April Lindnerová: Jane
6. 07 2012 | 11.46
Ke koupi téhle knihy jsem se nechala zlákat, protože mi nápad převést příběh Jany Eyrové do dnešní doby a z utrápeného šlechtice udělat rockovou hvězdu připadal zajímavý. Začátek knihy byl skvělý – takové naivně romantické odpočinkové čtení. S postupem času a děje z toho ale začala na mnoha místech vyčuhovat Charlotte Brontëová. V té době jsem sice ještě neměla originální Janu Eyrovou přečtenou, i tak jsem se ale neubránila dojmu, že mi v tom něco nesedí, že by se takhle nikdo v 21. století nechoval – hlavně to Janino fňukání a to, jak si neskutečně zoufá, když jí konečně dojde, že je do svého zaměstnavatele Nica Rathbourna zamilovaná – to bych viděla, že se hodí opravdu jen do historického románu z 19. století, kde se může hlavní hrdinka nekonečně dlouho procházet, vzdychat a zaobírat se myšlenkami co by kdyby, dnes má život mnohem rychlejší tempo a na podobné věci nemáme čas. Připadalo mi to příliš násilné a pozvolna se mi to přestávalo líbit. Navíc sílící pocit, že čtu vlastně jen okopírovaný příběh, taky nebyl nic moc, takže jsem byla čím dál víc nakloněna přečíst si spíš originál (a to jsem potom také udělala, čímž myslím, že kniha rozhodně splnila autorčin záměr :o)
"Překvapeně jsem nadskočila, a než jsem se stačila vzpamatovat, ozvalo se za mnou kvílení brzd a skřípavý zvuk po nárazu kovu na kov. Auto dostalo na mokrém povrchu smyk a narazilo do svodidel na opačné straně silnice. Zastavilo se, jeho přední část zaplnily polštáře bílých airbagů.
Vydechla jsem a rozběhla se k autu. Zpod jednoho airbagu se soukal nějaký muž v modrém saku a zrcadlových brýlích.
"Jste v pořádku?" zeptala jsem se ho. "Není vám nic?"
"Co sakra děláte na silnici?" křikl na mě, jeho hlas zněl opravdu hrozivě, a sundal si sluneční brýle. "Je to nebezpečné... Silnice je mokrá. Proboha, vždyť jsem vás mohl srazit. Mohl jsem vás zabít."Připadalo mi to nespravedlivé. "Nešla jsem po silnici," namítla jsem a snažila se mluvit co nejklidněji. "Byla jsem na krajnici. A vy jste jel příliš rychle." Nesnášela jsem, když se ke mně někdo choval neuctivě a neprávem mě obviňoval; připomínalo mi to Marka a rodiče.
Muž si mě důkladně prohlédl. Chvíli si mnul bradu, potom si prohrábl tmavé vlasy. "Auto bude minimálně týden v servisu," pronesl, jako by hovořil o něčem, co se mu vůbec nelíbí.
"Není vám nic?" zeptala jsem se znovu. "Neměl byste jet do nemocnice?"
"Do nemocnice?" Vrhl na mě zmatený pohled. "Proč?"
"Pokud jste se bouchl do hlavy, nebo si hnul s krkem, měl by to vidět lékař. Vypadáte trochu zmateně."
Vyděsilo mě, když pohodil hlavou a hlasitě se rozesmál. "Zmateně? Orientuju se úplně dobře. Jen ten airbag mi vyrazil dech, to je všechno. Jedině pes mohl proletět oknem."
Obrovský funící labrador stál na zadním sedadle a cpal nos do pootevřeného okénka. "Je mu něco?" zeptala jsem se.
"Je otřesený. Máte štěstí, že je nezničitelný." Potom znovu přešel do popudlivého tónu. "Kam jste vůbec šla tady uprostřed té pustiny?" (April Lindnerová: Jane, str. 45-46)
Ke konci se to naštěstí zase zlepšilo – když Jane odešla z Thornfield Parku a usadila se v New Havenu, našla si práci, přátele – to mi připadalo, že už jsme se vrátili zpátky do 21. století a pěkně nohama na zem. Stejně tak se mi líbil romantický happy end, kdy se Jane vrací k Nicovi (přece jen to má být zidealizované odpočinkové čtení a já mám v poslední době tendenci vidět svět růžovými brýlemi :o). Nicméně až po přečtení Charlotte Brontëové jsem dokázala ocenit, jak April Lindnerová některé scény chytře navlekla, jak si poradila s transformací příběhu do současnosti a ve výsledku vlastně dost věcí vylepšila. Například Jan Křtitel Charlotte Brontëové byl neuvěřitelný suchar, takže se mi jeho "moderní" protipól River zamlouval mnohem víc. Stejně tak mi Nico Rathbourne přišel mnohem sympatičtější než pan Rochester – ten byl v původní Janě Eyrové hodně divný, dost často jsem u něj měla pocit, že snad trpí samomluvou, jaké měl dlouhé proslovy (někdy i na celou stránku), a jeho chování celkově působilo dost podivínsky. Na druhou stranu se mi u Nica nelíbilo oslovení "andílku", které používal jak pro Jane, tak pro svoji šílenu první manželku, za to bych mu, být Jane, dala pěstí :o(
"Jste u nás tři měsíce, že?"
"Ano, pane Rochestere."
"Kde jste byla předtím?"
"V lowoodském ústavě v x x hrabství."
"Aha, v tom dobročinném! Jak dlouho jste tam byla?"
"Osm let."
"Osm let! To jistě máte tuhý život! Myslel bych si, že by v takovém ústavě stačily čtyři roky, aby oddělaly i hodně silného člověka! Není divu, že tak trochu vypadáte, jako byste byla z jiného světa. Však se mi už zdálo divné, kde jste vzala ten obličej. Když jsem se s vámi včera večer setkal na cestě z Hay, bezděčně jsem si vzpomněl na všelijaká zjevení z pohádek, a už jsem se vás chtěl zeptat, jestli jste mému koni nějak neučarovala – ani teď si tím nejsem tak docela jist. Kde jsou vaši rodiče?"
"Já žádné nemám."
"Nejspíš jste nikdy žádné neměla! Pamatujete se na ně?"
"Ne."
"To jsem si myslel. Čekala jste tam u cesty asi na svoje lidi, ne?"
"Na koho, pane Rochestere?"
"Na pidimužíky – vždyť svítil měsíc, ten večer byl pro ně jako stvořený. Co jsem vám udělal, že jste mi za trest potáhla kameny ledem?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Pidimužíci se už odtud všichni odstěhovali před sto lety," odpověděla jsem mu zrovna tak vážně, jako on mluvil se mnou. "Nikde v Anglii, ani v lukách kolem Hay, po nich už nenajdete stopu. Myslím, že tady už nikdy nebudou dovádět při měsíčku, ani v létě, ani na podzim, ani v zimě."
Paní Fairfaxová pustila pletení do klína, vyvalila oči úžasem a divila se asi, jaké jsou tohle řeči.
"Nu, když říkáte, že nemáte rodiče," začal zase pan Rochester, "máte jistě nějaké příbuzné, strýce a tety, ne?"
"Nemám, aspoň jsem nikdy žádné nepoznala."...
"Kdo vás k nám tedy doporučil?"
"Měla jsem v novinách inzerát a paní Fairfaxová na něj odpověděla."
"Ano," řekla ta hodná paní, která teď zas už věděla, na čem je, "a denně děkuji Prozřetelnosti, že jsem slečnu Eyrovou přijala za vychovatelku. Mám v ní neocenitelnou společnici a Adélka hodnou a pečlivou učitelku."
"Nemusíte se obtěžovat, nepotřebuji od vás vysvědčení," odbyl ji pan Rochester. "Vychvalováním mě neošálíte, dovedu to posoudit sám. Zatím mi povalila koně."
"Prosím?" otázala se udiveně paní Fairfaxová.
"Jí mám co děkovat za ten vyvrtnutý kontík." (Charlotte Brontëová: Jana Eyrová, str. 96)
Každopádně Jane April Lindnerové je dobrá kniha, dobře se čte a může vám pomoct doplnit si chybějící "vzdělání" v případě, že jste jako já Janu Eyrovou v životě nečetli. Navíc s odstupem času se na ni dívám čím dál shovívavěji a peru se s odhodláním přečíst ji znovu a přesvědčit se, jestli ta prostřední část byla opravdu tak špatná, nebo jestli jsem jenom byla ve špatné náladě, když jsem ji četla.