Koncert Jihočeské filharmonie
22. 04 2014 | 21.19
Když kamarádka přišla s nápadem, že zajdeme na koncert naší zdejší filharmonie, říkala jsem si, že by to mohl být zajímavý kulturní zážitek, zkrátka další experiment. Nejsem totiž žádný extra fanoušek vážné hudby (znám všeho všudy jen pár těch nejprofláknutějších kusů) a rozhodně by mě nenapadlo pustit si z CD přehrávače Beethovena nebo tak, ale živá hudba má podle mě vždycky určité kouzlo, a tak jsem v úterý 25. března vyrazila na svůj první živý koncert vážné hudby v životě a musím říct, že jsem rozhodně nebyla zklamaná :o)
Ten prvotní wow efekt, když se rozezněly všechny hudební nástroje dohromady naživo a ladily v úžasné souhře, takže celý orchestr připomínal jediný živý organismus, byl naprosto skvělý. Zůstala jsem jen se zatajeným dechem nevěřícně kroutit hlavou a říkala si, jak to dělají a kolik za tím musí být dřiny. Je to opravdu kumšt, že jsou takhle sehraní, a musím uznat, že členové zdejší Jihočeské komorní filharmonie jsou vážně machři.
Pan dirigent Talich je navíc moc velký sympaťák. Na začátku měl menší proslov k tomu, co se chystali ten večer hrát, jaké byly historické souvislosti a proč si vybrali právě to, co budou hrát, a tak se u toho vehementně nakláněl nad dřevěným zábradlím za svým pultíkem, až jsem měla strach, aby ho nevylomil a neskončil u nás v první řadě na klíně :o) Každopádně na něm bylo vidět, že je člověk na svém místě, protože hudbu miluje celou svou bytostí, což bylo zřetelné nejen z úvodního proslovu, ale i později z jeho dirigování, které hrozně prožíval. Zajímavé je, že takhle naživo mi to nepřipadalo směšné jako vždycky, když jsem viděla trdlovat nějakého dirigenta v televizi :o) Když tam sedíte osobně, téměř hmatatelně vnímáte, že dirigent ten orchestr opravdu řídí, že z nich jednotlivé tóny tahá jako na nitkách, jindy je ladnými gesty orientální tanečnice pobízel, aby přidali na intenzitě apod. Chvílemi jsem měla pocit, jako by je pan dirigent těma svýma rukama doslova hnětl jako těsto :o) Nevydržel stát chvilku na místě a koncert prožíval celým tělem, vytahoval se na špičky, až mu vyčuhovaly jeho červené ponožky, různě poskakoval a bylo hrozně milé to pozorovat – ten jejich intenzivní dialog beze slov, kdy muzikanti těkali očima mezi notovým partem a panem dirigentem a napjatě čekali na každý jeho sebemenší signál. Stejně tak se mi líbilo, jak jim pan dirigent dal vždycky po nějaké době kratičkou pauzu, kdy všichni spustili nástroje do klína, "vydechli si" a pak pokračovali nanovo :o) Po každé ze tří částí děkoval během potlesku diváků podáním ruky prvním houslím, případně i viole a violoncellu a po druhé části je navíc všechny pochválil poklepáním hůlky o dirigentský pultík.
Hezké bylo sledovat i muzikanty, jak chvatně otáčejí stránky s notami (měli společný stojánek klidně i pro dva nebo tři muzikanty dohromady a stránky otáčel jeden z nich – říkala jsem si, jestli o to losují, nebo je to prostě dáno hierarchií :o) nebo jak se u hraní tváří. Líbilo se mi, že housle zachovávaly vážné dekorum a svoji hru nijak zvlášť neprožívaly, zatímco violy byly jejich pravým opakem a oba, na které jsem viděla, byli jako vystřižení z nějaké parodie na vážnou hudbu, házeli při hraní hlavou a vlasama, poposedali na židli a ještě u toho dělali všechny možné ksichty :o) Stejně tak svoji hru prožíval první violoncellista, i když zbytek za ním byl spíš distingovaný. Pěkné taky bylo to, jak první houslista vždycky na začátku ještě před příchodem pana dirigenta udal všem ostatním tón (a nejlepší mi přišlo, když se "ladit" snažili i bubny :o)
Jinak z první řady, kterou jsme nakonec nedopatřením vyfasovaly, byl sice lehce omezený výhled – pódium je přece jen nějaký metr nad zemí, což bylo mimochodem taky trochu o krční páteř – takže třeba z mladého fagotisty i hráče na cimbál jsem po celou dobu viděla jen torzo bez hlavy, protože před obličejem měli své notové party, ale na druhou stranu jsme mohly z první ruky slyšet cvakání klapek i fagotistovo zběsilé nadechování :o) nebo v jedné klidnější části dokonce otírání smyčce violoncella o struny. Taky jsme byly svědky toho, jak první violoncellista během večera doslova rozedral na cucky dva smyčce (v každé z prvních dvou částí jeden, po Beethovenovi mu zůstal smyčec kupodivu celý), nebo jak se na sebe první houslista s druhou houslistkou usmívali, když si v rámci první části mezi sebou vzájemně přepinkávali melodii.
Působivé bylo i to prostorové rozmístění orchestru – to, že zvuk druhých houslí zněl opravdu zezadu – pojem prostorový zvuk má pak úplně nový rozměr :o) Co se repertoáru týče, kupodivu se mi ta první část od Suka líbila možná víc než závěrečný Beethoven, hlavně to, jak si housle hezky předávaly štafetu s melodií, která se opakovala, nebo vybrnkávání některých částí na housle a violoncella s kontrabasy. I když je pravda, že Sukova hudba ve mně evokovala spíš venkovskou tancovačku, zatímco u Beethovena jsem si úplně představovala, jak se při podobných tónech tančil valčík na královských plesech nebo jak za podobných zvuků kráčel šlechtic či dáma sálem a strhával na sebe pohledy všech v sále :o) Nejmíň se mi líbila ta prostřední část s cimbálem a fagotem, protože především v tom zběsilém úvodu, kdy všichni spustili jeden přes druhého, jsem měla pocit, že spolu neladí a že se tam ten fagot s cimbálem nehodí.
Každopádně to byl úžasný zážitek a koncert se nám líbil až tak, že jsme se rozhodly dochodit celý cyklus pocty Beethovenovi. Kromě jiného je totiž moc fajn obléct si na sebe čas od času něco slavnostního (všichni členové orchestru byli ve fracích a dlouhých večerních róbách). Pro znalce a svoji děravou paměť ještě přidávám kompletní přehled toho, co jsme ten večer slyšely :o)
II. Pocta české hudbě a Beethovenovi
Josef Suk – Serenáda pro smyčce Es dur, op. 6
Jaroslav Pelikán – Koncert pro fagot, cimbál a orchestr
Ludwig van Beethoven – Symfonie č. 2 D Dur, op. 36
