Julie Kagawa: Železný král
26. 03 2013 | 16.14
Železný král je první díl z další teenagerovské fantasy série a k jeho nákupu (resp. k tomu, abych si knihu společně s druhým pokračováním nechala dát k Vánocům) mě svedla pěkná obálka a vcelku působivá ukázka z první kapitoly, která je k dispozici na webu.
V rámci nadějného začátku vpadnete do hektického rána středoškolačky Meghan Chaseové, která žije s matkou, nevlastním otcem Lukem a malým bráškou na prasečí farmě míle od civilizace a momentálně řeší, jestli zaměstnaní rodiče, kteří na ni nemají moc času a tak trochu ji přehlíží, nezapomenou na její šestnácté narozeniny a slíbené řidičské povolení (s nejlepším kamarádem Robbiem mají totiž na víkend v plánu výlet do města). Sympatické bylo, že když Meghan řeší, co si vzít na sebe, nepřehrabuje se přeplněnou skříní a nevzdychá u toho unuděnou nerozhodností americké fifleny, ale zvažuje, jestli ty jediné džíny, které má, jsou ještě ve stavu, aby v nich mohla jít mezi lidi, resp. do školy (prasečí farma zkrátka není zlatý důl :o). Stejně tak se mi líbil Meghanin vztah s jejím čtyřletým nevlastním bráškou Ethanem, který je až dojemně hodné dítě a ke své starší sestře vzhlíží s důvěrou a láskou (navíc s tím plyšovým králíkem, kterého tahá všude s sebou, je tak sladce roztomilý, že by obměkčil i kámen :o), a to, jak autorka šikovně zaonačila, že všechny ty dětské obavy z bubáků pod postelí a ve skříni mohou být vlastně oprávněné.
"Podívala jsem se na hodinky a zaklela jsem. Autobus tady bude vzápětí, a já to měla k hlavní ulici dobře deset minut chůze. Když jsem vyhlédla z okna, zjistila jsem, že obloha je šedivá a hrozí deštěm, tak jsem si vzala ještě bundu. Nebylo to poprvé, co jsem si přála, abychom bydleli blíže k městu.
Přísahám, že až dostanu řidičák a auto, už se na tohle místo nikdy nevrátím.
"Meggie?" Ve dveřích stál Ethan a pod bradou mu vyčuhovala hlava králíka, kterého objímal rukama. Zachmuřeně mě pozoroval modrýma očima. "Nemohl bych jít dneska s tebou?"
"Cože?" Nasoukala jsem se do bundy a rozhlédla se po batůžku. "Ne, Ethane. Já teď musím do školy. To je škola pro velké děti..."
Obrátila jsem se, ale vtom jsem ucítila, jak se mi kolem nohy ovinuly dvě dětské paže. Musela jsem se rukama opřít o stěnu, abych neupadla. Ethan se mě držel jako klíště, tvářičku zvednutou s rozhodným výrazem. "Prosím!" žadonil. "Budu hodný, slibuju. Vezmi mě s sebou! Jenom dneska!"
S povzdechem jsem se sehnula a zvedla ho v náručí.
"Copak se děje, prcku?" zeptala jsem se a odhrnula mu vlásky z očí. Máma by ho měla co nejdřív ostříhat, má hlavu jako vrabčí hnízdo. "Jsi dnes ráno nějak přítulný. Co se děje?"
"Bojím," zamumlal Ethan a ukryl tvářičku na mém krku.
"Ty se bojíš?"
Zavrtěl hlavou. "Ouško se bojí."
"A čeho se Ouško bojí?"
"Pána ve skříni."
Cítila jsem, jak mi po zádech přebíhá sotva patrný mrazivý záchvěv. Ethan byl někdy tak tichý a vážný, až bylo těžké si uvědomit, že jsou mu teprve čtyři. Pořád ještě měl dětský strach z obludy, kterou by mohl najít pod postelí, a z bubáků ve skříni. Ve svém světě Ethan rozmlouval s plyšovým králíkem, z křoví na něj mávali neviditelní muži a na okno jeho pokoje v noci klepaly děsivé drápy odporných příšer. Mámě i Lukovi historky o bubácích nebo obludách vyprávěl zřídka; od chvíle, kdy začal chodit, s nimi chodil za mnou.
Povzdechla jsem si, protože jsem věděla, že chce, abych s ním šla nahoru a prohlédla jeho pokoj a ujistila ho, že se ve skříni ani pod postelí neukrývá žádný bubák. Jen kvůli tomu jsem měla u něj na skříni odloženou baterku...
Ksakru, na tohle nemám čas!
Ethan se trošku odtáhl, podíval se na mě a v očích měl úpěnlivou prosbu. Znovu jsem si povzdechla. "Tak jo," zamumlala jsem a postavila ho na zem. "Jdem zkontrolovat obludy."
Tiše mě sledoval nahoru po schodech, dychtivě sledoval, jak se chápu baterky, klekám na kolena a svítím pod postel. "Tak, tady žádná obluda není," ujistila jsem ho, než jsem vstala. Přešla jsem ke dveřím skříně a otevřela je dokořán. Ethan dovnitř nahlížel napůl ukrytý za mýma nohama. "A tady taky ne. Myslíš, že teď už to bude dobré?"
Přikývl a obdařil mě slabým úsměvem. Právě jsem se chystala dveře zavřít, když jsem si všimla zvláštního šedého klobouku v rohu skříně. Nahoře byl kulatý. Měl kruhovou krempu a u základu dýnka rudou pásku. Buřinka s rudou páskou.
Zvláštní. Co to tady dělá?
Narovnala jsem se, a zrovna když jsem se chystala otočit, něco se mi mihlo v koutku oka. Zachytila jsem postavu, která se ukrývala za dveřmi Ethanovy ložnice a svýma bledýma očima mě pozorovala škvírou mezi dveřmi a rámem. Prudce jsem otočila hlavu, ale samozřejmě tam nic nebylo.
Ježíš, ten Ethan už mě zblbnul tak, že vidím neexistující obludy dokonce i já. Měla bych se přestat dívat na ty pitomé horory, co dávají pozdě v noci." (str. 14 – 16)
Úvod knihy je zkrátka krásně tajemný a poskytuje čtenáři dostatek prostoru k úvahám a dohadům, co se bude dít dál (z anotace jsem sice hlavní zápletku, že Meghan je ve skutečnosti dcerou Letního krále, znala, ale byla jsem zvědavá na detaily :o). Když jejího malého brášku unesou víly a místo něj nastrčí uvztekaného podvržence, který se Meghan bez váhání zakousne do nohy, když nedostane, co chce, vyklube se z jejího nejlepšího kamaráda Robbieho Puk alias Robert Goodfellow ze Snu noci svatojánské, který je v našem světě proto, aby Meghan chránil (líbila se mi ta narážka, že jí od samého začátku říká "princezno" :o), a kola nefalšovaného fantasy se začínají roztáčet na plné obrátky (mimochodem onen nápad, že když máte doma zlé a rozmazlené dítě, není to vlastně vaše vina, ale je to tím, že je to podvrženec, kterého vám tam místo vašeho malého zlatíčka nastrčily víly, mi vůbec nebyl po chuti :o(.
Bohužel od chvíle, kdy se Meghan s Pukovou pomocí vydá hledat uneseného Ethana do Kdesikdys či Férie alias světa víl (doteď nemám jasno, jestli je to všechno název pro jedno místo, nebo jestli je mezi nimi nějaký rozdíl), začalo být jejich dobrodružství hodně zmatené, nepřehledné a upřímně řečeno trochu otravné. Zvrtlo se totiž v nekonečný sled prapodivných příhod doprovázený přehlídkou skřetů, satyrů, víl a dalších fantaskních stvoření, až mi silně připomínalo Alenku v říši divů (ne že bych ji někdy četla, ale anglické kocouří jméno "Grimalkin" se až nápadně podobá českému kočka "Šklíba", nemyslíte?) a měla jsem dojem, že jsem na tenhle typ knížek už moc stará :o(. Nebyla jsem si schopná ten přehršel postav, se kterými se Meghan na své pouti kouzelnou říší potká a které jí všechny usilují o život, zapamatovat a prostě jsem se v tom ztrácela, díky čemuž mě čtení moc nebavilo. Byla jsem rozhodnutá, že další pokračování série už si určitě kupovat nebudu, a měla jsem neblahé tušení, že druhý díl zůstane ležet v mé knihovně nedotčený, ale pak se děj zlomil a zhruba od druhé třetiny se na scéně objevil Zimní princ Ash, který dodal příběhu šťávu :o).
"Když jsem se s pokrývkou hozenou přes ramena přiblížila, zvedl Ash hlavu. Dvojice skřítků mu obvazovala hrudník, ale zhruba nad žaludkem jsem zahlédla ošklivou modročernou zhmožděninu.
"Tam tě kopl?"
Ash jednou přikývl. Nedokázala jsem od zranění odtrhnout oči; všimla jsem si, jak je svalovina kolem zčernalá, popraskaná a plná zasychajících strupů. Otřásla jsem se a odvrátila pohled.
"Vypadá to skoro jako spálené."
"Kopyta toho tvora jsou ze železa," odpověděl Ash. "Železo pálí, pokud nás rovnou nezabije. Měl jsem štěstí, že mi ta rána nedopadla nad srdce." Skřítci utahovali obvazy a Ash zkřivil obličej.
"Jak těžce jsi zraněný?"
Vrhl na mě zkoumavý pohled. "Férijové se hojí mnohem rychleji než vy smrtelníci," odpověděl a půvabným pohybem se zvedl na nohy, přičemž oba skřítkové tak tak odskočili stranou. "Zvláště, když jsme na svém vlastním území. Kromě tohohle –" lehce se dotkl spáleniny na žebrech "– budu zítra v naprostém pořádku."
"Ach." Připadala jsem si nějak zadýchaná a najednou jsem od něj nedokázala odtrhnout oči. "To je... tak to je dobře."
Usmál se, ale byl to úsměv chladný, bez humoru, a přistoupil blíž ke mně.
"Dobře?" V hlase se mu ozvala jízlivost. "Neměla bys mi přát dobré zdraví, princezno. Pro tebe by bylo lepší, kdyby mě byl Puk zabil, dokud k tomu měl příležitost."
Odolávala jsem nutkání před ním ustoupit. "Ne, nebylo." Padal na mě jeho stín, ctila jsem, jak mi mravenčí kůže, ale neustoupila jsem ani o krok. "Potřebuju tvou pomoc k tomu, abych se dostala na území Temného dvora, a také abys mi pomohl najít bratra. Kromě toho jsem mu nemohla dovolit, aby tě chladnokrevně zabil."
"Proč ne?" Byl teď velmi blízko, tak blízko, že jsem viděla zahojené bílé jizvy na jeho hrudi. "Zdá se, že je ti velmi oddán. Třeba bys mohla počkat, až opustíme Tir Na Nog, a pak mu dovolit, aby mě bodl do zad? Co by se stalo, kdybychom znovu bojovali a já ho zabil?"
"Přestaň," podívala jsem se mu do očí. "Proč to děláš? Dala jsem ti své slovo. Proč zase vytahuješ tyhle pitomosti?"
"Jen chci vědět, na čí straně stojíš, princezno." Ash o krok ustoupil a už se neusmíval. "Vždycky rád poznám a odhadnu své protivníky, než se s nimi střetnu. Chci zjistit, v čem je jejich síla a v čem slabost."
"My ale nejsme ve střetu –"
"Střet nebo boj se nemusí vést jen meči." Ash se vrátil zpět k lůžku, vytáhl z pochvy meč a pečlivě prohlédl po délce celou lesklou čepel. "I emoce mohou být smrtelná zbraň, a když bojovník ví, kde má jeho nepřítel svůj bod zlomu, může být tahle znalost klíčem k vítězství. Tak například..." Obrátil se, napřáhl ke mně meč a zadíval se mi po délce čepele do očí.
"Ty bys udělala cokoliv, abys našla svého bratra – vystavila by ses nebezpečí, dohodla s nepřítelem, obětovala vlastní svobodu, pokud ti to pomůže ho zachránit. Pravděpodobně bys udělala totéž i pro své přátele nebo kohokoliv, na kom ti záleží. Tvá osobní oddanost je tvůj bod zlomu, a tví nepřátelé ji proti tobě určitě využijí. To je tvá slabost, princezno. To je pro tebe ten nejzrádnější aspekt tvého života."
"A co?" odpověděla jsem vzdorovitě, jako bych se chtěla ještě víc zahalit do své viny. "Jediné, co mi tady říkáš, je, že bych nezradila své přátele nebo rodinu. Jestli je to slabost, pak je to slabost, kterou chci mít!"
Chvilku mě s nevyzpytatelným výrazem pozoroval lesklýma očima.
"A kdyby sis měla vybrat mezi tím, že zachráníš svého bratra a mě necháš zemřít, co by sis vybrala? Odpověď by měla být jasná, ale dokážeš ji vyslovit?"
Kousla jsem se do rtu a mlčela." (str. 229 – 231)
Ash je totiž vzorový romantický hrdina – je nebezpečný a zkušený válečník co za ledově chladným vystupováním skrývá nejen temnou minulost, ale i citlivou duši, a s ohledem na sliby, které dal a kterými je vázán, je také náležitě rozháraný :o) Díky němu jsem si nakonec na to zvláštní prostředí vílího světa zvykla a Železný král si mě získal natolik, že jsem se bez váhání pustila do jeho pokračování (ono to upřímně řečeno ani jinak nešlo, když autorka nechala jeho konec de facto otevřený :o(.
