Hugh Laurie: Obchodník se smrtí
15. 11 2010 | 16.50
Jak každému z přebalu knihy dojde, autorem Obchodníka se smrtí není nikdo jiný než filmový dr. House, který na jeho stránkách naordinoval příjemně odpočinkové čtení nacpané notnou dávkou trefného suchého humoru, až se při listování pomalu práší ze stránek.
"Nechal jsem Paulieho zaplatit účet a naskočil jsem do autobusu do Holland Parku. Chtěl jsem vidět, co po sobě nechali O'Nealovi lidé v mém bytě. A taky jestli mě náhodou nekontaktoval nějaký kanadský obchodník se zbraněmi se starozákonním jménem. Solomonovi nohsledi naskočili do autobusu za mnou a dívali se z okénka, jako by byli v Londýně poprvé v životě.
Když jsme dojeli do Notting Hillu, naklonil jsem se k nim.
"Můžete klidně vystoupit se mnou," řekl jsem. "Abyste nemuseli běžet z další zastávky." 
Starší se podíval jinam a mladší se zazubil. Vystoupili jsme všichni společně, ale nohsledi se poflakovali po protější straně ulice. Já jsem se vrátil do bytu.
Starší se podíval jinam a mladší se zazubil. Vystoupili jsme všichni společně, ale nohsledi se poflakovali po protější straně ulice. Já jsem se vrátil do bytu.Že byt mezitím někdo prohledával, to jsem věděl, aniž by mi to musel někdo říkat. Nečekal jsem, že by mi převlékli postele nebo vyluxovali, ale přece jen jsem si myslel, že ho nechají v lepším stavu. Jediný kus nábytku nebyl na svém místě, obrazy visely nakřivo a knihy v knihovně byly přeházené. Dokonce dali i jiné CD do přehrávače. Možná měli pocit, že Professor Longhair se k prohledávání bytů hodí lépe." (str. 54-55)
Vypravěčem a hlavním hrdinou je bývalý voják Thomas Lang, jehož život se obrátí vzhůru nohama poté, co odmítne zabít amerického průmyslníka. Kromě lásky k průmyslníkově krásné dceři ho čeká pěkná řádka trampot s obchodníky se zbraněmi, agenty CIA i teroristy.
"Představte si, že máte někomu zlomit ruku.
Pravou nebo levou, na tom nezáleží. Jde o to, že mu ji zlomit musíte, protože když to neuděláte... no, na tom vlastně tak nezáleží. Řekněme, že vás nečeká nic dobrého, když to neuděláte.
Takže se ptám: zlomíte ji rychle – křup, jé, pardon, počkejte, uděláme improvizovanou dlahu – nebo to budete celé protahovat dobrých osm minut, občas přitlačíte v nejslabším místě, dokud dotyčný bolestí nebude celý rudý a zelený a horký a studený a vůbec zcela nesnesitelný?
No ano. Jistě. Správné je – jedině správné je vyřídit to, jak nejrychleji to jde. Zlomíte tu ruku, nalejete m vodku a budete vzorným občanem. Nic jiného nepřichází v úvahu.
Jenže.
Jenže, jenže, jenže.
Co když toho člověka na druhé konci ruky nesnášíte? Myslím opravdu a z duše nesnášíte.
Přesně k tomu jsem se totiž teď musel nějak postavit. Říkám teď, ale myslím tehdy, v tu chvíli, o které píšu. V tu chvíli, v ten mizerný zlomek vteřiny, než mi zápěstí dojede zezadu až ke krku a moje pažní kost se rozletí na dva nebo spíš ještě víc kousků, které budou držet pohromadě leda tak silou vůle.
Ta ruka, kterou jsme rozebírali, je totiž moje, víte? To není ruka nějaké abstraktního filozofa. Ta kost, kůže, chloupky, malá bílá jizva na špičce loktu od hrany akumulaček v gatehillské základní škole – to všechno je moje. A v tuhle chvíli musím vzít v úvahu skutečnost, že člověk, který stojí za mnou, drží mě za zápěstí a tlačí mi je s téměř slastným zaujetím nahoru po páteři, mě nesnáší. Myslím opravdu z duše nesnáší.
Z principu." (str. 9-10)
Styl vyprávění je sice na můj vkus trochu nesoustředěný, takže je sem tam těžší orientovat se v ději, ale celkově jde o poměrně vtipný počin se sympaticky lidským hrdinou, který si nehraje na tvrďáka, ale líčí upřímně a bez přetvářky všechny svoje eskapády i pocity. V důsledku toho sice působí tak trochu jako ňouma, ale ze všech rvaček a životohrožujících situací se mu většinou podaří nějak vybruslit. Troufám si tvrdit, že i když se nedočkáte neohroženého agenta ve stylu Roberta Ludluma, budete se navzdory poměrně reálnému a ve své podstatě vážnému ústřednímu tématu dobře bavit.