Tanja Kinkelová: Synové vlčice

25. 06 2012 | 21.01
Když jsem po přečtení Dcer Říma znovuobjevila kvality autorky Tanji Kinkelové, zašla jsem si do knihovny ještě pro Syny vlčice. Kniha se mnou nakonec cestovala na oslavu babiččiných osmdesátých narozenin, a přestože jsem od ní neměla žádná velká očekávání, téměř okamžitě jsem se do ní začetla a čtení mě opravdu bavilo. Překvapivě se mi líbila mnohem víc než Dcery Říma, které jsem si před dvěma lety koupila (Syny vlčice jsem tenkrát nechtěla, protože jsem si říkala, že převyprávění legendy o založení Říma nebude moc záživné :o( Jenže Tanja Kinkelová se na celý příběh kouká z úplně jiného úhlu, nevypráví životní osudy dvojčat Romula a Rema, ale jejich matky Iliany, dcery svrženého etruského krále města Alby a kněžky hlavní městské bohyně Turany, která je ve svých čtrnácti letech (!) vypovězena kvůli svému těhotenství, přestože tvrdí, že otcem jejího dítěte je bůh.

 

"Dívka seděla na lavičce, na kolenou měla položenou voskovou tabulku. V levé ruce držela pisátko a psala. V prvním okamžiku ji chtěla Fasti, jako už tolikrát, upozornit, že má psát pravou rukou. Písmo do země přinesli Řekové teprve před jednou generací a stále bylo považováno za něco mimořádného, co ovládali jen kněží a několik málo šlechticů. Iliana se rychle naučila psát, ale vytrvale používala špatnou ruku, což bylo stejně nesmyslné jako mnoho jejích dalších rysů...
"Král ti ponechává možnost volby mezi dvěma řešeními. Buď se najde otec tvého dítěte, tedy spíše král ho najde. Je to jeden z latinských barbarů, kteří jsou v jeho službách."
Ilianě ztvrdly rysy v tváři. "To není pravda, a ty to víš a on to ví také."
Fasti na výtku neodpověděla a pokračovala: "Protože žádná žena ze šlechtického rodu se za takového muže nemůže provdat,Synové vlčice ztratíš svůj stav a jméno, což je ostatně přiměřený trest za zradu bohyně. Ale budeš mu dána za ženu a vrátíš se s ním do jeho vlasti. Tvé dítě přijde na svět v manželství a oba zůstanete naživu, je však samozřejmé, že potomek Latina nikdy nemůže vznést požadavek na trůn."
"To je samozřejmé. Ale ty a můj strýc jste se přepočítali. Je to lež, Fasti, řeknu to všem a za nikoho se neprovdám. Lhát znamená urážet bohy, není to tak – kněžko?"
Trpké zklamání v jejích slovech se od Fasti odrazilo. Dokonce pocítila nádech uspokojení, že Iliana teď musí mít podobné pocity, jaké vyvolala ve své učitelce...
"Opravdu je. Jestli říkáš pravdu a bohové si tě vyvolili jako svůj nástroj, jestli je otcem tvého dítěte bůh, pak tě také ochrání. Pak nás nepotřebuješ."
Iliana se napřímila: "Jak to myslíš?"
"Nu, král ví, že tě nemůže k ničemu nutit. Ale nemůže ani připustit, aby kvůli tobě trpělo město. Předáme tě tedy moři přivázanou na kámen tak těžký, že ho unesou jen dva muži. Pokud mluvíš pravdu, bohové nepřipustí, aby ses utopila. Před očima nás všech tě zachrání a já osobně se před tebou pokloním a budu tě prosit o odpuštění. Totéž učiní král. A teď se tě ptám, Iliano, dcero Numitora a Aprthneie, jsi vyvolená bohů? Je tvoje víra dostatečně pevná?"...
Viděla, že v Ilianiných očích se něco zlomilo, oheň v nich pohasl a zůstalo jen vyděšené malé děvčátko. Poprvé pocítila nával lítosti, protože věděla, že to, co činí, je kruté. Sotva existuje člověk, jehož víra je dosti pevná na takovou zkoušku, a když bude pátrat ve svém nitru, je ochotná přiznat, že sama by nechtěla být takové zkoušce vystavena. Ale také, uvažovala Fasti, by se nikdy neodvážila tvrdit, že v sobě nosí dítě boha.
"To by neudělal," zašeptala Iliana, ale protest už byl ústupkem a obě to věděly. "Nezabil by mě."
Fasti se snažila udržet v sobě hněv a potlačit dávnou náklonnost k Ilianě. "Samozřejmě by to udělal, když lžeš a bez výčitek svědomí ohrožuješ mír ve městě. Kvůli tomu zmrzačil tvého otce a bratry a kvůli tomu ti vezme život. A jestli nelžeš, nezabije tě, protože pak tě bohové zachrání."
"Fasti, ty bys to připustila?" chraptivě se otázala Iliana. "Proti přikázání bohyně, jež chrání všechny těhotné?"
"Jestli lžeš, nezasloužíš si nic jiného... Co tedy mám říci králi?" zeptala se a vložila do hlasu výsměch. "Má určit hodinu, kdy zažijeme zázrak bohů?"
"Řekni mu, že vyhrál," odpověděla Iliana bezbarvě. "Pověz mu, že moje víra není dostatečně silná. Víra v bohy, v něj a v tebe." (str. 18-20)

 

Iliana je provdána za propuštěného otroka Faustula, Latina, který dostal svobodu a úplatek v podobě malého stáda dobytka, aby svoji ženu udržel daleko od města Alba. Iliana coby Laurentie (což je její nové latinské jméno) se s Faustulem postupně sblíží, ale když se jí narodí dvojčata, nechá je v péči svého manžela (a vlčice, které předtím zachránila život) a odchází naplnit svůj osud – chce odjet do Delf a nechat si od zdejšího orákula potvrdit božský původ svého syna a jeho nárok na trůn (prozatím tají, že se jí narodila dvojčata) a tím očistit svoje jméno. Jenže zadarmo ani slepice nehrabe a delfské orákulum chce, aby mu Iliana výměnou za podporu přivezla opisy svitků orákula v Thébách, protože v Egyptě už nějakou dobu zuří občanská válka a spory o trůn a hrozí, že by veškeré zdejší vědění mohlo být zničeno. Čeká ji tak poměrně dlouhé a nebezpečné putování téměř do všech koutů tehdy známého světa, během kterého ji doprovází bard Ulsna, přítel, se kterým se náhodou seznámila při svém odjezdu do Řecka.
Líbilo se mi, že se Tanja Kinkelová celou dobu držela přírodních zákonů, včetně vysvětlení Ilianina těhotenství (i když na to si musíte počkat až na samotný závěr knihy a přiznám se, že jsem dost dlouho přemýšlela nad tím, jestli tomu ponechá onen mystický prvek nebo jestli se někdy odhodlá to racionálně vysvětlit). Nejlepší byl asi Ilianin trik s předpovědí místa, kam udeří blesk, kterým obalamutila řeckého obchodníka Ariona, aby ji vzal na svoji loď a odvezl ji do Řecka :o) Fascinovala mě Ilianina chladnokrevná ctižádost a odhodlání a přestože tvrdila, že je jen nástrojem bohů a vykonává jejich vůli, nemyslím si, že by jí zrovna tohle měl člověk věřit. Byla to totiž především Iliana, kdo toužil po pomstě za svoji pohanu a vypovězení z Alby, to Iliana toužila po moci a díky své inteligenci manipulovala ostatními lidmi včetně svých synů.

 

"Myslela jsem si, že bych to mohla udělat. Koneckonců jsem je také proto opustila. Jako dítě jsem svého otce skoro nevídala, ani v době, než jsem odešla do chrámu. Nemiloval mě a já nemilovala jeho. Proč by pro mě měli oni být něčím víc než jen nástrojem osudu, tak jako jsem jím byla já? Pak se však ukázalo, jak povedené žerty s námi život může vyvádět. Dvě děti. A najednou jsem chtěla víc než jen prostředek k účelu. To byla chyba, víš? Chtěla jsem," trpce se zasmála bez náznaku veselí, "chtěla jsem, aby mě milovali."
Rychlým pohybem ruky si přejela po tvářích a teprve teď si Ulsna všiml, že pláče...
"Jakmile jsem si to uvědomila, samozřejmě jsem věděla, jak hloupé a nebezpečné to ode mě je. Když člověk miluje dítě, chtěl by je ochraňovat před vším zlem a určitě z něj neudělat nástroj. Jestliže dítě někoho miluje, důvěřuje mu a důvěra nutně vede k porážce a smrti, bojuje-li se o trůn. A nejhorší bylo, že ta prokletá potřeba milovat své děti a být jimi milována mě někdy dovedla až k tomu, že jsem chtěla zůstat. Dožít své dny jako žena rolníka, pokojně a nevinně jako jedna z Faustulových krav. A to," zarazila se a konečně k němu obrátila tvář, jež byla i navzdory stopám po slzách opět strnulá a nehybná, "to jsem v žádném případě nemohla připustit."
Vžít se do Ilianiných myšlenkových pochodů bylo umění podobné hře na harfu. Trvalo dlouho, než je ovládl. Teď to zpravidla dokázal bez velké vědomé snahy, ovšem někdy se stalo něco, co ho vyhodilo z dráhy a učinilo z něj opět nemotorného začátečníka.
"Chceš tím říct..."
"Nenávist je lepší. Nenávist je spolehlivější. S nenávistí dovedu zacházet, protože ji znám. S Romulem to bylo mnohem snazší než se snažit o lásku. Ale nakonec jsem přesto dospěla k propasti. Byl už kousíček od toho, aby přiznal, že je se mnou prostě rád. A mně dělalo radost být s ním, bylo úplně jedno, o čem jsme mluvili. To, co jsi mi vyprávěl, mě vyburcovalo. Arnth za celá ta léta ani nezhloupl, ani se nestal mírnějším." (str. 248-249)

 

Synové vlčice se četli jedna radost a čím víc jsem se blížila k závěru, tím víc jsem byla zvědavá, jak to všechno vlastně dopadne – přece jen existuje víc verzí legendy a mě zajímalo, kterou z nich si Tanja Kinkelová pro svoji knihu zvolí – jestli nechá Rema přežít a založit vlastní město Remeš, nebo jestli Romulus svého zdatnějšího a ušlechtilejšího bratra zabije. Víc se mi líbil začátek knihy, kdy si Iliana navzdory potupě zachovala svoji hrdost a kdy se postupně zamiluje do svého manžela Faustula a on do ní, nebo kdy cestuje s řeckým obchodníkem Arionem, z kterého se stane její dobrý přítel. Konec knihy má trochu nahořklou příchuť s tím, jak Iliana "prohrává" – Romulus se totiž navzdory tomu, že se mu podaří svrhnout krále Alby, odmítne stát etruským králem a raději odejde založit vlastní, latinské město s vidinou, že si jednoho dne Etrusky podrobí.