Sarah Addison Allenová: Zahrada kouzel
8. 04 2011 | 13.20
Po téhle knize jsem sáhla čistě náhodou, protože mě zaujala její anotace na přebalu, a udělala jsem dobře. Je to neuvěřitelně pohodové čtení, až skoro pohádkové, které ve vás budí takový ten úžasný dojem, že se všechno v životě děje z nějakého důvodu a že nakonec všechno dobře dopadne. Hlavní hrdinkou je Claire Waverlyová, která v malém městečku na jihu Spojených států provozuje cateringovou firmu. Její specialitou jsou labužnické pokrmy připravené z rostlin vypěstovaných na zahradě u jejího domu, o kterých místní obyvatelé věří, že mají kouzelné účinky (např. že po andělikových tyčinkách přestanou jejich děti zlobit nebo že po zimolezovém vínu budou lépe vidět ve tmě). Na Waverlyovic zahradě navíc roste pěkně svéhlavá jabloň házející po lidech jablka, která svým konzumentům odhalí největší událost jejich života.
"Asi o tři čtvrtě hodiny později měla Claire u plotu vykopanou jámu do země a začínala sbírat jablka, která popadala všude kolem stromu. Bylo vlhko, vzduch připomínající konzistencí čirokový sirup předznamenával příchod dusného léta.
"Nech už toho," napomínala opakovaně strom, který setřásal jablka na zem jen proto, aby ji rozčílil. "Čím víc jich spadne, tím víc jich zakopu. Víš, že trvá celý týden, než ti narostou další."
Na hlavě jí přistálo jablíčko.
Zadívala se do větví, které sebou jemně třásly, přestože nefoukal žádný vítr. "Řekla jsem ti, abys toho nechal."
"Tak tohle je to vaše tajemství?"
Otočila se a spatřila Tylera. Jak dlouho už tam takhle stojí? Neslyšela ho přicházet. To ten strom, rozptyloval ji. Zatracená jabloň.
"Tajemství?" zeptala se ostražitě.
"Tajemství, jak pečovat o tak krásnou zahradu. Mluvíte s rostlinami."
"Aha." Otočila se a sesbírala další jablíčka. "Ano, to je ono." (str. 75)
Claiřin život fungující v pevně zaběhnutých kolejích naruší příjezd její mladší sestry Sydney, která se do města vrátí asi po deseti letech a přiveze s sebou šestiletou dcerku Bay, se kterou utíká před násilnickým přítelem. Claire a Sydney si nikdy nebyly moc blízké – jejich matka vedla také "kočovný" život (Sydney se jí po střední škole snažila napodobit) a domů do Boscomu se vrátila až před Sydneyným narozením, což šestiletá Claire své sestře záviděla (měla pocit, že to, co bylo dobré pro ni, nepřipadalo její matce dost dobré pro Sydney), a tak když je jejich matka opustila a o obě děvčata se starala jejich babička, Claire Sydney neustále odstrkovala kdykoli se od babičky učila, jak pečovat o zahradu nebo když spolu vařili.
Teď si k sobě Claire a Sydney hledají cestu a snaží se jedna druhé porozumět, mezitím se ale Sydney musí vyrovnat se svojí minulostí a Claire se potýká s nadbíháním svého nového souseda (ne, že by se jí Tyler nelíbil, ale má strach pustit si někoho dalšího do života, a tak se ho snaží odradit tím, že mu vaří nejrůznější jídla, která by mu měla otevřít oči a přimět ho, aby obrátil svoji pozornost k někomu jinému, ale Tyler se zdá být velmi odolný :o)
"Když servírovala dezert, začala pociťovat cosi jako předtuchu, a čím víc se k němu blížila, tím předtucha sílila. Nebyla si docela jistá, jestli patří jemu, nebo jí.
"Nepotkali jsme se už někdy?" zeptal se, když se konečně dostala k jeho místu. Usmíval se tak mile a nenuceně, že mu úsměv málem oplatila.
Položila před něj talíř, dort na něm vypadal skvěle, vláčné kandované violky z něj přetékaly jako zmrzlé drahokamy. Křičel: Podívej se na mě! Ale jeho oči spočívaly na ní. "Myslím, že ne," odpověděla.
"To je Claire Waverleyová," řekla Anna vesele, tváře zrůžovělé od vína. "Najímám ji na každou schůzku katedry. Claire, tohle je Tyler Hughes. Je s námi první rok."
Claire přikývla, nesvá z upřených pohledů všech přítomných.
"Waverlyová," pronesl Tyler zamyšleně. Claire už se chystala odejít, ale dlouhé prsty jemně sevřely její paži a nepustily ji. "Samozřejmě!" vykřikl se smíchem. "Jste moje sousedka! Žiju vedle vás. Pendland Street, je to tak? Bydlíte v tom obrovském domě ve stylu královny Anny?"
Tolik ji překvapilo, že ji drží za ruku, že se nezmohla na víc než přikývnutí.
Zřejmě si všiml, že se lehce chvěje nebo že ztuhla, a rychle ji pustil. "Právě jsem koupil ten modrý dům vedle vašeho. Nastěhoval jsem se před pár týdny."
Claire na něj zůstala koukat a nereagovala.
"No, těší mě, že jsem vás konečně poznal."
Znovu přikývla a odešla z místnosti. Umyla a zabalila všechny své věci a zbytek salátu i dezertu dala Anne do chladničky. Byla mrzutá a roztržitá a nevěděla proč. Jak pracovala, každou chvíli nevědomky prsty přejela po paži, kde se jí Tyler dotkl, jako by se snažila něco si setřít z kůže...
Má všechno, co potřebuje. Jakmile si do života vpustí něco dalšího, zraní ji to. Jasné jako facka. Jasné, jako že po noci přijde den. Má Evanelle, dům a práci. Nic víc nepotřebuje." (str. 22-24)
Z knihy Zahrada kouzel srší úžasný nadhled a životní moudrost (nevím, jak jinak nazvat takové to uvědomění si, že se v životě stává všelicos, že jsme všichni jen lidé a všichni děláme chyby, že životní štěstí se nutně neodvíjí od majetku apod.). Autorka je krásně shovívavá a má pochopení pro lidi a jejich chování, když líčí svérázné obyvatele malého městečka včetně pověstí, které se tradují o jednotlivých rodinách – jako že muži z rodu Hopkinsů se vždycky žení se staršími ženami nebo že ženy z rodu Clarků jsou dobré v posteli a proto se vždycky dobře vdají (trošku mi to připomínalo Nerudovy Malostranské povídky), a i když je to vyložené škatulkování, líbilo se mi, jak každé jméno mělo svůj význam a svoji historii. Je to kniha, kterou si určitě ráda přečtu znovu, až budu potřebovat zlepšit náladu. Navíc máme s hlavní hrdinkou pár společných rysů, takže to bylo opravdu napínavé čtení :o)
