Dorothy Dunnettová: Lov na jednorožce

9. 09 2012 | 16.43
Když už jsem se po dlouhých osmi letech konečně dočkala českého vydání dalšího pokračování série Společnost Niccolò skvělé skotské autorky Dorothy Dunnettové, bylo víc než jasné, že jsem si ho prostě MUSELA přečíst (a předem se omlouvám za to velké množství tuze dlouhých úryvků, ale nemohla jsem si zkrátka pomoct :o) Abych měla na čtení dostatek časoprostoru (přece jen je to nějakých 820 stránek), vzala jsem si Lov na jednorožce s sebou na dovolenou, a přestože v češtině vyšel ve dvou samostatných knihách, rozhodla jsem se vzít své dojmy jedním vrzem a nahlížet na ně jako na jedinou knihu tak, jak ji znám z originálu (koneckonců jsem je i naráz četla).
Hlavní hrdina Nicholas se tentokrát musí vypořádat s tím, že jeho urozená novomanželka Gelis van Borselen čeká dítě – jeho otcem však má podle jejích slov být Nicholasův úhlavní nepřítel Simon de St. Pol. "Radostná" novinka, kterou Gelis svému manželovi oznámila o svatební noci, má být její pomstou za starší sestru Katelinu. Nicholase tak v úvodu knihy najdeme u skotského královského dvora, kde pozvolna osnuje svůj plán pomsty – prozatím se nedozvíte, co všechno jeho plán zahrnuje, ale začíná tím, že si ve Skotsku získává přízeň těch nejvlivnějších a shromažďuje pozemky v okolí Kilmirrenu, sídla Simona de St. Pol a jeho otce Jordana z Ribéraku. Zpočátku sice ještě zachovává zdání, že jeho dávný spor se Simonem de St. Pol a jeho rodinou je urovnán (myslím, že to měl na konci čtvrtého dílu skutečně v úmyslu, že chtěl začít znovu, založit si vlastní rodinu a najít klid, stejně jako to viděl u svého černošského přítele Umara v Timbuktu, proto si také změnil příjmení z vander Poele na de Fleury), ale postupně začíná Simonovi znepříjemňovat život, třeba tím, že mu půjčí svoji zbroj, když ta Simonova stříbrná byla kvůli problémům s platbou zabavena. Na první pohled to vypadá jako laskavý skutek, ale problém je v tom, že Nicholasova jediná zbroj je ta, kterou dostal od trabzonského vladaře, a pokud si chcete zachovat přízeň mladého krále, není moudré ukazovat se na turnaji v mnohem krásnějším a dražším brnění, než jaké má on :o) Na turnaji se toho ovšem semele mnohem víc, a poté co se teprve sedmiletý Henry pokusil Nicholase zabít a ten to zachoval v tajnosti, jsou Simon de St. Pol a Jordan z Ribéraku Nicholasovými dlužníky. Příměří mezi nimi ale rozhodně nezavládne.

 

"Na kolbišti se dvě řady chlapců pustily do boje. V pohasínajícím světle děti chvilku bojovaly, jak je to naučili, jako formace, ale to trvalo jen pár okamžiků, potom už se to zvrhlo v normální rvačku, jakou člověk může vidět před jakoukoli školou, rvačku, při které jedno vřeštící dítě mlátí druhé vřeštící dítě, až teče krev.
Králův bratr John z Maru nekřičel. Paži s mečem měl vztyčenou a systematicky bušil do stříbrné zbroje dědice Kilmirrenu. Ke každé ráně přidal náležitý komentář. Když se člověk zaposlouchal, byla jeho slova slyšet celkem jasně.
"Tahle je pro vnuka starého Nočníka. Tahle je za to, co vaše rodina provedla Lutychu. Jsou to darebáci. Zrádci a darebáci. No nemám pravdu? Jen to hezky řekni! Tvůj děda je darebák!"
"To teda není!" zaječel Henry. Paže mu vylétala vzhůru a zase klesala, jeho údery sjížděly po královské zbroji. Pustil uzdu a popadl meč do obou rukou.
"To tedy je! A taky si myslím, že je na chlapečky. Podle mě francouzskému králi líže i zadek, když si o to král řekne. Podle mě..."
Nestačil tu větu dokončit. Rozzuřený mladší chlapec vedl meč oběma rukama a zasáhl ho do tváře a potom ještě naplno do předního plátu zbroje. John z Maru se vyprostil ze sedla, naklonil se Niccolo 5-1dopředu, popadl malého Henryho kolem pasu a stáhl ho na zem, až to zařinčelo. Pak celý zadýchaný pomalu vstal. "No tak," oslovil králův bratr svého soupeře. "Koukej vstát. A řekni, že se pletu. Řekni, že není pravda, že tvůj otec má tolik ženských, že ani neví, kdo jsi. Kdopak vlastně jsi, Henry?"
V tu chvíli Julius vstal, ačkoli ani nevěděl proč. Viděl, že na nohy vyskočila i Katelijne a spolu s ní také Will Roger. Julius se pootočil, aby zjistil, co si o tom všem myslí Nicholas. Zdálo se však, že Nicholas si o tom nemyslí vůbec nic: jeho tvář postrádala jakýkoli výraz, ani se nepohnul, jen dál upíral oči na kolbiště. Nebylo však jisté, zda to, co se děje, vůbec vidí.
Malý Henry se zvedl ze země. Postavil se, zbroj poškrábanou a na několika místech promáčklou, pobledlá tvář byla v rostoucím šeru nezřetelná. Podíval se na svého královského trýznitele a řekl: "Jsem Henry de St. Pol z Kilmirrenu. Můj dědeček není žádný darebák a já taky ne. Zato ty asi ano." A bez varování staršího chlapce napadl... Podobný demoliční kouli, která dokáže zbořit dům, malý Henry prudce vrazil do králova bratra a zřítil se s ním na zem. Hned zase vyskočil, postavil se nad svého soupeře a kopal do něj, bušil do něj mečem a zuřivě mu nadával.
Hrabě z Maru se snažil bojovat dál. Kousek se odvalil, pokusil se ohnat mečem, ale Henry mu ho vykopl z ruky. Ten pohyb hraběte z Maru připravil o jeho kuželovitou přilbici s chocholem a královským znakem. Henry odkopl stranou přilbici, zvedl dřevěný meč oběma rukama a už už se ho chystal z výšky zabodnout do princova vyděšeného obličeje.
Svůj záměr ale neuskutečnil. Za paži ho uchopila jedna velká ruka, druhá mu sevřela rameno. Nenáviděný hlas řekl: "Jenže tvůj děda doopravdy je darebák, drahý chlapče. Nikdy nebojuj za ztracenou věc. A teď se hezky omluv panu hraběti z Maru."
"Ne," zaječel Henry.
Ruka sjela o kus níž, sebrala mu meč, vzala ho za paži a zkroutila mu ji za záda. Henry na prstech cítil dotek chladné kožešiny. "Nechtěl jsi ho poranit, a když ses nad ním rozpřáhl s tím mečem, byl to jenom takový žert."
Henry znovu zaječel, tentokrát bolestí.
"Vidíte?" pronesl Nicholas de Fleury k tvářím okolo a zesílil sevření. Ostatní chlapci mezitím přestali bojovat. Na kolbiště už vbíhali královští úředníci a baroni, spolu s nimi sem mířili také princův vychovatel a chůva. A objevili se i Julius a Katelijne a muzikant Roger. Světlo z košů na oheň se odráželo na stříbrné zbroji a zlatých vlasech andělsky vyhlížejícího chlapce, černě oděnou postavu Nicholase de Fleury za Henryho zády ponechávalo v démonickém stínu.
"Omlouvá se," prohlásil s líbezným úsměvem Nicholas. Ruka, kterou Henryho držel, zakrývala polovinu chlapcovy tváře. "Přijímáte tu omluvu, můj pane?"
Whitelaw, královský sekretář, postoupil dopředu a stroze řekl: "Přijímá." Přehlušil tím princův rozčílený protest. Klidný muž, který byl před časem vychovatelem samotného krále, se teď dotkl paže mladičkého hraběte a dodal: "Jsou to jenom takové dětské šarvátky. Netřeba k tomu říkat nic dalšího. Můj pane, dovolte mi, abych vás odvedl do vašeho stanu."
Zvolna odcházeli. Dav se před nimi rozestoupil. Nicholas de Fleury uvolnil sevření, pustil chlapcovu ruku i jeho čelisti. Malý Henry chraptivě vyjekl: "On lhal! Já se nikdy neomluvím!" A vytrhl se mu...
"Právě ses omluvil," sdělil mu Nicholas de Fleury. "Pokorně. A nejspíš bys mi za to měl poděkovat."
Chlapcův dík přišel hned vzápětí. V podobě de Fleuryho vlastní dýky, kterou Henry jejímu majiteli vyškubl z pochvy, sevřel ji v pěsti, napřáhl se s ní a nechal ji zasvištět vzduchem.
Katelijne vyjekla, aby Nicholase varovala. Julius se vrhl dopředu, ale zase se zarazil. Mohutná de Fleuryho ruka se už podruhé jako ve snu sevřela kolem chlapcovy pěstičky a i s dýkou mu ji silou uvěznila u pasu. Potom se Nicholas podíval dolů, opatrně Henrymu vykroutil dýku z ruky a s úsměvem ji schoval pod záhyby svého pláště. Znovu se objevily ty dvě nedůvěryhodné drobné prohlubně v jeho tvářích, dolíčky. Zavrtěl hlavou: "Ale chlapče, ty jsi ale hlupáček. Uklidni se, nebo ještě někoho poraníš. Paní Bel?"
V tu chvíli si Julius poprvé všiml té starší ženy, která stála mezi přihlížejícími téměř vpředu. Její všední obličej měl stejnou barvu jako Henryho tvář. Nicholas se na ni podíval. Zadumaně prohlásil: "Myslím, že byste ho měla odvést."
Juliovi připadalo, že se Nicholas snad zbláznil, ale chlapec ani v nejmenším neprotestoval. Stál tam, jako by ta poslední slova neslyšel, a když se ho pak ta žena dotkla, dal se do pohybu. Celý se třásl. Ještě jednou se ohlédl a podíval se na Nicholase. Nicholas se však už otočil a kráčel pryč.
Julius ho dohonil. "Tohle by ti u dvora mělo zajistit nové smlouvy. Panebože, já myslel, že ten kluk hraběte zabije. Má stejně šílenou povahu jako jeho otec. Neměli bychom se vrátit zpátky na tribunu a nechat si poděkovat?..."
De Fleury navrhl: "Co kdybychom se prozatím skromně vypařili? Můžeme se nějak vyhnout Katelijne?"
"To tedy ne," odsekla Adorneho neteř, která se v tu chvíli zjevila přímo před nimi. Za ní stál Andreas, Adorneho lékař. Katelijne se zeptala: "Udržíte se na nohou?"
"To jsem se naučil už jako malý kluk," opáčil Nicholas de Fleury. "Ten váš zpěv se celkem dal poslouchat. Dovolíte?" Pokusil se prosmýknout kolem ní...
Katelijne něco řekla a netrpělivě popadla Nicholase za plášť. Druhou rukou mu vytáhla z pochvy dýku, stejně jako před chvílí ten chlapec, a naklonila ji, aby se od kovu odrazily poslední zbytky světla.
Čepel byla mokrá. Dívka neřekla ani slovo. Julius měl dojem, že se zbláznila, zrovna jako předtím Henry. Potom si však všiml, že čepel není jenom mokrá. Že je také rudá až po jílec.
"Přesně jak jsi říkal," obrátil se k němu Nicholas. "Má stejně šílenou povahu jako jeho otec. Vážně mě mrzí, že jste to viděla," dodal...
"Chceš tím říct, že se tomu spratkovi povedlo tě... já ho zabiju!" vyštěkl Julius.
"To rozhodně udělej. Tím se všechno vyřeší," ušklíbl se Nicholas de Fleury." (Kniha první, str. 107-111)

 

Nicholas v rámci svého skotského pobytu zvládne "připravit" soukromý zápas muže proti muži se Simonem v místních solivarech, při kterém je vyruší burgundský velvyslanec Anselm Adorne. Vím, že to tak nejspíš nebylo myšleno, ale mě to přišlo vtipné a upřímně jsem se u toho zasmála. Připadali mi jako malé děti a neubránila jsem se asociaci s předchozí rvačkou dětí na turnaji. Ale nakonec to bylo stejně hořkosladké jako všechny ty Nicholasovy břitké poznámky (které mě mimochodem neskutečně baví, i když uznávám, že asi ne všechny jsou vyloženě k smíchu, u některých člověk balancuje na hraně s pláčem, ale rozhodně jsou pohotové :o), protože se Nicholas neovládne a bodne Adorneho, který se mu snažil zabránit v pronásledování prchajícího Simona a až do této chvíle byl více méně na jeho straně. Nicholas se v solivarech snažil Simona donutit k omluvě za všechna příkoří, kterých se na něm dopustil, výsledkem ale bylo jen to, že si Simon uvědomil, že má v Nicholasovi rovnocenného soupeře, což si dřív nechtěl v žádném případě připustit. Dotažení Nicholasových plánů ve Skotsku do zdárného konce mu nakonec překazí předčasný návrat do Brugg k loži umírajícího kněze otce Godscalca, jeho zpovědníka a přítele, kterému musí Nicholas slíbit, že nechá Skotsko minimálně dva roky na pokoji.

 

"Někdo stál venku a bušil na dveře. Něco křičel. Simon se pokusil z vyprahlého a pálícího hrdla dostat odpověď, ale pak se zarazil. Všiml si, že de Fleury sklonil hlavu. A že se mračí.
Dovnitř dolehl hlas Anselma Adorneho: "Nicholasi. Otevři ty dveře."
Tentokrát se ten druhý nehýbal. Zato Simon do něj strčil, cílevědomě se opřel o mřížku, aby získal rovnováhu, potom se připravil na nečekanou a rychlou akci, která to celé ukončí. Jeho protějšek počkal, až se dostane na šest palců od jeho opasku, potom ho popadl za zápěstí a zkroutil mu ho. Simon zaklel a škubl sebou dozadu, takže soupeře, který se v tuhle chvíli držel nosného trámu jenom jednou rukou, málem přinutil, aby se pustil. Sledoval, jak se jeho protivník znovu snaží nabýt ztracenou rovnováhu. Znovu k nim zaletěl Adorneho hlas: "Simone?" A tentokrát měl Simon pocit, že bude asi nejlepší, když odpoví.
"Klíč má on," křikl. Byla to z jeho strany omluva, nikoli stížnost. Ne, stížnost to nebyla zcela určitě. V tuhle chvíli tady Anselma Adorneho nechtěl. Zato chtěl mít dost času, aby toho darebáka, se kterým bojuje, konečně zabil. Jinak bude tomu chlapovi po zbytek života vydán na milost a nemilost.
Slyšel, jak Adorne volá: "Nicholasi, přestaň. Jeden z vás by ty dveře měl otevřít. Stejně nemůžete pokračovat, když jsem teď tady." Do jeho hlasu se nepromítaly žádné pocity a to, co říkal, byla nepochybně pravda. Simonův protivník byl zámožný měšťan z Brugg, Simon sám byl vážený skotský šlechtic. Navíc dal Adorne svými slovy jasně najevo, že uhodl, co se tady děje, že to ví.
Nicholas de Fleury povolil stisk. Simon osvobodil ruku z jeho sevření, s námahou se opřel o okraj mřížky a v tom načervenalém šeru se svezl dolů na lavici, kde zůstal nahrbeně sedět. De Fleury zvedl ruku k opasku.
Simon ho vyzval: "Dej mi ten klíč." Kouř z rozmetaných uhlíků ho nutil ke kašli. O ten klíč ve skutečnosti vůbec nestál. Nechtěl nic jiného než si chvilku odpočinout a pak svého protivníka pevně chytit za paži a stáhnout ho dolů.
Na de Fleurym bylo vidět, že už je také unavený. Narovnal se, uvolnil si poraněné prsty, hmátl pod opasek a vytáhl klíč. Chvíli jej držel v dlani a díval se na něj. Potom ho hodil přímo doprostřed plamenů.
"Bude vám to takhle vyhovovat?" zeptal se. Stejně jako před chvílí Simon se opřel o okraj mřížky, temná postava sklouzla dolů, narazila do svého protivníka na lavici a znovu ho nelítostně strhla na zem." (Kniha první, str. 179-180)

 

Kromě toho se také Nicholas snaží zjistit, jestli se jeho ženě Gelis vůbec nějaké dítě narodilo a příp. kde ho před ním ukrývá. Ti dva se navzájem hodně citelně zraňují, např. když Gelis pojmenuje Nicholasova dědice Jordan, když Nicholas blafuje o tom, že přijal nabídku Jordana z Ribéraku, že se jejich dítěte ujme a vychová ho jako dědice kilmirrenského panství, nebo když Gelis finguje svoji smrt (na rozdíl od Nicholase jsem ani na chvilku neuvěřila tomu, že by Gelis opravdu zemřela :o). A přitom jsem si jistá, že v hloubi duše jeden druhého miluje, jen mají strach si to navzájem přiznat, a tak spolu hrají hru kdo z koho.

 

"Co je to za zvěsti, že můj rod čeká další přírůstek? Už je to dítě na světě?"
"Modlete se, aby nebylo," vyzval ho Nicholas. "Pokud se to dítě narodí teď, tedy příliš brzy, tak umře. Alespoň to tvrdí doktoři."
"Příliš brzy?"
"Nemělo by přijít na svět dřív než v dubnu. A vy to víte, můj pane. A dítě ani jeho matka nejsou moc silní."
Jordan odložil jablko. "Oba víme, že touhle dobou už to dítě mělo být na světě. Oba víme, že je Simonovo. Takže už se muselo narodit. Proč lžeš? Opravdu jsi takový blázen, že si myslíš, že na něj Simon začne vznášet nárok?"
Nicholas se na něj překvapeně podíval. "Ale vždyť otcem je přece Diniz!" prohlásil. Tlustý muž zbrunátněl. Nicholas čekal, že proti němu použije ten jídelní nůž. Nebo že po něm hodí ten pohár vína. Nebo to jablko. Nebo že přivolá ty svoje hromotluky.
"Můj drahý chlapec!" zavolal místo toho Jordan. Zdálo se, že jenom silou vůle mu zrudlá pokožka zase zbledla, oči mu však dál blýskaly. "To tedy blahopřeji! Tak sebejistý, a přitom ještě včera byl tak vyděšený! Ty mluvíš o Dinizovi a Tilde, jejichž nezajímavý sňatek určitě přinese další nezajímavé dítě – pokud by o tohle přišli. Ale já mluvím o tvojí ženě. Tak co máš za báječné zprávy?"
Nicholas přemítavě našpulil rty. "Ona nechce nic prozradit."
"Ale už porodila, ne?"
Nicholas nasadil zkormoucený obličej: "Byl jsem za ní. Těhotná už není... Ale odmítá prozradit, jestli se dítě narodilo nebo ne."
Jordan si pomalu otřel rty a pohodlně se opřel. "Ovšem ty bys neodjel, dokud bys z ní nějakou odpověď nedostal. A pokud jsi to nedokázal ty, já to zvládnu určitě."
"Jestli to zjistíte, musíte mi to pak povědět... Budete to jablko jíst?" Nicholas se předklonil a jablko si vzal. "Slyšel jsem od ní, že nemá žádné dítě, že se jí narodila malá zrůdička, že je to syn. Nedokážu vám říct, co z toho je pravda. Ale proč je to pro vás vlastně tak důležité, když se k tomu dítěti stejně nechcete hlásit?"
"A ty ano?" zeptal se vikomt.
"Je to její dítě," pokrčil Nicholas rameny. "Nemám nic proti tomu dělat mu otce. Život je až moc vážný: vždycky by se v něm měl najít prostor pro nějakou tu legrácku. Zvlášť když jsou do toho zataženi van Borselenové. Za rok si to dítě uvařím a sním."
"Co vlastně chceš?" obořil se na něj Jordan z Ribéraku.
"Od vás? Kilmirren," prohlásil Nicholas. "A potom Ribérac. A potom omluvu."
"Já nejsem Simon," připomněl mu Simonův otec. "Můj syn neví, kdy je nějaká omluva na místě. A já ani nevím, co to slov znamená. Jsi zodpovědný za smrt mé dcery. Pokusil ses zavraždit Simona a nepochybuji, že to zkusíš znovu. Hodláš také zabít Simonovy dva syny?"
"Jestli chcete," odvětil Nicholas. "Je pravda, že Henry u ostatních lidí zrovna velké nadšení nevzbuzuje, a to další dítě, pokud tedy vůbec existuje, bude nejspíš ze stejné stáje." Stále se tvářil vážně.
Ani Jordan z Ribéraku se teď neusmíval... "Pro tebe je to trapná záležitost. Pro mě je to zajímavá novinka. Přenech to dítě mě."
"A co za to dostanu?" chtěl vědět Nicholas...
"Co bys říkal na manželský původ? Pro tebe i pro to dítě. Simon tě uzná za svého legitimního syna. Stane se z tebe dědic Kilmirrenu. A já vychovám to dítě jako tvého nástupce."
"Doufal jsem, že to řeknete," usmál se Nicholas. Přešel zpátky ke stoličce a zase si sedl... "Člověk po něčem tak hrozně touží, tolik se snaží toho dosáhnout, a najednou to má na dosah ruky, a přitom je to tak snadné. Samozřejmě že než bych na to přistoupil, potřeboval bych prohlášení pod přísahou. Asi tady nebudete mít nějakého příhodného právníka?"
"Mohl bych nějakého sehnat," navrhl Jordan. "Než se najíš a převlečeš."
"A až se to dozví Simon, bude s tím souhlasit?"
"Nebude mít na vybranou," prohlásil de Ribérac.
"Bez ohledu na Henryho? Kdybych byl já uznán za jeho právoplatného syna, dítě narozené z mého manželství by Henryho připravilo o možnost dědit," rozváděl to dál Nicholas.
"Henry je k ničemu," odsekl de Ribérac. "Měl jsem dojem, že k tomu Simonovu malému vražedníkovi žádné vřelé city nechováš."
"Jsem rád, že si myslíte, že těch pět svědků nebylo úplně slepých," chytil ho Nicholas za slovo. "Jsem rád, dědečku, že jsme se tak hezky shodli. A víte, co byste mi na stvrzení té naší dohody mohl dát?"
"Mluv," vyzval ho de Ribérac. I on se posadil, ale kus dál od ohně. Tvář se mu leskla potem.
"Ten prsten, co máte na prstě," prohlásil Nicholas. "Vzpomínáte si na ten den, kdy jsme se my dva poprvé setkali? Mám dojem, že bych na něj měl mít nějakou památku." (Kniha první, str. 250-253)

 

V neposlední řadě se pak Nicholas snaží vypátrat, kam se poděla jedna z lodí s nákladem zlata z jeho předchozí výpravy na africký kontinent. A přestože stopy vedou do Alexandrie (někdo mu poslal mluvícího papouška se zašifrovaným vzkazem, který se mu podaří rozluštit jen díky pomoci Katelijne Sersandersové, neteře Anselma Adorneho), vyráží Nicholas z Brugg nejdřív do Tyrolska "na lov kamzíků" ke dvoru vévody Zikmunda a vévodkyně Eleanory, která je spřízněná se skotským králem Jakubem a díky níž Nicholas zjistí, že má zvláštní schopnost najít s pomocí kyvadla nejen ložiska stříbra a vodu, ale v podstatě cokoliv, co si zamane, včetně lidí (Nicholas se tak snaží najít svého syna i ztracené africké zlato, ale obojí prozatím marně). Z Tyrolska však Nicholas záhy odjede do zamýšlené Alexandrie, protože se dozví, že Anselm Adorne mezitím během jeho nepřítomnosti ve Skotsku získal většinu pozemků, na které si dělal Nicholas zálusk, a také titul barona Cortachy, čímž se z něho stal Nicholasův konkurent, a že vyrazil na svatou pouť, mimo jiné i přes Alexandrii, protože se v jeho bruggském domě ubytovala sestra skotského krále Jakuba, která se svým manželem Boydem obviněným z velezrady utekla ze Skotska (s útěkem jim nepomáhal nikdo jiný než Nicholas :o). Do Alexandrie dorazí Nicholas ještě před Adornem alias Cortachym, ale na místě už na něj čeká Adorneho neteř Katelijne, která je vlastně v celé sérii novou postavou, a přestože je de facto ještě dítě (je jí šestnáct let), je neuvěřitelně všímavá, pohotová a prakticky všudypřítomná (v devadesáti procentech případů se vyskytuje na stejném místě jako Nicholas). Naštěstí je většinu času na Nicholasově straně, nicméně snaží se být spravedlivá a svého strýčka Anselma má moc ráda, takže někdy hájí i jiné zájmy než právě Nicholasovy, rozhodně mu ale minimálně jednou zachránila život.

 

"Její společnice byla drobná a štíhlounká jako lísteček. Měla rozpuštěné hnědé vlasy a oříškově hnědé oči zasazené v bledé, vážné tvářičce. Katelijne Sersandersová vypadala nanejvýš na čtrnáct – a klidně by jí mohlo být i méně. Takhle stará byla Gelis, když zjistila, co její sestra provádí s Nicholasem.
Nahlas řekla: "Omlouvám se. Váš strýček mě poslal nahoru – nejspíš proto, abych jim tam dole nepřekážela. Ta moje návštěva nepřišla v nejvhodnější dobu. Jsem..."
"Ale já přece vím, kdo jste," ujistila ji dívka vesele. "Jste Gelis van Borselen, madam de Fleury. Vy máte ale štěstí. No není to štěstí, být provdaná za takového blázna? Hrůza, co?"
"Myslíte Nicholase?" zeptala se Gelis vyrovnaně.
Divka vybuchla smíchy. "Ale kdepak, myslím tu kolíbku. Doufám, že vy jste měla nějakou hezkou. Nemohl se dočkat, až se vrátí domů a děťátko uvidí. Je to hezké, být vdaná? Prosím, posaďte se." Odklidila z jedné stoličky knihu, smetla barvy na podnos, Niccolo 5-2přejela prsty po všem tom poskládaném plátně a uložila ho ve třech hraničkách na polici. Nedbala papouškových kleteb, srolovala nějaké šití a přinesla blíž pánev se žhavými uhlíky. Zaklela spolu s papouškem, zvedla a uklidila nějaké noty a nakonec se hlučně usadila na dřevěný schůdek. "Je to hezké?" zopakovala. Po tváři jí hbitě jako rybky přeletěl úsměv.
"Být vdaná za blázna?" zvedla Gelis obočí. Cítila, že se jí nedostává dechu. Papoušek se pronikavě pochechtával.
"Všem se nám zdál báječný," ujistila ji Katelijne. "Málem jste ho ani nedostala zpátky. Chudáci ti golfisté! A ta marihuanová semínka ve víně! Nebo jak se potácel pod tím zrcadlem, které držel pro Veselého Jamese! A ty psí závody... A vážně si nedokážu představit, kde se mohl naučit takhle podvádět v kartách. Ta brumle byla vaše? Doufám, že vás nemrzelo, že mi ji dal. Byla to sázka."
"Ne, nebyla moje," zavrtěla Gelis hlavou. "Hrál na ni?"
Dívka se zasmála. "Bubny měl radši. Ale nesmíte si myslet, že dělal jenom nezdobu. Taky se hodně učil. A stavěl. A zjistil spoustu věcí o farmaření... Můžu vám říct ještě něco? Stýskalo se mu po vás." Byla o osm let mladší než Gelis a mluvila, jako by byly vrstevnice. Nicméně tohle dítě s Nicholasem v posteli nikdy nebylo, dokonce na to nikdy ani nepomyslelo. Dívka pokračovala: "Omlouvám se, že je ten papoušek tak opilý. Moji bratranci mu dávají víno a on se pak hrozně předvádí."
Gelis podotkla: "Stejně jako můj manžel, řekla bych. Byla jsem ráda, když přijel zpátky ze Skotska. Všem nám dělal starosti ten jeho spor se St. Polem. Nicholas někdy prostě ztratí hlavu."
Dívčina ústa se zkřivila do kritického výrazu. "Někdy se chová vážně hloupě," připustila. "Asi vám s ním občas taky dojde trpělivost. Ten souboj s panem de St. Pol byl naprosto zbytečný, a potom se Nicholas zkrátka přestal ovládat. A můj strýček byl zraněný. Tohle Nicholas neplánoval. Ale podařilo se mu znepříjemnit panu de St. Pol život i jinak. Vyprávěl vám o tom? Jak skoupil pozemky, které doteď patřily Kilmirrenu, a jak tu svoji půdu osel zlatoněm? A později na Kilmirrenu navíc zjistili, že všechny jejich kůže páchnou a krávy dojí močopudné mléko." Tvář jí zrůžověla. "Omlouvám se. Neměla bych se tomu smát."
"Zní to dost typicky," poznamenala Gelis suše. "Co by asi všechno udělal, kdyby nebyl nemocný?"
"Ach," zarazila se Katelijne. "Takže vy víte, co se stalo? Děti v Henryho věku jsou ještě hloupé. Váš manžel předstíral, že za to jeho zranění můžou nějací hrdlořezové. Pan de St. Pol by mu měl být navzdory všem těm dalším věcem vděčný."
"Byl opravdu zraněný?" zeptala se Gelis. "Myslím Nicholase."
Dívka ji znovu přejela zkoumavým pohledem. "Byla to rána nožem a šla kousek od srdce. To dítě z toho vinit nemůžete," dodala. "Ale doktor Andreas se den nebo dva obával nejhoršího. Otřes pro tělo, otřes pro mysl. Doktora Andrease nejspíš znáte."
Gelis se na Andrease z Vesalie pamatovala. "Otřes pro mysl?" zeptala se.
"Nevím, co to znamená," pokrčila Katelijne rameny. Zdálo se, že váhá, ale pak řekla. "Podle doktora Andrease má váš manžel sny." Papoušek si dál něco skřehotal.
Gelis se podařilo vyloudit na tváři úsměv. "To má přece většina lidí."
Dívka sklopila oči. "Vy nevíte, že doktor Andreas předpovídá budoucnost? Studoval v Lovani a tvrdí, že pozná, když někdo tohle umění také ovládá nebo když má nějaké podobné schopnosti. A domnívá se, že váš manžel k těmhle lidem patří."
Gelis namítla: "Nikdy jsem nepoznala člověka, který by byl tak zemitě lidský jako Nicholas." Nasadila tón, jakým by mluvila s dítětem. Papoušek zavřískal a také něco řekl.
"Ani já to nechápu," připustila Katelijne. "Ale každopádně tehdy zamířil rovnou k řece. Našel to tělo. Věděl, že už v něm není život. A doktor Andreas říká, že jsou tu ještě další věci. Nebyla kdysi někde nějaká knihovna, které by se Nicholas bál?"
Ticho. O chvíli později si Gelis uvědomila, že na tu otázku neodpověděla. A tak řekla: "Nevzpomínám si. Má drahá Katelijne, mám pocit, že vy i ten váš doktor Andreas připisujete mému manželovi víc nadání, než byste měli. Teď je v Tyrolsku a zabývá se tam nějakou naprosto neromantickou obchodní činností."
"Hledá s virgulí stříbro?" zeptala se dívka.
Gelis zavrtěla hlavou. "Jsem si jistá, že to stříbro hledá nějakou normální cestou. Hledání pomocí virgule prý svěřili do rukou nějakému šarlatánovi, který tvrdí, že dokáže najít cokoliv."
Přestala se usmívat, protože její společnice na ni zase vrhla ten podivný pohled. Pak dívka řekla: "Měli tam jednoho takového, ale podle Cavalliho ten člověk už zemřel. Prý hledali někoho jiného." (Kniha druhá, str. 78-80)

 

Moc se mi líbily Katelijniny vylomeniny s emírovými poštovními holuby nebo s pouštěním draků, které vyvádí pod Tobieho "dohledem" (Nicholasův bývalý lékař o ni pečuje, protože je nemocná, není ale řečeno, co přesně jí je, a tak mám neblahé tušení, že se asi nedožije moc vysokého věku :o(.

 

"Jenom jsem chtěla, abyste věděl," odsekla dívka, "že mám nezávislé zdroje informací a že jsem ochotná se o ty informace dělit. Jinak byste mě mohl podezírat, že jsem součástí nějakého adorneovského spiknutí. Víte, samozřejmě budu pozorně sledovat, jak s mým strýcem soupeříte, jenže to už je dostatečně komická záležitost i bez toho, abych se musela přiklonit na něčí stranu. Kdy jdete navštívit emíra?"
"Zítra," odpověděl Nicholas. Jeden ze sluhů otevřel dveře a přinesl tác. Přešel přes místnost a položil tác na stinnou verandu. Za ním kráčel John le Grant.
"Ještě jsem se s ním nesetkala," řekla Kathi. Počkala, až sluha odejde. "Dáte mu toho sokola?"
"Sokola," zopakoval po ní Nicholas. To už byl na cestě na balkon. Obrátil se, ruku položenou na dveřích. Tobie se na židli trochu zaklonil a zaujatě ty dva sledoval, dokud si nevšiml, že na něj John užasle hledí. Spěšně si vymazal úsměv z tváře.
Kathi přikývla. "No ano, sokola. Nebo byl ten sokol pro sultána, a pro emíra máte tu fialkovou esenci? Ale to je jedno, rozhodně je oba potěší ty měděné pruty a remešské plátno – myslela jsem, že se sem měď nesmí vozit? –, i když vážně nevím, jestli za tohle množství vlněné látky dostanete padesát florintů za balík. Ale mohl byste."
Odmlčela se, v kulatém obličejíku se jí rozlil nesmírně samolibý výraz. Nicholas zavřel dveře a vrátil se zpátky dovnitř. "Takže vy víte, co vezu," podotkl.
Usmála se na něj. "Říkala jsem si, že bych vás asi radši měla varovat. To ostatně obvykle dělá každý. Achille se vám o tom nejspíš nenamáhal říct, protože je tady nedostatek obilí. Víte, že tu není k mání chleba? To je tou roční dobou. A je tady spousta velbloudího masa, ale jiné se moc nesežene, leda byste nějaké přivezl vy."
Nicholas se velmi opatrně posadil. "Chcete říct, že mám ještě nějaké tajemství, o kterém nevíte?" Potom dodal: "Obilí?"
S úsměvem vyčkávala. Nicholas velmi pomalu zavřel oči a opřel si hlavu o stěnu. "Holubi," vydechl. Znovu oči otevřel a ostře se podíval na Tobieho. "Ty kryso, tohle všechno se děje s tvým svolením."
"Já vím," ušklíbl se Tobie. Po těle se mu rozlil hřejivý pocit. "Užívám si to už od února."
Nicholas pohlédl na dívku a řekl: "Jenom abych si to ujasnil. Moje loď přijíždí do přístavu. Na palubu přijdou emírovi úředníci a zprávy o jejím majiteli i o nákladu, který veze, pošlou po poštovním holubovi emírovi. Chcete tím říct, že jste odchytila emírova holuba?"
"A potom jsem ho zase pustila," sdělila mu Kathi ctnostně. "Snadno se pozná, kteří holubi jsou emírovi – podle značky."
"Katelijne, z vašich vlasů tady nadělají tětivy do luků a mě, Johna a Achilla vystřelí z kanonu," varoval ji Nicholas. "Je vám jasné, že s tímhle musíte okamžitě přestat."
"Však už jsem s tím přestala," odvětila. Tvářila se naprosto nevzrušeně. Nicholas se zeptal: "A co ta loď, která připlula těsně po té naší, Tobie?"
Tobie vypadal rozpačitě. Dívka odpověděla za něj: "Ne. Už jsem s tím přestala. S tímhle holubem jsem nic nedělala."
Tobie se k ní unaveně obrátil: "Tím chcete říct, že jste se nenamáhala zajít nahoru a tu zprávu si přečíst. Ten holub bude nejspíš pořád ještě na střeše. Emír pravděpodobně pročesává celé město, aby ho našel."
"Kudy se chodí na střechu?" chtěl vědět Nicholas. A když vzápětí vypukla nevyhnutelná strkanice, ještě dodal: "Tobie! Já měl za to, že je ta holka nemocná! Proč tady vlastně jsi?"
"Abych jí zabránil vyvádět takovéhle věci," prohlásil lékař." (Kniha druhá, str. 136-138)

 

Každopádně v Alexandrii čekají na Nicholase také zástupci konkurenční společnosti Vatachino v čele s Davidem de Salmeton, kteří se ho opět záměrně (a zákeřně) pokusí sprovodit ze světa (navíc to vypadá, že jim s tím pomáhala i Gelis). A nakonec dorazí i Anselm Adorne se svojí výpravou, který Nicholasovi ještě tak docela neodpustil jeho útok vůči své osobě a vyhrožuje mu soudem. Nicholas mu na oplátku znepříjemní život tím, že na úředních místech prozradí, že necestuje jako obchodník, ale jako náboženský poutník (v arabských zemích platí poutníci vyšší poplatky a celkově mají na cestách větší nepohodlí). Všichni totiž míří na Sinaj a vzájemně se předhánějí, kdo tam dorazí dřív (neboť všichni hledají náklad Nicholasova afrického zlata).
Nicholasovo hledání ho nakonec zavede i zpátky na nenáviděný Kypr, kde s ním zdejší král Zacco opět nepokrytě manipuluje (mimochodem už je ženatý s dcerou benátského obchodníka Catarinou Cornaro, dcerou Fiorenzy z Naxosu, která Nicholasovi poslala otrávené kandované ovoce). Výsledkem je nabídka obchodní aliance proti Turkům, které by Nicholas dodával vojáky a zbraně s tím, že za své služby dostane od johanitského řádu z Rhodu zaplaceno svým vlastním ukradeným zlatem. Děj končí opět benátským karnevalem, který, když se nad tím tak zamyslím, v knihách Dorothy Dunnettové vlastně nikdy nevěstí nic dobrého a při jehož příležitosti se mají setkat všichni členové protiturecké aliance k podpisu smluv a Nicholas, pokud smlouvu podepíše, má od své ženy Gelis slíbeno, že mu konečně ukáže svého syna.

 

"Gelis sklopila oči. "Jak jste před chvilkou sama řekla, sir Niccolò je... muž vášnivé povahy. Dítě se narodilo příliš brzy. A já s tím nejspíš dosud nejsem plně smířená."
Chvíli bylo ticho. Gelis zvedla hlavu. Stará žena zamyšleně řekla: "Sir Niccolò, jak ho nazýváte, jako by byl nějakým cizáckým rytířským řádem postaven na roveň příslušnici rodu van Borselen... Proč jste se to rozhodla dotáhnout až k manželství, má milá, když tenhle mládenec je zjevně daleko lépe vybaven pro postavení milence? Náhodně počaté děti přece obvykle nejsou žádnou překážkou."
V domech vznešených rodů sídlících v Bruggách jen zřídkakdy byla slyšet podobně příkrá poznámka. Vzbuzovalo to v člověku chuť odpovědět naprosto upřímně a Gelis chvilku lákalo to skutečně zkusit. Manželství, drahá Alessandro, má svoje výhody. Můžete svého milence potrestat. Dát mu za vyučenou. Zničit ho. Udržet si ho navždycky. Nebo můžete všechny tyhle věci zkombinovat.
Nahlas Gelis řekla: "Osiřelá dívka má menší možnost volby, než byste si myslela. Ta větev rodu, z níž pocházím, není bohatá, takže tenhle sňatek uvítala, stejně jako jste vy uvítala sňatek své dcery. Mistr Niccolò je muž neobyčejných schopností."
"Tak vy se srovnáváte s mojí Caterinou," poznamenala stará dáma. "Ovšem v dobře fungujícím manželství manželka neodjede jen tak bez souhlasu svého manžela z domu."
"Vždyť tady na něj čekám!" připomněla jí Gelis s úsměvem. Snažila se potlačit hněv.
"Ach ano, jistě, to je zřejmé," odvětila madam Alessandra. "On vás sem nepozval a vy jste se urazila a jemu navzdory jste sem přijela. A já se sama sebe ptám proč? Milenecká hádka, která se teď má urovnat? To se mi nezdá. Zamilovaná dívka by se ze mne snažila dostat co nejvíc tajemství. Copak ten můj temperamentní Nicholas dělal, když před časem ve Florencii pobýval? Copak si tu o něm šuškali, když byl ještě mladíček – a ještě ke všemu ženatý mladíček – a vydal se na tu svou cestu na Východ?"
"Vy mi to chcete povědět," podotkla Gelis.
"Nejsem si jistá, jestli to vím. Nicméně pokud byste měla zájem, tady ve Florencii je jistá osoba, která to ví velmi dobře. Jenže vy zájem nemáte, viďte, že ne?" otázala se madam Alessandra malátně. "Vám jde jen o moc. Váš manžel pro vás mnoho neznamená – nebo snad někdy znamenal? –, nicméně umí tu vaši vytouženou moc vytvářet. A až jí kolem sebe nashromáždí tolik, aby vám to stačilo, vy se bezpochyby rozhodnete, co budete dělat dál. Do té doby by pro vás nebylo zrovna nejšťastnější, kdyby zemřel."
Lesklé skleněné oválky k ní vysílaly strohou výtku nezatíženou hněvem, odsouzením ani výhrůžkami. Gelis se přistihla, jak ostře odpovídá: "Buďte klidná. Hněv mě rozhodně nepodnítí, abych se jeho smrt pokusila uspěchat. Nikdy bych nezabila toho, koho miluji. A jenom hlupák zabije toho, koho nenávidí." (Kniha druhá, str. 17-18)

 

Lov na jednorožce je zkrátka zase napínavý a prodchnutý postranními úmysly a zašmodrchanými vztahy postav. Zase mě to nutilo o knize ve dne v noci donekonečna přemýšlet (o tom, co kdo udělal a proč, jak se při tom Nicholas asi cítil a co bude dál), což je jeden z hlavních důvodů, proč se mi knihy Dorothy Dunnettové tak líbí. Učí vás číst mezi řádky a používat vlastní rozum a fantazii k tomu, abyste se pokusili odhadnout, jaké vlastně budou ty nevyřčené důsledky jednotlivých činů, učí vás to přemýšlet víc do budoucnosti a uvažovat v souvislostech. Nejvíc mých myšlenkových pochodů samozřejmě zabíral Nicholas, protože i když má své chyby, stejně si vás jako čtenáře svým charismatem získá na svoji stranu, vtáhne vás do děje a díky tomu, jak je většina věcí řečena jen na půl huby a vy se do toho musíte chtě nechtě zapojit, musíte do čtení dát kus sebe, dotýká se vás všechno, co se v knize děje mnohem víc, než by se na první pohled mohlo podle stylu Dorothy Dunnettové zdát (není tak obrazný jako např. styl Maggie Stiefvaterové, ale hlavu vám dokáže zavařit podobně :o) Každopádně vzhledem k tomu, jak v knize všechno souvisí se vším, nebylo vůbec jednoduché její děj nějak srozumitelně zformulovat – kdykoli jsem se pustila do detailnějšího vysvětlování, skončilo to děsivě dlouhými, těžkopádnými souvětími, která se odvolávala na události ve čtvrtém, třetím nebo jiném z předchozích dílů, až jsem si připadala jako bych popisovala nějakou telenovelu, a tak jsem to radši zase smazala.
Jinak pro ty z vás, kteří si všimli, že jsem před jistou dobou začala Lov jednorožce z čirého zoufalství překládat z angličtiny vlastními silami, ještě doplním, že následným srovnáním s profíky jsem zjistila, že moje překladatelské pokusy zdaleka nedosahují takové kvality, aby mi je někdo vydal – dělala jsem školácké chyby typu "dunivý zvuk" (= dunění), "hráč na trubku" (= trumpetista), vynechávání "přebytečných" slov, používání přechodníků a složitých větných struktur – zkrátka děs běs :o( Na druhou stranu si ale stojím za tím, že když Henry nemá svého děda Jordana z Ribéraku rád, těžko by o něm uvažoval jako o "dědečkovi", a stejně tak jsem zastáncem zachovávání historických a cizojazyčných výrazů jako jsou "pomander" nebo "melée" a zvýraznění veškeré skotštiny kurzívou, jako to bylo v původním textu, ale to je čistě věc úhlu pohledu.