S. J. Watson: Dřív než půjdu spát

10. 07 2012 | 19.55
Kniha Dřív než půjdu spát byla první knihou vůbec, na kterou jsem viděla book trailer (viz. níže youtube :o). Obsahem se jedná vlastně o fiktivní deník sedmačtyřicetileté Christine Lucasové, která trpí zvláštní formou amnézie, díky níž si nepamatuje většinu svého dospělého života. Nepoznává muže, vedle kterého se probouzí a který tvrdí, že je její manžel, nepoznává jejich dům a nepamatuje si ani na doktora Nashe, se kterým se už nějakou dobu schází, aniž by o tom řekla svému manželovi, a který se jí snaží pomoct zlepšit její paměť mimo jiné i tím, že ji přiměje, aby si vedla deník.

 

"Jak to myslíš?" osočím se na něj. Chtěla bych utéct, ale nemám kam. ",Svoji už léta‘? Jak to myslíš?"
Vstane. "Na," řekne a podá mi župan, počká, až si ho obléknu. Na sobě má kalhoty od pyžama, které jsou mu příliš velké, a bílé tílko. Připomíná mi mého otce.
"Vzali jsme se v roce devatenáct set osmdesát pět," začne, "před dvaadvaceti lety. Tobě..."
Skočím mu do řeči. "Cože?" Cítím, jak se mi odkrvuje hlava, místnost se kolem mě začíná točit. Někde v domě tikají hodiny a znějí příliš hlasitě, jako údery kladiva. "Ale..." Udělá krok směrem ke mně. "Jak...?"
"Christine, tobě je teď čtyřicet sedm," dodá. Podívám se na něj, na toho člověka, který se na mě usmívá. Nechci mu věřit, nechci ani poslouchat to, co mi říká, ale on pokračuje. "Měla jsi nehodu," vypráví. "Ošklivou nehodu. Utrpěla jsi zranění hlavy. Máš potíže zapamatovat si některé věci."
"Jaké věci?" naléhám a myslím tím: přece ne těch posledních dvacet pět let? "Jaké věci?"
Opět ke mně o kousek přistoupí, přibližuje se, jako bych byla vylekané zvíře. "Všechny," říká. "Někdy to začíná krátce po tvé dvacítce. Někdy dokonce ještě dřív."
Hlavou se mi honí myšlenky, vír letopočtů a dat. Nechci se zeptat, ale vím, že musím. "Kdy... jsem měla tu nehodu?"
Podívá se na mě, ve tváři se mu současně zračí soucit i obavy.
"Když ti bylo dvacet devět..."
Zavřu oči. Přestože se moje mysl stále pokouší tu informaci popřít, nějakým způsobem vím, že je to pravda. Slyším se, jak zase nabírám, a když se rozpláču, tenhle Ben popojde ke vchodu do ložnice, kde stojím. Cítím ho vedle sebe a neuhýbám, zatímco mě pažemi objímá v pase, nebráním se, když mě k sobě přitahuje. Drží mě v náruči. Lehounce se spolu pohupujeme a já si uvědomím, že mi ten pohyb připadá něčím povědomý. Dělá mi dobře.
"Miluju tě, Christine," říká, a ačkoliv vím, že bych měla odpovědět, že ho taky miluju, neudělám to. Neřeknu nic. Jak ho můžu milovat? Je to cizí člověk. Nic mi nedává smysl. Chtěla bych vědět tolik věcí. Jak jsem se sem dostala, co dělám, abych přežila. Ale nevím, jak se zeptat." (str. 14-15)

 

V úvodu knihy se tak Christine setkává s doktorem Nashem jakoby poprvé (ale de facto poněkolikáté) a na jejich schůzce jí Nash vrátí její deník, který mu na předchozím sezení dala, aby si ho přečetl. Většinu knihy tak tvoří retrospektivní deníkové zápisy, které si Christine čte a v kterých postupně odhaluje střípky svého života, na které si v některých dnech dokázala vzpomenout. Dozvídá se tak například, že si dokáže vybavit tvář své nejlepší kamarádky, ale nemůže si vzpomenout na její jméno, že bývala poměrně úspěšnou spisovatelkou a že měla syna, o kterém se její manžel nezmínil. Jakožto čtenář začínáte tušit, že je něco špatně buď s Christininým manželem Benem, nebo s doktorem Nashem, protože ani jeden z nich jí neříká úplnou pravdu, ale hodně dlouho zůstává neodhaleno, kdo z nich je vlastně padouch, příp. jestli se jich proti Christine nespiklo mnohem víc, příp. jestli tu vůbec nějaký padouch je.

 

"Podívala jsem se na chlapce. Posunul se, opět se pokoušel odstrkovat, z místa, kde seděl na plošině kolotoče, přitom nohama stěží dosáhl na zem. Působil tak křehce. Bezmocně. Vydala jsem se k němu.
"Roztoč mě!" požádal. Odložila jsem kávu na zem a usmála se.
"Pevně se drž," nakázala jsem mu. Zapřela jsem se celou svou vahou o břevno. Bylo překvapivě těžké, ale cítila jsem, že se poddává, a jak jsem vedle něj kráčela, kolotoč nabíral na rychlosti. "Jedem!" řekla jsem. Přisedla jsem si k němu.
Nadšeně se zubil, rukama svíral kovovou tyč, jako bychom se ve skutečnosti točili daleko rychleji. Jeho ruce se zdály prochladlé, sDřív než půjdu spátkoro modré. Na sobě měl zelenou bundu, která vypadala příliš tence, džíny ohrnuté u kotníků. Napadlo mě, kdo ho mohl pustit ven bez rukavic a šátku nebo čepice.
"Kde máš maminku?" zeptala jsem se. Pokrčil rameny. "A tatínka?"
"Nevím," odpověděl. "Máma říká, že táta odešel. Říká, že už nás nemá rád."
Podívala jsem se na něj. Povídal to bez jakéhokoliv pocitu bolesti nebo zklamání. Pro něj to byla prostá skutečnost. Na okamžik mi připadalo, že se kolotoč úplně zastavil a svět se točí kolem nás dvou, místo toho, abychom se otáčeli my v něm.
"Ale maminka tě má určitě moc ráda?"
Chvilku mlčel. "Někdy," řekl nakonec.
"A jindy nemá?"
Přemýšlel. "Asi ne." Ucítila jsem bušení v hrudi, jako by se tam něco převracelo. Anebo probouzelo. "Říká, že ne. Někdy... Máma říká, že by někdy bylo lepší, kdybych bydlel někde jinde," dodal.
Snažila jsem se neztrácet úsměv a přimět svůj hlas, aby zněl vesele. "To si ale určitě dělá legraci."
Opět pokrčil rameny.
Celé tělo se mi napjalo. Viděla jsem se, jak se ho ptám, jestli by nechtěl jít se mnou. Ke mně domů. Bydlet u nás. Představovala jsem si, jak se mu rozzáří obličej, přestože říká, že nemá nikam chodit s cizími lidmi. Ale já nejsem cizí, řekla bych. Zvedla bych ho – byl by těžký a voněl by sladce, po čokoládě – a zašli bychom si spolu ke kiosku. Jaký si dáš džus? zeptala bych se ho a on by požádal o jablečný. Koupila bych mu pití a také nějaké sladkosti a pak bychom odešli z parku. Držel by se mě za ruku, když bychom šli domů, zpátky do domu, kde bydlím se svým manželem, a večer bych mu nakrájela maso a rozmačkala brambory a pak, až by měl na sobě pyžamo, bych mu přečetla pohádku a nakonec bych kolem jeho spícího tělíčka zastrkala přikrývku a něžně bych ho políbila na vršek hlavy. A zítra –
Zítra? Já žádný zítřek nemám, pomyslela jsem si. Tak jako nemám žádný včerejšek." (str. 142-143)

 

Musím se přiznat, že v době, kdy jsem si tuhle knihu kupovala, jsem byla ještě pořád pod vlivem Larssona a jeho Lisbeth Salanderové, takže jsem čekala nějakou super špionskou zápletku, ale Dřív než půjdu spát je mnohem obyčejnější a mnohem reálnější, než nějaké zašmodrchané dobrodružství s tajnými agenty, na které běžný smrtelník stejně narazí s pravděpodobností jedna k milionu. A možná taky proto se mi to až tolik nelíbilo, většinou se mi totiž moc nechce myslet na to, jací pošuci se mezi námi volně pohybují.
Každopádně nejsilnější byl samotný začátek knihy, kdy vás autorka bez okolků nechá vklouznout do kůže hlavní hrdinky Christine, která se probudí v neznámé posteli vedle neznámého staršího muže a myslí si, že důvodem je to, že to na nějakém večírku přehnala s alkoholem :o) Je to hodně dobře napsané, hodně sugestivní a myslím si, že by se nenašel nikdo, kdo by si chtěl s Christine vyměnit místo. Navíc díky tomu, jak je hlavní hrdinka neustále zmatená a bezradná, působí celá kniha poměrně pochmurným dojmem. Zároveň je to ale docela napínavé a hodně originálně pojaté – až téměř na konci jsem si uvědomila, jak krátký časový úsek Christinina života kniha vlastně zachycuje, že se jedná o jeden jediný den (zbytek jsou její deníkové zápisky), na jehož konci ji čeká překvapivé rozuzlení. Nejvtipnější bylo asi to, jak jsem si na konci, kdy už šlo opravdu hodně do tuhého a já zvažovala, jaké má Christine šance, že z toho vyvázne živá, zničehonic uvědomila, že jde vlastně o deník, takže jestli o tom Christine píše, musela to přežít :o) Občas se zkrátka nějaký ten záblesk inteligence objeví i u mě :o)

 

"Magnetická rezonance je poměrně standardní procedura. Je to tak trochu jako rentgen celého těla. Tady v podstatě využíváme stejné postupy, ale sledujeme přitom, jak pracuje mozek. Jeho funkce."
Pak promluvil Nash – poprvé po dlouhé době – a jeho hlas zněl nevýrazně, téměř nesměle. Napadlo mě, jestli má před Paxtonem takový respekt, nebo jestli mu tak záleží na tom, aby na něj udělal dojem...
"Funkční magnetická rezonance nám umožňuje vidět, kterou část mozku používáte, když provádíte určité úkony. Chceme zjistit, jak váš mozek zpracovává vzpomínky."
"Která část mozku se rozsvítí, dalo by se říct," dodal Paxton...
"To pomůže?"
"Doufáme, že nám to pomůže určit, kde došlo k poškození," řekl Nash. "Co se pokazilo. Co nefunguje správně... Myslete na to, co vidíte, říkejte si to, ale jen pro sebe. Nemluvte nahlas..."
První fotografie byla černobílá. Dítě – dívka, čtyř-, možná pětiletá – v náručí nějaké ženy. Dívka na něco ukazuje, obě se smějí a na trochu rozostřeném pozadí je vidět plot, za nímž odpočívá tygr. Matka, pomyslela jsem si. Dcera. V zoo. A pak jsem se podívala do dívčina obličeje a s překvapením jsem si uvědomila, že ta holčička jsem já, ta matka je moje vlastní. Nemohla jsem popadnout dech. Nepamatovala jsem se, že bych kdy byla v zoologické zahradě, a přesto jsme tam byli, před sebou jsem měla důkaz. Já, řekla jsem si v duchu, když jsem si připomněla, co mám dělat. Moje matka. Zírala jsem na obrazovku a pokoušela jsem se vypálit si její podobu do paměti, ale obraz vybledl, vystřídal ho další...
Na jednom byla kamarádka, kterou jsem viděla ve svých vzpomínkách, a potěšilo mě, že jsem ji poznala téměř okamžitě... Na ostatních záběrech byli cizí lidé. Černoška v uniformě sestřičky... dítě, šesti- nebo sedmileté, chlapec, který líže zmrzlinu, a později tentýž chlapec, jak sedí u stolu a kreslí si. Skupinka lidí, náhodně uspořádaných, se dívá do objektivu. Nějaký muž, přitažlivý, s černými, delšími vlasy; brýle s tmavými obroučkami mu rámují úzké oči a po straně tváře mu vede jizva. Fotografie se střídaly jedna za druhou, a jak se měnily, všechny jsem si je prohlížela, pokoušela jsem se je zařadit, vzpomenout si, jak – nebo jestli vůbec – byly vetkané do tapisérie mého života."
(str. 103-108)