Lucie Šafránková a Tomáš Doležal (působící v politických funkcích a odborném zázemí SPD) uveřejnili pod názvem "Pár poznámek k předložené důchodové reformě" v časopisu "!Argument" jeden z nejlepších rozborů problematiky reformy penzijního systému, viz:

https://casopisargument.cz/2020/04/11/par-poznamek-k-predlozene-duchodove-reforme/

Vzhledem k závažnosti uveřejňuji se svými poznámkami odlišenými fialovou barvou.

Pár poznámek k předložené důchodové reformě – 1. část

Lucie Šafránková a Tomáš Doležal

Komise pro spravedlivé důchody – (z)řízená Ministerstvem práce a sociálních věcí – nedávno představila první scénář a podobu materiálu, který je ve veřejném prostoru označován coby návrh nové důchodové reformy. Pokud vnímáme reformu (nejen důchodovou) jako zásadní systémovou, nikoli pouze parametrickou změnu v dané oblasti, tak návrh Komise jí v klasickém slova smyslu není. Což ovšem neznamená, že nestojí za naši pozornost, a že nemá smysl se k němu jasně a jednoznačně vyjádřit. Naopak. A to i přesto, anebo právě proto, že dopady omezujících opatření v rámci nouzového stavu vyhlášeného v důsledku pandemie koronaviru COVID-19 na českou ekonomiku a sociální systém budou velmi výrazné a vyžádají si i určitou reflexi v konkrétní podobě nastavení segmentu a řetězci sociálního zabezpečení od vstupů po výstupy.

K tomu: Podle mého odhadu pandemie COVID-19 neovlivní významnějším způsobem vývoj penzijního systému v ČR ani cestu k jeho zefektivnění formou reforem. Podstatné dopady bude mít na země, které svůj penzijní systém založily na tzv. 2. pilíři. U nás se o tom hovoří zatím poměrně málo, ale v zemích jako Slovensko, Maďarsko, Polsko to bude mít velmi drastické dopady. U nás jen ten, že se o tzv. 2. pilíři přestane na delší dobu uvažovat.

Předložený návrh Komise je z formálního hlediska nejspíše něčím mezi souborem parametrických změn a skutečnou reformou, jakkoli k první z těchto charakteristik má blíže. Ale pokud by byl v dohledné době transformován do podoby legislativní předlohy, mohli bychom klidně hovořit o jakési "malé reformě" – a to zejména proto, že by se již nejednalo o předmět akademických disputací, ale o reálný politicko-právní dokument s jasnými (potenciálními) dopady a možnostmi, jak do jeho podoby fakticky zasáhnout. A to bez ohledu na to, zda by byly takové zásahy úspěšné, i bez ohledu na finální výsledek legislativního procesu s návrhem spojeného.

Dle návrhu Komise má být stávající průběžný důchodový systém rozdělen na dva pilíře (nultý a první). Nultý pilíř má nadále fungovat na principu solidarity s tím, že všichni starobní penzisté s nárokem na důchod (kumulativní podmínka doby důchodového pojištění 35 let a dosažení důchodového věku 65 let) by odtud dostávali dávku ve stejné výši. Šlo by tedy o jakýsi minimální zaručený důchod. Jeho výše se liší dle toho, o jakou ze tří zvažovaných (pod)variant reformy se jedná – ale o tom bude ještě řeč v další části textu. Komisí je deklarováno, že tento nultý pilíř by byl financován přímo ze státního rozpočtu resp. z vybraných daňových příjmů.

Z druhé složky nového systému, kterou by tvořila tzv. první pilíř v "novém kabátě", by se pak vyplácela zbývající část jednotlivých starobních důchodů vycházející už čistě z principu zásluhovosti, tedy zjednodušeně řečeno z toho, jak vysoké měli penzisté po dobu jejich aktivního pracovního života příjmy (a tedy i pojistné odvody). Tento pilíř by byl adresně financován z vybraného sociálního (důchodového) pojištění.

K tomu: Stručný, srozumitelný a korektní popis.

V tomto kontextu je na pováženou, že není nikterak vysvětleno a specifikováno, jak by toto oddělené financování obou budoucích důchodových pilířů vypadalo a fungovalo v praxi. Vztahy, poměry a působení celkových rozpočtových příjmů a rozpočtových výdajů jsou neadresné a neekvivalentní, nelze přesně určit, jaký veřejný výdaj je financován z daní (neřkuli z jakých) a jaký z pojistných odvodů či z ještě jiných druhů veřejných příjmů.

Nebylo zatím řečeno, jak (a zda) toto bude účetně, zákonně a prakticky odděleno, zda budou např. v rámci státního rozpočtu vedeny dva (pomyslné) účty, "daňový" a "pojistný". A co se stane, jestliže daňové – anebo pojistné – příjmy v aktuálním rozpočtovém období postačovat na saturování příslušných mandatorních výdajů.

I – nyní často zmiňovaný – tzv. důchodový účet (prostředky vybraného důchodového pojištění) je pouze fiktivní položkou. Pokud aktuálně vybrané pojistné "nepokryje" potřebnou výši vyplácených důchodů, musí být samozřejmě, jako povinný zákonný výdaj, vyplaceny i tak – tedy v teoretické rovině – jak z vybraného pojistného tak i z vybraných daní – ale vždy z vybraných veřejných příjmů, což je zásadní, a jakékoli další dělení je v podstatě nadbytečné, ne-li nesmyslné.

K tomu: Oprávněné výtky.

Princip zásluhovosti, dle reformního návrhu, se nemá do budoucí výše důchodu promítat jen ve formě pracovních příjmů, ale i v podobě další oceňované činnosti. Má jít zejména o období péče o děti, kdy by měl být napříště k penzi přičítán pevný bonus za každé vychovávané dítě. Což je jednoznačně krok správným směrem, jelikož v současnosti nejen, že výchova dětí a péče o ně není náležitě – v žádném směru – oceněna a ohodnocena, ale je, z hlediska důchodového systém, zcela evidentně, finančně přímo trestána, jde o diskriminující faktor. To je naprosto nepřijatelné.

Stejně tak by měla být v rámci důchodového pojištění dle "reformního" návrhu zohledněna i péče o blízkou osobu a to ve formě ustanovení tzv. fiktivního příjmu za předmětné období – buď ve výši posledního příjmu, anebo ve výši průměrné mzdy – dle toho, jaká z těchto variant bude pro pojištěnce výhodnější.

Toto je velice diskutabilní konstrukt – značné množství osob by takto bylo uměle zvýhodněno. Pokud by zvolilo variantu průměrné mzdy, jako tu pro sebe výhodnější, bylo by to vrcholně nespravedlivé vůči občanům, kteří pracují a pobírají nižší než ej celostátní mzdový průměr.

Naopak je plně akceptovatelné, aby byla těmto občanům po dobu péče o osobu blízkou uznána pro výpočet důchodu jejich poslední mzda, včetně např. každoroční "valorizace" o meziroční inflaci, či o procento růstu průměrné mzdy. Otázkou ovšem je, jaký fiktivní příjem přiřadit osobám, který doposud žádný pracovní příjem neměly – jednou z možností je např. tzv. příjmový medián, anebo průměrná mzda pracovníků v sociálních službách resp. v ústavech a zařízeních, kde se pečuje o dlouhodobě nemocné, což je svým zaměřením obdobná pracovní činnost této domácí péči.

V rámci jednotlivých scénářů reformy se diskutují i dřívější odchody do starobního důchodu u některých náročných profesí, na čemž by se měli finančně podílet i zaměstnavatelé – což je značně diskutabilní až nepřijatelné. Jednak by šlo o další citelné zatížení zaměstnavatelů (zejména středních a menších podnikatelů a živnostníků) a navíc nejsou jasná kritéria, jak budou tyto náročně profese vybírány, kdo je bude vybírat, zda bude tento seznam fixní nebo flexibilní apod. pokud bychom měli k tomuto opatření přikročit, pak musí být v plné výši financováno ze státního rozpočtu.

K tomu: Oprávněná a podstatná výtka. Takovým "všehozohledňováním" se stane penzijní systém nečitelným a ztratí to hlavní – svoji motivující funkci, a to zejména z hlediska toho nejdůležitějšího: Motivování účastníků k dlouhodobé přípravě na prodloužení doby produktivního uplatnění a prodloužení doby produktivního uplatnění v rámci individuálních možností.

Důležitým bodem návrhu je mechanismus pravidelného každoročního informování pojištěnců o předpokládané výši jejich budoucího důchodu prostřednictvím tzv. osobních penzijních kont u České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ). Což je velmi zajímavý nástroj – jednak by jím stát dostál své nepsané povinnosti informovat s dostatečným předstihem občany o jejich životních perspektivách, a navíc by mohlo jít i o motivační faktor v tom smyslu, že by některé pojištěnce mohl přimět např. ke zvýšení částek, které si ukládají v rámci tzv. třetího důchodového pilíře (dobrovolné připojištění), anebo k jiným alternativním způsobům zajištění se na stáří.

K tomu: Základní předpoklad jakékoli rozumné reformy.

MPSV předložilo reformu v již zmíněných třech variantách: spravedlivé, technické a úsporné. Spravedlivá varianta je nejvelkorysejší a předpokládá, že by základní zaručený důchod v nultém pilíři byl stabilně nastaven na úrovni cca 30 % průměrné mzdy. K celkovému důchodu by se pak připočítávalo 500 Kč jako bonus za vychované děti – ale pouze za max. 1 dítě, i když budoucí senior vychoval třeba 4 děti – což je absolutně nepřijatelné a je s podivem, že to vůbec navrhovatelé myslí vážně

Tento scénář také navrhuje měsíční bonus ve výši 240 Kč za každý další rok zaměstnání nad 41 odpracovaných let. To je opět naprosto nedostatečné a nemotivující opatření – na hranice výsměchu takto dlouho pracujícím seniorům.

K tomu: Naprosto oprávněná kritika. Já bych to dokonce nazval sabotáží reformy či nepochopením toho, o co jde. Největší zdroje umožňující zabezpečit stabilitu penzijního systému jsou právě v motivování lidí k prodloužení doby produktivního uplatnění v souladu s individuálními možnostmi (které si vytváří člověk po celý život). Na základě toho (ale teprve na základě toho) vznikají prostředky pro posílení solidarity mezi těmi, kteří mohou a chtějí se díky své kondici uplatňovat na profesních trzích ve vyšším věku, a těmi, kteří tuto schopnost z různých důvodů ztratili. Toto je hlavní smysl penzijního pojištění jako POJIŠTĚNÍ a současně reálný základ té SOLIDARITY, o kterou jde.

(Pokračování)