Vzhůru do oblak
5. 09 2009 | 16.07
Co můžete čekat od nejnovější Pixarovky o potrhlém staříkovi s domem plným balónků? Každý, kdo viděl trailer, si odvodil, že dědula odletí za dobrodružstvím a nedopatřením s sebou vezme i malého chlapce, který předtím neodbytně klepal na jeho dveře, ale film před vás rozprostře mnohem květnatější příběh.
Během téměř němého, lehce melancholického úvodu se malý Carl spřátelí s jednou upovídanou holčičkou, zamilují se do sebe, vezmou se, a i přesto, že jim osud nedopřál vytoužené děti, prožijí spolu "obyčejný" šťastný život.
Teď je ale Carl Fredricksen v důchodovém věku, jeho milovaná žena zemřela a on se snaží ubránit jejich domek před rozrůstajícím se velkoměstem. Nakonec se rozvzpomene na svoje celoživotní zkušenosti a s pomocí několika bomb hélia a velkého množství balónků "foukne" zřízencům z domova důchodců Stinné duby přímo před nosem. Se svým létajícím příbytkem se rozhodne vydat na vysněnou cestu za dobrodružstvím do Jižní Ameriky, na verandě se mu však ukrývá černý pasažér – vytrvalý malý skaut Russell, který neodbytně touží pomáhat seniorům, aby si vysloužil posledního bobříka do sbírky. Podle očekávání spolu prožijí spoustu dobrodružství, nebezpečí nevyjímaje, a potkají řadu neobvyklých tvorů, včetně psa s mluvícím obojkem, kterého naprosto dokonale dabuje Pavel Liška.
Pokud jde o film jako takový, nemůžu se ubránit dojmu, že na kreativce v Pixaru dolehla krize středního věku a trpí jistou melancholií a přehnaným sentimentem. Vzhůru do oblak je totiž v podstatě poměrně posmutnělý film o nesplněných snech, starých lidech a nepřívětivé moderní době. Nebýt "mluvícího" psa, ani bych se nezasmála. A rozhodně jsem to tak necítila sama – v kinosále se moc často smích neozýval, a v drtivé většině byla jeho příčinou právě psí smečka. Není to na Pixar trochu málo? Přiznávám, že jsem z kina odcházela se smíšenými pocity – VEVERKA neměla chybu, ale jinak člověk musel ty skvělé momenty pracně hledat.