V jedné diskusi jsem dostal otázku:

Co je v současné době největším bezpečnostním rizikem v naší zemi?

Trochu mě zaskočila. Těch rizik je celá řada, ale to největší? Naštěstí shodou okolností byl kontext diskuse nápovědný. A tak se mně rozsvítilo v hlavě a odpověděl jsem:

Naprostá sterilita a ideový rozklad pravicové opozice.

Pokusím se ve prospěch tohoto tvrzení přinést několik argumentů:

1. Považuji se za člověka levicového, a proto mě vždy zajímaly spíše levicové strany. Zde se také setkáváme s ideovou sterilitou. Levicové strany přistoupily na nesmyslnou hru pojetí soutěže politických programů jako marketingové záležitosti, tj. kdo dokáže líbivěji představit nevážně myšlené sliby. Takové programy nikdo nečte, zejména ne přemýšliví lidé, o které by se levice měla či mohla opřít. Levicový program by měl identifikovat a srozumitelně pojmenovat příčiny současných problémů a na základě toho nabídnout realistickou cestu jejich řešení. Kritériem adekvátnosti takto pojatého programu je, že se lidé vlastní aktivitou – počínající úsilím o sdílení ideové opory v podobě takového programu a jeho konkretizací dotvářených "zdola" až k vyvinutí nezbytných společenských aktivit – o realizaci takového programu zaslouží, že se s touto aktivitou při navržení cesty změn počítá. Takový program levicové strany nemají a je to také riziko. Ale ideový úpadek a následná demoralizace nedosáhly takového stupně jako na pravici.

2. Demokratický systém založený na soutěži politických stran nemůže fungovat bez ideového zápolení v oblasti vážně míněných, konzistentních a komplexních programů. Jakmile je nahradí marketingově vyvedené, ale nevážně myšlené sliby, je po demokracii. Pluralitní systém založený na soutěži politických stran chřadne, což představuje velké riziko v řadě směrů – morální úpadek, otevření prostoru pro loupežné chování, kdy zloděj křičí "chyťte zloděje", podřizování se mocnějším a úpadkem státnosti. Země se postupně dostává do područí mezinárodních banditů a politici se mění v jejich lokaje. V tomto směru programová sterilita pravicových stran pokročila nejdál.

3. Věci se poznávají ve srovnání. Klausovi lze vyčíst mnohé. Ale vždy měl a má hrdou vizi společnosti, v níž funguje trh, v níž funguje motor konkurence soukromých kapitálů, jejichž výkonnost a inovační aktivita není omezována a především pak není podřízena přerozdělovací pozici jednotlivých složek institucionálního systému státu. Tuto vizi se snažil naplnit. Za základní předpoklad přitom považoval oslovení každého občana jako svobodné individuality, která nese odpovědnost za sebe a teprve následně i za druhé. Vytlačení Klause z ODS (aniž by byl nahrazen kýmkoli srovnatelným) vyprázdnilo samotný základ, samotnou podstatu pravicové politiky. Dnešní ODS zrovna tak jako zbytek spolku, který se nazývá demoblokem, se ke snaze o vysvobození ekonomiky a občana od nadvlády přerozdělovací a parazitující moci ani náznakem nehlásí. A to ani ve vnitřní politice, tak zejména v zahraniční, kde se snaží prezentovat jako nejvěrnější lokaj nadnárodní přerozdělovací moci, mj. i EU. Proto to došlo až tak absurdním výroků, jaké předvedl senátor Fischer a krátce o po něm i jeho senátorský šéf Vystrčil, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/7876-ricinove-otazky-a-zlata-slova-senatora-fischera.html

https://radimvalencik.pise.cz/7892-zlata-slova-fischer-a-vystrcil.html

4. Reprezentace stávajících pravicových stran tak vykleštila ze svého ideového zázemí dvě zásadní věci, bez kterých nemůže existovat ani pravicová politika ani funkční demokratický systém založený na soutěži politických stran:

- Vlastní vizi svobodné společnosti.

- Schopnost opřít se o ni v politické soutěži.

Důsledek? Politické příštipkaření. Místo alternativy jen poštěkávání a okopávání vlády. V době, kdy se vláda dostala do situace, ve které musí reagovat na zcela nové podmínky, pak toto poštěkávání a okopávání vypadá stále více trapně. A tak se spoléhá jen na "vyšší moc". Za vrchol politiky se vydává "správné řešení" otázky, "komu svěřit klíče od naší bezpečnosti" a "komu být tím správným lokajem", aby naše země mohla být ještě více drancována a případně nastavena i jako obětovaný pěšáček konfliktu, který je lokaji systematicky provokován. Sterilita a následný ideový rozklad pravicové opozice se tak stává tím, co nás nejvíce ohrožuje.  

5. Prostřednictvím ČT pak můžeme v přímém přenosu sledovat, jak ideový úpadek pravicové opozice probíhá. A to tím zřetelněji, čím více se ČT pokouší kompenzovat tento úpadek změnou formátu politických diskusí až za hranici možného:

- Nasazením převahy počtu zástupců pravicové opozice v hlavních diskusních pořadech nejméně v poměru 2:1 (ve zřetelném nepoměru, resp. opačnému poměru, než jaký byl výsledek svobodných voleb).

- Změnou role moderátorů v další hráče pravicové opozice (v případě Moravce je to, jako kdyby sudí ve fotbale začal kopat za stranu, která má dvojnásobek hráčů a ještě mohl brát míč do rukou a utíkat s ním až k soupeřově brance).

- Snahou najít někoho, kdo by nevypadal jako notorický drmola omílající bez jakékoli invence to samé (až z toho mají lidé legraci), momentálně sázkou na Pekarovou Adamovou z TOP, která je zvána do ČT několikrát za den jako univerzální komentátor (a moderátoři ji ponechávají promlouvat sáhodlouhé sekvence frází, aniž by si ji dovolili upozornit na nesmysly, které jsou v nich obsaženy); tato hra s jedním hráčem však posluchače či diváka spíše nudí (málokoho vzruší dívat se na špatně hraný solitaire).

- Doplněním převahy pravicové opozice na hřišti posilami masérů a dalších pomocníků v podobě hlasu "nezávislých odborníků", kterým je tam umožněn vstup během hry.

Výsledek? Místo manipulace osvěta: Tak tohle si platíme...