Před chvílí jsem se dozvěděl, že zemřel můj dlouholetý přítel a kolega profesor Mojmír Helísek, prorektor pro výzkum a vývoj na naší univerzitě (Vysoké škole finanční a správní). Znali jsme se přes čtyřicet let. Před dvěma týdny byl hospitalizován s kovidem. Ještě před několika dny jsem s ním mluvil. Ani ne pět minut po té, co jsem za něj suploval, mně volal a ptal se, jak to proběhlo, co jsem studentům povídal, jak reagovali...

Typický Mojmír, pracovitý, poctivý až pedantický, plně oddáný univerzitnímu životu. Jeden z nejlepších odborníků na euro, autor vysokoškolských učebnic a významných teoretických pojednání.

Bylo mu 62 let, sportoval, dodržoval životosprávu, než chytil toho vira, neměl zdravotní potíže.

Ve své poctivosti byl statečný až nekompromisní. Nezajímal se o politiku a tak mu za minulého režimu dali alespoň funkci šéfa odborového úseku. Když začalo polistopadové kádrování, ve kterém se zvláští činili ti, kteří kádrovali před tím, ozval se jako šéf odborů a vynutil si, aby byly dodržovány pracovně právní zákony. Tím před zneužítím polistopadové euforié uchránil řadu poctivých odborníků působících v oblasti důležité pro každý národ.

Někteří mu vytýkali, že nemá dostatek smyslu pro humor. Málokdo ví, že jedním z jeho nejoblíbenějších herců byl Lousi de Funés, že měl sbírku všech jeho filmů. A jednou mě dostal, když jsem mluvili o tom, jak se rodil keynesiánský přístup a zmínili Galbreitha. "To víš, že to byl největší ekonom?" – zmínil Mojmír. "Dobrý ekonom to byl" – povídám – "ale největší? Podle mě je spousta větších." "Kdepak" – smál se Mojmír – "největší byl on. 212 centimetrů. Na Harvard byl přijat jako člen basketbalového družstva."

Jsou lidé, u kterých si nedovedu představit, že už je nikdy neuvidím, že s nimi nebudu moci nikdy promluvit. Je to zvláštní a smutný pocit. V případě Mojmíra ho mám hodně intenzivní. Už na kovid zemřelo více mých známých, ale toto je pro mě ztráta největší.

Čest jeho památce.