Budapešť – Géllertovy lázně

Na náš poslední den v maďarském hlavním městě, na sobotu 18. června 2011, jsme si nechali návštěvu Géllertových lázní a jejich okolí, a protože jsme na budovu lázní i na Géllertův vrch viděli z nábřeží pár ulic od našeho hotelu, rozhodli jsme se jít pěšky. Naneštěstí se to ukázalo být mnohem dál, než se na první pohled zdálo, ale protože všechno zlé je k něčemu dobré, narazili jsme díky našemu pochodu městem na velikou turecky zdobnou budovu tržnice praskající ve švech lidmi, stánky a nepřeberným množstvím zboží (potravinami, ovocem a zeleninou počínaje a ubrusy a suvenýry konče). Nakonec jsme všem lákavým nabídkám odolali a naše peněženka zůstala návštěvou tržnice nedotčená, odskočili jsme si tam na WC a pak jsme přes zelený Most Svobody (Szabadság híd) přešli na opačný břeh ke Géllertovým lázním, které jsou zároveň čtyřhvězdičkovým hotelem (hotel vznikl v roce 1916 a je nejstarším hotelem v Budapešti).

Budovu jsme si náležitě ofotili a vzhledem k tomu, že sobotní ráno bylo lehce pošmourné a my jsme po absolvované túře městem byli docela unavení a trochu otrávení, moc se nám nechtělo jít dovnitř. Ještě teď mám trochu výčitky, že jsem tvrdohlavě trvala na tom, že se "aspoň" dojdeme podívat k úpatí Géllertova vrchu na památník, protože to obnášelo chůzi podél odporně frekventované silnice, navíc nás na chodníku obtěžovali nebezpečně rychle jezdící cyklisté, kterým jsme se museli uhýbat, a kvůli větru, který nás celou dobu nemilosrdně bičoval, jsme měli prach v očích, v uších a zkrátka všude. Cíl naší cesty, památník s vodopádem a sochou svatého Géllerta, muže, který v 11. století zemřel mučednickou smrtí a dal celému místu jméno, navzdory spoustě zeleně a poklidné atmosféře dýchající z internetových fotografií (představovala jsem si, že je obklopený nějakým parkem), stál uprostřed rušné křižovatky naproti Alžbětinu mostu (Erzsébet híd). Za památníkem se tyčí vzhůru zelený Géllertův vrch, na jehož špičce trůní 14 metrů vysoká socha Svobody v podobě dívky nesoucí větvičku a budova Citadely, původně vojenské pevnosti postavené Habsburky v polovině 19. století, kterou jsme si alespoň zvenčí prohlédli hned první den, když jsme u ní vystoupili ze sightseeingového autobusu. Opět jsme pořídili nezbytnou fotodokumentaci Géllertova památníku a přes Alžbětin most jsme se vrátili na druhý břeh, odkud jsme se popovezli dvě stanice metrem zpět k našemu hotelu.

Když jsme se na pokoji trochu zregenerovali, doplnili tekutiny a setřeli prach, přepočítali jsme hotovost (nebyla to žádná sláva – nebrali jsme si s sebou moc velké množství HUF kvůli tomu, že se s nimi nikde jinde platit nedá a nevěděli jsme, jestli se do Maďarska ještě někdy vydáme, ale měli jsme železnou rezervu v eurech, se kterými se dalo v pohodě platit u stánků i na veřejných záchodcích) a vzhledem k tomu, že se mezitím počasí umoudřilo a začalo vytrvale svítit sluníčko, rozhodli jsme se vyrazit do Géllertových lázní na druhý pokus, ale tentokrát taxíkem. Zavolali jsme tedy do našeho vyzkoušeného City Taxi a za 1100 HUF i se spropitným jsme se nechali dovést až ke vchodu. Sobota se ale ukázala být naším smolným dnem, protože u pokladny lázní jsem zjistila, že ačkoliv mají na svých webových stránkách ceny vstupného uvedené i v eurech, platit se jimi nedá (naštěstí brali platební karty). Při všem tom zmatku jsem ale zapomněla uplatnit slevový kupón, a tak nás celodenní vstup do lázní stál plných 4000 HUF na osobu.

Co se týče orientace, jsou Géllertovy lázně ještě větší bludiště než ty Széchenyiho. Vstup vás zavede do jakéhosi suterénu, kde koukáte pod hladinu velkého plaveckého bazénu, odtud musíte po schodech nahoru, kde se v prvním patře dostanete k onomu plaveckému bazénu, do kterého jste předtím v suterénu koukali, do šaten však musíte ještě o patro výš (a z šaten se jde k venkovním bazénům). Od velkého krytého plaveckého bazénu je pak ještě vstup do ženské části lázní, který jsem objevila až ke konci (jsem všetečka všetečná a když si něco vezmu do hlavy, hned tak se toho nepustím, takže jsem chtěla najít ty krásně zdobené prostory s bazény, jejichž fotky jsem viděla v průvodcích :o) a kde byli nejteplejší bazény s 36 a 38 stupňovou vodou a vzduchem připomínajícím svojí konzistencí saunu.

I tady mají "hodinkový" systém, a protože jsme už byli otrkanější, vykašlali jsme se na hledání sejfu a foťák s kamerou jsme zamkli do skříněk (to se nakonec ukázalo jako ideální řešení, protože jsme si tak pro ně mohli kdykoli bez problémů dojít a natočit nebo nafotit všechno, co jsme chtěli). Náš lázeňský relaxační pobyt jsme zahájili naložení v malém bazénu s léčivou vodou a nezbytnými masážními "vodopády" v prvním patře u velkého (a studeného) plaveckého bazénu, do kterého byla nutná plavací čepice (ale když jsem tam na chvilku vlezla bez ní, nikdo mě nevyhodil). Nicméně teplotu vody 36 stupňů jsem nijak dlouho nevydržela a chodila jsem se v pravidelných intervalech zchladit do vedlejšího bazénu plaveckého. Potom jsme si zašli vyzkoušet venkovní koupání – začali jsme ve velkém bazénu vylepšeném umělými vlnami, které bouří jednou za hodinu, teplota vody byla příjemných 26 stupňů a když skončí vlnobití, dá se v něm normálně plavat (bez čepice :o). Na čerstvém vzduchu ale nechybí ani bazén s léčivou vodou o teplotě 36 stupňů, kde se dalo hovět podstatně déle než v léčivé lázni uvnitř.

Celé odpoledne bylo hezky teplo a sluníčko, takže jsme si v Géllertových lázních lahodili celkem asi 6 hodin (kupodivu se nám za tu dobu ani neudělaly tak hluboké varhánky jako v Széchenyiho lázních, tam to vypadalo, že se svlečeme z kůže :o). V baru u venkovních bazénů jsme si koupili i něco malého k snědku, konkrétně jakousi obloženou housku za necelých 500 HUF, a vůbec jsme si to všemožně po lázeňsku užívali.

Zpáteční cesta taxíkem domů ale potvrdila můj předpoklad o smolném dni, protože ačkoli jsme si opět objednali odvoz přes City Taxi, v avizovaný čas si to přikvačil tmavý taxík s nápisem City a my situace neznalí jsme do něj naskočili v domnění, že je to ten "náš" (podvodný řidič nám bez problémů odkýval, že jede právě pro nás). Ve výsledku nás to stálo 3000 HUF a telefonní hovor do City Taxi, kterým jsem se snažila zjistit důvod rozdílné ceny (a dozvěděla jsem se, že jsme se stali obětí omylu, protože náš objednaný taxík na nás pořád čekal před Géllertovými lázněmi). Rozhořčení ze sviňáckého chování taxikářů a z vlastní hlouposti jsme si večer sbalili kufry a místo nákupu nějakých vyloženě místních pochutin jsme byli rádi, že nám zbylo na taxík na nádraží :o(

V neděli ráno už jsme stihli jen snídani v hotelu (u které jsme si udělali i menší zásoby do vlaku) a pak šupky dupky na nádraží Keleti, odkud nám v půl desáté jel vlak zpět do matičky Prahy. Domů jsme se sice dostali až kolem osmé večer, ale rychlík z Prahy už aspoň neměl žádnou výluku (jen byl trochu plnější), takže jsme docestovali v relativním pohodlí.