
rozhodli jsme se zahájit návštěvu prohlídkou interiéru (vstup byl 10 euro, ale já jsem nakonec šla coby "dítě do 26 let" zdarma :o), která nám trvala něco přes hodinu a k vidění byl pěkný historický nábytek, spousta tapisérií, obrovská knihovna nebo renesanční plesový sál z 12. století s překrásným kazetovým stropem z ořechového dřeva, součástí je i expozice věnovaná císaři Napoleonovi I., navíc bylo možné si všechno bez blesku vyfotit.
Stihli jsme jen v čtyřhektarovém kapřím rybníku nakrmit jeho hladové obyvatele – několik druhů kachen, labutě a samozřejmě kapry včetně barevných koi (dostali náš hnusný předkrm z listového těsta z předešlého dne) a prohlédnout si kousek jižní zahrady. Prý je hezké i samotné městečko, ale o tom jsme si mohli nechat leda tak zdát, protože nebylo dost času ani na zámek se zahradami :o(
a když se v roce 1657 stal ministrem financí, najal si architekta Louise Le Vau, zahradního architekta Andrého le Nôtre a malíře Charlese Le Brun, aby jeho sídlo přebudovali v nejpřepychovější palác své doby. Aby Fouquet získal potřebný prostor pro stavbu nového zámku a především pro jeho zahrady, koupil a nechal zbourat tři vesnice, jejichž přestěhované obyvatele pak zaměstnal k údržbě svého sídla (na zámku prý pracovalo 18 tisíc zaměstnanců). Oslnivý přepych zámku Vaux-le-Vicomte se ale nakonec stal jeho majiteli osudným – po velkolepé oslavě 17. srpna 1661, které se účastnil i král, byl Fouquet zatčen, jeho majetek zkonfiskován a on na doživotí uvězněn, protože byl nařčen ze zpronevěry státních peněz, což králi, který mu zámek nepochybně záviděl, více než vyhovovalo. Ludvík XIV. si pak od stejné trojice architektů nechal postavit ještě velkolepější zámek ve Versailles.

Zámek vypadá při prohlídce malinkatý (nejspíš je přístupná jen jeho část) a nedostatek nábytku a vybavení se snaží kompenzovat voskovými figurínami, což je podle mě trochu kýčovité (i když mamce se scéna s voskovými mušketýry ve sklepení nebo "obydlená" zámecká kuchyně líbila). Zámecké zahrady jsou ale překrásné a díky tomu, že jsme měli víc času (cca hodinu a půl), jsme si z nich stihli prohlédnout a nafotit mnohem víc. Mimochodem, nešlo si nevšimnout, že stavitelé nebo majitel měli očividně slabost pro sfingy, protože je v různých podobách a velikostech najdete na každém kroku, a ve vodním příkopu obklopujícím zámek na nás opět vystrkovali němé žebrající tlamičky turisticky krotcí a nezvykle velcí (resp. dobře živení) kapříci. Před odchodem jsme si nenechali ujít ani návštěvu moc povedeného muzea kočárů (Musée des Équipages) v bývalé konírně.
a čtvrt. Père Lachaise je největší pařížský hřbitov o rozloze téměř 44 hektarů, nachází se zde zhruba 70 tisíc hrobů a od roku 1993 je národní památkou. Nás ale nijak zvlášť nezaujal a vzhledem k tomu, že se po chvíli strhl pořádný liják, vrátily jsme se do autobusu, který naštěstí nikam neodjel, a tam jsme přečkaly až do odjezdu na hotel.
