Tanja Kinkelová: Dcery Říma

31. 05 2012 | 17.42

Od Tanji Kinkelové jsem kdysi dávno četla úchvatnou knihu Stíny nad Alhambrou, a právě proto, že se mi tolik líbila, jsem si od ní koupila i další titul, kterým byly právě Dcery Říma. Až když jsem začala číst, zjistila jsem, že hlavní postavou je liliputka Tertia, což by teoreticky nebylo nic pro mě, protože jak už jsem tu několikrát psala, v knihách si potrpím na hrdiny a hrdinky s velkým H. Navzdory smíšeným pocitům jsem však četla dál a Dcery Říma se mi nakonec líbily.

Kniha vás provede Římem za vlády císaře Augusta a nechá vás společně s hlavní hrdinkou stoupat po společenském žebříčku pěkně odspoda nahoru – z nejchudší čtvrti Subury až na nejurozenější Palatin (resp. Tertia jakožto otrokyně po žádném společenském žebříčku nestoupá, ale zlepšuje se "úroveň" jejích pánů od majitele nevěstince a divadelního spolku až po Augustovu vnučku Julillu).

"Co tak podmračeně, Aemilie Lyku?" přerušil jeho myšlenky chraptivý hlas. "Vždyť den je krásný!"

Protože Lycus, který jako všichni propuštěnci přijal jméno bývalého pána, mluvčího poznal po hlase, ani se nesnažil okamžitě nasadit úsměv. "Jak se to vezme, Nasone," odpověděl a pokrčil rameny před vyzáblým mužem, jenž ho prve pozdravil. Znali se od té doby, co Lykova kejklířská a divadelní skupina uvedla básníkovu Medeu. A také se několikrát sešli v patronově domě.

Lycus se obvykle raději držel Plautových komedií, protože autor byl už staletí mrtvý a nemohl požadovat honorář, ale Ovidius Naso byl jako spisovatel velmi módní. Jeho kniha o umění milovat se prodávala nejlépe ze všech literárních děl za posledních osm let. Hra přivedla do divadla, na němž se Lycus podílel, více dobře platících patriciů než cokoli kdykoli předtím. A musí tomu muži přičíst k dobru, že se na veřejné ulici nestydí s ním promluvit, což ani mnozí urození, kteří s ním mají obchodní spojení, nedokážou.

"Protože ke mně múzy opět promlouvají, je den pro mě velmi dobrý," pochvaloval si Ovidius.

Samolibý tón, jakým hovořil, Lykovi nevyhovoval. Ale co, pomyslel si. Dcery Říma

Jsou investice, jež se časem vyplatí. "Nediktuješ náhodou něco, co bych...," začal, ale zmlkl, když do něj plnou silou narazilo něco, co nejprve považoval za dítě. Zároveň uslyšel vzteklý řev.

Roky na svobodě a určitý blahobyt, na který byl hrdý, způsobily, že mu narostlo břicho, ale na slova "Stůj! Stůj!" reagoval stejně hbitě jako dříve. Když se dítě opět postavilo na nohy, chytil je a důkladněji si je prohlédl. S údivem zjistil, že postavička má nedětské, zcela ženské tělo a docela hezký obličejík, který už ztratil nevyhraněnou měkkost dětské tváře. Černé vlasy byly dost dlouhé, aby mohly zdobit dospělou ženu. Bránila se a pokoušela se ho kousnout, Lycus však měl mnoho zkušeností s dívkami, co nechtěly pracovat a byly podstatně větší, moc dobře tedy věděl, jak na ně. Stisk, jakým držel trpaslici, byl železný.

"Tak ji přece nech nadechnout," přimlouval se Ovidius, který se zájmem sledoval, jak děvčeti rudnou tváře. "Vždyť se ti udusí."

Teď už se objevil i klející muž... mnohoslovně vysvětlovat, že ta malá je jeho majetek, a uváděl řadu argumentů, až ho dívka přerušila. "Nepatřím mu!" prohlásila hlasem, který byl na tak malou postavu překvapivě naléhavý a zvučný. Zřejmě musela mít cvik jak se prosadit v hluku. "Jsem princezna, kterou unesli mořští piráti. Až mě mí poddaní najdou, ukřižují každého, kdo mi ubližoval, pověsí ho, nebo mu srazí hlavu. Ti, kteří mi pomohou, budou odměněni," pronesla s hlubokým přesvědčením. Skutečnost, že mluvila podivnou směsicí spisovné latiny a sabinského dialektu, samozřejmě poněkud narušovala efekt, Lycus však rozeznal potenciál a zamyslel se.

Ovidius se pobaveně usmíval. "Jakpak se jmenuješ, urozená cizinko?" zeptal se, což obchodníkovi zabránilo vrazit jí facku, ke které už zvedal ruku. Lycus využil příležitost a sdělil venkovanovi, že za otrokyni, která už před prodejem projevuje tak nezkrotnou povahu, jistě nedostane mnoho, ale on, Lycus, má soucitné srdce.

"Tertia," odpověděla maličká nedůvěřivě. Zřejmě cítila, že ji muž nebere vážně.

"Třetí?" zeptal se Ovidius. "To není dobré jméno, takové dávají dcerám jen omezení rolníci. Ne, ty si ze mě děláš blázny. Jmenuješ se... Andromeda. Všechny zajaté princezny by se měly jmenovat Andromeda." (str. 18-20)

Tertia, resp. Andromeda, se narodila jako svobodný člověk. Do otroctví ji prodal její otec, aby unikla neustálému hladovění v malé vesnici a dostala se do hlavního města, o kterém snila. Ovšem až v Římě Andromeda zjišťuje, co to skutečně znamená být otrokem – že se stává pouhou věcí, podobně jako kus nábytku, že je majetkem svého pána, od kterého se očekává nějaký užitek – a postupně se snaží s touhle stinnou stránkou svého plánu vyrovnat. Každopádně je to inteligentní dívka, co nemrhá svým časem a neustále se snaží něco učit, ať už to jsou akrobatické kousky, aby uspěla v divadelním spolku svého prvního majitele, míchání barev od přítele malíře Arellia nebo čtení a psaní, kterým se snaží myslet na zadní vrátka a najít si profesi, kterou by se v Městě měst uživila, až se jí podaří získat zpět svobodu.

Hodně se mi líbila vedlejší postava básníka Ovidia Nasa, která mi trošku připomínala neodolatelného Petronia Jarmily Loukotkové. Ovidius Naso je totiž podobně ušlechtilý, moudrý a laskavý a získal si mě tím, jak pokaždé, když se setkali, dával Tertii jiné jméno, připadalo mi to od něj pozorné, že jí jakožto otrokyni věnoval tolik pozornosti a také mu nebyl úplně lhostejný její další osud. Dobře byla v knize vyobrazena i sobeckost mocných – to, jak zneužívají všechny okolo sebe, aby dosáhli vlastního cíle – její paní Jullila v tom byla doslova mistryně, když se snažila zosnovat svržení svého děda, císaře Augusta.

I když Dcery Říma rozhodně nedosahují úchvatnosti Stínů nad Alhambrou, kde byl pohnutý historický příběh pádu andaluského království "vylepšený" ještě trochou toho nadpřirozena v podobě sympaticky vtíravého džina, pořád jsou dobře napsaným dobrodružstvím, které má hlavu a patu, děj pěkně odsýpá a příběh náležitě graduje. Zkrátka Tanja Kinkelová je další dobrá autorka, která nezklame.

"Muž zvedl ruku a zamával na ni. Teprve teď Andromeda poznala, že je to Ovidius Naso.

"Jestli hledáš paní Julillu, už je v domě," promluvila, když se k ní přiblížil.

Zavrtěl hlavou. "Ne. Ale moje manželka má zálibu v mušlích a já jí slíbil, že jich pár od moře přivezu. Vidíš?"

V pravé ruce držel váček, ve kterém zachrastilo. V levé držel růžovobílou lasturu ještě umazanou pískem. Byla podlouhlá a okraje měla ostré jako břitva.

"Proč tě sem tvoje manželka nedoprovodila, pane?" zeptala se zvědavě Andromeda a hned se kousla do jazyka. Protože teď nežertovala a nebyla mimkou bavící pána, byla tohle jistě příliš drzá otázka.

"Stará se o náš dům v Římě," odpověděl Ovidius, jenž zřejmě nepovažoval otázku za nepřiměřenou. Po krátké odmlce dodal: "A nemá v lásce urozenou Julillu."

"Ach."

"Z politických důvodů. Nepovažuje za moudré mít patronku, jejíž matku princeps poslal do vyhnanství."

"Možná má tvoje žena pravdu, pane," přiznala stísněně Andromeda. "Možná by sis měl hledat jiného mecenáše..."

Zkoumavě na ni pohlédl. "Ty snad také nemáš Julillu v lásce, Manto?"

Náhle přemítala, zda jí pokaždé dává jiné jméno proto, že si na staré už nepamatuje, a nikoli proto, aby ji škádlil. Ta představa ji nečekaně zabolela. "Ne," odpověděla stroze. "Ale já nejsem svobodná a ty ano."

"Existuje víc než jeden druh otroctví," usmál se zasněně Ovidius.

Andromeda slyšela dost necudností v Subuře a dost veršů tady, aby pochopila narážku. Prudce zavrtěla hlavou. "Ne. Existuje skutečné otroctví a potom řeči lidí, kteří nikdy otroky nebyli a vyslovují srovnání, jež nejsou správná. Být otrokem není jako být zamilovaný. Vsadila bych se, že žádný básník nebyl v otroctví!"

"Tak tu sázku jsi už prohrála," zasmál se. "Ezop byl otrok."

"Ale ten určitě nepsal milostné básně," trvala na svém Andromeda.

"To opravdu ne. Psal bajky. Ale dovol mi, abych ti položil také jednu otázku: Už jsi byla někdy zamilovaná?" Andromeda cítila, jak zrudla, a doufala, že slunce, které kvapem zapadalo a rudlo, ji svým přísvitem zachrání. Tohle byla velmi zákeřná otázka.

"Ne," přiznala tiše.

Ovidius na ni překvapeně pohlédl a zamyslel se. Přála si, aby se země rozestoupila a pohltila ji. Pravděpodobně tady není žádným tajemstvím, že sdílí lože s Conopasem, a básník předpokládá, že si to tak přeje. Nebo si snad myslí, že je stejně jako Conopas vděčná, že se vůbec našel někdo její velikosti a je z toho láska?

"Něco takového si nedokážu připustit," promluvil po chvilce Ovidius. "Je to proti mé přirozenosti. Počkej tady." Obrátil se a rozhodným krokem zamířil do vily. Mušle v sáčku, který nesl, tiše chrastily.

Země se stále ještě nechystala ji pozřít nebo udělat něco podobně užitečného. Samozřejmě se mohla rozběhnout opačným směrem a schovat se za první vhodnou skálou, ale tím by jenom odsunula záměr, který Ovidius zřejmě měl. Kromě toho v ní bylo něco, co pocítilo bolest při představě, že si Ovidius její jméno prostě nepamatuje, a radovalo se z toho, že jí teď věnuje pozornost. Možná byla rozkvetlá větvička, kterou jí dal při příchodu, opravdu určena pro ni, a nikoli pro Julillu. Třebaže to nepovažovala za pravděpodobné...

Tentokrát Andromeda nezrudla. Zklamání pociťovala jako chladný liják. "Není nutné pomáhat mi hrát blázna," promluvila. "To umím docela dobře sama. Pokud jsem vás dobře nepobavila, pak mě to mrzí." Nevěděla, co očekávala, ale měla to tušit. Koneckonců proto je tady: aby se jí urození mohli smát.

Conopas na ni pořád ještě zíral. Ovidius se zarazil. "Ne, ne," bránil se. "Myslím to vážně. Hezká dívka by měla mít ctitele, to je přímo přírodní zákon! A když nějaký muž neví, jak má začít svou milovanou celým srdcem obdivovat, musí se mu to ukázat." Obrátil se ke Conopasovi. "Čeho ses na naší hvězdě všiml nejdříve příteli?" zeptal se.

"Rukou a nohou," odpověděl Conopas a z jeho posměšného tónu poznala, že si vzpomněl na jejich první zápas tehdy v noci, kdy škrábala, kopala a kousala. "A taky zubů."

Pokud Ovidius rovněž vytušil posměch, nedal to na sobě znát. Vzal její ruku do své. Andromeda se právě chystala vstát, ale on jí volnou ruku položil na rameno a přitlačil ji k zemi.

"Má velmi krásné ruce," prohlásil vážně. Palcem jí přejel po prstech a dlani. "Šikovné a pevné. Viděl jsem, jak pomáháš tomu malíři. Kdo by neměl takové ruce rád?" Pustil ji, popošel na stranu a uchopil její nohu. Andromedinu nedůvěru vystřídal zmatek a podivný pocit, možná stud, protože si náhle přála, aby neměla tak tvrdá a hrubá chodidla. Než přišla na Palatin, zřídka měla na nohou nějakou obuv. Vzpomínala, jak Julille rozvazovala sandály. Paní měla hebká a bílá chodidla, nikoli tvrdá a zahnědlá.

"Tak jsem si představoval Atalantu, lovkyni, jež okouzlila při běhu Melaniona svýma hbitýma nohama. Už jsi někdy běžel o závod s naší Atalantou, Conopasi?"

"Jmenuje se Tertia," odsekl, tentokrát spíš rozzlobeně než posměšně.

Zaplašila zmatek, vymanila se z Ovidiovy ruky a vyskočila.

Ovidius Naso zavrtěl hlavou. "Ne, nejmenuje. Jména jsou věci, které člověk své milence daruje, příteli. Když je jí uchvácen a nadšen. Jsou to klenoty, žádné voskové tabulky s čísly. Trochu používej představivost." (str. 274-278)