Strakonice
29. 06 2014 | 19.41
Dalším městem, do kterého jsem se v poslední době nachomýtla a kde jsem se rozhodla udělat menší průzkum, byly Strakonice. Od vlakového (a vlastně i autobusového) nádraží jsem se popovezla do centra místní MHD č. 3 (zastávka Tržnice). Hned u zastávky je celkem pěkný Kostel sv. Václava, v jehož blízkosti jsou dřevěné stánky s ovocem a zeleninou, květinami, oblečením a vůbec vším možným (tedy tržnice :o). Když projdete tržnicí, dostanete se na příjemně tiché, upravené a květinami osázené Palackého náměstí (bohužel, co se historických budov týče, na své si tam nepřijdete). A když se z tržnice vydáte doleva směrem nahoru do kopce, dojdete na ústřední strakonické Velké náměstí, které se mi ale vůbec nelíbilo, protože je průjezdné auty :o( Jediná hezká budova, která na náměstí upoutala moji pozornost, je bývalá radnice se sgrafitovou výzdobou, jinak mi to přišla celkem bída (je teda pravda, že jsem se po Velkém náměstí nijak neprocházela, spíš jsem tam jen tak nakoukla, protože mě odradila všechna ta projíždějící auta).
Procházka městem byla tím pádem velice krátká. Celkem zklamaná jsem proto raději zamířila přes most rovnou ke strakonickému hradu, kde sídlí Muzeum středního Pootaví (Strakonicemi protéká řeka Otava). Je to asi jediné hezké a trochu historické místo v celých Strakonicích. U vstupu do hradu je opravdu starobylý a zubem času ohlodaný hradní kostel sv. Prokopa s věží pocházející z doby kolem roku 1300, kam bohužel veřejnost nesmí. Hrad jako takový je minimálně z vnitřní strany nádvoří pěkně zrekonstruovaný a nad moje očekávání celkem rozlehlý (než dojdete na poslední nádvoří, kde je pokladna, chvilku to trvá :o) Vstupné dovnitř do hradu, resp. do Muzea, je pouhých 50,- Kč a prohlídkový okruh je bez průvodce, takže si po jednotlivých expozicích chodíte sami, což mi docela vyhovovalo. Informace o jednotlivých místnostech si můžete přečíst ze zalaminovaných papírů ve stojanech a máte na všechno dost času.
Mně se nejvíc líbila hned úvodní věž Jelenka s Mázhausem neboli velkou síní, kde se pořádaly hostiny. Věž nechal postavit Jan III. z Rožmberka v první polovině 16. století a dodnes se v ní dochovaly nádherné nástěnné malby, kazetový strop a arkýřová okna vyhlížející do klidné zeleně hradního příkopu :o) V dalších místnostech hradního paláce jsou expozice věnované období pravěku, středověku, ale i školství 19. století, místní dudácké a loutkářské tradici, výrobě fezů (což jsou takové ty turecké čapky) či firmě ČZ a jejím výrobkům (nejen zbraním, ale i motorkám a ostatním). Z těchhle výstavních prostor se mi asi nejvíc líbil Malý rytířský sál, který pochází ze stejné přestavby jako věž Jelenka a na jehož stěnách jsou opět zbytky původních krásných nástěnných malovaných dekorů. V okenních výklencích jsou tu navíc k vidění ukázky dobových platidel, včetně informace, kolik stály některé druhy potravin (např. pecen chleba, máslo a tak), což mi přišlo hrozně zajímavé :o) Hezká byla i poněkud prapodivně vypadající kamna – prapodivná mi připadala proto, že jsem měla pocit, že jsou nová a navíc taková nedostavěná (jako když slepíte maltou pár pálených tašek), ale podle webu jsou to původní tzv. prejzová kamna a jsou údajně jedinými kamny, která se na hradě dochovala. Podrobněji jsem si prohlédla i zdejší výstavu dud – některé byly opravdu pěkné, s kožíškem a dřevěnou kozí hlavou včetně očí :o)
Posledním bodem prohlídky a tak trochu i jejím zlatým hřebem pak byla věž zvaná Rumpál. Do té se vchází z Velkého rytířského sálu – nejdřív po schodech dolů do Kapitulní síně, která tvoří nejstarší část hradu (pochází asi z první poloviny 13. století, z doby vlády zakladatele hradu, Bavora I.), a potom postupně po schodech nahoru, nejdřív na ochoz u hradební zdi a potom vzhůru až na samotnou věž. Vtipné bylo, že mě pán na pokladně upozorňoval, abych s tím batohem na zádech šla na věž opatrně, že je tam úzký vstup, a při výšlapu na prvních schodech jsem si říkala, že zbytečně panikařil, že ta chodba sice je trochu užší, ale nic, co bych nezvládla, nicméně hned na dalších schodech mě smích přešel, protože ten výstup byl OPRAVDU úzký – v praxi to znamenalo, že byl tak na šíři mých ramen, a když jsem si nedávala pozor a trochu se zakymácela do stran, štrejchala jsem bundou o stěny (nevím, co dělají s návštěvníky, kteří jsou víc při těle, ti asi dostanou rovnou u pokladny zákaz na věž lozit :o) Upřímně řečeno, muset tam na těch schodech zůstat stát delší dobu, nevím, nevím, jestli bych nezačala trpět klaustrofobií. Výhled z věže ale rozhodně stál za ty nervy :o), i když ho na obzoru téměř v každém směru kazily paneláky a ostatní moderní výstavba :o(
Jinak věž Rumpál dostala údajně své jméno podle zařízení, kterým se spouštěli vězňové do zdejší hladomorny (fungovalo to úplně stejně jako rumpál u studny) a pochází z konce 13. století (je součástí obranného systému hradu, který vybudoval Bavor II. kolem roku 1270). Zvláštností je tzv. břit, který má být účinnou obranou proti dělovým koulím – upřímně řečeno, docela dlouho jsem si lámala hlavu, co konkrétně je tím břitem myšleno (při pohledu z nádvoří hradu totiž není vidět), záhadu jsem rozluštila až doma při prohlížení fotek, kdy jsem si při pohledu zvenčí hradeb všimla, že věž má vlastně půdorys slzy a oním ostrým hrotem, špičkou míří vně hradeb. Na věži jsou i krásné chrliče a na její horní ochoz údajně vede 96 schodů.
Když jsem se dostatečně pokochala výhledem z Rumpálu, rozhodla jsem se ještě obejít celý komplex zvenčí a podívat se do parku u hradního příkopu a příp. i na zvířátka ve zdejší malé pseudozoo (v travnatém hradním příkopu se popásají kozy, poníci, oslíci a nějaké to ptactvo :o) Při té příležitosti jsem si prohlédla i ostatní hradní nádvoří a dokonce jsem se malou brankou dostala až k řece Otavě :o)
No a pak už mi nezbývalo, než vyrazit na zpáteční cestu domů – tentokrát pěšky na nádraží, protože zdejší MHD jezdí zhruba jednou za dvě hodiny (naštěstí to nebylo až tak daleko, jak to na mapě vypadalo :o) a odtud k domovu vlakem s výlukou :o( Jinak to ale nebyl špatný výlet, i když popravdě řečeno, jet do Strakonic schválně jenom kvůli tomu by mě asi zklamalo