Otázka ohledně Gelis van Borselen padla ještě onoho večera u stolu mistra Lamba a nyní musela být zodpovězena. Byl to znovu Anselm Adorne, kdo ji položil, tentokrát však přímo jejímu manželovi.
"Tak kde, ty šťastlivče, je tvoje okouzlující choť Gelis?" zeptal se krátce poté Anselm Adorne, sedící u tabule mistra Lamba dvě místa od Nicholase. Albanyho trumpetista, který seděl mezi nimi, zatroubil a Julius uprostřed začal horlivě krájet své maso.
Julius, který dohlížel (aspoň se tak cítil) na Nicholasovu výchovu, se vždy těšil na osobní otázky, a zvláště na tuhle, kvůli oněm nepatrným rozdílům v odpovědích, které Nicholas dával.
Nicholas byl přirozeně celý v černém. Všichni se převlékli – Adorne a jeho doprovod do šatů ze svých lodních truhlic, vévoda z Albany a jeho důstojníci z garderoby svého královského sídla, a Nicholas a Julius samotný do šatů, které měli za řekou, kde si Nicholas pronajal několik příhodných pokojů v severním Leithu.
Od svého odjezdu z Brugg se Nicholas rozhodl oblékat výhradně do černé, do nejdražší barvy na světě. A nejen sebe. Také jeho páže, podkoní, kuchař a sluhové byli oděni do černých livrejí, a vybraná skupina jeho ozbrojených mužů nosila černé klobouky a černé punčochy. Vše to zorganizoval Jannekin Bonkle, spřízněný s polovinou obchodnické kolonie Brugg a Edinburgu. Svým způsobem to bylo gesto nevýslovné okázalosti. Julius to miloval.
Julius samozřejmě miloval vše, co se stalo od té doby, kdy odjeli z Brugg do Skotska. Nicholasovo bohatství, dobrá pověst banky a respekt budící jméno rodiny van Borselenů mu, jakožto manželovi Gelis van Borselen, zajistilo úctyhodné přivítání od rádců mladého krále. On na oplátku neusiloval o neodůvodněná privilegia a nevyužíval toho při své snaze dostat se na dvůr dětského krále nebo jeho bratra. Pokud Albany (nyní sedící za Nicholasem) vyhledával jeho společnost víc a víc, Nicholas za to nemohl. A nepřítomnost jeho ženy se při tom neukázala být žádnou nevýhodou.
Co se toho týče, Julius Nicholase nijak nepovzbuzoval k uzavření jeho posledního sňatku, ačkoli ostatní z jejich bankovního domu mu to odsouhlasili. Nicholas zbavený pout byl považován za ztělesněnou výzvu pro normální společnost. Julius sám však měl raději Nicholase svobodného. Nejšťastnější období kariéry kteréhokoli právníka nemohla nabídnout víc, než roky, které Julius strávil řízením Banky Niccolò v Benátkách. Gregorio, který to dělal před ním, by jistě také souhlasil.
Když Nicholas po návratu z Afriky pojal Gelis van Borselen za svoji manželku, nebyl to nečekaný svazek. Následovala ho do zámoří; byla kompromitována; měla mocné příbuzné. Nicméně bylo překvapením, když Gelis po svatební noci oddaně následovala burgundskou vévodkyni, zatímco její manžel se po nevysvětlené nepřítomnosti připojil k vévodově družině.
Potom se znovu objevil v Bruggách s doprovodem nových, dobře vycvičených mužů a požádal Julia, aby s ním jel do Skotska.
Důvody takové výpravy byly rozumné a zřejmé. Majitel Banky Niccolò svoji pobočku, zřízenou ve Skotsku, až dosud nenavštívil, ani nezkoumal, jak ji ochránit či rozšířit. Navíc krásná Gelis van Borselen kdysi sloužila Marii, králově provdané sestře, a svatební návštěva Skotska by ji potěšila. Až na to, samozřejmě, že Nicholas jel do Skotska a Gelis zůstala doma.
"Jaká škoda," vysvětloval nyní vander Poele srdečně nad vydatnými pokrmy u tabule mistra Lamba v Leithu. "Nevyhrožoval jsem jí snad rozvodem? Ale vévodkyně si vyžádala její přítomnost a nikomu z rodu van Borselenů nemusíte připomínat, jak důležitá může ta Angličanka pro banku být. Gelis odjela s vévodkyní kvůli mně. Ale očekávám, že se ke mně připojí."
Jeho hlas vyjadřoval přirozenou jistotu. "Jsem si jistý, že tak učiní." poznamenal Anselm Adorne dobrosrdečně. "Předpokládám, že ti denně píše. Budeš mít víc novinek z Brugg než já."
"Ne dokud nosí poštu holubi," odpověděl Nicholas. "Lodě jsou ve špatném počasí pomalé. Ale doufám, že od ní brzy dostanu nějaké zprávy."
Julius pokračoval v jídle, aniž by zachytil něčí pohled. Lodě z jihu tento podzim připlouvaly pozoruhodně často. On sám přišel do styku s nespočtem balíčků z Benátek, Florencie, Říma a Katalánie; včetně poštovních zásilek přicházejících z Brugg, z důvěrně známých adres jejich přátel a kolegů, a Gregoriových – stále dokola se opakujících – zuřivých právnických rukopisů, kterým se velmi rychle podařilo najít cestu k Nicholasovi. Julius je všechny četl. A nebyla mezi nimi jediná zpráva od Gelis van Borselen.
Albany se naklonil dopředu a přerušil jejich rozhovor: "Umí vaše žena plavat? Kdo vás to naučil?"
Králův bratr pochopitelně znal Gelis z dětství. Nicholas řekl: "Při nejbližší příležitosti to budu muset vyzkoušet, můj pane Admirále: až dosud mě nenapadlo se jí na to zeptat. Já jsem se naučil plavat od jednoho černocha. Je mrtvý, ale je zde spousta jiných."
"Naučíte mě to," prohlásil Albany.
"Klidně dnes v noci, jestli chcete," odpověděl Nicholas. "Můžeme zapálit ohně. Jakmile se to naučíte, můžeme hrát tzukanion ve vodě."
Albanyho úředník Liddell vykřikl a Albanyho vlastní hlas se zvýšil natolik, že přehlušoval ostatní. Tváře hostů se k nim otočily, včetně tváře Adorneho atletické neteře Katelijne, s dlouhými, nepoddajnými vlasy uvězněnými v síťce. Vedle ní si Julius všiml jedné či dvou robustních postav, ve kterých rozpoznal hráče golfu. Adorne se obrátil na Julia: "Je vander Poele opilý?"
"Ne," odpověděl Julius. Byla to pravda, i když nepřesná. Po návratu od moře bylo všem naservírováno slíbené kořeněné víno. Všem kromě Nicholase, který nepil nic jiného než vodu, co opustili Bruggy. Julius dodal: "Znáte jeho způsoby."
"Znal jsem jeho způsoby, jestli to tak lze nazvat, když mu bylo osmnáct," řekl Adorne. "Ale o devět let později bych očekával víc dospělosti."
"Má nadbytek energie," vysvětloval Julius. "Musí se teď hodně mírnit, když jeho dlouholetý spor se Simonem skončil."
"On skončil?" divil se Adorne.
Nicholas se usmíval, což bylo nebezpečné znamení. Nicméně se zdálo, že poslouchá Willa Rogera, muže, kterému všichni říkali Píšťalka Willie a který se na pokyn Albanyho skláněl u jeho ramene. Zelený dublet měl ušpiněný od jídla. Julius se k němu otočil zády. "Ten spor?" řekl Adornemu. "Samozřejmě, že skončil. Vše skončilo v Bruggách. Simon a Jordan už teď pro Nicholase nejsou zajímaví. Dokonce už ani nepoužívá jméno vander Poele."
"Proč?" zajímal se Adorne.
"Protože si myslím, že to jméno zní vulgárně," odpověděl mu Nicholas. Poslouchal je. Hráč na píšťalu byl pryč.
"V současné době si vysloužilo víc poct, než jméno St. Pol." nesouhlasil Adorne. "Víš, že je Simon na Kilmirrenu?"
"A také jeho otec," dodal Nicholas. Nabodl fík a pozorně si ho prohlížel.
"Vikomt? Jak to víš?"
"V Kilmarnocku pršely žáby a klášterní víno v Paisley zkyslo. Vikomt tam nepochybně je. Ve skutečnosti věřím, že se s ním setkám v Edinburgu. Vyhlaste tržní smír: všichni jsme obchodníci, měli bychom se k sobě chovat přátelsky. Jste zde, abyste urovnal skotský obchod s Bruggami?"
"Pokud se mi to podaří. Proč jsi tady ty, Nicholasi?" zeptal se Anselm Adorne.
"Fíky! Lidičky, proč šidíte svá břicha fíky, když před sebou máte hovězí, šunku a kusy zvěřiny?" zvolal jejich hostitel, John Lamb, a napůl při tom vstal.
"Protože mám žaludek plný mořské vody. Johne, proč jsem tady? Mistr Adorne by to chtěl vědět."
"Nakupuješ domy," řekl Lamb, opět se posadil a utřel si bradu. Měl velkou bradu, na které se mu ve světle jeho nejlepšího rozvětveného svícnu třpytily štětiny rašících vousů. Na malovaném dřevěném stropě se nejasně rýsoval stín jeho klobouku. "Víte, že si tenhle mladík koupil tady v Edinburgu krásný malý domek s ovocným sadem v High Street? Nebo spíš Bonklovi ho pro něj koupili. A teď jestlipak víte, co udělal? Pronajal si dva pokoje od starého Berecrofta. Berecrofta znáte, že? Toho, který vydělal jmění na solných pánvích a uhelných ložiscích? Támhle je Robin, jeho vnuk. Takže teď má mistr Nicholas velmi dobrý základ a staví pro sebe kamenný dům v Canongate."
"Uprostřed Abbotovy obchodnické kolonie. O tom jsem slyšel. Takže máš ve Skotsku v plánu seriozní obchodování?" odtušil Adorne.
"Julius a Jannekin to mají v plánu," upřesnil vander Poele. "Ale já tu kvůli tomu nejsem. Myslel jsem, že ano, ale není to tak. Věděl jste, že se král bude ženit?"
Každý věděl, že se šestnáctiletý král měl oženit se skandinávskou dětskou nevěstou, které je jedenáct. Polovina královského dvora byla právě v Dánsku a uzavírala dohodu ohledně věna. "Nicholasi?" oslovil ho hlas Adorneho neteře. "Uspořádáte jim burgundskou svatbu? Oh, můj Bože!"
"Oni už měli burgundskou svatbu," konstatoval vander Poele. "Její milost nebožka královna Matka se narodila v Gelderlandu, že ano? Ale mohu vymyslet nějaký svěží nápad či dva."
"Hlouposti," vykřikl Sersanders. "Copak nevidíte, k čemu nás Nicholas dovedl—"
"Většina z nás si to uvědomuje," ujistil ho jeho strýc. "Můj pán vévoda nás bude pokládat za neotesance, ale já vám mohu Nicholase doporučit. Zřídka jsem se setkal s vynalézavějším organizátorem. A kdy se ta královská svatba vlastně koná?"
"Zeptejte se větru a dánského krále Christiana," prohlásil Jamie Liddell. "Nejdříve musí dát dohromady peníze. Je zima. Tímhle tempem, nejdřív příští rok."
"Vhodná příležitost procvičit se v turnajích," navrhl vander Poele zadumaně. "Věděl jste, můj pane, že mistr Adorne a mistr Metteneye jsou oba proslulými rytíři? A mladý Sersanders rovněž. Maarten se také oddává turnajům?"
"Maarten je tu kvůli méně významným úkolům," řekl jeho otec. "Bude na biskupském dvoře v St. Andreas. Pokud jde o zbytek z nás, už je to dlouhá doba, co jsme poprvé jeli podél šraněk, ale samozřejmě nám bude potěšením utkat se v tomto sportu. Vy sami máte několik znamenitých představitelů."
"Simona de St. Pol," připomněl Sersanders jízlivě. (Mladého!)
"A mistra Julia a vás, mitře Nicholasi," přidal se vévoda z Albany.
Tentokrát se vander Poele zasmál. "To by byla vskutku zábava. Ne. Sice si ještě pamatuji na bitevní pole, ale neměl bych mrhat Simonovým časem na turnajové žebříčky, ať už s ním nebo proti němu. Jste zklamaný?"
Mluvil, jak si Julius myslel, k Sersandersovi, sedícímu vedle něho, ale byl to Adorneův lékař v temném rouchu za nimi, kdo odpověděl: "Neuvažující jedinci by vás mohli nařknout ze zbabělosti. Člověk však nesmí mít pocit, že je k boji nucen nedobrovolně."
"Budu vás citovat: Raději ustoupím, než abych bojoval," pronesl Nicholas mile. Julius zrudl. To byla urážlivá poznámka. Přál si, aby přijel Tobie a ne tenhle užvaněný vlámský lékař s popelavými chomáči vlasů, širokým obličejem a očima pronikavýma jako dvě ředkvičky. Mluvil dál, zatímco se Nicholas usmál s jedním dolíčkem ve tváři. Doktor Andreas Nicholase neznal.
"Máme společného přítele," pokračoval. "Pan Nicholai Giorgio de'Acciajuoli mi řekl, že bydlel v tomhle samém domě, když byl ve Skotsku. Pamatujete si na něj? Má dřevěnou nohu. Povídali jste si spolu o Volosu."
"Vzpomínám si na něj," přitakal Nicholas. "Jsem si jist, že by mi dal radu ohledně téhle turnajové záležitosti."
"O tom pochybuji," řekl lékař. "Pil by pouze vodu, stejně jako vy a já a demoiselle Katelijne. Takže kdo naučil tu mladou dámu, sestru mistra Anselma, plavat? Ten stejný černošský sluha, kterého jste zmiňoval?"
Julius si povzdechl. Nicholas se významně usmál: "A pokud ano, co dalšího ji naučil? Anselme, proč je tvoje sestra ve Skotsku?"
Julius ho kopnul pod stolem, jeho úsměv však nezakolísal. Sersanders se zarazil: "Cože? Katelijne? Jde do té cisterciácké školy v Haddingtonu, kam jsou posílány všechny princezny. Kde Píšťalka Willie – kde Will Roger vyučuje."
"Posílají ji do kláštera?" divil se Nicholas.
Julius ho znovu kopnul. "Myslel jsem, že to víte." řekl doktor Andreas.
"Samozřejmě že, to ví," ujistil ho Julius. "Potřebuje další hru tzukanionu. Nebo si znovu zaplavat. Nejspíš." Připadal si zase jako notář společnosti Charetty, který se za Nicholase neustále omlouvá.
Právě říkal něco v tom smyslu, když se z temnoty venku ozvala trubka. "V Bruggách jsi byl k ničemu, pokud jde o omluvy, a jako notář taky." poznamenal Nicholas. "V každém případě ve Skotsku nemůžeš používat svoji notářskou pečeť, aniž bys byl zároveň kněz. Godscalc je kněz. On by tady mohl být notářem, až na to, že má přímo otřesný rukopis. Slyšíš tu trubku? Albany už je na nohách. Ty nejdeš?"
"Kvůli čemu troubí?" ptal se Julius a vstával, protože Albany vstával také. Nikdo mu neodpověděl. Zdálo se, že všichni odcházejí z domu, a tak šel Julius s nimi. Ulevilo se mu. Občas se v Nicholasově přítomnosti stávaly nahodilé ohně nebezpečnými. Připomnělo mu to jedno pole, obsazené poškozeným dělostřelectvem.
Což bylo šílené. Je zkušený. Umí ho krotit – vždycky uměl Nicholase udržet na uzdě.
Před dům je svolala trubka, ale byla to píšťala, která je všechny dovedla na pláž.
V domě byli v teple. Venku však říjnový měsíc osvětloval pláž a postříbřoval vlny, které se lámaly o pobřeží. Na pláži hořel ohromný, červenozlatý oheň a ve všech těch bezlesých nížinách okolo ho mohla zásobovat dřevem jen skladiště města Leithu.
Spousta lidí, kteří se povalovali okolo ohně, pohybovali se sem a tam, nebo zpívali, byli, jak si Adorneho synovec Sersanders všiml, také z Leithu. Někdo hrál na dudy do veselého dunění několika bubnů a do toho všeho štěkali a blafali psi. Zatímco páni byli uvnitř a uhlazeně jedli z podnosů, rodiny, které sem patřily, si přinesly své jídlo ven spolu se soudkem světlého piva a pokračovaly ve svém vlastním bodrém způsobu radovánek z královské hry.
Z ohně sálaly vlny horka a vířila se oblaka sazí. Mimo jeho dosah byl vzduch čerstvý, ale ne příliš pronikavý, ačkoli zachmuřené vody zátoky zněly studeně. Sersanders se raději začal rychle rozhlížet kolem sebe a hledat mladíka Alexandra, Nicholase a zvlášť svoji sestru Katelijne.
Byli s Willem Rogerem na druhé straně ohně. Sersanders si všiml i králova bratra, bezpečně skrytého mezi robustními postavami sloužících společně s hloučkem mladých urozených žen, a všichni se smáli. Právě zapřahali psy do saní z malých člunů, které používali poslíčci, a mladí lidé šplhali na jejich palubu – jeho bratranec Maarten, skotský chlapec Robin i jeho vlastní sestra Katelijne. A také Alexandr, dědic trůnu. Starší lidé rázovali dlouhými kroky okolo a pomáhali jim. Zaslechl, jak se uzavírají sázky, a viděl, jak rodiny opouštějí oheň, aby se shlukly okolo.
Pokud se toho účastní dědic trůnu, jistě bude i zbytek účastníků v bezpečí. Jeho strýc Adorne, stojící tiše za ním, řekl: "Nemyslím, že bys to mohl zastavit. Maarten se o tvoji sestru postará. Nechceš se k nim přidat? S Nicholasem jsi podobné věci dělával."
Dělával. Hodně dávno, když mu bylo dvanáct a Nicholasovi, učni, kterému říkali Claes a který znal každou služku a byl původcem všech smělých činů v Bruggách, už světaznalých šestnáct. Sersanders znával také Julia, částečně jako právníka společnosti Charetty, který je oba mohl kárat; a částečně jako mladého muže, který mimo službu neměl nic proti nějakému tomu dobrodružství.
Dnes si s Juliem nebo s Nicholasem vander Poele, kdysi Claesem, až na ten hloupý rozhovor o Katelijne, stěží vyměnil pár slov. Kamarádství je pryč. Rovněž v tom starém, dobrosrdečném vztahu s jeho strýcem se odehrála změna. Samozřejmě, bohatství a moc dělají lidi bezcitnými, dokonce krutými. To nebylo nic překvapivého. Tentokrát se však Sersanders přistihl, že tohoto muže tituluje ve svých úvahách příjmením. Byl vander Poele: nebyl přítelem, kterému říkáte Claes. "Alespoň to vypadá, že se nechystají plavat." odtušil Sersanders.
Nicholas první závod zmeškal, ale připojil se k dalšímu, a vedlo se mu docela dobře, tentokrát s Maartenem křičícím a běžícím vedle něj. Další závod měli na oslech a potom si je pastevci naložili na záda jako při soutěži nosičů, kdy se běhá se dvěma centy nákladu. Vyhráli ho profesionálové, ale vander Poele a Julius byli v čele laiků a na posledních sta yardech se navzájem předháněli a za použití každého špinavého triku, o kterém kdy kdo slyšel, se v doprovodu hojného přívalu necitovatelného škádlení vzájemně pošťuchovali koleny, rameny i palci u nohou. Mladému vévodovi se z bledých očí řinuly slzy a Katelijne byla z radosti a vypětí celá bledá.
Potom se Lidell zeptal: "Proč nezpíváme?"
A tak zatímco na moři zářil měsíc, usadili se okolo červeného žhavého náspu ohně a mladí šlechticové zpívali, jak mistr Lamb předpovídal. Tou dobou se rodiny začali přes písek zvolna rozcházet do svých chaloupek a řemeslníci, pro které začínal den s rozbřeskem, se museli s nechutí plahočit zpět do dílen. Ale mnoho jich zůstalo, většinou mladí lidé, s pár staršími, kteří doufali, že zachytí letmý královský pohled, a s několika dalšími, kteří ve svém šťastném nočním spánku hlasitě chrápali. Zůstala tam celá královská skupina i Vlámové, včetně doktora Andrease.
Anselm Sersanders nebyl, co se týče hudby, významným mužem, ačkoli už jí v kostele slyšel hodně a uměl celý studentský repertoár mírně falešných i čistých slok, kolových písní a refrénů. Adorneovi, kvůli svému rodinnému kostelu, byli bolestně vytrvalými patrony a Sersanders obviňoval svého strýce z toho, že povzbuzoval Katelijnino zaujetí. Právě teď se ošívala, stravována netrpělivostí, protože se kolem ohně podávaly láhve vína a přitom se vykřikovaly písně do zvuků píšťaly, trumpety, bubnu a dud, které tu a tam zasípaly, dokud někdo nevstal a nehodil je do moře. Potom si Will Roger začal vymýšlet slova.
Jeho hlas byl jedním z těch dobrých; což se dalo předpokládat, protože od té doby, co přišel z Anglie s pověstí muzikanta a zůstal, se zdálo, že se stal u dvora oblíbeným. Nebyl jedním z těch přirozených krasavců, měl spíše hrubý obličej než asketický, sudovitý hrudník a prsty jako podhlavníky. Ale byly dostatečně hbité pro hru na píšťalu a jeho improvizovaná slova byla stejně tak dovedná jako celý takt, který jim zpíval. Potom hodil oboje napříč k Jamesi Liddellovi a zpíval melodii zatímco si Jamie, který v této hře nebyl žádný nováček, broukal a přemýšlel, než vytvořil svoji vlastní sloku, a tu pak s jistou pomocí dvakrát zopakoval. Potom vymyslel sloku Alexander, ne sice s tak dobrým rýmem a občas ztrácející melodii, ale všichni si ji po něm zazpívali, včetně Willa Rogera, který se poté, co ji odzpíval, otočil k dívce Katelijne se slovy: "Myslím, že jsem zaslechl něžný hlásek. Chcete si to zkusit?"
"Potřebuji to výš," řekla, nabrala dech a začala. První verš byl vtip, rozvíjející nápad toho Liddellova. Druhý byl parodií na váhavý začátek Willa Rogera. A třetí a čtvrtý verš byly rozvinutím obou. Melodie byla od začátku do konce naprosto stejná jako Rogerova, až na to, že ji Katelijne na konci změnila o mollový tón, aby se připravila na snížení rozsahu.
To už ale zněl potlesk a smích, které téměř utopily Rogerův hlas, když ji oslovil: "Zazpívejte to znovu. Stejně vysoko. Já se přizpůsobím." A když jásot ustal, odhalil dva hlasy zpívající spolu, jeden vysoko a druhý nízko, mužský hlas improvizující s dívčím. Použili stejná slova. Na konci se odmlčeli, když lidé začali hlasitě jásat, a předali veršování dalšímu dovádivému všednímu hlasu.
"Má velký talent." řekl Anselm Adorne. "Myslím, že jsme ji přivedli na správné místo." Jeho synovec se na něho krátce ohlédl a potom se zase otočil zpět.
Právě zpíval Julius. Měl hrozný hlas a jeho sloky se vůbec nerýmovaly, ale byly bujné, se šprýmovnými narážkami. Zatoulal se od nápěvu, takže Maarten, který měl dobrý hlas a byl na řadě po něm, prohlásil: "Ztratil jsem tóninu. Ne, v pořádku: už ji mám."
Někdo mu ocitoval úvodní frázi v její původní tónině. Píšťala, která předtím začala hrát melodii, však brzy přestala a hráč na ni se rozhlížel kolem. "Nicholas," odpověděl Julius na nevyřčenou otázku, "nosí tóny ve své hlavě. Jako hospodyňka klíče." Oheň ozařoval jejich červené rozesmáté tváře.
"Pokračuj, Maartene," nabádal ho Will Roger, ale nevěnoval mu pozornost. Na konci zatleskal a navrhl: "Proč nezkusíme něco složitějšího? Nicholasi-s-klíči, můžeš udat té mladé dámě tón? Můžeš. A teď ji nech zpívat její sloku vysoko a vymysli si vlastní slova pod ta její, jak jsem to udělal já. Nebo zpívej stejnou melodii, jestli chceš."
"To žádáte trochu příliš." namítl Adorne. "Vyjma vymýšlení veršů, alespoň to našemu příteli nečiní žádné potíže." Dívka začala zpívat s uličnickým výrazem ve tváři a vander Poele se k ní připojil s nezměněnou dobrou náladou.
Sersanders už ho slyšel vykřikovat ty jadrné písně, které všichni znali, a věděl, že umí moc dobře básnit spatra. Tahle schopnost byla pro něho přirozená. Slova, která si vymýšlel nyní, byla spíš kousavá než hrubá, ale rýmovala se a pasovala do rytmu; a tóny byly pro začátek stejně harmonické jako ty, které zpíval Will Roger. Dívka se mu při zpěvu dívala do tváře přes blikající oheň. Potom vander Poele přešel bez varování do její tóniny, takže na chvíli zpívali jednohlasně, načež se jejich hlasy opět rozdělily, když se s ním sladila Katelijne a zanechala ho s původními tóny.
O chvíli později se zvuk jejich zpěvu opět změnil. Přidala se k nim píšťala. Will Roger se svými vlnícími se prsty vstal, Katelijne se zaujatým výrazem ve tváři také vyskočila na nohy a vander Poele, nerušené zpívající dál, tak učinil také. Roger na chvíli odtáhl svoji ruku s píšťalou, aby řekl: "Pokračujte. Slov si nevšímejte. Já udržím melodii."
To, co následovalo, netrvalo déle než vyprázdnit šálek, a pouze hrstka ze všech lidí okolo ohně, kteří poslouchali pozorně, nebo píseň znali, věděli, co právě slyší. Píšťala se držela svého partu a dívka svého, ponechávajíce dalšímu zpěvákovi volnost, aby našel třetí melodii, která se bude proplétat kolem jejich, a aby mohl zlomyslně přijít na několik nových veršů sloky, které bude muset dívka zopakovat. Ona to udělala, přičemž změnila svoji melodii a přinutila ho tak změnit i tu jeho. Potom on stejně dobře pozměnil svoje tempo, a zatímco dívka se držela starého rytmu, začal zdvojnásobovat jak množství slov, tak not, proplétajíce se stále rychleji a rychleji kolem jádra celé melodie. Katelijne také zrychlila, ale nedařilo se jí úplně se mu vyrovnat. Potom i píšťala udělala stejnou změnu a zahrála tutéž melodii.
Dívka se rozesmála z čirého vzrušení a vander Poele zkroutil rty. Ale když začala zpívat, přidal se k ní a pokračoval ve zpěvu, i když píšťala přestala zcela hrát a byla vystřídána sytým hlasem samotného Willa Rogera, který se držel velmi nízko. Celé představení navzdory své spletitosti netrvalo dlouho a skončilo tiše se třemi hlasy zpívajícími jako jeden.
Potom se Roger nadechl a řekl: "Můj Bože, to by stačilo. Máme vás bavit celou noc? Tanec! Tanec, na vaši počest!" A celá společnost se ochotně vydrápala na nohy, zatímco se zničehonic objevila trumpeta a svůj rytmus začal dunět i buben.
Roger s píšťalou v ruce netančil, ale přešel na opačnou stranu, aby odchytil své dva zpěváky. Dítě Katelijne tam byla, ale vander Poele vyrazil pryč, aby se připojil k veselému zástupu, s půvabnou šlechtičnou na každé ruce.
Julius, který se příliš zpozdil na to, aby si našel partnerku, se posadil vedle Adornea a Sersanderse a sledoval jejich pohledy, upřené na tanečníky. "Bravo, můj dobrý rytíři de Fleury. Co byla ta poslední píseň, kterou si vymysleli?"
"Oni si ji nevymysleli. Byla to píseň z bohoslužby. Tenebrae, temná hodinka. Řekl jste de Fleury?"
"Jméno rodiny jeho matky," přitakal Julius. "Říkal jsem vám o tom. Rozhodl se pohřbít ten rodinný spor v Bruggách; zapomenout, že chtěl, aby ho Simon a Jordan uznali jako svého příbuzného. Takže pokud už není St. Pol, není ani vander Poele. Tak tomu alespoň rozumím já. Vévoda mu začal říkat Nicol. Víte, že se chystají válet sudy? Deset v řadě, na hlavní silnici z Leithu do Edinburgu? Až skončí tanec, máme obstarat pochodně."
"Nejste unavený?" zeptal se Adorne.
"Ne. Vlastně trochu. Ale jaká to byla noc! Ti Skoti jsou energičtí lidé," odpověděl Julius. "To by mělo mistru de Fleury vyhovovat."
Brzy po válení sudů, Jamie Liddell odvedl svého pána, králova bratra, do postele na královském sídle v Leithu, a mistr Lamb si mohl konečně odpočinout, stejně jako jeho zmožení vlámští hosté. Ticho se nakonec rozprostřelo i na pobřeží a řece Leithě. Ticho a duchaplné zapomnění.
Té noci nikdo nepřebrodil řeku do Berecroftova domu v severním Leithu. Julius si našel slamník v koutě s Lambem. Nicholas de Fleury, tři měsíce ženatý, byl však jinde; stejně jako v poslední době už mnohokrát, měl k dispozici postel a tělo chichotající se mladší dcery statkáře jménem Beth.
Z anglického originálu The Unicorn Hunt by Dorothy Dunnett přeložila © rebarbora