Nové Hrady
1. 06 2014 | 12.24
Když se mi minulý týden naskytla příležitost podívat se do Nových Hradů, řekla jsem si, že ji využiju na maximum a obejdu všechno, co se bude dát :o) Musím ale uznat, že na tak malé město je v něm neskutečně vysoká koncentrace památek – hradů, zámků a podobných turistických atraktivit. Všechno je ale naštěstí příjemně blizoučko u sebe, takže mi prohlídka Nových Hradů zabrala jen asi dvě hodiny a rozumně jsem stíhala i zpáteční autobus.
Po příjezdu na autobusové nádraží jsem ze všeho nejdřív zamířila k Buquoyské hrobce. Zpočátku jsem sice měla trochu problém se zorientovat, kterým směrem se od autobusu vydat, ale poučena z předchozích zkušeností jsem neuposlechla svůj prvotní instinkt a vydala se opačným směrem, než mě nabádal můj vnitřní hlas, takže jsem ve výsledku vlastně vykročila správným směrem a nikde dlouho nebloudila :o)
Hned naproti od autobusového nádraží se za nevelkým parkem nachází novohradský zámek, který byl postavený v roce 1806 v empírovém slohu a který bohužel není veřejnosti běžně přístupný, protože v něm sídlí Jihočeská univerzita a Akademie věd. Ke hřbitovu a tudíž i Buquoyské hrobce se jde podél zámku doprava a po cestě jsem si stihla všimnout i čapího hnízda na vrcholu vysokánského komína :o)
Buquoyská hrobka je krásně novogotická, i když ne tak honosná jako ona Schwarzenberská u Třeboně. Byla postavena v letech 1890 až 1892 a je v ní uloženo osm rakví s příslušníky rodu Buquoyů a jejich příbuzných z rodu Cappy. Hrobka taky není veřejnosti běžně přístupná, tudíž jsem se jejími věžičkami, lomenými oblouky a rozetami zalitými sluncem mohla kochat jen zvenčí. I tak jsem si to ale užívala – koneckonců to byl víceméně neplánovaný turistický výšlap (takové milé malé překvapení) a navíc bylo úžasně letní počasí, takže se prostě nešlo neradovat ze života :o)
Od hrobky jsem se pak vrátila zpátky kolem zámku pořád dál až do centra. Po cestě jsem jen odbočila ke zdejšímu Kostelu sv. Petra a Pavla, jehož věž je dobře viditelná už z autobusového nádraží a který navazuje na bývalý Klášter Servitů (vlastně jsem si tak vůbec nezašla, jen jsem potom dorazila na náměstí z jiného rohu :o). Novohradský kostel byl několikrát přestavěn – první raně gotická stavba na jeho místě byla už v roce 1284, roku 1425 byl ale kostel společně s městem a hradem zničen husity a znovu postavený kostel byl dokončen až v roce 1590, od té doby byla zrenovována už jen věž kostela, které byla roku 1726 nasazena barokní cibulovitá střecha.
Od kostela jsem pak zamířila rovnou na novohradské náměstí, kde se nachází nejen nádherná původně renesanční Radnice z 16. století s fasádou ozdobenou znakem města a rodu Buyuoyů, která byla později přestavěna do své nynější barokní podoby, ale i Buquoyská rezidence zabírající celou jednu stranu náměstí, která vznikla spojením měšťanských domů v roce 1635 poté, co hraběnka Marie Magdalena Buquoyová odmítla bydlet na hradě. Dnes má v budově Rezidence sídlo wellness hotel s restaurací.
No a posledním bodem mé návštěvy v Nových Hradech byl samozřejmě zdejší hrad. Ten je od náměstí kousíček a cestou k němu míjíte ještě starou Kovárnu z počátku 18. století, u které se pásl černý fousatý kozel :o) Gotický hrad i s nezbytným příkopem byl postaven v polovině 13. století k ochraně obchodní stezky. Po prvních majitelích, šlechtickém rodu Landštejnů, převzali hrad i panství Rožmberkové, za stavovského povstání byl pak hrad obléhán a dobyt generálem Karlem Bonaventurou Buquoyem, který ho spolu s městem dostal za své válečné služby. Hrad byl samozřejmě několikrát přestavěn – renesančně v letech 1562-1602 a barokně v letech 1792-1798 – v roce 1425 byl společně s městem dobyt a vypálen husity, roku 1573 pak došlo k explozi hradní věže, kde se skladoval střelný prach (z věže zbyl pouze kruhový půdorys základních kamenů v travnatém návrší na hradním nádvoří :o).
Prohlídky interiéru hradu se konají v předem daných časech a já měla to štěstí, že jsem jednu z nich akorát stihla (vstupné je přijatelných 80,- Kč). Prohlídková trasa měla původně trvat cca 45 minut, ale protože jsme byli všehovšudy tři návštěvníci, stihli jsme ji za půl hodinky :o) Hrad je průchozí (z nádvoří vedou dvě brány, každá na opačném konci), ale jinak je celkem malý (hlavní prohlídková trasa má asi jen 9 místností plus kousek exteriéru), nicméně i tak se dozvíte poměrně dost zajímavostí, zejména co se zdejší nejvýznamnější rodiny Buquoyů týče.
Například že zakladatelem české větve tohoto šlechtického rodu (původně šlo o francouzský rod z hrabství Artois) byl právě Karel Bonaventura Buquoy se svojí náročnou manželkou Marií Magdalenou, která byla dcerou hraběte di Saronno a jeho choti Giustiny Visconti, a kromě toho, že dostala obrovské věno, to byla právě ona, co odmítla bydlet na hradě a na jejíž popud byla postavena Rezidence na novohradském náměstí. Jejich syn Karel Albert v renovacích a stavebních činnostech na zdejším panství pokračoval a společně s nákladným životem jeho čtvrtého syna Karla Kajetána (v čele rodu se postupně vystřídali všichni Albertovi synové – nejstarší z nich Ferdinand zemřel bezdětný, a tak po něm vládu převzal mladší bratr Karel Filip, ten sice děti měl a dokonce i syna, ale po jeho smrti se do čela rodu nakonec postupně vrátili jeho strýcové, další dva mladší bratři jeho otce – dědulové holt měli tuhý kořínek :o) došlo k takovému zadlužení Buquoyů, že museli v roce 1723 vyhlásit bankrot a Karel Kajetán dožil svůj život v nucené správě s přidělenou rentou. Jeho syn byl naštěstí lepší hospodář a rodinný majetek z dluhů vysekal.
Dalšími zajímavými postavami tohoto šlechtického rodu byli Johann Nepomuk, který zakládal školy a ústavy pro chudé a nemocné a který roku 1756 zřídil u Nových Hradů přírodní park pojmenovaný po jeho milované choti Tereziino údolí. Hraběnka Terezie Buquoy tu pak nechala zbudovat malé soukromé lázně, ke kterým postupně přibývaly další pavilonky či pomníčky, včetně umělého vodopádu v roce 1817. Tereziino údolí je od roku 1949 přírodní rezervací a má rozlohu 138 hektarů. A za zmínku stojí i Georg Franz Buquoy, který byl vynikajícím vědcem, podnikatelem a vynálezcem. Dokončil výstavbu empírového Nového zámku (a také přestavbu zámku Rožmberk) a založil první rezervaci v Čechách, pojmenovanou po jeho krásné manželce, Žofínský prales. Ve zdejších sklárnách také vynalezl a vyráběl černé hyalitové sklo, což byl druh tehdy módního silnostěnného skla, podobný obsidiánu, jehož výrobní postup je dodnes tajemstvím.
Na hradě jsou samozřejmě portréty všech význačných Buquoyů (všech, o kterých jsem tu psala, mimochodem většina hraběcích nevěst pocházela z Belgie :o). Kromě obrazů jsou v nejstarší části hradu nádherné dřevěné stropy s masivními trámy a také spousta nejrůznějších "upomínkových" předmětů na vítězství Karla Bonaventury v bitvě na Bílé hoře – byl za hrdinu, ale z pohledu nás Čechů bojoval vlastně na špatné straně :o( Jinak ve všech místnostech byly plně funkční hodiny – ať už bohatě zdobené a zlaté stolní hodiny barokní nebo velké dřevěné stojací, všechny tikaly a odbíjely :o) – a krásné byly i lustry (jeden zlacený vyřezávaný ze dřeva v Jídelně a jeden křišťálový). V loveckém salónu pak byly trofeje exotických (kůže ze zebry nebo sloní lebka) i zdejších zvířat, ale především hodně podivné stoličky z paroží (na můj dotaz paní průvodkyni jsem se dozvěděla, že se na nich nedalo sedět a sloužily jen jako dekorace :o). Taky se mi líbila knihovna ve věži nad vstupní bránou, kde jsou kromě knih i vitríny s poháry, miskami a dalšími výrobky ze zdejšího černého, ale i z neprůhledného červeného skla.
fotografie interiérů Hradu pochází z jeho oficiálních webových stránek
Prohlídkou Hradu jsem de facto vyčerpala svoje možnosti a moje návštěva města Nové Hrady tímto bodem skončila. Vydala jsem se zpátky na autobusové nádraží a spokojená, že mi vyšlo nejen počasí, ale i našponovaný časový harmonogram, jsem se vrátila domů, příjemně unavená sluncem i novými zážitky :o)