Rosamund Luptonová: Sestra

10. 03 2014 | 20.31

Do téhle knihy jsem se pustila proto, že o ní et hezky psala ve svém knihobraní (jako o knize, která ji svým koncem "zvedla ze židle" :o) Probudila ve mně zvědavost natolik, že jsem si ji došla vypůjčit k nám do knihovny. A musím s et souhlasit – takový konec jsem vůbec, ani v nejmenším nečekala a byl vlastně tím nejlepším z celé knihy. Jinak ale zjišťuju, že thrillery nejspíš nejsou nic pro mě. Sestra na mě působila dost podobně jako Dřív než půjdu spát, tam jsem se taky nechala navnadit slibnou zápletkou, ale pak mě to vůbec nebavilo. Kdybych si Sestru nevzala s sebou do autobusu na služební cestu, asi bych ji nikdy nedočetla.

Každopádně ústřední postavou a vypravěčkou celého příběhu je Beatrice, která se kvůli zmizení své mladší sestry vrátí z Ameriky, kde pracuje, zpět do Londýna, aby pomohla při pátrání. Záhy však policie objevuje tělo její sestry Tess na záchodcích v parku a s ohledem na výsledky pitvy konstatuje, že šlo o sebevraždu. Beatrice je však přesvědčená, že její sestra by něco takového nikdy neudělala a pouští se do vyšetřování na vlastní pěst. Tess byla studentkou malířství, která otěhotněla se svým ženatým univerzitním profesorem, jeden z jejích prominentních spolužáků byl Tess lehce posedlý, a protože Tessino nenarozené dítě mělo cystickou fibrózu, absolvovala na místní klinice experimentální genovou terapii. Možných motivů k její vraždě je tedy víc než dost, ale Beatrice se ani pro jeden z nich nedaří najít žádný hmatatelný důkaz, díky kterému by jí policie konečně začala věřit.

"Představovala jsem si ženu kolem čtyřicítky, jejíž vzhled v porovnání s manželovým nespravedlivě povadl. Představovala jsem si, že v pětadvaceti se mohli co do vzezření srovnávat, ale o patnáct roků později jde o poměr dosti nerovný. Avšak ženě stojící v hale bylo sotva třicet. Oči měla světlemodré až strach.

"Copak se děje, Emilio?"

Její hlas zněl aristokraticky, jako když nůž cinká o sklenku z olovnatého křišťálu; ten dům musel patřit jí. Nevěnovala jsem jí ani pohled a ťala Emilia další otázkou: "Kde jste byl minulý čtvrtek, dvacátého třetího ledna – toho dne, kdy byla moje sestra zabita?"

Emilio se obrátil k manželce. "Jde o jednu mou studentku, o Tess Hemmingovou. Včera večer byla v místních zprávách, pamatuješ?"

Kde jsem tou dobou, kdy zpravodajství běželo, byla já? Ještě v márnici u tebe? Ukládala jsem mámu do postele?

Emilio objal ženu kolem ramen a pronesl Sestra

odměřeným tónem: "Tohle je Tessina starší sestra. Zažívá velice traumatické období a je... vyvedená z míry." Tím vysvětlením mě odmrštil. Odmrštil tebe.

"Pro Boha živého, Tess byla vaší milenkou! A mne znáte, protože jsem vás včera v noci zaskočila, když jste z jejího bytu odnášel obrazy."

Manželka na něj zůstala upřeně hledět a její tvář vyhlížela najednou křehce. Objal ji pevněji.

"Tess se do mě zamilovala, to je všecko! Nebylo to nic víc než fantazírování z její strany. A vymklo se jí to. Chtěl jsem se jen přesvědčit, že u sebe doma nemá žádný výtvor, který by se mě nějak týkal."

Věděla jsem, co chceš, abych řekla: "A to dítě si taky vyfantazírovala?"

Paží stále svíral manželku, jež tam stála strnulá, němá.

"Mami!"

Ze schodů scházela holčička. Emiliova manželka vzala dítě za ruku. "Je čas jít spinkat, broučku."

Jednou jsem se tě ptala, jestli má Emilio děti, a zdálo se mi, že tě ta otázka překvapila. "Samosebou že ne, Bee." Celé to sdělení znělo následovně: "Samosebou, že ne, protože kdyby děti měl, já bych s ním nespala, zač mě máš, propána?!" Visuté lano tvé morálky snad bylo o poznání širší než to moje, ale určitou hranici bys nikdy nepřekročila. Po tom, co nám provedl táta. Takže mi teď bylo jasné, co se snažil doma ukrývat.

Emilio mi přibouchl dveře před nosem; tentokrát moje síla nestačila. Slyšela jsem, jak zatahuje bezpečnostní řetěz. "Dejte mně i mé rodině pokoj!" Zůstala jsem trčet na schůdku před vchodem a vřeštěla na něj skrz dveře. Nějak se přihodilo, že se ze mě stala posedlá šílenkyně postávající přede dveřmi, zatímco on byl součástí pronásledované rodinky, která se ve svém nádherném stylovém domě ocitla v obležení." (str. 88-89)

Nevím, jestli mi prostě jen nevyhovoval autorčin styl psaní, ale Sestra mi přišla hrozně zdlouhavá a nezáživně ukňouraná. Když Beatrice vypravuje o tom, jak ráno vstane, udělá tohle a tamto a pak vyrazí svědčit na prokuraturu, pokaždé jsem čekala, že to vypráví proto, že se něco semele, ale ono je to vlastně jen popisování všech rutinních činností, a nic víc. Většina vyprávěných událostí nemá žádnou pointu a někdy vlastně ani nesouvisí s "vyšetřováním", spíš jde o jakousi Beatricinu osobní zpověď. Samozřejmě neříkám, že by události v knize nebyly smutné až depresivní, ale na to, aby mě dojaly, mi všechen ten popis připadal příliš nezúčastněný a povrchní, neměla jsem z toho zkrátka pocit, že autorka ze sebe vydává všechno a že do knihy dala kus sebe.

"Neměla halucinace?" zeptala jsem se ho.

"Myslel jsem, že nevěříte, že trpěla poporodní psychózou, nebo ano?" zašpičkoval.

"Tak měla?"

"Myslíte kromě toho, že v křoví viděla chlapa, který neexistoval?"

Neodpověděla jsem mu. Hlas mu zhrubl samou jízlivostí. "Ne, když si odmyslím tohle, zdála se mi docela v normálu."

"V krvi jí našli sedativa a PCP. Tomu se říká taky andělský prach, ozon –"

Skočil mi do řeči a jeho reakce byla pohotová a plná přesvědčení: "Ne, to je omyl. Co se drog týkalo. Tess měla staženou prdel, puritánka jedna."

"Ale vy je přece berete, ne?"

"A co má být?"

"Třeba to, že jste jí chtěl něco dát, aby se cítila líp – něco k pití? A v něm nějakou látku, která by jí podle vás udělala dobře."

"Pití jsem jí ničím neříznul. Peníze jsem jí nedal. A teď chci, abyste vypadla, než se nám to vymkne." Snažil se napodobit muže obdařeného autoritou – snad svého otce.

Vyšla jsem do haly a otevřenými dveřmi vstoupila do ložnice. Zahlédla jsem na zdi tvou fotku, kde jsi měla vlasy rozpuštěné na zádech. Šla jsem se na ni podívat. Zjevně to byl Simonův pokoj; oděvy měl pečlivě složené, saka a bundy pověšené na dřevěných ramínkách – pokoj člověka posedlého pořádkem.

Přes jednu stěnu se táhl transparent pedantským rukopisem: SAMICE ZVÍŘECÍCH DRUHŮ. Pod ním byly spousty tvých fotografií, připevněné ke zdi lepicí gumou. Na všech jsi byla k objektivu zády. Najednou stál Simon vedle mě a upřeně studoval můj obličej.

"Víte přece, že jsem byl do ní zamilovaný."

Jenomže tyhle obrázky ve mně spíš vyvolávaly vzpomínky na divochy z Karibiku, kteří věří, že jim fotografie kradou duši. Simon mluvil vychloubačným tónem. "Tyhle fotky mám pro svoje závěrečné ročníkové portfolio. Rozhodl jsem se pro fotoreportáž jednoho subjektu. Vedoucí mé práce se domnívá, že jde o nejoriginálnější a nejzajímavější projekt letošní skupiny."

Proč tě ani jednou nezabral zepředu?

Dovtípil se, nač myslím. "Nechtěl jsem, aby se ten projekt týkal konkrétní osoby, a tak jsem schválně neukazoval její totožnost. Chtěl jsem, aby byla jen žena – jako každá jiná."

Anebo aby tě mohl nepozorovaně špehovat, sledovat?

Pokračoval nafoukaným tónem: "Tím veršem Samice zvířecích druhů začíná jedna báseň. Další verš zní jsou nebezpečnější než samci."

Ústa jsem měla suchá jako troud a z mých slov zasršel vztek. "Ta báseň pojednává o matkách bránících své mladé. Proto je samice nebezpečnější než samec. Má větší kuráž. Jako zbabělce si Kipling ocejchoval muže. Ve válce se svědomím."

Simona vyvedlo z míry, že tu Kiplingovu báseň znám, a kdoví, třeba ho překvapilo, že znám vůbec nějakou báseň – a tebe třeba také. Jenomže já jsem přece angličtinu studovala na Cambridge, vzpomínáš? Kdysi jsem mívala umělecký štych. I když po pravdě řečeno, mou doménou byl spíš vědecký rozbor struktury díla nežli bytostné pochopení významu.

Strhla jsem ze zdi jednu tvou fotku, pak další a další. Simon se mi v tom snažil zabránit, ale já nepřestávala, dokud stěna nebyla holá, dokud jsem ho nepřipravila o možnost dál na tebe civět. Pak jsem s fotografiemi v hrsti z bytu odešla, třebaže Simon zuřivě protestoval, že je potřebuje ke své ročníkové práci: prý jsem zlodějka a kdovíco ještě, ale já to neslyšela, protože jsem za sebou práskla dveřmi." (str. 194-196)

Hlavní hrdinka Beatrice pořád jen někoho podezírá (de facto každého, koho potká) a plácá se ve svém zármutku i v nepřehledném klubku nejrůznějších teorií. Odhalování jednotlivých poznatků vedoucích k rozlousknutí Tessiny smrti je hodně pozvolné a než se dohrabete takříkajíc k jádru pudla, trvá to zatraceně dlouho a musíte se probrodit spoustou balastu. Sem tam se mi sice nějaká pasáž líbila (v tom smyslu, že mě přiměla k přemýšlení), ale nebylo jich moc, přičemž nejlepší byl onen opravdu nečekaný zvrat na konci, díky kterému dostanou některé části při zpětném pohledu úplně jiný rozměr.

"Do restaurace přicházím o několik minut dřív, ale oknem vidím, že máma už sedí u stolu. Už nemívá vlasy "udělané", a bez výztuhy, kterou jim poskytovala trvalá ondulace, jí zplihle visí kolem tváře.

Když mě uvidí, napjatý obličej jí roztává. Uprostřed lokálu mě objímá a fakt, že stojí v cestě číšníkovi, mířícímu do kuchyně, ji víceméně nevzrušuje. Uhlazuje mi vlasy z obličeje (nosím je teď delší). Vím, tohle se mámě ani trochu nepodobá. Jenomže zármutek z ní vymačkal všechno, co jsme považovali za její typické návyky a móresy, a na povrch vyplula osoba bytostně známá, kterou máme spojenou s šustěním županu ve tmě a s objetím teplých paží, přicházejícím dřív, než stihneme vůbec promluvit.

Objednávám půl láhve vína Rioja a máma se po mně s obavou koukne. "Myslíš, že bys teď měla pít?"

"Je to jen půl láhve, mami. A jsme na to dvě."

"Ale i troška alkoholu může způsobit depresi. Někde jsem o tom četla."

Na okamžik zavládne ticho a pak se obě rozesmějeme, skoro od srdce, protože v porovnání s bolestí spojenou se ztrátou tebe je deprese vcelku vítaná.

"Musí to být pro tebe hrůza, procházet tím znovu, znovu si všechno vybavovat," lituje mě.

"Tak hrozné to není. Ten právník z prokuratury, pan Wright, je velice milý."

"Kam jste se zatím dostali?"

"K procházce parkem. Těsně po výsledcích pitvy."

Položí ruku na mou, takže se teď držíme za ruce jako milenci a nijak se tím netajíme. "Měla jsem tě tenkrát zarazit. Byl takový mráz!" Teplo její ruky mi vhání do očí slzy. Máma i já naštěstí neuděláme krok bez balíčku papírových kapesníků, které taháme po kapsách a po kabelkách, a navíc nosíváme i malý igelitový sáček, kam strkáme ty probrečené. Ještě s sebou mívám vazelínu, balzám na rty a esenciální kapky pro krizové situace (opatření slibné, leč marné), to kdyby mi slzy vytryskly v obzvlášť nepříhodnou chvíli jako třeba na dálnici nebo v supermarketu. K žalu holt patří spousta různých propriet.

"Todd měl jít s tebou," tvrdí a její kritický postoj vůči Toddovi mě svým způsobem uklidňuje.

Otírám si nos kapesníkem, který mi věnovala minulý týden – je holčičí, bavlněný, s vyšívanými kytičkami. Říká, že bavlna dře méně než celulóza, a kromě toho je tato volba ekologičtější a mně je jasné, že ty bys ji ocenila.

Tiskne mi ruku. "Zasloužíš si, aby tě někdo miloval. Opravdově miloval."

Od jiného člověka by to bylo klišé, protože však máma takové řeči nevedla nikdy, její slova teď zvoní jako čerstvě ražená mince.

"Ty taky," odpovídám.

"Vůbec si nejsem jistá, jestli si to zasloužím."

Musí ti připadat zvláštní, jak přímo spolu rozmlouváme. Já už si na to zvykla, ale ty sotva. U našeho rodinného stolu vždycky sedávaly přízraky, tabuizovaná témata, jichž se nikdo neodvážil dotknout, takže náš hovor kolem nich našlapoval po špičkách a občas se ocitl ve slepé uličce, kde jsme spolu nemluvili vůbec. No, teď jsme s mámou ty nezvané hosty vysvlékly donaha: Zrada, Samota, Ztráta, Hněv. Slovy jsme je rozmetaly na kusy, pročež jsou neviditelní a už tu mezi námi nezaclánějí...

Rozčiluje tě, jak si vůbec mohla myslet, že jsi spáchala sebevraždu – po Leovi! –, ačkoliv jsi musela vědět, jaké utrpení nám způsobíš. Pokoušela jsem se ti říct, že se máma chytala bezpečnostního zábradlí, že to byl sebeobranný reflex, ty to však musíš slyšet přímo od ní.

"Proč sis myslela, že Tess spáchala sebevraždu?" ptám se.

Jestli ji moje otázka zaskočila, nedává to na sobě znát a nezaváhá ani na chviličku. "Protože se radši budu cítit do konce života provinile kvůli tomu, že Tess křivdím, než abych si připustila, že měla třebas jen na vteřinu strach."

Na bílý damaškový ubrus jí kanou slzy, ale mámě ani za mák nevadí, jak na ni číšník zírá, už kašle na "formu" a na společensky vhodné chování. Je matkou v šustivém županu, která potmě sedí na kraji našich postýlek a voní pleťovým krémem. Její maminkovatost, kterou jsem prve jen letmo zahlédla, je nyní vidět zdaleka.

Dokud jsem neviděla, jak pro tebe máma truchlí, nikdy mi nepřišlo na mysl, že člověk může chovat k někomu tolik lásky. Když zemřel Leo, byla jsem v internátní škole, a mámin žal jsem neměla před očima. Její smutek je pro mne šokující a krásný. Začínám se bát mateřství, riskovat, že jednou budu cítit to, co ona teď – to, co jsi ty určitě cítila kvůli Xavierovi." (str. 105-108)