Na pokračování jsem uveřejnil monografii na atraktivní a současně i kontroverzní téma bohatství a chudoba. Podrobný úvod (jak vznikla, kdo ji zpracoval apod.) i její obsah uveřejňuji v první části. Nyní uveřejňuji přílohy, které budou obsaženy v elektronickém vydání monografie

Bohatství a chudoba jako problém: Kdy a proč problém, jak jej řešit

Příloha 3: K interdisciplinárnímu přístupu – 2. část

Vladislav Palát

Předmět výzkumu, který prezentuje tato kniha, vyžaduje – jak bylo zdůrazněno v úvodních poznámkách – interdisciplinární přístup, přičemž předem iniciativa potenciálních členů výzkumného kolektivu co do volby vědního oboru předem nebyla omezena. Tento způsob na jedné straně má přednost v tom, že umožňuje účast specialistům širší palety oborů, na druhé straně je spojena s nutností provázat jejich příspěvky s hlavním proudem výkladu zkoumání, popř. zařadit je do příloh.

Z toho, co dosud bylo řečeno, mj. plyne, že interdisciplinární výzkum předpokládá účast víceoborového výzkumného kolektivu, který – má-li výzkum být pokládán za ucelený (komplexní) – povede k pohybu vzhůru po spirále vědění.

Za těmito slovy se skrývá mnoho problémů managementu (mj. složení výzkumného, resp.) autorského kolektivu, financování výzkumného úkolů, jeho zapojení do celkového proudu výzkumu včetně inovací, které by měl umožnit. Vzhledem k tomu, že vývoj různých vědních disciplín nekráčí přímočaře po vydlážděných cestách, ale spíše po "zarostlých chodníčcích", které nemusí vést k cíli. Prosadit obecné uznání nových poznatků včetně netradičních metodologických postupů, bývá obtížné; často může trvat i několik desetiletí, než tyto nové poznatky a metody jsou obecně uznávány a než se alespoň některé z nich dočkají praktického uplatnění. (Belbin, 2010, český překlad 2012)

Jedním z tradičních dlouho diskutovaných problémů, které komplikují i chápání interdisciplinarity, jsou vztahy mezi technickými, přírodovědnými a humanitními obory. Za plnohodnotné bývají považovány disciplíny označované za science, jejichž výsledky jsou podloženy ověřitelnými experimenty. Tím se výrazně odlišují od humanitních (společenských) věd, v nichž nelze provádět experimenty týmž způsobem jako u přírodních a technických disciplín. Z dějin vědy jsou známy případy, kdy i cesta převratných vynálezů a patentů k jejich praktické realizaci byla velmi trnitá (příklad?). Mnoho patentů - podobně jak v minulosti – i dnes končí v sejfech nenasytných farmaceutických a jiných monopolních korporací; pro lidstvo bývají nenávratně ztraceny.

Diskuse o pojetí interdisciplinarity bývají někdy živeny snahou konstruovat jakési "žebříčky" významnosti jednotlivých vědních oborů. Tradičně stojí v čele filosofie jako "královna věd". Za tímto názorem však může stát nevědomost, pekuniární zájmy vydavatelů různých žurnálů i zájmy některých universitních institucí. Výsadní postavení filosofie pochází z doby antiky, kdy de facto byla universální vědou, od níž se v procesu specializace a dělby práce v pozdějším průběhu dějin oddělovaly další a další obory. Tento proces byl typický jak v řemeslnické éře středověku (s dvojakou rolí cechovního zřízení), tak v manufakturním období a v období třetí průmyslové revoluce. Moderní vývoj si již od poloviny 20. století postupně vynutil celostní vývoj (holismus) a systémový přístup. Další vývoj nevratně směřuje k digitální společnosti, aniž lze předem odhadnout (spíše jen vágně tušit), k jakým důsledkům tento vývoj povede a co to bude znamenat pro člověka a pro lidskou společnost. Fantasie scénářů sci-fi a různých horrorových imaginací spíše oslabuje a poškozuje očekávání pozitivních přínosů digitalizace v očích mnoha lidí.

Většina reprezentantů různých vědních oboru nebo disciplín žárlivě střeží "čistotu" oborů. Zakladatelé oborů a různí jiní "guruové" mnohdy nemají prioritní zájem o to, aby se jejich obor zdárně rozvíjel a sílil v mezioborové konkurenci, jako spíše o udržení status quo vytvářením překážek kvalifikačního postupu a nástupu nových talentů do funkcí. Ani v ČR nejsou podobné případy vyloučeny. Boje o generační výměnu někdy zcela zbytečně po celá léta ztěžují život vysokoškolským pracovníkům a někdy komplikují život i "dorostu" vědy - doktorandům. Na některých akademických pracovištích se s překážkami setkávají i tzv. cizí (zejména věkově starší) doktorandi, kteří nejsou absolventy daného pracoviště. Někdy pro ně zbývá jen "pot a slzy", proviní-li se vlastními myšlenkami, které neodpovídají zavedeným názorům skupin vládnoucích na pracovišti.

K nejasnostem v diskusích a sporech o uspokojivé vymezení různých disciplín a jejich vztahy k jiným, které se nejčastěji odehrávají v akademickém prostředí, jsou ve hře i některé další skutečnosti, které se pod nimi skrývají. Jedním z nich může např. být odlišné pojetí úlohy teorie a praxe a jejich vztahů při výzkumu v různých oborech. Spor o uznání andragogiky jako nové disciplíny (tj. aplikované vědy o výchově a vzdělávání dospělých lidí, která respektuje zvláštnosti s tím spojené) v rodině pedagogických věd se v našem prostředí vlekl po dlouhou dobu. Z posledních let je znám spor o vedení jednoho z perspektivních a úspěšných českých výzkumných pracovišt´ - Institutu informatiky, robotiky a kybernetiky na ČVUT. Tento případ vznikl v důsledku osobního konfliktu mezi vedoucím pracovníkem fakulty a ředitelem uvedeného ústavu. Věcným pramenem sporů mezi katedrami a fakultními nebo universitními výzkumnými ústavu bývají "boje" o kompetenci těchto organizačních jednotek: reprezentanti kateder totiž často prosazují, aby se výzkumná instituce "nepletla" do pedagogické činnosti. Avšak výzkumný institut – pro konservatismus a tradicionalismus výuky – do výuky není schopen prosadit výsledky své výzkumné práce a nezbývá mu nic jiného, než pořádat vědecké konkurence nebo výukové kurzy mimo běžný rámec studijních programů. Řevnivost a závist může pramenit i z toho, že výzkumný ústav má přístup k různým zakázkám nebo soutěžích, z nich zčásti čerpá finanční prostředky na další bádání.

Mezioborová spolupráce (cross-disciplinary collaboration), která existovala při vědeckém bádání již koncem minulého století, je dnes díky internetu velmi rozšířena, bohužel se na universitní půdě dosud všeobecně neprosadila. Prof. Don Nutbeam z vedení britské University of Southhampton již v r. 2013 uvedl, že moderní způsob výuky vyžaduje upustit od tradiční specializace výuky a zavádět výuku diferencovanou podle předpokládaného cílového uplatnění absolventů. Znamená to – mimo jiné - vyučovat soubory témat (přednáškové kurzy), obsahující znalosti a dovednosti, které budou potřebovat absolventi jako samostatní podnikatelé S tím je spojen požadavek, aby universita byla schopna zavádět potřebné inovace výuky pružným způsobem, tj. aby se dokázala pružně přizpůsobovat poptávce po vzdělávání. Nový přístup k výuce a učení je označován za studium "podle disciplin" (discipline-based). (The Guardian, 2013.) Není třeba dodávat, že většina universit v ČR dosud inovativnost, pružnost a přizpůsobivost výuky tento požadavek (z různých důvodů) nenaplňuje.

Literatura:

DUFKOVÁ, L. Andragogika — proč je jí třeba? A jak k ní přistupovat?

https://medium.com/edtech-kisk/andragogika-pro%C4%8D-je-j%C3%AD-t%C5%99eba-a-jak-k-n%C3%AD-p%C5%99istupovat-e0c3b7322e54  2.05. 2018. (staženo 24.4.2020)

Lidský kapitál a investice do vzdělání: výzkum, výuka, publikování, vyd.2019). ISBN 978-80-7408-188-0

https://radimvalencik.pise.cz/6715-teorie-dneska-o-interdisciplinarite-1-131.html

 (Pokračování)