Suzanne Collinsová: Hunger Games – Vražedná pomsta

19. 11 2012 | 21.51
Druhý díl trilogie Hunger Games jsem začala číst bezprostředně po tom prvním, protože jsem chtěla vědět, jak to bude s Katniss a Peetou dál. Ti se v něm po společném vítězství v Hladových hrách vrací domů do Dvanáctého kraje, kde na každého z nich čeká vlastní velký dům s veškerým možným komfortem a dostatek peněz i jídla. Katniss tak žije se svojí matkou a sestrou, a přestože už její lovecké výpravy nejsou nutností, nedokáže si je odpustit (neví, co jiného by si se svým volným časem počala) a do lesa za plot chodí pořád, i když ne tak často jako dřív, pod záminkou lovu na přilepšenou pro Hurikánovu rozvětvenou rodinu.
Jenže opuštěním arény Hladové hry nekončí – nejen že jejich doživotním úkolem bude příprava dětí z jejich kraje coby splátců do arény, Katniss a Peetu čeká také tradiční turné vítězů po všech krajích, před jehož začátkem ji navštíví sám prezident Snow a nepokrytě jí vyhrožuje, že pokud jejich divadýlku se zamilovaným mladým párem lidé v krajích neuvěří, zabije všechny její blízké včetně Hurikána. Tím, že se totiž chtěli s Peetou v aréně otrávit bobulemi rulíku zlomocného poté, co pořadatelé změnili pravidla a vrátili se k původní verzi, kdy vítězem se mohl stát pouze jeden z nich, otevřeně vzdorovali Kapitolu, když odmítli hrát podle jeho pravidel a dopřát mu krvavého vítěze. Později se to na radu Haymitche snažili svést na to, že jsou do sebe s Peetou šíleně zamilovaní a nedovedli si život jeden bez druhého představit. Prezident Snow teď proto po Katniss chce, aby ve své šarádě pokračovali a během turné tak uklidnili situaci v krajích, protože někde začaly už během her nepokoje a teď hrozí, že přerostou ve vzpouru (proto ten podtitul Catching Fire, který nádherně vystihuje moment, kdy se z přeskočené jiskry vznítí požár :o).

 

"Obřad se chýlí ke konci, když si všímám upřeného pohledu jedné z Routiných sester. Je jí asi tak devět a vypadá skoro přesně jako Routa. Podobá se jí i držením těla a postojem s mírně rozpaženýma rukama. Přes dobrou zprávu v podobě našich výher se netváří šťastně. Naopak mě sleduje s jasnou výčitkou. Je to proto, že jsem nezachránila Routu?
Ne. To je proto, že jsem jí ještě nepoděkovala, uvědomuji si.
Zaplavuje mě vlna studu. Ta dívka má pravdu. Jak tu mohu stát tak pasivně a mlčky a nechat všechna slova na Peetovi? Kdyby vyhrála Routa, nikdy by nenechala mou smrt bez odezvy. Vzpomínám si, jak jsem v aréně pokryla její tělo květy, aby její smrt nemohla projít bez povšimnutí. Tehdejší gesto ale nebude znamenat nic, pokud ho nepodpořím i teď a tady.
"Počkejte!" Nejistě vycházím kupředu a k hrudi si tisknu plaketu. Čas určený k mému poděkování minul, ale musím něco říct. Dlužím to. A i kdybych věnovala rodinám padlých splátců veškerou výhru, Hunger Games 2nijak by to neomluvilo mé mlčení. "Počkejte, prosím." Nevím, jak mám začít, ale slova ze mě nakonec proudí o překot, jako kdyby se mi už dávno formovala v mysli.
"Chci poděkovat splátcům Jeedenáctého kraje," říkám. Dívám se na obě ženy na Mlatově straně plošiny. "S Mlatem jsem mluvila jen jednou a akorát tak dlouho, aby mě ušetřil. Neznala jsem ho, ale vždycky jsem ho respektovala. Pro jeho sílu. Oceňovala jsem, že hrál hry výhradně podle svých vlastních pravidel. Profíci ho od začátku chtěli vzít do týmu, ale on to odmítl. A za to jsem si ho vážila."
Shrbená stařena – je to snad Mlatova babička? – poprvé zvedá hlavu a po rtech jí přelétá úsměv.
Lidé na náměstí ztichli natolik, až přemýšlím, jak to asi dokázali. Určitě všichni tají dech.
Obracím se k Routině rodině. "Mám ale pocit, že jsem znala Routu, a ta se mnou zůstane navždy. Vidím ji ve všech krásných věcech kolem sebe. Vidím ji ve žlutých květech, které rostou na Louce u mého domu. Vidím ji v reprodrozdech, kteří zpívají ve větvích. Ale nejvíc ze všeho ji vidím ve své sestře Prim." Láme se mi hlas, ale už jsem skoro u konce. "Děkuji vám za vaše děti." Zvedám hlavu směrem k davu. "A děkuji vám za váš chléb."
Zůstávám nehybně stát před tisíci pohledy a připadám si malá a zlomená. Nastává dlouhá odmlka. Pak někdo v davu zahvízdá Routinu čtyrtónovou melodii, kterou hlásila konec pracovního dne v sadech a kterou od ní přejímali reprodrozdi a šířili ji po okolí. Tu, která v aréně znamenala, že je v bezpečí. Ke konci melodie jsem našla člověka, který ji pískal. Jde o starce ve vybledlé červené košili a pracovní kombinéze. Jeho pohled se střetá s mým.
To, k čemu dochází vzápětí, není náhoda. Všichni najednou příliš dokonale, než aby jednali spontánně, si tisknout tři prostřední prsty levé ruky ke rtům a pak natahují paži ke mně. Je to náš znak, z Dvanáctého kraje, poslední rozloučení, které jsem věnovala Routě v aréně.
Kdybych nemluvila před turné s prezidentem Snowem, jejich gesto by mě rozplakalo. V uších mi však stále zní jeho pokyn, že musím uklidnit situaci v krajích, a chování lidí na náměstí mě naplňuje hrůzou. Co si bude myslet o tomto veřejném holdu dívce, která vzdorovala Kapitolu?
S plnou tíhou na mě doléhá, co jsem vlastně udělala. Nedopustila jsem se ničeho vědomě, chtěla jsem jen poděkovat, ale vyvolala jsem něco nebezpečného. Akt nesouhlasu mezi obyvateli Jedenáctého kraje. Tohle je přitom přesně to, co bych měla potlačovat!
Snažím se vymyslet něco, čím bych zmírnila význam toho gesta, čím bych ho popřela, ale slyším jen sotva patrné zašumění statické elektřiny, které mě informuje o tom, že mi odstřihli mikrofon, a začíná mluvit starosta. Peetu a mě čeká ještě jeden potlesk. Peeta mě odvádí ke dveřím, aniž by si uvědomoval, že se něco zvrtlo.
Motá se mi hlava a na okamžik se musím zastavit. Před očima se mi dělají mžitky. "Není ti dobře?" ptá se Peeta.
"Jenom mám trochu závrať. To světlo bylo moc ostré," říkám. Všímám si jeho kytice. "Zapomněla jsem tam kytky," mumlám.
"Dojdu pro ně," nabízí se.
"Já to zvládnu," říkám.
Kdybych se nezastavila a kdybych nezapomněla svoje květiny, už bychom byli v bezpečí uvnitř soudní budovy. Místo toho jsem z hlubokého stínu verandy viděla úplně všechno.
Dvojice mírotvorců vleče ke schodům starce, který zahvízdal Routinu melodii. Strhávají ho před očima davu na kolena. A vpalují mu kulku do hlavy." (str. 59-60)

 

Turné jako takové je pro Katniss s Peetou jedinečnou šancí podívat se za hranice svého Kraje a udělat si představu, jak to vypadá a chodí jinde (jak jsou ostatní Kraje veliké, kolik mají obyvatel nebo i jak přísné mají mírotvorce). Pokud jde ale o to požadované zklidnění situace, to moc dobře nedopadne a nepomůže ani oznámení o jejich zasnoubení. Katniss ale během turné pochopí (s malou pomocí od Haymitche :o), že aby všem svým blízkým zajistila bezpečí, bude muset hrát svoji roli šíleně zamilované dívky až do konce života, včetně všech důsledků, jakými je třeba právě svatba s Peetou. Nicméně, jak vtipně podotkl Haymitch, mohla dopadnout i hůř :o)

 

"V houstnoucím šeru se drátěný plot jeví stejně neškodně jako jindy. Na poslední chvíli ale ucukávám; uvědomuji si, že slyším tichý zvuk připomínající bzučení sršáního hnízda. Plot je pod proudem.
Mechanicky ustupuji mezi stromy a zakrývám si ústa rukavicí, abych rozptýlila bílé obláčky páry, které mi stoupají od úst. Do žil se mi vyplavuje adrenalin, který zatlačuje do pozadí všechny dnešní události, a já se soustředím na bezprostřední hrozbu. Co se děje? Pustil snad Knut do plotu elektřinu v rámci svých bezpečnostních opatření? Nebo se nějak dozvěděl, že jsem dnes vyklouzla z jeho sítě? Má mě v úmyslu přistihnout mimo Dvanáctý kraj, aby mě mohl zatknout a uvěznit? Chce mě dovléct na náměstí, přivázat ke kůlu a zbičovat, nebo dokonce pověsit?
Uklidni se, přikazuji si. Tohle není poprvé, co jsem uvízla na vnější straně plotu. V uplynulých letech se už párkrát stalo, že při návratu byl zrovna plot pod proudem. Jenže se mnou pokaždé šel Hurikán. Vždycky jsme si prostě vybrali příhodný strom, v jehož koruně jsme počkali, dokud elektřinu zase nevypnuli, což se nakonec pokaždé stalo...
Bez ohledu na to, jestli už Knut ví, že jsem dnes opustila kraj, mi dochází, že se za každou cenu musím vrátit domů, aniž by mě někdo viděl, a předstírat, že jsem nikde nebyla.
Jestli se dotknu plotu nebo ostnatého drátu nahoře, okamžitě mě popraví elektrický proud. Pravděpodobně bych se nemohla podkopat spodem, aniž bych riskovala, že si mě někdo všimne, a půda je ostatně zmrzlá na kost. Zbývá tedy jediná možnost. Musím plot nějak překonat horem.
Vycházím podél kraje lesa, abych našla strom s dodatečně vysokou a dlouhou větví, která by vyhovovala mým potřebám. Po necelých dvou kilometrech spatřím starý javor, který by mohl stačit. Má ovšem příliš široký a zledovatělý kmen, než aby se po něm dalo vyšplhat, a chybějí mu nízké větve. Lezu tedy na sousední strom a nejistě přeskakuji do koruny javoru. Mám co dělat, abych po kluzké kůře nesjela dolů. Daří se mi ale zachytit se rukama a pomalu se přesunuji po větvi, která se klene nad ostnatým drátem.
Když se podívám doků, ihned si uvědomuji, proč jsme s Hurikánem vždycky radši čekali v lese, než abychom se pokoušeli překonávat plot. Má-li být člověk dost vysoko, aby ho neusmažila elektřina, musí být ve výšce skoro sedmi metrů. Moje větev je dokonce ještě výš – odhaduji, že nejméně osm metrů nad zemí. To je nebezpečná výška i pro člověka, který má roky zkušeností se šplháním po stromech. Nemám však na výběr. Mohla bych se poohlédnout po jiné větvi, ale už je skoro tma. Začínající sněžení brzy zastíní i svit měsíce. Tady aspoň pod sebou vidím závěj, která ztlumí můj dopad... pomalu se spouštím dolů, dokud nevisím za ruce. Několik vteřin sbírám odvahu a pak se pouštím.
Chvilku volně letím prostorem a vzápětí dopadám na zem. Náraz cítím v každém obratli. O zlomek vteřiny později padám zadkem do závěje. Ležím ve sněhu a snažím se o inventuru utržených poranění. Ani nemusím vstávat a podle bolesti v levé patě a v kostrči vím, že jsem nevyvázla jen tak. Otázka zní, jak vážné to je. Doufám, že půjde jen o lehké pohmožděniny, ale když se namáhavě stavím na nohy, mám podezření, že jsem si něco zlomila. Dokážu však chodit, takže bez okolků vyrážím k domovu a snažím se co nejlíp zakrýt kulhání...
Ve dveřích do kuchyně stojí dva mírotvorci, muž a žena. Žena se tváří zcela bezvýrazně, ale muž se na mě dívá překvapeně. Nečekal mě tu. Vědí, že jsem byla v lese a že bych měla být v pasti na vnější straně plotu.
"Dobrý den," zdravím neutrálně.
Za mírotvorci se objevuje matka, ale drží se od nich dál. "Tady je, akorát na večeři," vítá mě trochu příliš vesele. Ve skutečnosti jdu hodně pozdě...
"Vrchní mírotvorce Knut nás za vámi poslal se vzkazem," říká ta žena.
"Čekají tu už několik hodin," dodává matka.
Chtěli si ověřit, že se nevrátím. Že jsem zahynula u plotu nebo že jsem zůstala v pasti v okolních lesích, aby mohli odvést moji rodinu k výslechům.
"To musí být hodně důležitý vzkaz," poznamenávám...
"Chtěl, abyste věděla, že plot kolem Dvanáctého kraje bude od nynějška dvacet čtyři hodin pod proudem."
"Ono to tak zatím nebylo?" ptám se nevinně.
"Myslel si, že byste tuhle informaci mohla vyřídit i svému bratranci," pokračuje žena.
"Děkuji, já mu to vyřídím. Jsem si jistá, že všichni budeme spát o trochu klidněji, když jste vylepšili toto zabezpečovací opatření." Vím, že jsem drzá, ale tahle poznámka mi podstatně zlepšuje náladu." (str. 134-140)

 

Po návratu z turné vítězů se Katniss na jedné ze svých loveckých výprav potká s dvojicí uprchlic z Osmého kraje, které jsou na cestě do kraje Třináctého. Ten sice oficiálně neexistuje – kdysi dávno vyráběl pro Kapitol jaderné zbraně, ale po vzpouře Krajů byl pro výstrahu ostatním srovnán se zemí – obě ženy jsou však přesvědčené, že je centrem vzbouřenců (mimochodem symbolem probíhající vzpoury proti Kapitolu se stal reprodrozd, kterého měla Katniss v aréně na svém odznaku). Katniss se proto rozhoduje, jestli i s rodinou a všemi svými blízkými včetně Peety, Hurikána a Haymitche neutéct a nežít v lesích mimo dosah Kapitolu, příp. ve Třináctém kraji, jestli existuje. Plány jí ale překazí Hurikánovo zbičování za pytláctví. Byl totiž chycen přímo při činu, když prezident Snow v tichosti vyměnil ze dne na den mírotvorce Dvanáctého kraje a Hurikán šel jako obvykle prodat ulovenou zvěřinu k jeho dveřím. A zatímco Katnissina matka ošetřuje zbídačeného Hurikána, přichází do Dvanáctého kraje i další změny jako například trvale zapnutá elektřina v plotu ohraničujícím město. Poslední kapkou pak je vyhlášení jubilejních 75. Hladových her, tzv. Čtvrtoher, při kterém jsou do arény povoláni dosavadní vítězové předešlých ročníků. Katniss tak jako jediná ženská vítězka z Dvanáctého kraje má účast jistou.

 

"Už se chystám vypnout televizi, když nám Caesar říká, abychom neodcházeli, protože nás dnes večer čeká ještě jedna velká událost. "Ano, letos je sedmdesátý pátý ročník Hladových her, a to znamená, že nás čekají třetí Čtvrtohry!"
"Proč o tom teď mluví?" ptá se Prim. "Vždyť budou až za několik měsíců."
Ohlížíme se na matku, která se dívá nepřítomně před sebe, jako kdyby na něco vzpomínala. "Určitě budou otvírat obálku."
Hraje hymna a mně se stahuje hrdlo odporem, když na jeviště vystupuje prezident Snow. Následuje ho chlapec v bílém obleku, který drží jednoduchou dřevěnou truhlu. Hymna končí a prezident Snow začíná hovořit. Připomíná nám všem temné doby, z nichž se zrodily Hladové hry. Při sestavování pravidel tvůrci her rozhodli, že každé čtvrtstoletí proběhnou Čtvrtohry coby slavnostnější verze her na připomínku obětí vzpoury krajů.
Tato slova ani nemohou být aktuálnější, protože mám podezření, že právě probíhají v řadě krajů další povstání.
Prezident Snow shrnuje, jak probíhaly minulé Čtvrtohry. "V pětadvacátém ročníku, jako připomínka vzbouřencům, že jejich děti umírají kvůli jejich rozhodnutí pokusit se o násilný převrat, musel každý kraj zvolit své dva splátce všelidovým hlasováním."
Uvažuji, jak to asi lidé vnímali. Že musejí sami vybrat děti, které se zúčastní her. Myslím, že je to o moc horší, když víte, že vás vybrali vaši vlastní sousedé, než když vylosují vaše jméno z osudí.
"V padesátém ročníku," pokračuje prezident, "jako připomínka toho, že na každého občana Kapitolu zemřeli dva vzbouřenci, musel každý kraj poslat dvojnásobný počet splátců."
Představuji si, jaké to je, stát proti čtyřiceti sedmi soupeřům místo třiadvaceti. Máte menší naději přežít a víc dětí přijde o život. Právě v tomhle ročníku zvítězil Haymitch...
"Tenkrát se her zúčastnila i jedna moje kamarádka," říká matka tiše. "Maysilee Donnerová. Její rodiče měli cukrárnu. Pak mi dali jejího ptáčka. Kanárka."
Vyměňujeme si s Prim pohled. Nikdy předtím jsme o Maysilee Donnerové neslyšely. Možná proto, že matka tušila, že bychom chtěly vědět, jak zemřela.
"A nyní, u příležitosti třetích Čtvrtoher," říká prezident, chlapec v bílém přikročí kupředu a pozvedne truhličku. Snow zvedá víko a my vidíme řadu svislých obálek. Ať již vymyslel systém Čtvrtoher kdokoliv, připravil se na celá staletí dopředu. Prezident vytahuje obálku, jasně označenou číslem 75, projíždí prstem pod jejím přehybem a vytahuje kartičku. Bez váhání se dává do čtení. "V sedmdesátém pátém ročníku her, jako připomínka povstalcům, že ani ti nejsilnější z nich nemohou přemoci Kapitol, budou vybráni splátci z existujících řad vítězů."
Matka tlumeně vyjekne a Prim si zakryje tvář dlaněmi, ale já jsem na tom podobně jako diváci, které vidím v televizi. Jsem zmatená. Co to znamená? Existují řady vítězů?
Vtom mi dochází, co to znamená. Aspoň pro mě. Dvanáctý kraj může vybírat pouze ze tří vítězů. Dvou mužů. Jedné ženy...
Musím zpátky do arény." (str. 152-153)

 

Čtvrtohry opět dokazují obludnou všemocnost Kapitolu a samozřejmě mi zase připadaly neskutečně nefér. Sice se jich tentokrát neúčastní vyloženě děti, ale vítězové se za ty roky společné přípravy nových a nových splátců ze svých Krajů na Hladové hry vzájemně velmi dobře znají a většina z nich jsou i přátelé. Navíc někteří z nich jsou již v důchodovém věku nebo dávno ztratili svoji bývalou kondici, takže jsou oproti mladším ročníkům jako jsou Katniss nebo Peeta v docela velké nevýhodě. Vidina znovu bojujících vítězů se příliš nelíbí ani běžným obyvatelům Kapitolu, kteří si je hýčkají jako své celebrity. Samotní vítězové proti Čtvrtohrám protestují jakousi tichou revoltou a spojenectvím, ale moc toho nezmůžou. Každopádně Katniss je tentokrát od začátku rozhodnutá udržet v aréně za každou cenu při životě Peetu, který má jen tak mimochodem po minulém ročníku umělou nohu a při losování se přihlásil jako dobrovolník místo Haymitche, aby ji mohl v aréně chránit.
Prostě i druhý díl Hunger Games je dějově poměrně bohatý zašmodrchanec, kterému nechybí paleta samostatně uvažujících postav sledujících svůj vlastní cíl. Například Katnissin vrchní vizážista Cinna jí na závěrečný televizní rozhovor přichystá jedny z jejích svatebních šatů, které díky jeho speciálním efektům shoří do kostýmu reprodrozda, což se mi hrozně líbilo, protože jako gesto vzdoru to nemohlo být výmluvnější. Nicméně za to Cinna samozřejmě zaplatí – krátce před tím, než Katniss vynese prosklená zdviž do arény Hladových her, ho zbije parta mírotvorců do bezvědomí a poté ho nejspíš zabijí (v knize už se s ním zkrátka víckrát nesetkáte :o(. Což je další z mnoha způsobů, jakými se prezident Snow snaží Katniss zdeptat a předvést jí svoji moc. Stejně jako když do nechutně malinké arény s tropickým klimatem, džunglí a spoustou slané vody nastrčil hejna reprozobů opakujících hlasy křičící Prim, Hurikána a Katnissiny matky. A přestože Katniss počítá s tím, že se z arény už živá nevrátí, je asi zbytečné říkat, že její předpoklad tak docela nevyjde, protože Hunger Games jsou trilogie a tudíž ji čeká ještě jedno pokračování :o)

 

"Ach, málem bych zapomněl." Vytahuje z kapsy můj odznak s reprodrozdem a připíná mi ho ke kombinéze.
"Ty šaty včera večer byly fantastické," říkám. A také riskantní. Ale to Cinna určitě ví.
"Myslel jsem si, že by se ti mohly líbit," odpovídá s nepřítomným úsměvem.
Sedíme stejně jako vloni a držíme se za ruce, dokud hlas z reproduktoru neoznámí, že je čas připravit se ke vstupu do arény. Cinna mě odvádí ke kruhové kovové desce a zapíná mi kombinézu až ke krku. "Nezapomeň, dívko v plamenech," říká, "pořád jsi moje favoritka." Líbá mě na čelo a ustupuje, když se kolem mě uzavírají válcovité skleněné stěny.
"Díky," říkám, ačkoliv mě patrně neslyší. Zvedám hlavu, jak mi vždycky radil, a čekám, až začnu stoupat. Dlouhou chvíli se ale nic neděje.
Dívám se na Cinnu a tázavě zvedám obočí. Cinna jen vrtí hlavou – ani on neví, co se děje. Proč to oddalují?
Najednou se dveře za ním rozlétají a do místnosti vpadnou tři mírotvorci. Dva chytí Cinnu za ruce, zkroutí mu je za záda a nasazují mu pouta, zatímco třetí ho zasahuje pěstí do spánku takovou silou, že Cinna klesá na kolena. Mírotvorci ale nepřestávají, dál do něj buší rukavicemi s kovovými cvočky a po tváři i na těle mu způsobují tržné rány. Křičím jako smyslů zbavená a tluču do skla, které však nepovoluje. Mírotvorci si mě vůbec nevšímají a vlečou Cinnovo ochablé tělo z místnosti. Zůstávají po něm jen krvavé šmouhy na podlaze.
Jsem vyděšená, ale nemám čas zaobírat se svými pocity, protože se kovová plošina konečně začíná zvedat. Ještě se opírám o sklo, když mi vlasy rozčechrává vánek a já se nutím do rovného postoje. Právě včas, neboť sklo zajíždí dolů a já stojím v aréně. Jako bych měla něco s očima. Země je příliš zářivá, lesklá a pořád se vlní. Mžourám na své nohy a vidím, že kovovou desku obklopují modré vlny a olizují mi i boty. Pomalu zvedám oči a přejíždím pohledem po vodní hladině, která se kolem mě táhne do všech stran.
V hlavě mi vyskakuje jediná jasná myšlenka.
Tohle není vhodné místo pro dívku v plamenech." (str. 227-228)

 

Jinak Vražedná pomsta se má stejně jako předchozí díl dočkat filmového zpracování – premiéra je naplánovaná na 22.11.2013 – a tak nezbývá než doufat, že bude stejně povedené jako u Arény smrti, abych se měla v příštím roce na co těšit do kina :o)