Občas, ale jen velmi zřídka, se mně stane, že se dostanu do místa, ve kterém zažívám obdobný pocit jako hrdina Foglarovy knihy, když objevil "nová loviště". Tedy v daném případě Jezerní kotlinu, která pak dala knížce jméno. Myslel jsem, že mě v blízkém okolí Prahy už nedokáže nic překvapit. A přece...

Na cestě autem z Berouna do Hostimi jsem zastavil na polní cestě odbočující vpravo těsně před tím, než silnice začíná klesat. Vydal jsem se po cestě ke skalám nad soutokem Kačáku a Berounky, kde jsou pozůstatky hradiště Kozel. Žádné turistické značky tu nejsou a polní cesta končí. Terén je však průchodný a orientovat se zde lze poměrně dobře. Měl jsem v plánu projít nad skalami proti proudu Berounky až na pozoruhodnou skalní stěnu, která je nad místem zvaném Šanův Kout. I zdola je to pozoruhodná podívaná, shora to bude ještě zajímavější, říkal jsem si. A to jsem netušil, že zde objevím "nová loviště", krajinu, o jaké se mně ani nezdálo.

Foto 1: Hned, jak jsem vystoupil z auta, překvapily mě krásné výhledy.Tento je na kopec, který se zvedá přímo nad Hostimí. Na ten skalnatý lesostepní svah se také těším.

Foto 2: Pohled přes Berounku na Tetín a vrch Damil nad ním.

Foto 3: Herinky nad osadou Záhrabská. Sem se také chystám. Jede se tam přes Vráž. Kopce se dají obejít a na jejich úbočí je velmi vzácná květena. Když aspoň trochu zaprší, rostou zde hojně májovky.

Foto 4: Pohled údolím Berounky až k Berounu a kopce nad ním. Krása! A to jsem v tuto chvíli ještě netušil, co vše mě ještě čeká.

(Pokračování)