Paříž pro náročné
9. 12 2011 | 20.40
Náš poslední letošní výlet do zahraničí, kterým byl pětidenní zájezd do Paříže, se neobešel bez poněkud dramatičtější předehry – když jsem se totiž z propozic dozvěděla, že budeme ubytovaní v hotelu naproti Moulin Rouge, poklesla mi brada i kolena a měla jsem sto chutí nikam nejezdit. Hned druhý den jsem běžela do Čedoku sdělit jim svůj názor na tenhle druh ubytování – že si pod "hotelem v centru Paříže" deklarovaným v katalogu představuju něco jiného, že nestojím o to bydlet v blízkosti podniků s červenými lucernami, protože se chci po celodenním běhání po památkách vyspat a nehodlám nikde vystrájat do rána, že chci využít 
benevolentnější program zájezdu k individuálnímu cestování po Paříži a proto mi ubytování ve vykřičené čtvrti nepřipadá příliš bezpečné a tak podobně – a při troše štěstí vyhandlovat jiný hotel, což se mi samozřejmě nepodařilo :o(
benevolentnější program zájezdu k individuálnímu cestování po Paříži a proto mi ubytování ve vykřičené čtvrti nepřipadá příliš bezpečné a tak podobně – a při troše štěstí vyhandlovat jiný hotel, což se mi samozřejmě nepodařilo :o(S těmi nejhoršími očekáváními jsme tak ve čtvrtek 25. srpna 2011 vyrazili v šest ráno vlakem do Prahy, z hlavního nádraží Airport Expressem na ruzyňské letiště (to vše za pouhých 236,- Kč za osobu tam i zpátky, pokud si jízdenku necháme po příletu na Ruzyni orazítkovat), tam jsme si u okénka Čedoku vyzvedli letenky, nechali jsme se odbavit a pak už jsme jen seděli a čekali, protože náš let se Smart Wings, resp. Travel Servicem, měl nakonec zpoždění víc než hodinu (místo ve 12:30 jsme odlétali ve 13:40 hod.). Let samotný byl moc příjemný, letěli jsme ve dne, takže bylo krásně vidět ven (vyžádala jsem si sedadlo u okénka), jenom občerstvení bylo za peníze :o( a protože jsme ze všeho toho čekání na letišti byli hladoví jako vlci, neodolali jsme a dali si bagetu. 
Do Paříže, na letiště Charlese de Gaullea, jsme přiletěli v 15:30 hod. a na rozdíl od České republiky, kde krásně svítilo sluníčko, bylo v Paříži zataženo (když jsme se blížili na přistání, prolétali jsme několika vrstvami pěkně šťavnatých mraků :o). Poté, co jsme se dočkali kufrů, nás autobus Jihotrans zavezl do centra Paříže, 
kde jsme u Opery dostali 50 minut rozchod (delegátka si totiž potřebovala odskočit do agentury nakoupit lístky do Versailles). Za tak krátkou dobu se ale nikam pořádně podívat nedalo, takže jsme jen okouněli kolem Opery a čekali, až se paní delegátka vrátí, abychom mohli jet k našemu tříhvězdičkovému hotelu Eurotel na Montmartru.
Do Paříže, na letiště Charlese de Gaullea, jsme přiletěli v 15:30 hod. a na rozdíl od České republiky, kde krásně svítilo sluníčko, bylo v Paříži zataženo (když jsme se blížili na přistání, prolétali jsme několika vrstvami pěkně šťavnatých mraků :o). Poté, co jsme se dočkali kufrů, nás autobus Jihotrans zavezl do centra Paříže, kde jsme u Opery dostali 50 minut rozchod (delegátka si totiž potřebovala odskočit do agentury nakoupit lístky do Versailles). Za tak krátkou dobu se ale nikam pořádně podívat nedalo, takže jsme jen okouněli kolem Opery a čekali, až se paní delegátka vrátí, abychom mohli jet k našemu tříhvězdičkovému hotelu Eurotel na Montmartru. Bohužel získat pokoj, který nebude mít výhled na rušnou hlavní třídu a Moulin Rouge, se ukázalo být nad síly a schopnosti naší pro praktický život naprosto nepoužitelné paní delegátky (měla jsem podezření, už když poprvé otevřela pusu a v rámci svých myšlenkových pochodů ze sebe nebyla schopná vymáčknout jedinou solidní 
a jednoznačnou informaci, např. v kolik hodin se bude další den odjíždět, od kolika hodin je snídaně apod.). Při rozdělování pokojů zvládla udělat takový zmatek, že dávala lidem klíče od špatných pokojů, a my jsme dostali pokoj podle našich představ až po dobré půlhodině čekání a na třetí pokus (a to čert ví, jak by to dopadlo, kdybych se do hovoru s recepční nepustila navzdory své mizerné polozapomenuté francouzštině sama). Když jsme konečně ukořistili pokoj s výhledem "do zahrady", stihli jsme si jen odložit kufry (do 2.patra jsme je vyvezli minivýtahem, kam se vešel vždycky jen jeden kufr a k němu naplacato jeden nepříliš tělnatý člověk) a šlo se na večeři (měli jsme je připlacené) do asi 200 metrů vzdálené restaurace Les Balcons, kde nás čekaly hody o třech chodech. Po večeři jsme si ještě zašli koupit nějaké pití na další den, vybalili jsme si a šli spát.
a jednoznačnou informaci, např. v kolik hodin se bude další den odjíždět, od kolika hodin je snídaně apod.). Při rozdělování pokojů zvládla udělat takový zmatek, že dávala lidem klíče od špatných pokojů, a my jsme dostali pokoj podle našich představ až po dobré půlhodině čekání a na třetí pokus (a to čert ví, jak by to dopadlo, kdybych se do hovoru s recepční nepustila navzdory své mizerné polozapomenuté francouzštině sama). Když jsme konečně ukořistili pokoj s výhledem "do zahrady", stihli jsme si jen odložit kufry (do 2.patra jsme je vyvezli minivýtahem, kam se vešel vždycky jen jeden kufr a k němu naplacato jeden nepříliš tělnatý člověk) a šlo se na večeři (měli jsme je připlacené) do asi 200 metrů vzdálené restaurace Les Balcons, kde nás čekaly hody o třech chodech. Po večeři jsme si ještě zašli koupit nějaké pití na další den, vybalili jsme si a šli spát.V pátek 26.8.2011 jsme po sedmé hodině ráno zašli na snídani (byla šunka a výborné křupavoučké bagety, croissanty, čaj i džus, zkrátka nacpali jsme se k prasknutí :o), ale vzhledem k tomu, že už od noci vytrvale pršelo, rozhodli jsme se chození po Paříži odložit a 
po snídani jsme se vrátili zpátky na pokoj, kde si mamka dala ještě šlofíka a já jsem si četla Hostitele (zkrátka klídek a pohoda, žádné bezhlavé běhání za delegátkou :o). Když se pak kolem deváté počasí umoudřilo a alespoň přestalo pršet, přemluvila 
jsem ji, abychom vyrazily na obhlídku Paříže s tím, že přece neprosedíme celý den na pokoji (který mimochodem nebyl nic extra). Kousek od hotelu jsme proto nasedli na metro, konkrétně na linku M2 ve stanici Blanche (v Paříži je celkem 14 linek metra, plus 5 linek příměstské vlakové dopravy RER), a s jedním přestupem jsme se zajeli podívat k Vítěznému oblouku (do stanice linky M1 Charles de Gaulle Étoile). Orientace v pařížském metru byla s trochou domácí přípravy, v rámci které jsem si vyhledala a vypsala potřebné trasy, bez problémů (pokud si nespletete papírky s trasami :o), všechno je přehledně značené, takže stačí sledovat směrovky, a v každém voze jsou nade dveřmi schémata s vypsanými stanicemi podobně jako v metru pražském. Koupila jsem nám výhodnější bloček 10 lístků, 
tzv. Carnet, za 12,50 euro (jednotlivý lístek stojí 1,70 euro), přičemž každý lístek platí na libovolný počet přestupů, dokud nevylezete z metra ven (to všechno jsem taky vyčetla na internetu :o), takže moje menší zaváhání, při kterém jsem nás vedla opačným směrem, nás nestálo nic navíc.
po snídani jsme se vrátili zpátky na pokoj, kde si mamka dala ještě šlofíka a já jsem si četla Hostitele (zkrátka klídek a pohoda, žádné bezhlavé běhání za delegátkou :o). Když se pak kolem deváté počasí umoudřilo a alespoň přestalo pršet, přemluvila jsem ji, abychom vyrazily na obhlídku Paříže s tím, že přece neprosedíme celý den na pokoji (který mimochodem nebyl nic extra). Kousek od hotelu jsme proto nasedli na metro, konkrétně na linku M2 ve stanici Blanche (v Paříži je celkem 14 linek metra, plus 5 linek příměstské vlakové dopravy RER), a s jedním přestupem jsme se zajeli podívat k Vítěznému oblouku (do stanice linky M1 Charles de Gaulle Étoile). Orientace v pařížském metru byla s trochou domácí přípravy, v rámci které jsem si vyhledala a vypsala potřebné trasy, bez problémů (pokud si nespletete papírky s trasami :o), všechno je přehledně značené, takže stačí sledovat směrovky, a v každém voze jsou nade dveřmi schémata s vypsanými stanicemi podobně jako v metru pražském. Koupila jsem nám výhodnější bloček 10 lístků, tzv. Carnet, za 12,50 euro (jednotlivý lístek stojí 1,70 euro), přičemž každý lístek platí na libovolný počet přestupů, dokud nevylezete z metra ven (to všechno jsem taky vyčetla na internetu :o), takže moje menší zaváhání, při kterém jsem nás vedla opačným směrem, nás nestálo nic navíc. Vítězný oblouk (francouzsky Arc de Triomphe de l'Étoile), který v Paříži rozhodně není jediný, jsme obešli skoro kolem dokola, přešli při tom nespočet silnic (stojí totiž uprostřed křižovatky celkem dvanácti dopravních tepen) a pořádně si ho nafotili ze všech možných i nemožných stran. Pokud jde o historii, stavbu Vítězného oblouku si v roce 1806 objednal císař Napoleon Bonaparte po vítězné bitvě u Slavkova, dokončen byl ale až v roce 1836 (za vlády posledního francouzského krále Ludvíka Filipa Orleánského). Stojí na západním konci proslulého bulváru Avenue des Champs-Èlysées a se svými 50 metry na výšku a 45 metry na šířku je údajně druhým největším vítězným obloukem na světě.
Když jsme si ho dostatečně okoukali zvenčí (vždycky se mi líbily ty jeho krásné reliéfy), rozhodli jsme se jít se podívat na jeho vyhlídkovou terasu. Vstup stojí 9,50 euro na osobu a než se na ni dostanete, musíte zdolat poměrně dost schodů, 
uvnitř na vás potom čeká malé muzeum věnované historii Vítězného oblouku (je tu k vidění jeho model, "výstavka" olivových ratolestí a seznam 558 generálů, z nichž ti podtržení zemřeli na bojišti), obchod se suvenýry i toalety :o) Z vyhlídkové terasy, na kterou vede ještě pár dalších schodů, je krásný výhled do okolí – můžete se kochat pohledem na Eiffelovu věž, mrakodrap Montparnass, baziliku Sacre Coeur na vrcholku Montmartru nebo na Náměstí svornosti s Tuilerijskými zahradami a Louvrem v pozadí v jedné ose s Velkou archou z moderní čtvrti La Défense. Škoda jen, že jsme neměli hezčí počasí – když jsme totiž byli na terase, začínalo zase pomalu poprchat a vypadalo to, že bude hůř :o( Než jsme si ale prošli obchod se suvenýry (na památku jsem si koupila miniaturní, z kovu odlitý Vítězný oblouk a dlouho jsme vybírali ty správné dlouhé "gumové" tužky) a odskočili si na WC, pršet přestalo a my jsme tak mohli pokračovat v naší krasojízdě.
uvnitř na vás potom čeká malé muzeum věnované historii Vítězného oblouku (je tu k vidění jeho model, "výstavka" olivových ratolestí a seznam 558 generálů, z nichž ti podtržení zemřeli na bojišti), obchod se suvenýry i toalety :o) Z vyhlídkové terasy, na kterou vede ještě pár dalších schodů, je krásný výhled do okolí – můžete se kochat pohledem na Eiffelovu věž, mrakodrap Montparnass, baziliku Sacre Coeur na vrcholku Montmartru nebo na Náměstí svornosti s Tuilerijskými zahradami a Louvrem v pozadí v jedné ose s Velkou archou z moderní čtvrti La Défense. Škoda jen, že jsme neměli hezčí počasí – když jsme totiž byli na terase, začínalo zase pomalu poprchat a vypadalo to, že bude hůř :o( Než jsme si ale prošli obchod se suvenýry (na památku jsem si koupila miniaturní, z kovu odlitý Vítězný oblouk a dlouho jsme vybírali ty správné dlouhé "gumové" tužky) a odskočili si na WC, pršet přestalo a my jsme tak mohli pokračovat v naší krasojízdě.Vyrazili jsme proto na vycházku po necelé dva kilometry dlouhém bulváru Champs-Èlysées (neboli Elysejských polích) spojujícím náměstí Charlese de Gaullea, na kterém stojí Vítězný oblouk, 
a Náměstí svornosti (francouzsky Place de la Concorde), nasávali jsme atmosféru Paříže, v rámci čehož jsem mamku přemluvila, aby si ve zdejší parfumerii Marionnaud koupila parfém od Diora (ceny jsou de facto stejné jako u nás, jen výběr je nesrovnatelně širší), sbírali jsme popadané kaštany v kubisticky zastřižené aleji a postupně jsme došli až na Náměstí svornosti s nezaměnitelným egyptským 
obeliskem uprostřed (pořád si nemůžu pomoct, ale obelisk v centru Paříže na mě působí tak nepatřičně až mám pokaždé pocit, že jde o maketu, a musím si připomínat, že sem skutečně docestoval z Egypta). Pokud jde o pár základních údajů, Place de la Concorde je největším náměstím v Paříži (má rozlohu 84 000 m2) a vzniklo v polovině 18. století. Obelisk z egyptského Luxoru, pocházející ze 13. století před n. l., který je vysoký 23 metrů, váží 230 tun a je zdobený hieroglyfy představujícími vítězné války faraóna Ramsese II., byl na náměstí postaven až v roce 1836, podobně jako sousední dvě zlatočerné fontány vybudované v letech 1836 až 1846 po vzoru fontán na Náměstí sv. Petra v Římě.
a Náměstí svornosti (francouzsky Place de la Concorde), nasávali jsme atmosféru Paříže, v rámci čehož jsem mamku přemluvila, aby si ve zdejší parfumerii Marionnaud koupila parfém od Diora (ceny jsou de facto stejné jako u nás, jen výběr je nesrovnatelně širší), sbírali jsme popadané kaštany v kubisticky zastřižené aleji a postupně jsme došli až na Náměstí svornosti s nezaměnitelným egyptským obeliskem uprostřed (pořád si nemůžu pomoct, ale obelisk v centru Paříže na mě působí tak nepatřičně až mám pokaždé pocit, že jde o maketu, a musím si připomínat, že sem skutečně docestoval z Egypta). Pokud jde o pár základních údajů, Place de la Concorde je největším náměstím v Paříži (má rozlohu 84 000 m2) a vzniklo v polovině 18. století. Obelisk z egyptského Luxoru, pocházející ze 13. století před n. l., který je vysoký 23 metrů, váží 230 tun a je zdobený hieroglyfy představujícími vítězné války faraóna Ramsese II., byl na náměstí postaven až v roce 1836, podobně jako sousední dvě zlatočerné fontány vybudované v letech 1836 až 1846 po vzoru fontán na Náměstí sv. Petra v Římě.Z Náměstí svornosti jsme prošli zdobenou bránou do Tuilerijských zahrad (Jardin des Tuileries), kde nám bohužel opět začalo pršet, takže jsme museli vytáhnout deštník. Bez nějakého dlouhého rozhlížení jsme proto přešli 920 metrů 
dlouhou hlavní alej až k Louvru, aniž bychom se kochali sochami nebo se prošli po terasách :o( Jen pro zajímavost: Tuilerijské zahrady byly založeny v polovině 16. století jako součást již neexistujícího Tuilerijského paláce (byl zničen při požáru v roce 1871) postaveného pro francouzskou královnu Kateřinu Medicejskou a dnešní podobu jim dal architekt versailleských zahrad, André Le Nôtre, za vlády Ludvíka XIV. (původně byly v italském stylu).
dlouhou hlavní alej až k Louvru, aniž bychom se kochali sochami nebo se prošli po terasách :o( Jen pro zajímavost: Tuilerijské zahrady byly založeny v polovině 16. století jako součást již neexistujícího Tuilerijského paláce (byl zničen při požáru v roce 1871) postaveného pro francouzskou královnu Kateřinu Medicejskou a dnešní podobu jim dal architekt versailleských zahrad, André Le Nôtre, za vlády Ludvíka XIV. (původně byly v italském stylu).U Louvru naštěstí zase pršet přestalo, takže jsme něco málo vyfotili – podařilo se mi zachytit i to doslova apokalyptické nebe nad skleněnou pyramidou :o) Jinak Louvre je jedno z největších muzeí na světě, které se nachází v bývalém sídle francouzských králů a zároveň největším palácovém komplexu ve Francii o rozloze 195 000 m², přičemž původ sbírky sahá až do 16. století a otevřeno pro veřejnost bylo v roce 1793. Od roku 1989 má nový vchod v podobě kontroverzní skleněné pyramidy (Pyramide du Louvre), která se vypíná do výšky téměř 22 metrů a její čtvercová podstava 
má délku strany 35 metrů, skládá se údajně z 603 kosočtvercových a 70 trojúhelníkových částí, její vrchol se nachází přesně uprostřed celého komplexu a dolů otočená "opačná pyramida" slouží jako světlík v podzemním nákupním centru před muzeem, které bylo naším dalším cílem, ale chvíli nám trvalo, než jsme se rozvzpomněli, kde je vchod :o)
má délku strany 35 metrů, skládá se údajně z 603 kosočtvercových a 70 trojúhelníkových částí, její vrchol se nachází přesně uprostřed celého komplexu a dolů otočená "opačná pyramida" slouží jako světlík v podzemním nákupním centru před muzeem, které bylo naším dalším cílem, ale chvíli nám trvalo, než jsme se rozvzpomněli, kde je vchod :o)Nákupní centrum Carrousel je nazvané podle malého vítězného oblouku se sloupy z růžového mramoru nad jeho vchodem (Arc de Triomphe du Carrousel), který nechal v letech 1807 až 1809 opět postavit Napoleon a na jehož vrcholu je umístěna kopie bronzového sousoší koňského spřežení z Baziliky sv. Marka v Benátkách (vchod do nákupního centra je při pohledu od Louvru po jeho pravé straně). V klidu jsme si prošli obchody, i když jejich skladba nás trochu zklamala, protože parfumerie, kterou jsme si pamatovali z naší minulé návštěvy Paříže, už tam není. Restaurace v prvním patře ale zůstaly zachovány, a tak jsme si kolem půl třetí dopřáli zpožděný oběd (šunku od kosti s restovanými brambůrkami a dušenou mrkví nebo fazolkami, ovocný salát, 
malou colu, jako dezert jahodový košíček a všechno jsme si pěkně po francouzsku dlouho vychutnávali a kochali se při tom skutečností, že jsme v Paříži :o). Na svém místě zůstaly naštěstí i neuvěřitelně surrealistické, barevné a navoněné placené toalety WC Point, které mi doslova zachránily život, protože mě po jídle překvapily menší střevní potíže (chudák obsluha WC Pointu) nejspíš způsobené konzumací rozlévané vody u večeře :o(
malou colu, jako dezert jahodový košíček a všechno jsme si pěkně po francouzsku dlouho vychutnávali a kochali se při tom skutečností, že jsme v Paříži :o). Na svém místě zůstaly naštěstí i neuvěřitelně surrealistické, barevné a navoněné placené toalety WC Point, které mi doslova zachránily život, protože mě po jídle překvapily menší střevní potíže (chudák obsluha WC Pointu) nejspíš způsobené konzumací rozlévané vody u večeře :o( Původně jsem myslela, že se zajedeme ještě podívat k Eiffelovce, ale po mojí "záchodové epizodě" jsem nechtěla riskovat, navíc jsme byly celkově už nějaké uchozené, takže jsme přímo z nákupního centra vyrazily metrem zpět k hotelu (zastávka metra je přímo v nákupním centru, ani nemusíte vystrčit nos z podzemí). Večeři jsme měli klasicky v šest, ale já jsem si ji pro jistotu odpustila (stejně jsme byly najezené ještě z Carrouselu), i když bylo jako na potvoru pečené kuře s bramborem :o( Nakonec jsme si koupili další balenou vodu, na hotelu jsme spáchali nějakou tu hygienu a šli spát (kupodivu nás hluk z hlavní ulice v noci nebudil a celkově to nakonec s tou bezpečností a koncentrací podivných živlů nebylo tak zlé, i když to mohlo být i lepší – za všechno mluví fakt, že hned vedle hotelu byla prodejna latexového prádla...).
