Doyen našeho týmu Vladislav Pavlát navrhl zařadit ještě 10. kapitolu do připravované monografie Bohatství a chudoba. Uveřejňuji na pokračování:

10. PŘÍLEŽITOSTI A RIZIKA DIGITÁLNÍ ÉRY – 1. část

(podtitul: Chcete snadno zbohatnout?)

Úvodní poznámky mimo navrhovaný text 10. kapitoly

1. V úvodním odstavci konstatuji nevyjasněnost některých názorů na tzv. přechod do digitální éry.

2. Připomínám, že Digitalizace (jako technický prostředek) a přechod k tzv. digitální společnosti jsou dvě odlišné věci.

3. V této souvislosti konstatuji, že tvorba vědecké terminologie v Česku trpí špatnou znalostí angličtiny.

4. Stručně komentuji dvojí "tvář" vlivu digitalizace (naděje i hrozba). Strach není řešením.

5. Polemizuji s názorem, že přechod do nové éry "vyřeší VŠECHNO" (vyskytuje se to v mnoha článcích).

6. Polemizuji s očekáváním některých dnešních hedonistů, že roboti budou pracovat a oni se jen flákat a případně i rozmnožovat. Roboty označuji slovem "SE" (viz náborové heslo "Samo se nenakope").

7. Zmínka o dosavadních úspěších v oblasti robotiky atd.

8. Zmínka o stavu vědeckého bádání o digitalizaci (přínosy).

9. Digitalizace a etika (stručně).

10. Bez regulace není digitalizace.

11. Jak každý může zbohatnout (Zázračným Systémem je program pro automatické obchodování kryptoměn.) 12. Závěrem úvah v této 10. kapitole podotkněme, že pojednání o vývoji relací mezi chudobou a bohatstvím připouští

 – podle volby a použitého analytického instrumentaria při zkoumání této otázky

– odlišné odpovědi. Je úkolem dalších výzkumů zjistit, zda se propast mezi chudobou a bohatstvím rozevírá, zužuje nebo zůstává relativně nezměněna. Pro hlavní závěry a doporučení obsažené v knize není odpověď na dílčí problémy nezbytná a nemění závažnost hlavních závěrů a doporučení.

10. PŘÍLEŽITOSTI A RIZIKA DIGITÁLNÍ ÉRY – 1. část

(podtitul: Chcete snadno zbohatnout?)

Lidská společnost po určitou dobu směřuje do nové podoby: mění se v digitální společnost. Tento proces pokročil ve světě vyspělých zemí již do té míry, že mnozí autoři odvážně píší o přechodu do nové éry - stadia digitální společnosti. V barvitém líčení již nastalých změn (dříve popisovaných hlavně v literatuře sci-fi) někteří z nich suverénně prohlašuji, že digitalizace změní VŠECHNO.

V této knize názory stoupenců digitální společnosti nebylo pro jejich specifičnost vhodné zařadit mezi tři skupiny názorů rozebíraných v předcházejících kapitolách, avšak není od věci alespoň stručně o názorech teoretiků i praktiků digitalizace pojednat na tomto místě. Digitalizace (jako technický prostředek) a přechod k tzv. digitální společnosti jsou dvě odlišné věci.

Názory na to, jaké změny v důsledku tohoto přechodu k digitální společnosti nastanou, bývají presentovány z dvojího pohledu: na jedné straně jako očekávání příznivých, takřka neuvěřitelných pozitivních změn, které pravděpodobně přinesou pro společnost i jednotlivce, avšak na druhé straně v podobě více či méně oprávněných obav a pocitu strachu (a někdy přímo hrůzy) před negativním dopadem těchto změn. Zaujmout jednoznačné stanovisko pro jednu nebo druhou eventualitu nejspíše by nebylo vhodné, neboť dosavadní dílčí změny realizované v důsledku dosud dosaženého stupně digitalizace nejsou natolik dosažné a známé, aby ohrozily pohodu převládající skupiny obyvatelstva, žijícího pod heslem "tady a teď." Chytré domy a byty, fascinace zázračnými quasi "nadpřirozenými" možnostmi internetu věcí, ovládání předmětů hlasem (i nad možnou reálnou slyšitelnost!), atd. – to všechno většina z nás zná z pohádek, přičemž dosažená reálná skutečnost všechny ty létající koberce, zvířata mluvící lidskou řečí a jiné efekty již dnes více než předčí ...(srovnej kapitolu o hedonismu) ALE: cui bonus? Pro koho to vlastně všechno je? Lze předpokládat, že si tuto otázku vůbec položí "mainstreamový" člověk, šťastně žijící ve své ulitě "moje tady a teď"? Ledaže by establishment (ovládaný bohatými) nějak zajistil, aby pocitový mechanismus "tady a teď" byl chráněn zákonem nebo čipem zamontovaným do mozku novorozenců hned po porodu.

Tvrzení některých autorů (ať již vědců, novinářů nebo jiných nadšenců, že digitalizace "změní vše" na světě, nelze akceptovat. V této primitivní podobě toto tvrzení dnes není prokazatelné; lze je ovšem "zvědečtit", např. poutavým líčením konkrétních příkladů toho, co jde již dnes.

Tvrzení "mimo prostor a čas" patří ke známým propagandistickým nástrojům zneužívaných některými politiky, podomními obchodníky a podvodníky (alias šmejdy) v analogové éře a dnešními vládci nad digitálním obchodováním všeho druhu. Změnit (v blízké či vzdálené) v budoucnosti se jistě může leccos – avšak s různým stupněm pravděpodobnosti. Očekávané dopady digitalizace na společnost ostatně již dnes lze (s větším nebo menším úspěchem) prognózovat.

S téměř nulovou pravděpodobností však se ve společenském měřítku o ně nebude zajímat dnešní zastánce epikurejské filosofie "tady a teď", jedinec s živočišnou a pudovou mentalitou a chováním jeskynního člověka, bohatě vyzbrojeného různými "gadgets" pro pohodlný život. Vždyť co je na životě krásnějšího, než když SE NĚCO UDĚLÁ SAMO? Konec konců i volit se dnes už dá dálkově – a kdož ví, co všechno se bude dít, až "SE" bude volit samo.

Lidstvo dosud (na štěstí?) nikde ještě nedosáhlo stadia "digitální společnosti", avšak v technickém ohledu bylo dosaženo významných úspěchů. S postupnou digitalizací byl spojen vznik nových převratných vynálezů, které již byly v různé míře prakticky realizovány (vysokorychlostní internet, 3G tisk, televizní HD vysílání, virtuální skladování dat v cloudech, domácí roboti (na kde co), atd.)

Digitalizace sama byla umožněna tím, že snaha po technických inovacích si vyžádala spolupráci různých oborů (ať již v podobě interdisciplinarity nebo trans-disciplinarity). Tato spolupráce vedla ke vzniku nových, složitějších a náročnějších vědních oborů (namátkově jmenujme např. matematiku a fyziku)

na základě nichž je zeměkoule obklopena sítí družic, uskutečňují se lety k obíhajícím satelitům i výpravy k vesmírným stanicím na záhadném Marsu a dobrodružné lety (zatím bez lidských posádek) k jiným vzdálenějším metám.

Také v oblasti humanitních oborů a lékařských vědách došlo k významným objevům.

Tyto všechny změny by pravděpodobně nebyly uskutečnitelné beze změn chápání regulace a jejího významu pro zachování lidské společnosti. Od prvního desetiletí 21. století byl obecný pojem regulace často definován jako činnost v tvorbě a prosazování zásad (principů) a pravidel, jimiž se mají řídit regulované subjekty. (Kubíček-Pavlát, 2010.)

Regulace společenských procesů, ať již probíhá v kterékoliv oblasti společnosti, ve vyspělejších sociálně-ekonomických formací se uskutečňuje cestou zakotvení právních předpisů (Ústavy jako základního zákona, dekretů, zákonů, nařízení, vyhlášek aj.), které musí být vykonatelné. Jejich porušení musí být zajištěno sankcemi, aby odrazovalo od jejich nerespektování a porušování.

Ověřeným faktem je to, že právní předpisy obvykle vznikají na základě potřeby zabezpečit určité dění, chování a konání lidí příslušnou právní úpravou, aby se předešlo nekontrolovanému vývoji. Ekonomická a finanční regulace se - při rychlém tempu ekonomického růstu - opožďuje za společenskou realitou. Výjimkou jsou mimořádné doby - přírodní katastrofy, epidemie, války, revoluce apod.

Společným rysem názorů o významu regulace, chápané jako existenci pravidel, nutných pro život lidské společnosti, je to, že většinou byly a jsou chápána jako nezbytná podmínka rozvoje společnosti, ať šlo o kterékoli období její existence. Opakem regulace není nic jiného než zničující chaos, který od nepaměti provázel každou změnu považovanou ve společenských vědách za revoluční ve smyslu změny společenského řádu (např. feudalismu v kapitalismu apod.). V případě změny technického systému (analogového v digitální) však o to nejde, i když to leckdo možná očekává a zánik (nebo alespoň reformu) by to přivítal. S jistou dávkou fantazie si lze představit snad i to, že heslo "Digitální kapitalismus s lidskou tváří" by uklidnilo i mnoho dnešních skeptiků.

Regulaci (ať již v kterékoliv formě) nelze směšovat nebo zaměňovat s etikou, s obecně přijatými pravidly chování člověku ve společnosti: etické chování nelze nadekretovat; je obtížně vynutitelné – pokud vůbec. Za neetické chování je obtížné někoho trestat. Nejen z historie, ale i z naší české současnosti je notoricky známo, že neetické chování vedlo ke zbohatnutí otrlých osob, kterým bylo a je jedno, zda desítky lidí budou nebo nebudou moci bydlet ve vlastním příbytku (za který už zaplatili), nebo kolik nic netušících lidí se otráví či oslepne požíváním pančovaného alkoholu nebo konzumací zpatlaných nebo prošlých jídel a potravin. Na české příběhy a la H-systém, hornické byty nebo lihové aféry se nezapomíná, i když nedosahují fatálních rozměrů jako např. čínský skandál s výrobou umělých vajec nebo ještě větší skandál s intoxikací sušeného dětského mléka, který skončil rozsudkem trestu smrti několika obviněných po soudním monstrprocesu. Jak známo, i v případě nad slunce jasnější viny se často najdou obhájci pachatelů, kteří dokáží zmanipulovat celé soudní procesy nebo je protahovat na déle než 20 let, kdy již viníky nelze stihat.

Platí-li při právní regulaci, že "co není zakázáno, je dovoleno", v soudní praxi, že "kde není žalobce, není soudce", v životě společnosti, že "všechno se dá koupit za peníze" a že "peníze nesmrdí" (proslulé non olet - známé již v antice), pak zřejmě v dané společnosti něco není v pořádku a NĚCO BY SE s tím mělo udělat. Tolerance neetických názorů, chování a skutků je chorobou, která rozvrací celou společnost. Ale co s tím "SE" udělá, když zároveň s výše uvedenými postoji platí, že "SE" musí závazně dodržovat princip, že za to, co je podle platných předpisů legální, nelze nikoho soudně potrestat.

Výše uvedená neradostná zjištění jsou velmi důležitá pro výzkum otázek bohatství a chudoby vzhledem k existenci rozdílného hodnocení různých skutečností a historických událostí. Názory anarchistů, náboženských fanatiků a sektářů, ekologických a jiných extremistů negující běžné mínění většiny společnosti – údajně v zájmu zabránění chaosu – jsou považovány za nebezpečné. Žijeme v době, kdy ani demokraticky zvolení reprezentanti vůle lidu v parlamentu občas nejsou schopni se zbavit různých vžitých názorových klišé a jejich půtky jsou svědectvím (filosofickou terminologií řečeno) opožďování jejich vědomí a za jejich bytím. (Marx, Engels, Gramsci?.) Koneckonců poslanci ani příliš neriskují. Jsou zvyklí na lecjaké bití: šídlem, dlátem, golfovou holí, i na poslaneckou facku udělenou zastupitelem rozjařeným levným alkoholem nakoupeným v poslanecké stravovně (snad i bez DPH).

(Pokračování)