Dva týdny na italské Palmové riviéře
16. 08 2012 | 19.25
Na naši letošní velkou dovolenou jsme měli původně odjíždět v pátek třináctého, ale kvůli nataženým tlapkám, vypadlým korunkám, únavě řidiče atd. byl odjezd posunut až na sobotu 14.7.2012. Vstávali jsme kvůli tomu nekřesťansky už o půl páté ráno a na cestu jsme vyrazili kolem šesté. Celá cesta pak byla takovým menším očistcem, protože ještě před Villachem (zhruba po 300 kilometrech) jsme zůstali stát v koloně a vydrželo nám to neuvěřitelné dvě hodiny s tím, že jsme opravdu STÁLI a nehnuli se ani o fous. Asi si umíte představit, že za takovou dobu kromě toho, že se neskutečně nudí a stane se z něj nevrlá troska, začne se člověku chtě nechtě plnit močový měchýř – já jsem obojí zaháněla četbou, ale protože jsem měla tu smůlu, že mě ono nutkání postihlo poměrně záhy, byly to docela napínavé dvě hodiny, o návalu na nejbližší benzínce a dlouhé frontě na WC, kterou jsem si musela vystát, ani nemluvě. Nicméně i když jsme zrovna neuvízli v dopravní zácpě a od oběda mi dělala společnost Tally, Shay a další postavy z Westerfeldových Ošklivých, pořád jsem měla pocit, že nám ta cesta vůbec neutíká a fakt, že se toho v každé kapitole semlelo tolik, zatímco naše pokroky v přibližování se k dalšímu cíli na trase se pokaždé, když jsem zvedla oči od stránek, zdály sotva patrné, mi taky moc nepomáhal. Navíc jsem se nemohla zbavit dotěrného pocitu, že je něco špatně. Jakési ošklivé předtuchy, že když se nám nepovedl odjezd, nebude letošní dovolená stát za nic :o(
Každopádně do cíle – letoviska na italské palmové riviéře s názvem San Benedetto del Tronto – jsme dorazili těsně před jedenáctou večer (tudíž potenciální odpoledne u moře jsme promrhali jízdou :o(, ubytovali jsme se, vynosili věci z auta, naskládali jídlo do lednice a kolem půl jedné šli spát. Celá neděle pak byla taková nanicovatá, protože po sobotním cestovním maratonu jsem byla jako praštěná a bolela mě hlava, ale aspoň už zmizela ta moje "špatná" předtucha a všechno se zdálo být v naprostém pořádku :o) Nicméně můj dovolenkový rozjezd byl letos přece jen nezvykle rozvláčný – z části proto, že jsem se prvních pár dní nemohla koupat (je mi jasné, že v dnešní době OBéček a Tampaxů už asi něco takového vlastně neexistuje, ale já jsem v tomhle staromódní srab) a z části proto, že jsem pořád měla dojem, že máme na všechno moře času, a tak jsem nebyla tak akční jako obvykle.
I tak jsme toho ale myslím zvládli dost. Po pondělním oficiálním přivítání od naší paní delegátky, která nám opět dala několik užitečných tipů na výlety, následovala už tradiční úterní výprava na trhy v centru města, kde jsem si nakoupila pár pěkných věciček, včetně triček po pěti eurech za kus (dělají mi radost ještě teď, protože se moc dobře nosí i do práce :o) a po které jsem vyčerpáním upadla do odpoledního spánku. Jinak čas, který jsem nemohla trávit plaváním v moři, jsem využila k nekonečnému brouzdání po pláži, ke kreativně veselé pedikúře (neboli dvojbarevnému nalakování nehtů na nohách :o) a četbě. Kromě toho jsem samozřejmě opět byla mistrem kuchyně, takže jsem zhruba třikrát denně kouzlila nad plynovým sporákem. Od středy jsem pak najela na dovolenkový režim se vším všudy a rachtala se v moři minimálně dvakrát denně (bazén u rezidence jsme letos nakonec nevyužili vůbec).
Pro velký úspěch jsme během těch čtrnácti dnů vyrazili na trhy ještě dvakrát (další úterý a v pátek dokonce autem – automat na parkovné čili "parcometro" byl pouze na mince a nevracel zpátky, i tak nás to ale vyšlo levněji než autobus za 2,10 eur na osobu), taky jsme si udělali několik výletů do centra San Benedetta a jeden do nedalekého městečka jménem Ascoli Piceno (obojí si ale zaslouží víc prostoru, takže o tom napíšu samostatně :o) Nechyběly ani večerní procházky nádhernou palmovou promenádou lemující pláž nebo korzování mezi stánky v okolních ulicích. Uprostřed pobytu jsme pak využili erární pračku v rezidenci a za pět euro vyprali nejnutnější prádlo. A samozřejmě jsme za ty dva týdny spořádali nezřízené množství zmrzlin (v italských gelateriích bezproblémově bezlepkových) a slaďoučkých vodních melounů (řekla bych, že u nich jsem letos překročila svoji běžnou roční spotřebu :o).
Taky jsem se jednou (v sobotu) přemluvila vstát o půl šesté a vyrazit k moři na východ slunce. Šla jsem sama, protože ostatní buď upřímně přiznali, že budou radši spát, nebo kamuflovali svoji nechuť vylézt z postele smyšlenými mračny na obzoru. Za svoji neoblomně pevnou vůli jsem však byla odměněna překrásnými scenériemi vycházejícího slunce, které se pozvolna vyhouplo nad moře, svěžím mořským vzduchem (ze začátku znatelně chladnějším :o) a možností poodhalit roušku tajemství toho, co se děje na pláži, než ji zavalí davy opáleníchtivých turistů. Viděla jsem tak hejno racků čekajících na rybářské loďky, starého rybáře s udicí na kamenných vlnolamech i vyvržené mrtvolky mořských živočichů (krabů, několika mušlí a jedné hvězdice) na téměř liduprázdné pláži. Moc úlovků jsem si ale ze své vycházky za rozbřesku nedonesla – zaprvé mi připadá, že je těch mušlí každým rokem míň a míň, a zadruhé mi chyběla motivace. To ráno jsem měla nějak tesknou náladu, a tak mě spíš napadaly myšlenky typu, že pláž je vlastně jedno velké pohřebiště a jak by to vypadalo, kdyby každý z těch tvorů hlasitě naříkal. Během letošní dovolené jsem si totiž poněkud nedobrovolně potvrdila, že těžko snáším napjatou atmosféru a nemám žaludek na hádající se lidi.
Naštěstí převažovaly spíš ty šťastné chvilky, nejvíc asi když jsme hráli Člověče, nezlob se a mastili karty. Před odjezdem jsem totiž sehnala jenom ty mariášové s obrázky, které nám při Sedmičce a kupodivu i při Válce dělaly trochu problémy (na víc karetních her jsme se nezmohli – není zvláštní, jak člověk zapomene pravidla všech těch her, co hrával jako dítě?), o to víc jsme se ale nasmáli. Byli jsme u toho schopní vydržet až do půl jedenácté v noci (někteří z nás se totiž dožadovali stále dalších a dalších kol a vyhrožovali tím, že nepůjdeme spát, dokud je nenecháme vyhrát – což se samozřejmě nestalo :o) Každopádně jsem si díky tomu připomněla, že když se člověk nenechá ovládat jen rozumem a popustí uzdu vášni, užije si mnohem víc legrace, než když si jen namlouvá, že se ho události kolem netýkají a zapomene se pro cokoli nadchnout.
Kromě toho všeho jsem si navíc v praxi vyzkoušela svoje angličtinářské schopnosti, když jsem dostala za úkol objednat jednu z nás k místnímu kadeřníkovi a poté dohlížet na tvorbu účesu jako takového a domlouvat nejrůznější detaily, což byl docela zážitek. Taky jsem se letos dala na "charitu" pro homeless kraby poustevníky a všechny použitelné ulity a lastury, které jsem našla, jsem nechávala na pláži. Ono to totiž člověku nedá, když vidí nějakého takového chudáka, jak hopká navlečený ve škebli a snaží se držet obě její poloviny pohromadě :o) Jinak jsem za ty dva týdny (včetně cesty) stihla přečíst "jen" tři knížky z oněch pěti, které jsem si s sebou vezla, ale na svoji obranu musím uvést, že byly poměrně nadité (celkem nějakých 1100 stran).
A aby to bylo vyvážené, nesmím zapomenout ani na západy slunce, na něž se nám naskýtal krásný pohled přímo z balkonu našeho apartmánu :o) Z toho jsme koneckonců měli pěkný výhled i na moře. Pokud jde o počasí, to nám sice sem tam udělalo čáru přes rozpočet, např. když se v pondělí odpoledne navzdory azurově modré obloze bez mráčku zvedl poměrně silný vítr, který byl protivný především tím, že zvedal horní vrstvu písku a ta vás pak při chůzi po pláži doslova štípala do lýtek, nebo když se o týden později přihnaly dešťové přeháňky, které názorně předváděly, jak to vypadá, když leje jako z konve (jedna z nich nás chytla po cestě z výletu do centra San Benedetta a než jsme přeběhli od zastávky autobusu k rezidenci, promokli jsme jako myši a v apartmánu jsme se pak sušili nad klimatizací přepnutou na topení :o) Ale jinak bylo převážně hezky a sluníčka jsem si užili do sytosti.
No, a protože všechno krásné musí jednou skončit, čekal i nás nakonec odjezd domů. Už v pátek po obědě jsem sbalila většinu oblečení a ostatní "nepotřebné" věci, pak jsme si dali "pauzu" u moře, kde jsem si to poslední plavání náležitě užila a s průběžným dotíráním opalovacím krémem, abych se během korzování ve vlnách nespálila, jsem to stihla hned několikrát :o) Něco málo jsem ještě dobalila po večeři a pak naposledy do hajan na italské půdě. V sobotu ráno jsme vstávali už před sedmou, finálně jsme dobalili, poklidili v apartmánu, nastěhovali věci do auta (častokrát z pátého patra pěšky, neb výtah byl hodně vytížený), předali jsme apartmán (letos jsme poprvé platili navíc lázeňskou taxu max. 9 euro na osobu) a něco málo před půl jedenáctou vyrazili k domovu. Ani zpáteční cesta se ale neobešla bez menších komplikací, neb naše milá vloni zakoupená navigace nás přes veškerou snahu opět vedla přes Brenner. Naštěstí jsme si to téměř okamžitě uvědomili a u nejbližšího sjezdu z dálnice jsme se vrátili k oné kýžené avšak špatně značené odbočce před Bolognou ve směru na Padovu (a de facto i na Benátky, které tam však zapomněli připsat).
Potom už jsme frčeli bez problémů, všehovšudy jsme si udělali jen dvě spací pauzy (každou cca na 3 hodiny), přičemž při té druhé někdy nad ránem jsem si vyměnila místo s řidičem, aby se mohl natáhnout na zadním sedadle. Vzhledem k tomu, že je člověk za volantem zapasovaný jako v rakvi a nemá šanci se tam nějak pohodlně usadit, rozhodla jsem se, že si budu chvíli číst – stáli jsme totiž na parkovišti pod lampou, takže jsem měla dostatek světla a mohla jsem v pohodě dočíst ty poslední dvě zbývající kapitoly Lovu na jednorožce. Když jsem pak už neměla co číst, jen jsem tak koukala z okénka, až jsem se zničehonic přistihla, že se probouzím, tzn. že jsem musela usnout, a to v poněkud nepříjemné poloze s hlavou opřenou o okénko, takže mě pak docela bolelo za krkem :o) Na další zastávce u solných jezer (Mondsee a spol.) jsme si dali snídani na benzínce, resp. všichni ostatní si dali snídani, já jsem na ně jen koukala, jak se futrují croissantem a párkem s hořčicí, křenem a rohlíkem, a slintala :o( Alespoň jsem si nechala med od čaje a v autě si ho namazala na svůj bezlepkový chleba :o)
Domů jsme dorazili v neděli až někdy kolem půl dvanácté, a jak už jsem psala, čekala na nás výtahová šachta zející prázdnotou a vynášení všech věcí z auta pěšky do osmého patra, což mě na zbytek dne jednoduše vyřídilo :o(
