Muse: The 2nd Law
22. 11 2012 | 08.10
Šesté album kapely Muse s názvem The 2nd Law už mám za ty zhruba tři týdny, co si ho pouštím do sluchátek, tak nějak naposlouchané a tak myslím nadešel čas podělit se s vámi o dojmy. Musím ale říct, že jsem to stíhala s odřenýma ušima, protože mi docela dlouho nedocházelo, jak rychle se blíží jejich pražský koncert. Někdy v půlce října mě pak vyburcoval strach, abych v onen inkriminovaný den v O2 Aréně nebyla za trubku, až bych na jejich nové věci zůstala koukat s otevřenou pusou jako puk (viz. můj šok z písničky Madness :o), a tak jsem se nejdřív vrhla na dokument z nahrávání alba na bonusovém DVD, pak jsem si album stáhla do telefonu a už to jelo.
Pokud jde o dokument, byla jsem z něj trochu zklamaná. Oproti Making of The Resistance mi v něm chyběl onen bezstarostný pocit, kdy dělali blbiny jako malí kluci a očividně se u nahrávání jednotlivých písniček všichni tři dobře bavili. Tentokrát to bylo hodně vážné a kromě asi jednoho nebo dvou momentů (Yeah... Incorrect. :o) čistě pracovní. Připadalo mi, že Matt Dominica i Chrise slušně prohání – viz. Dominic v písničce Animal, kdy před něj Matt postavil coby diváka pomeranč s jakousi malůvkou, ptal se ho, jestli ho nebolí břicho, jestli za ním nemá poslat Chrise apod., nebo Chris v Unsustainable, kterého nepokrytě dirigoval (Try a big bend instead of slide.). Taky mi přišlo jestli kluci neměli už trochu ponorku – viz. Dominicovo a Mattovo otrávené konstatování, že si za nimi jde Chris z nahrávacího studia promluvit. Prostě to na mě působilo malinko depresivně, ono nekonečné hledání toho správného zvuku nebo té správné podoby písniček (Mattův vítězoslavný výkřik "Yes!" doprovázený klokotavým smíchem zazněl jen jedinkrát :o) a Mattovy masivní kruhy pod očima nevyjímaje (když na konci přehrává na klavír melodii z Isolated System v kapuci a s těmi slunečními brýlemi, vypadá tak unaveně, až je vám ho líto). Nicméně práci se sborem pro Survival si očividně užíval (viz. jeho doslova ďábelský smích, když začali zpívat :o) a solidně proháněl i smyčce v úvodním kvapíku k Unsustainable. Dominic se zase předváděl u dvojice obrovských bubnů v Mattově super úchylném červeném kabátě s černými chlupy na ramenou :o) a Chris dostal svoji vlastní baskytaru s MIDI Padem (což ale v dokumentu neuvidíte, protože nahrávání Madness spolu s dobrou polovinou alba na DVD chybí – mě tenhle fakt sice došel až druhý den, ale tak co, jsem taky jenom člověk :o). Každopádně Chris vypadá neskutečně dobře, viditelně zhubnul, takže připomíná drsňáka z akčních filmů, a celkově mu to prostě svědčí (podle rozhovorů měl údajně překonat svoji závislost na alkoholu, což ho šlechtí, i když abych byla upřímná, nějak jsem neměla tušení, že vůbec nějaké problémy měl :o(
Co se týče alba, vezmu to pěkně popořadě, písničku za písničkou :o) Úvodní Supremacy je krásně "hardrockovým" kouskem. Úplně na první poslech mi tou těžkou dunivou basou vzdáleně připomínala titulní skladbu od P. Diddyho ke Godzille, potom se to kvůli takové té temné atmosféře zhouplo spíš na Marilyn Mansona a teď už v tom vidím Matta a při každém ječivém Súúpremacííííí se potutelně usmívám (myslím, že přesně tenhle zvuk měl Mark Beaumont na mysli, když je přirovnával k ječícím harpyjím :o). Časem jsem taky objevila takové ty roztomilé detaily jako je například ona bluesově zkreslená kytara nerozlučně se vinoucí k trubce v moc pěkném sólu připomínajícím šroubovici DNA. Za zmínku pak samozřejmě stojí i text – verše jako "Brainwashing our children to be mean" nebo refrénová výhružka "Nebudeš muset dlouho čekat, jsem ti na stopě, nadešel čas zničit tvou nadřazenost." jsou zkrátka opět krásně museovsky troufalé. No a závěrečné prohrábnutí strun kytary do ticha jen dokazuje, že Matt prostě musí mít vždycky poslední slovo :o)
Song Madness si pořád nějak nedokážu v podvědomí k albu přiřadit. Zaprvé jsem ji slyšela zvlášť, když vyšla coby singl, a zadruhé mi připadá tolik jiná než zbytek The 2nd Law – tak optimistická, nepokrytě zamilovaná a hodně elektronická – že mám prostě pocit, že tam nepatří. Každopádně po překonání prvotního šoku jsem začala zbožňovat tu rytmickou kytaru v pozadí a z Madness se pro mě stala poměrně návyková záležitost :o)
Třetí skladba Panic Station se mi stejně jako úvodní Supremacy zalíbila hned na první dobrou, je nakažlivě optimistická až taneční, její "trubkovou" melodii jsem si zapamatovala už z dokumentu a okamžitě jsem si ji začala pobrukovat. Je sice pravda, že mi její úvod připomínal melodii z nějakého filmu, na jehož název jsem si dodneška zaboha nevzpomněla, a v jedné chvíli se podobá Superstition od Stevieho Wondera, ale je tak úžasně nabitá energií, že je mi to fuk. Znám už valnou většinu jejího textu (hrozně se mi líbí to opakování na koci veršů – Stop taking selfcontrol :o) a její refrén "1, 2, 3, 4, Fires in your eyes... 5, 6, 7, minus 9 lives" si notuju nejen ve sprše :o) Je to totiž jedna z těch písní, co se vám zažerou do mozku a nepustí :o)
Survival neboli oficiální hymnu letních Olympijských her opět nějak neberu za plnokrevnou součást alba, ale musím přiznat, že už jsem ji vzala trochu na milost. Když jsem ji totiž slyšela poprvé, vůbec se mi nelíbila (zjišťuju, že se mi to stává poměrně často, když jejich písničku poprvé vidím na youtube, místo abych si ji poslechla do sluchátek) a ani ve snu mě nenapadlo, že bude na albu, považovala jsem ji za sezónní záležitost, která podobně jako Neutron Star Collison vyprchá a zmůže se tak maximálně na samostatný singl (fanynky Stmívání mě právě teď asi proklály kůlem :o). Nicméně stejně jako u všech ostatních písniček postupně ve sluchátkách odhaluju další a další detaily a začíná se mi docela líbit, zvlášť ten klavír v kombinaci s lidským sborem.
Follow Me je taková jemná, pomalu se rozjíždějící skladba, která je zvlášť v refrénu s jeho neodbytným tuc tuc poměrně dost elektronická. Mám pocit, že v textu zmiňovaná temnota a samota čili jakási "černá hodinka" a sliby, že dotyčnou neopustí, se týká Mattovy životní partnerky Kate Hudson a porodu jejich syna. Ale stejně jako u všech předchozích a následujících písniček, jde pouze a jen o moje osobní dojmy, pocity, odhady a závěry. Každopádně pro mě jde o jednu z méně výrazných písniček.
Další skladbou jsou Animals, jejímž hlavním tématem je obchod, obchod a zase obchod (hlasy dohadujících se makléřů z Wall Street v závěru jsou toho nepopiratelným důkazem). Je to otevřená kritika obchodníků a jejich rozpínavosti ("analyse, advertise, franchise, expand") a hamižnosti ("buy yourself an island... buy yourself an ocean"), zkrátka taková výčitka za současnou světovou finanční krizi. Sice je ve smutnější molové stupnici, ale zato s moc pěknou klávesovou melodií v úvodu a volným bluesově swingovým tempem, které se postupně rozohní chytlavým kytarovým frázováním, až se z ní stane jedna z těch bojovných písní, která vás nakopne, donutí vás narovnat se v ramenou a nebát se poprat se světem za to, co je vaše, zkrátka udělá z vás nemilosrdné zvíře :o)
Explorers je Mattovou avizovanou ukolébavkou (doteď mě fascinuje, že všechny ty ztřeštěnosti, které trousí o jejich budoucích skladbách v rozhovorech jakoby žertem, vlastně myslí smrtelně vážně :o), což poznáte už od prvních něžných tónů dávno předtím, než se Matt na konci rozloučí větou "Ššš, go to sleep.". Jen ten její text mi na ukolébavku přijde dost depresivní a trochu mi nahnal strach (vyvolává ve mně dojem, že se Matt nechal zatlačit někam, kde být nechce a teď z toho nemůže ven). No uznejte sami, zpívali byste svému dítěti, že byla chyba uvěznit vaši duši, a vyzývali byste ho k tomu, aby vás osvobodil (za čímž, nevím proč, vidím samé morbidní možnosti)? Na druhou stranu je Matt asi jako jediný schopen do ukolébavky zakomponovat spalování hélia-3 coby naši poslední naději :o)
Big Freeze jsem zezačátku moc ráda neměla – byla na mě taková příliš popová a tak nějak přehnaně veselá. Teď už si na ni trochu zvykám (rozuměj: nepřepínám ji :o) a začíná se mi líbit ta poměrně rytmická kytara a queenovská sóla, ale text mi pořád více méně uniká (snad až na onen veršík: "Stále doufáme, ale naše sny už nejsou stejné.").
Potom následuje dvojice Chrisových písniček, z nichž první s názvem Save Me jsem se ještě nedonutila poslechnout do konce. Ten jeho andělsky znějící hlas jako z chlapeckého sboru mi prostě leze na nervy a většinou ji hned při prvních tónech a Chrisově nesmělém, přeslazeném "Save me..." přepínám na další track.
S jeho druhým počinem Liquid State už to je trochu lepší. Kytarou, zpěvem i textem mi připomíná Foo Fighters, a i když je písnička jako taková dobrá, přijde mi, že na Muse je to průměr. Je taková snadno zaměnitelná, neutkví vám v hlavě. Slyšet ji poprvé z rádia, nejspíš bych nebyla schopná identifikovat, že jsou to Muse. Nerada to říkám, ale Mattovy písničky, ať už jsou sebevíc praštěné nebo elektronické nebo jakékoliv, jsou prostě zvláštní, vymykají se, zatímco ty Chrisovy ne:o( Každopádně ale Liquid State nepřepínám, beru ji jako zpestření a docela s chutí poslouchám ten téměř grundgeový kytarový hukot.
Závěrečná dvojice víceméně instrumentálních skladeb The 2nd Law: Unsustainable a Isolated System se mi i přes ryze elektronický (či přesněji dubstepový :o) náboj líbí. Připomínají mi Exogenesis Symphony z předchozího alba – ne ani tak provedením, jako spíš svým odkazem k vážné hudbě, tou orchestrální rozmáchlostí, která je na živých koncertech tak těžko hratelná – Matt zkrátka ani tentokrát nedokázal udržet svoji posedlost symfoniemi na uzdě. První část s podtitulem Unsustainable je unášená Mattovými kytarovými orgiemi s přídechem metalu doplňovanými robotickým hlasem, který při vyslovení jejího názvu zní, jako by Matt konečně přinutil svoji kytaru mluvit (mimochodem tohle slovo si o ono elektronické zkreslení prostě říká :o). Líbí se mi i to jakoby elektronicky rušené "zpravodajství", které v kombinaci s úžasnými smyčci dotváří napjatou atmosféru celé skladby a snaží se posluchače vyburcovat, aby s neudržitelným vývojem na naší planetě konečně začali něco dělat.
Druhá část s podtitulem Isolated System je naopak pomalejší a víc klavírová. Asi při druhém poslechu jsem si uvědomila, že ta krásně teskná melodie, která se od začátku do zblbnutí opakuje na pozadí všeho toho elektra (postupně se k pianu přidává i kytara), je vlastně ta stejná melodie z outra k písničce In Your World, jen ve vyšší tónině. Chvíli jsem z toho měla smíšené pocity a nebyla jsem si jistá, jestli se mi líbí, že takhle recyklují své staré věci, ale pak jsem si uvědomila, že je to vlastně všechno jejich práce, že nekopírují nikoho cizího a že se třeba Mattovi ta melodie líbí tolik jako mě a nechtěl ji proto nechat zapomenutou v nějakém (pro mě sice hodně oblíbeném, ale přece jen) tracku z druhé strany singlu, tzv. B-side. Každopádně ve mně tahle skladba opakovaně vyvolává touhu naučit se hrát na klavír :o)
Takže toliko ke všem třinácti stopám na albu The 2nd Law. Pokud jde o celkový dojem, myslím, že nejlíp ho vystihuje rčení: každý pes, jiná ves. Měla jsem pocit, jako by se na mě po jeho otevření vysypala neuspořádaná změť jednotlivých písniček, které jsou sice dobré, ale netvoří spolu album v pravém smyslu slova. Oproti předchozímu The Resistanace, které mě fascinovalo svoji kompaktností, tím, že celé album tvořila de facto jedna velká symfonie, kdy skladby přecházely plynule jedna do druhé, je to trochu šok. Společné prvky musíte hledat a nimrat se pod povrchem, abyste si až po druhém, třetím, čtvrtém poslechu uvědomili, že je všude bluesově zkreslená, lehce ukvílená kytara a trubka, že klíčovou roli hraje lidský sbor atd. Nechci jim sahat do svědomí, ale připadá mi to, jako by se přípravě alba nevěnovali na 100%. Neříkám, že je odfláknuté, to v žádném případě, ale je takové roztržité, jako by neměli dost času věnovat se mu v jednom kuse a mezi jednotlivými písničkami pořád někam odbíhali. To, že je tak okatě nesourodé pak skoro působí dojmem, že neměli dostatek materiálu, dostatek písniček, a proto nechali olympijský song jako součást řadového alba, proto ty Chrisovy sólové věci (i když uznávám, že je to od Matta hezké gesto, že dá prostor taky někomu jinému :o), proto posun termínu vydání a chlácholení fanoušků singlem Madness...
Vím, že jsem na ně teď drsná, ale znáte to – čím větší očekávání... Jejich šesté album se mi líbí, ne, že ne, rozhodně má něco do sebe, jen ho na svém žebříčku nemám mezi nejlepšími. Tam stále zůstávají The Resistance a Black Holes And Revelations. Samozřejmě chlapce chápu, že chtějí dělat každé album jinak a respektuju to, stejně jako rozumím tomu, že je těžké překonat tak skvělé kompilace, ale... Na The 2nd Law se mi minimálně trošku stýská po všech těch rockových kytarách a dechberoucích sólech.
