Marina Fiorato: Mandlová madona

31. 01 2014 | 19.11
Tahle kniha pro mě byla největším překvapením loňského roku. Podle přebalu i anotace se totiž tvářila jako řadová nevinně prostoduchá historická romance, kterých jsou všude stovky. Dokonce mě na začátku ani moc nebavila, protože hlavními protagonisty byla nanicovatá truchlící šlechtična, které v italských válkách zabili manžela, a nabubřelý malíř, kterého kvůli pletkám s Monou Lisou vyhnali z Florencie, kde byl žákem Leonarda da Vinciho (tohle na mě navíc působilo až moc světově, jako by autorka chtěla za každou cenu na čtenáře udělat dojem, a když už ne dějem a stylem, tak alespoň slavnými historickými postavami :o(. Jediné, co stálo za řeč a od začátku mě trochu chytlo, byl jakýsi vedlejší příběh o stařeně a její mladé chráněnce, které v lesích najdou zraněného mladíka Selvaggia. To byla vlastně asi jediná věc, která mě přiměla číst dál. Zhruba po padesáti přečtených stranách jsem ale začala vážně uvažovat o tom, že knihu odložím nedočtenou, naštěstí jsem ale vytrvala ještě o těch pár stránek dál a tam se mi celý příběh začal měnit před očima.
Z unylé šlechtičny Simonetty, které je všechno jedno, se postupně začne stávat hrdá mladá žena, odhodlaná bojovat za to, aby si udržela svůj domov – dům Castello s mandloňovým sadem u lombardského města Saronno – čímž vzbudila moje sympatie, že už jen tak nestála v koutě, ale rozhoupala se něco se svým životem udělat. Bez sebemenšího sentimentu rozprodá všechno, co mělo v domě nějakou cenu, aby mohla začít splácet dluhy, které její mladý manžel nadělal kvůli svým válečným výpravám. Také se začne zdokonalovat ve střelbě lukem, aby si byla schopná opatřit nějaké jídlo (loví holuby a králíky), a navíc se celkem rebelsky rozhodne vyhledat pomoc u židovského obchodníka, když jí všichni její křesťanští přátelé pomoc odmítnou.

 

"Strach se jí vrátil, když zašla hlouběji do domu a zahlédla postavu, která seděla v tavola a psala něco brkem. Její pocit, že vstoupila do naprosto jiného světa, se ještě posílil, když si povšimla, že neznámý zapisuje do knihy zprava doleva, ne zleva doprava, jak to dělali křesťané. Ani písmena se v ničem nepodobala těm, která Simonettu učily sestry v klášteře v Pise, které ji měly vzdělávat. Mužova postava vypadala mohutná, když se skláněl nad prací, a na sobě měl berretto aleantica v milánském stylu, sametovou čapku, která mu zakrývala celý obličej. Tohle je ten ďábel...? Asi ano, protože komorná jí ukázala na zlatem zdobenou židli, stojící naproti stolu. Muž pokračoval v psaní a jeho ruka vypadala úplně stejně jako ruka obyčejného muže. Také jeho mohutnost byla jen iluze, kterou vytvářel těžký domácí kožešinový plášť. Ale Simonetta se děsila toho, co uvidí, až muž vzhlédne. Konečně Manodorata odložil brk a zdvihl hlavu, aby si prohlédl návštěvníka. Neměl vůbec tvář ďábla, ale přece v ní bylo něco, co vzbuzovalo děs. Chladné šedé oči vyzařovaly nebojácnou inteligenci. Rty měl nezvykle plné, ale stažené v nebezpečné lince. V časech, kdy móda diktovala hladké tváře, měl obličej zarostlý vousem, napomádovaným a zastřiženým do špičky jako čepel nože. Vlasy a bradku měl tmavé, ale jeho tvář vypadala staře – mohlo mu být padesát i víc. Promluvil čistou milánštinou, ale s přízvukem, který napovídal, že jeho jazyk je zvyklý zároveň na jinou řeč.
"Vy jste přišla dojednat nějaký obchod za mého přítele Beccariu? I když bych ho asi neměl nazývat přítelem – ale nepřítelem taky ne. Mandlová madonaRadši by na mě plivnul, než by mě požádal o peníze. Pořád se ještě nerozhodl, jestli mě může vystát, nebo ne. Tak jako většina křesťanů pokládá slovo obchod za nadávku. Takže předpokládám, že jste přišla sama za sebe."
Simonettu znejistilo, že ji prokoukl tak brzy, ale pochopila, že s židem nemá smysl chodit kolem horké kaše. "Přišla jsem vás požádat o pomoc," řekla prostě.
"Pak zbytečně marníte svůj čas. A můj rovněž." Manodorata se zase chopil brku a mávl na komornou, aby vyprovodila návštěvu ze dveří. Simonetta se postavila. Když brk začal skřípat po papíru, naléhavě vyhrkla: "Prosím. Hrozí, že přijdu o dům."
"Vidím, že nejste zvyklá prosit. Trik je v tom mluvit o něčem, co mě opravdu zajímá. Zkuste to jinak."
"Přišla jsem o manžela."
"Lepší, ale nestačí to."
Simonetta svěsila hlavu a vydechla, jako by to byl její poslední výdech. Promluvila potichu, spíš sama k sobě. "Takže je rozhodnuto. To je můj konec. To už mě Španělé mohli zabít rovnou s ním."
Brk se zastavil. "Španělé?"
"Ano. U Pavie."
"Španělé vám zabili manžela?"
"Ano."
Manodorata ukázal brkem na židli. "Sedněte si."
Simonetta poslechla. Srdce se jí rozbušilo novou nadějí.
"Vidíte, signora di Saronno, že jste ten trik zvládla. Váš zármutek mě nedojímá, ale řekla jste něco, co vzbudilo můj zájem. Vidíte, máme něco společného. Taky nenávidím Španěly. A domnívám se, že jsem v tomhle  ohledu oprávněn hovořit k věci – můj názor na ně neplyne z doslechu a dohadů." Zadíval se na ni svýma světle šedýma očima a Simonetta měla nepříjemný pocit, že ten muž ví přesně, co jí o něm vykládali.
Našla zase svůj hlas. "Znáte je dobře?"
"Ano. Víte, já jsem Španěl."
Simonettě se zatočila hlava. "Opravdu?"
"Ano. Neříkali mi vždycky Manodorata. Narodil jsem se jako Zaccheus Abravanel v Kastilii. Ale přesto je nenávidím. Protože mi taky vzali něco, co jsem miloval. V mém případě to byla ruka."
Zdvihl paži, kterou měl dosud ukrytou pod stolem, a Simonetta si nemohla pomoct: musela na ni zírat. Ruka byla opravdu zlatá." (str. 63-65)

 

Aby získala nějaký příjem, souhlasí Simonetta nakonec i s nabídkou sedět malíři Luinimu modelem pro fresku, kterou si v místním kostele objednal kardinál (po svém florentském vyhnanství přijal Luini na da Vinciho doporučení práci v Saronnu). Kromě klasické milostné zápletky, která je vlastně trochu podružná, řeší kniha mnohem vážnější otázky ohledně víry a náboženské svobody, včetně židovských komunit v renesanční Itálii a pronásledování židů, což jí dodává další, velmi zajímavý rozměr a překvapivě ji to posouvá do úplně jiné kategorie knih. Přiměla mě si uvědomit, že utlačování židů a jejich pronásledování se dělo po celé Evropě, že to nebyla záležitost jen Španělska (viz. třeba moje oblíbená kniha Stíny nad Alhambrou), ale že v každém větším městě bylo židovské ghetto nebo nějaká vyloučená ulice a že křesťané a židé byli ve středověku a v renesanci nepřáteli doslova na život a na smrt. Když si pak kardinál přijede do Sarrona zkontrolovat výzdobu kostela, kterou si objednal a zaplatil, napětím jsem skoro ani nedýchala, protože bylo jasné, že to bude onen zlomový okamžik, který vše jak se říká "rozčísne".
Milostná zápletka mezi Luinim a Simonettou je mimo jiné taky komplikovanější, než by se mohlo na první pohled zdát. Luini se sice do Simonetty zamiluje a naopak, ale oběma nějakou dobu trvá, než se poznají a uvědomí si to, a v okamžiku, kdy se poprvé políbí, jsou přistiženi a veřejně zostuzeni (už samotný fakt, že šlechtična sedí jako model malíři, veřejnost dost těžko snáší). Luini musí znovu do vyhnanství (od saronnského kněze dostane doporučení na výzdobu jednoho milánského kláštera) a Simonetta odmítá vyjít ze svého domu (má pocit, že zradila památku svého zesnulého manžela). Kardinálova přítomnost v Saronnu má však ještě jeden efekt – po jeho návštěvě (kardinál je Španěl a osobně se s chutí podílel na tamější inkvizici) jsou i v takovém malém a zapadlém městečku zničehonic pronásledováni židé, včetně Simonettina přítele Manodoraty, jehož dům společně s ostatními v židovské části města místní obyvatelé podpálí a jeho žena v domě dokonce uhoří. Simonetta ho i s jeho dvěma malými synky vezme k sobě do domu. Lidé z města je však po nějaké době najdou i tam.

 

"Rozběhla se jim naproti a viděla, že se stalo něco zlého. Manodorata, který byl vždycky bez poskvrnky, páchl a kapalo z něj, chlapci byli černí kouřem, a ten starší, Eliáš, měl na tvářích bílé pruhy od slz. Když se začala vyptávat, Manodorata zavrtěl hlavou.
"Na nic se neptejte. Buďte milosrdná a odneste ty chlapce do postelí. Já se musím vrátit," zasípěl zmučeně. "Rebeka..."
Pochopila a okamžitě mu vzala děti z náručí. Manodorata se otočil a rozběhl se dolů z kopce. "Tati!" zavřískl Eliáš.
Simonetta ho pohladila. "On se vrátí," ujistila chlapce. Doufala, že je to pravda.
Z chlapcovy umouněné tváře hleděly modré oči. "A maminka?"
Simonetta nevěděla, co má odpovědět. "Tatínek ji šel hledat. Pojďte, umyjeme vás a najdeme pro vás nějakou teplou postýlku, ano?"
Eliáš se podřídil jejím pokynům. Jovafet přestal plakat a strčil si palec do pusy. Když ho Simonetta nesla do kuchyně, začal si hrát s jejími vlasy. Byla zmatená – nikdy neměla nic společného s dětmi. Ženy z jejich společenské vrstvy svěřovaly své děti chůvám, a ona neměla ani mladší sourozence, ani bratrance nebo sestřenice. Položila Jovafeta na předložku u krbu a hledala něco, čím by ho zabavila. Spatřila porcelánovou nádobu na koření: posloužila dobře, chlapeček ji chytil a zvědavě pozoroval barevné obrázky čínských draků. Simonetta namočila kus látky a začala omývat Eliášův obličej. Na poslední chvíli si všimla, že Jovafet je skoro v krbu. Jeho šaty už před dalším nánosem sazí nezachránila. Pak se mu podařilo dózu otevřít a málem si nasypal maličké černé hřebíčky do úst, než mu ji stačila sebrat a zamést vysypané koření z podlahy. Zatímco zametala drahocenné koření, Eliáš nechtě kopl do lavoru a studená voda se mu vylila na zmrzlé bosé nohy. Simonetta nevěděla, jestli se má vlastní nešikovnosti smát, nebo se rozbrečet, ale Eliášova tvář rozhodla za ni. Chlapec mlčel, ještě neřekl ani slovo, a rty měl spojené v úzkou linku. Oči se mu ve světle ohně leskly neprolitými slzami. Simonetta na něj mluvila tak, jak to nikdy nedělala, lehkovážně švitořila, když ho umývala, a pak ho zapojila do mytí mladšího bratříčka. Potom je oba odnesla nahoru a uložila je do své postele, přikryla je oba kožešinovou pokrývkou. Věděla, že musí jít dolů mezi ty, kteří přišli sklízet, řídit jejich práci, takže se jí ulevilo, když Jovafet téměř okamžitě usnul, paleček strčený v puse. Ale Eliáš ležel s otevřenýma očima, z nichž se mu hrnuly slzy a stékaly po tvářích a do uší. Držel se jí křečovitě za ruku, visel na ní očima, a Simonetta náhle pochopila, co musí udělat. Její nešikovnost a nezkušenost byly ty tam. Stáhla si plášť, nepřestávala přitom Eliáše držet za ruku, a vlezla si k němu. Přitiskla ho k sobě, políbila na zlaté vlásky, zavřela oči a vdechovala z nich sladkou hořkost a kouř. Divila se tomu, jak mají oba hoši plavé vlasy, a pak se za svou ignoranci pokárala: proč by neměli být blond, copak musejí být všichni židé černovlasí a snědí?
Když se dotkla rty Eliášova čela a ucítila jeho slzy, přemohla ji nesmírná touha chránit ho i jeho bratříčka. V tu chvíli ho milovala jako vlastního syna. Tiskla ho k sobě, dokud neusnul, a teprve potom zdráhavě rozpletla prsty z jeho sevření, políbila ho na zavřená víčka a sešla dolů k trhačům. Na prahu se otočila a zamumlala ke spícím dětem, že všechno bude v pořádku. Moc dobře ale věděla, že to je lež." (str. 213-215)

 

Pokud jde o Selvaggia a jeho dvě pečovatelky, ten se ze svých zranění uzdraví, ale nepamatuje si vůbec nic ze své minulosti. Časem se celkem předvídatelně zamiluje do stařenčiny chráněnky Amarie a ožení se s ní. Jenže o svatební noci, kdy v truhlici objeví svůj praporec, si vzpomene, kdo vlastně je, a vypraví se zpátky "domů". Můžu vám říct, že jsem od té chvíle trnula, jak to všechno dopadne. Od začátku jsem sice tušila, že Selvaggio nejspíš bude Simonettin manžel, ale původně jsem si myslela, že se mu vrátí paměť mnohem dřív, až v kostele uvidí na stěně obraz své ženy, jenže ke konci knihy jsem zjistila, že Amarie žije v Pavii, což je od Saronna celkem daleko.

 

"Co to je?" zašeptala Amaria.
"Střela," odpověděla Nonna hlasem tak ostrým jako rána z pušky. "Pallottola di Piombo. Žijeme v novém světě, vážně." Podržela kulku ve světle plamenů a střela se zlověstně zableskla... "Je to jako maličká dělová koule, z malého kanonu, který člověk udrží v ruce. Říkají tomu hákovnice nebo arkebuza."...
Nonna utichla a věnovala se vyjímání kulek z divochova nebohého těla. Po ranách zůstávaly bílé skvrny, jako bitevní pole v krajině Lombardie, a po celém poloostrově. Když Nonna zkoumala nešťastníkovo tělo a hledala další, vyjmenovávala si jména bitev, jako by odříkávala litanii. Kulky odkládala na talíř a cvaknutí stvrzovalo jednu bitvu po druhé. První Garigliano, místo, kde ztratila svého drahého Filippa. Cvak. Agnadello. Cvak. Cerignola. Cvak. Bicocca, Fornovo, Ravenna. Cvak, cvak, cvak. Marignano, Novara. Cvak, cvak. Obléhání Padovy, a nakonec bitva o Padovu. Válka přišla z dálky až k jejich prahu. Cvak. Kulky dopadaly na talíř jako slzy Panny Marie a ležely vedle sebe jako korálky krvavého růžence. Nonna sklonila hlavu v zármutku nad všemi těmi bitvami a jejich padlými.
Pak vzala nůžky a požádala dívku, aby se odvrátila. Nonna se pustila do odstřihávání špatného žlutého masa kolem sečné rány – tuhle udělal kord, to bylo jisté. Pak podala Amarii nůžky, aby je omyla, a dívka se s očištěným nástrojem pustila do Selvaggiových vlasů. Ostříhala mu dlouhé prameny, až byly všechny vlasy stejně krátké, a pak přinesla vodu a citron na vyhubení vší. Když rozkrojila plod, nešťastník jako by ožil. Víčka mu zaškubala – možná z toho, že ho kyselá šťáva pálila do boláků na hlavě – a Amarii to dojalo tak, že zašeptala omluvu. Víčka opět znehybněla. Nonna vzala kostěnou jehlu a voskovou nit a pustila se do zašívání očištěné rány. Snažila se to udělat, jak nejlíp dokázala. Slyšela, že se tak ráno po boji ošetřují, a dávalo jí to smysl. Šití bylo součástí jejího života. Když se něco roztrhne, má se to sešít zase k sobě. Nonna se v těchhle děsivých chvílích snažila držet svého selského rozumu – potřebovala něco, co by jí pomohlo zůstat na zemi v šíleném světě, který proděravěl mladá mužská těla ostřím a kulkami. Když šila, pokoušela se představovat si jeho kůži jako batistový povlak na polštář, který zašívá, aby ven nevyhřezlo husí peří – ne lidská střeva...
Obě ženy pracovaly mlčky a jen občas si vyměnily tichou poznámku o tom, co je třeba udělat, a točily se kolem těla, až bylo všechno hotovo. Svíčka a tělo na stole připomnělo Nonně vigilii u mrtvého. Věděla, že všechna jejich práce může skončit i tak, protože chlapcova zranění byla vážná a některá infikovaná. Bylo možné, že se úsvitu nedožije.
Ale Nonna cítila, že i kdyby zemřel, udělala pro něj to, co nemohla udělat pro vlastního syna. Když mu vyčistila a ovázala všechny rány, zakryla jeho tělo čistou plátěnou pokrývkou a nechala ho spát – spánkem, který ho mohl osvěžit a dodat mu sil, stejně jako ho stáhnout do hlubin smrti. Ale když šedavý úsvit nahradil dohořívající světlo svíček, víčka zase zamžikala a do tváře se vrátilo trochu barvy. Za denního světla, když byly všechny rány schované, to nevypadalo tak bezvýchodně jako předtím.
Obě ženy si dovolily doufat. Neblouznil a neměl horečku, jeho kůže nebyla na dotek napjatá, jeho barva se neměnila. Mohly teď vidět jeho tvář; oči, když je otevřel, byly zelené jako listy bazalky, a vlasy měl světle hnědé jako ostříží pírka. Když usnul, babička s vnučkou se objaly a pak se tiše vyplížily z místnosti po schodech do společné komůrky, aby se taky vyspaly. Ale než usnuly, obě se daly do pláče: Nonna pro to, co ztratila, Amaria pro to, co našla." (str. 47-51)

 

Líbila se mi osudovost některých událostí – například když Manodorata poznal, že se návštěvou kardinála situace ve městě změnila a rozhodl se odjet, ale kvůli dětem a ženě nechtěl příliš spěchat, aby je zbytečně nevyděsil, a tak se v klidu sbalili a šli spát s tím, že druhý den odjedou, ale právě během noci jim lidé z města zapálili dům. Nebo Manodoratovy sny připomínající kardinálův oblíbený obraz a fakt, že se ta situace pak nakonec opravdu stala. Nebo snaha o jakousi paralelu, když Luiniho obrazy světců, které v milánském klášteře maloval podle vyprávění místní převorky, vlastně jistým způsobem kopírovaly nebo předpovídaly věci, které se staly Simonettě v Saronnu. Ale asi nejhorší scéna mi připadala ta, když se šel Manodorata druhý den podívat na spáleniště jejich domu a zjistit, jestli se jeho ženě podařilo plamenům uniknout, a musel se o její snubní prsten, který našel v popelu, de facto přetahovat s měšťany, kteří tam přišli rabovat a sbírat cennosti. Neskutečně milá mi naopak přišla ona samozřejmost, s jakou se jak Simonetta, tak Luini chovali k Manodoratovým synům, ačkoli ani jeden z nich nikdy po dětech netoužil. A ještě jedna zajímavost na závěr – během jedné z bezesných nocí, kdy se Simonetta trápí svým polibkem s Luinim, se jí podaří vymyslet recept na známý mandlový likér Amaretto, jehož prodejem si pak místo zahálčivého šlechtického života vydělává na živobytí.
No zkrátka a dobře, Mandlová madona je hodně dobrá kniha, navzdory trochu vlažnému začátku nepostrádá silný a napínavý příběh, kterým se mi dostala tzv. pod kůži a nutila mě o událostech v ní popsaných přemýšlet a uvědomovat si souvislosti. Asi nemusím říkat, že mě od jistého okamžiku její četba opravdu bavila a že jsem u některých pasáží byla napnutá jako struna. V budoucnu se určitě chystám přečíst od téhle autorky i něco dalšího :o)

 

"Eliáš věděl, že nemá vycházet z domu bez matky nebo Sáry, ale zaslechl křik podomního obchodníka a věděl, že jestli si chce koupit černou kuličku, kterou viděl o jom rišom, musí jít hned. Ta kulička byla nádherná, vyrobená z inkoustového skla, které vyplivují sopky, ty ohnivé hory, o kterých mu vyprávěl tatínek. Eliáš si vzal dukát z tajné skrýše pod prkny podlahy – ani jeho bratříček Jovafet nevěděl, že ji tam má – a vyrazil ze dveří.
Vydal se za kramářovým zpěvavým hlasem, proplétal se davem, vyhýbal se psům a loužím moči. Konečně zahlédl prodavačův plášť, který se vzdouval jako plachta ve větru, a následoval světlou látku, která zmizela za rohem s plesknutím potrhané vlajky. Eliáš dychtivě vyběhl na ulici. Ale tam nebyl kramář. Bylo tam něco mnohem horšího.
Houf křesťanských dětí, o něco starších než on. Byla jich tam spousta. Házely oblázky, a když se objevil, všechny k němu vzhlédly. Eliáš věděl, že jeho šaty a účes ho hned prozradí, vydělí z davu, a začal couvat, aniž věděl proč. Ale jeho instinkty byly správné. Děti se pustily za ním a Eliáš se dal na útěk.
Pádil ulicemi, chtěl najít útočiště za dveřmi s hvězdou, ale jeho pronásledovatele to napadlo a zahradili mu cestu. Eliáš zahnul na druhou stranu a utíkal, až ho v plicích pálilo. Slzy v očích mu téměř rozmazaly postavy trapičů, ale ne úplně. Bušení srdce v uších ho téměř ohlušovalo, bránilo mu slyšet to, co mu tolikrát opakoval tatínek a milovaná maminka, ale ne úplně. Nevěděl, kam běží, dokud se před ním nevynořil kostel. Věděl, že by na taková místa neměl chodit, ale zející temnota za otevřenými dveřmi nabízela útočiště a on jimi prolétl přímo do náruče Bernardina Luiniho.
Malíř ho podržel před sebou. "Co se...?"
"Prosím, signore," hoch zalapal po dechu, který ho pálil v plicích. "Už jdou. Musím se schovat."
Bernardino nezaváhal ani na chvíli. Přehodil přes chlapce Simonettin rozměrný plášť a přistrčil ho na schůdky kněžiště, takže připomínal hromadu hadrů. Vzápětí se v kostele objevil gang pronásledovatelů. Dokonce i oni v Domě Páně ztišili hlasy a zvolnili krok. Ale nepřivítal je Bůh, nýbrž Bernardino Luini s rukama v bok.
Malíř je sledoval rozzuřeným pohledem. "Co tady děláte? Já vám řeknu co: rušíte mě v práci. Vypadněte."
"Ale signore," ozval se vůdce bandy s větší kuráží, než jakou doopravdy cítil, "hledáme ďábelskýho spratka. Židáka – běžel sem."
Luini zavrtěl hlavou. "Sem ne. To bych ho viděl."
"Ale on je démon. Možná použil černou magii, aby byl neviditelnej."
"Vážně? O tom nic nevím. Ale povím vám něco jiného. Říkají mi Vlk, víte? Když se setmí, naroste mi srst a drápy, a trhám a požírám zlobivé děti. A hleďme..., že už se stmívá?" Ukázal na oblohu. "A teď – vaffanculo."
Poslechli. I vůdce opustila odvaha, a celý houfec se rozběhl do soumraku.
Bernardino zavřel těžké dveře a vážně přistoupil ke schůdkům do kněžiště. Modrý plášť se třásl. Malíř ho zvedl a našel pod ním vzlykající vyděšené dítě, které se chvělo strachem i úlevou. Mluvilo zmateně – něco o kramáři, černé kuličce a Sáře a Jovafetovi a dukátu...
Bernardino zvedl hocha do náruče, aniž si uvědomil, co dělá. "No tak, no tak." Když chlapec nepřestával vzlykat, zadíval se nad jeho hlavu a hledal něco, co by malého mohlo rozptýlit. Spatřil to.
"Pojď sem." Postavil chlapce na zem a postrčil ho k obrazu. "Ukážu ti kouzlo. Natáhni ruku."
Eliáš natáhl ruku, v jejíž dlani měl ještě otisk dukátu, který ztratil při úprku. Luini pohladil zarudlé místo, namočil štětec a začal malovat.
Eliáš se zachichotal. "To šimrá."
Bernardino se usmál a chlapcovy oči se rozšířily, když spatřil, jak se na jeho dlani začíná objevovat dokonalá holubice. "Vidíš? Tohle je kouzlo," vysvětloval Bernardino. "Když otevřeš a zavřeš pěst, poletí."
Chlapec sevřel několikrát prsty a nadšeně sledoval, jak holubička mává křídly.
"Necháme ji chvíli uschnout," navrhl Bernardino. "Abychom měli jistotu, že už jsou pryč. Jak se jmenuješ?"
"Eliáš. Totiž... Evangelista." Bernardino chápal rozdílnost jmen a postřehl, které bylo to první.
"A odkud jsi, Eliáši?"
Chlapec si uvědomil, že jeho totožnost je zřejmá, a odpověděl popravdě. "Bydlím v Židovské ulici. Za dveřmi s hvězdou."
Bernardino věděl, kde to je. "Měl by ses vrátit k mamince, Eliáši."
Hoch se zadíval na purpurově temnou oblohu. "Ale já po setmění nesmím na ulici. To nikdo z nás. Pro židy platí zákaz vycházení."
Bernardino si povzdychl. Vzal Simonettin plášť a přehodil si ho kolem ramen. Voněl po mandlových květech: její vůní. Ale teď na takové vzpomínky nebyl čas. Zvedl chlapce do náruče a zahalil jeho i sebe do pláště. "Tak je to v pořádku," řekl. "Já tě tam odnesu." (str. 110-113)