tři první roky po listopadu 1989 (třeba na rozdíl od M. Kocába, který tu dobu dokázal připomenout). Nemyslím, že by to bylo jen tím, že tito "hrdinové" mají krátkou paměť. Spíše si myslím, že tehdy byli mimo (buď zalezlí, nebo neschopní účastnit se dění). Příležitost dostali až v době, kdy se otevřel prostor pro likvidaci těch, kteří něco umí. Další vítr pak dostali do plachet "spacákovou revolucí" v ČT, ale to už je další příběh.

P. S. Koupil jsem si hned dvě Kocábovy knihy. Jednu si přečtu, až budu mít trochu času. A pokusím se z ní něco vyčíst i mezi řádky. Druhou někomu při vhodné příležitosti daruji. Tomu, o kom budu vědět, že ji prostuduje a něco mu přenese.

(Pokračování)