Zápisky z Beneluxu: Keukenhof a Amsterdam

Posledním dnem našeho poznávání Beneluxu byla neděle 15. května 2011 a jako první jsme navštívili květinový park Keukenhof, který leží asi 30 km od Amsterdamu. Keukenhof se rozkládá na 32 hektarech a je největším parkem cibulovitých květin na světě. Každoročně zde vykvete až 7 milionů květin (z toho 4,5 milionu tulipánů) a za osm týdnů, během nichž je park otevřen pro veřejnost, ho navštíví na 800 tisíc turistů z celého světa.

V době naší návštěvy už byla sice většina tulipánů odkvetlá, i tak jsem jich tam ale viděla víc než za celý svůj dosavadní život – byly tam k vidění tulipány žluté, růžové, červené, fialové a dokonce i černé, jednobarevné, žíhané, s jednoduchými květy i s různě roztřepenými okraji okvětních lístků, k tomu sem tam nějaký hyacint či okrasný česnek, zkrátka pastva pro oči. Doslova :o)

Kromě venkovních zahrad se záplavou květin, precizně upravenými keři, fontánou jako vystřiženou z Versailles, alejí starých buků nebo bludištěm z živého plotu, které mě hodně pobavilo, stojí za návštěvu i kryté pavilony. Nejpůsobivější pro mě byl jednoznačně Pavilon Willem-Alexander přetékající liliemi v nejrůznějších variacích (ta vůně byla neskutečně omamná) a Pavilon Beatrix, kde bylo k vidění nepřeberné množství efektně naaranžovaných orchidejí a bromélií. Musím uznat, že jsem navzdory očekávání v Keukenhofu strávila příjemné dopoledne, a to i za ono nemalé vstupné 14,50 euro.

 

       

  

Naplněni květinovými zážitky jsme se pak přesunuli do Amsterdamu, hlavního a zároveň největšího města Nizozemska. Amsterdam byl postaven v bažinaté oblasti (podobně jako zbytek Nizozemska :o), která byla vysušována soustavou kanálů, a proto stojí většina zdejších domů na smrkových kmenech a historické centrum je obklopeno několika soustřednými grachty – nejznámější se jmenují Herengracht (Kanál pánů), Kaizersgracht (Kanál císařů) a Prinsengracht (Kanál princů) – tak, že jeho půdorys připomíná pavučinu. Převážná většina historického centra pochází ze 17. století, kdy město zažívalo tzv. Zlatý věk (bylo mezinárodním dopravním uzlem, odkud vyplouvaly lodě do Severní Ameriky, Afriky, dnešní Indonésie a Brazílie). Nejstarší částí Amsterdamu je pak náměstí Dam, které stálo už kolem roku 1275 a kde se nachází muzeum voskových figurín Madame Tussauds a Královský palác.

My jsme si Amsterdam prohlédli nejdříve z vodní hladiny při projížďce vyhlídkovým člunem, což bylo jedině dobře, protože jsme tak přečkali krátkou přeháňku "pod střechou" a procesí kupeckých historických domů na nábřežích a část přístavu se nakonec ukázaly být tím nejhezčím, co jsem v Amsterdamu viděla. Pěší obhlídku města nám totiž hodně komplikovali všudypřítomní cyklisté, kteří bezohledně šlapali do pedálů a hloučky turistů rozháněli zvoněním (na jejich obranu musím říct, že by Amsterdamu rozhodně neuškodilo víc chodníků – silnice totiž lemují především cyklostezky, a když už se vedle nich nějaký ten chodník tísní, je zaplněn reklamními válci nebo stojany s koly). Amsterdam je navíc skutečné velkoměsto s nejrůznějšími individui a odpadky povalujícími se na ulicích a všudypřítomným čmuchem marihuany. Nejvíc mě ale dostaly místní veřejné záchodky ve formě betonového sloupu s podstavou ve tvaru písmene X, který má v každé výseči pisoár – pánové tak močí všem na očích přímo na ulici.

Jaké budovy jsme v Amsterdamu viděli vám neřeknu, protože jsem se to nedozvěděla – bezpečně jsem poznala jen Muzeum Madame Tussauds, protože mělo dobře čitelný nápis na fasádě. Jinak jsme pořád jen chodili a chodili jako stádečko tupých ovcí a rozchod, který jsme dostali, byl tak krátký, že nestačil na návštěvu žádného z muzeí (stihla jsem si jen ďobnout do pár druhů zdejších sýrů v jednom moc sympatickém sýrařském krámku). Prohlídková trasa ale rozhodně neopomněla zdejší vykřičenou ulici s výlohami, za kterými na nás pokřikovaly děvy ve spodním prádle, protože se jim nelíbilo, že si je mužští členové naší výpravy fotografují. Upřímně nechápu, proč jsou tyhle "atrakce" součástí poznávacích zájezdů (viz. Moulin Rouge v Paříži), tipovala bych to totiž už na trochu jiný druh turismu.

V době naší návštěvy navíc amsterdamský fotbalový tým vyhrál místní ligu, takže se po ulicích postupně začali objevovat hloučky opilých fanoušků, obchody a kavárny ze strachu z výtržností zavíraly (pár rozbitých výloh jsme také potkali), kromě skandování začaly létat dělobuchy a kolem neustále rostoucích davů fotbalových fanoušku se začali šikovat policejní těžkooděnci a jízdní policie. Nicméně našeho nepraktického pana průvodce to nemohlo odradit, a tak nás v tom všem mumraji stále vodil ulicemi Amsterdamu sem a tam, abychom "zabili" onu hodinu zbývající do plánovaného odjezdu. Asi je zbytečné podotýkat, že jsem se necítila dvakrát bezpečně.

No a aby byl náš lehce adrenalinový závěr výletu dokonalý, čekali jsme na autobus tak dlouho, až se pan průvodce rozhodl, že mu půjdeme naproti, ovšem nějak nezaregistroval, že policie kvůli fotbalovým fanouškům uzavřela centrum, a tak jsme se po menším pochodovém cvičení zase vraceli zpátky. Nechci znít jako sexista, ale z mých dosavadních zkušeností začínám mít pocit, že mužští průvodci jsou naprosto nepoužitelní. Přinejmenším by je aspoň mohli naučit telefonovat.

Domů jsem nakonec dorazila v pořádku a z Beneluxu jsem si kromě pralinek přivezla i pár moc hezkých zážitků, ale rozhodně nebyly z Amsterdamu :o)