Poslední koncert Jihočeské filharmonie
10. 07 2014 | 19.03
Mohlo by se zdát, že to naše chození na filharmonické koncerty už je tak trochu rutina, když jsou de facto každý měsíc, ale zjistila jsem, že mi ani napočtvrté nezevšedněly a těšila jsem se na něj jako na milé setkání (a nezastírám, že především s panem dirigentem Talichem :o) Navíc ty příjemné starosti, co slavnostního si na sebe člověk oblékne, a fajn pocit, že se konečně našla příležitost vyvenčit ony černé pouzdrovky, co jsem si onehdá koupila v Tescu (částečně právě kvůli koncertům filharmonie :o) a které mi padnou jako ulité – to mi bude chybět.
Poslední koncert z Beethovenova cyklu jsme opět měly původně sledovat z balkónu, ale opakovala se situace z minula, že jsme přes hlavy lidí před námi na orchestr moc dobře neviděly, a tak jsme si po přestávce našly místa "na bidýlku" (na takových malých balkóncích po straně), kde jsme měly mnohem lepší výhled a mohly si tak vychutnat poslední část s Beethovenovou Osudovou hezky naplno a se vším všudy. Ale pěkně popořádku.
První skladba byla nezvykle pouze v režii houslí a viol, takže před nás nastoupil jen jakýsi oholený kus orchestru, pouhé torzo z celé filharmonie, až jsem z toho měla pocit, že jde jen o jakousi rozcvičku. Navíc možná i kvůli tomu špatnému výhledu z balkónu jsem se nějak nemohla pořádně soustředit a hudba mě nijak zvlášť nezaujala, neuchvátila (i když pan dirigent Talich říkal, že je to jeho oblíbený kus – možná proto, že sám hraje na housle :o).
Na prostřední část se světoznámým sólistou (před začátkem koncertu měl pan dirigent opět slovo a byl nemálo nadšený, že se jim podařilo získat k vystupování tak vytíženého muzikanta – během jejich povídání u oběda prý sólista na otázku, co ho ještě čeká, jmenoval dlouhou řadu koncertů a zemí, a když pan Talich prohlásil, že to má tedy nabitý rok, řekl mu sólista, že to je program pouze na příští měsíc :o) už opět nastoupil širší orchestr, jak jsme na něj byli zvyklí, ale představení bylo pro mě osobně poměrně rozporuplné. Docela se mi líbilo, jak si navzájem předávali slovo – chvíli orchestr, chvíli sólo violoncello – ale postupem času jsem měla čím dál silnější pocit, že ten sólista celý orchestr nemilosrdně válcuje – předváděl na mé gusto hodně sebestředný výstup, objímal své starobylé violoncello do svých tlap, resp. celého náručí, jako nějaký yetti, kymácel se s ním sem a tam a tak (pan dirigent Talich vždycky trpělivě čekal, až se vyřádí a budou se moct s orchestrem taky zapojit). Ty jeho improvizace vinoucí se kolem základní melodie jako různě větvené šlahouny ve mně chtě nechtě evokovaly přirovnání k jazzu, i když se samozřejmě jednalo o vážnou hudbu. Celou dobu jsem musela přemýšlet o tom, že mě osobně přijde jako větší umění být součástí orchestru a spolupracovat s ostatními (je to podle mě náročnější, ona souhra, musíte naslouchat a sledovat také někoho jiného a společně se podílíte na vytváření výsledného dojmu), i když mě samozřejmě napadlo, že pan sólista si prostě možná jen nemůže pomoct, že je tak pohlcený tou svojí hudbou, že nevnímá nic jiného a musel by se moc krotit, aby mohl být součástí orchestrálního týmu (a částečně jsem ho i pochopila, že to vlastně může být takový jeho tik :o), ale stejně je mi mnohem sympatičtější ono nevyvyšování se nad ostatní, ať už máte sebeúžasnější vzdělání a sebevětší talent.
V prostřední části se sólistou zahráli tentokrát nezvykle dokonce dva kusy a po potlesku pan sólista ještě přidával (že by další známka jeho přebujelého ega?) – okomentoval onu skladbu anglicky (což nás přimělo si uvědomit, že s panem dirigentem Talichem si u onoho oběda asi taky nejspíš povídali anglicky :o), že jde o úplně poslední skladbu jakéhosi izraelského skladatele z 80. let minulého století (prý ji napsal tři dny před svou smrtí), který měl údajně kombinovat arabskou hudbu s ostatními žánry, což jsem ale z oné skladby zrovna moc nepoznala, po onom komentáři jsem čekala skladbu ověnčenou květnatými arabskými melodiemi, ale byla to jen jakási změť tónů bez jakéhokoliv výraznějšího prvku či ladu :o(
Po přestávce nás pak čekal zlatý hřeb večera – Beethovenova Osudová, kterou zná dokonce i takový neznaboh jako jsem já :o) Ani tentokrát nás pan dirigent před začátkem neochudil o svůj krátký proslov, ve kterém se zmínil o tom, že oněch prvních osm tónů je určitě nejslavnějších a těžko se najde někdo, kdo by je neznal, a že ta závěrečná třetí věta je velice optimistická (mě přišla až heroická :o) a že když ji Beethoven poprvé hrál pro veřejnost, lidé na jejím konci vstávali a vykřikovali Vivat la France! – úplně jsem je chápala, byla jsem totiž to odpoledne, resp. podvečer, už taková hodně unavená, vystresovaná a skleslá (přece jen jsem v práci strávila jedenáct hodin a další den mě čekala velká prezentace) a tenhle závěrečný kus mě doslova nakopnul :o) Osudová byla zkrátka něco neskutečného, úžasný zážitek, byla jsem naprosto unešená a chtělo se mi u těch ústředních melodií si pobrukovat nebo podupávat do rytmu, což se mi za celou dobu našeho filharmonického průzkumu ještě nestalo. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme si po přestávce přesedly a konečně tak byly orchestru mnohem blíž, že jsem na všechny hezky viděla (včetně pana dirigenta), nebo jestli to bylo tím, že jsem si uvědomovala, že je to náš poslední koncert, ale každopádně mi přišlo, že skončili hrozně brzy, a bylo mi líto, že vůbec skončili a měla jsem sto chutí tleskat jim za jejich výkon ve stoje, protože takhle naživo byla ta Osudová naprosto dechberoucí a líbila se mi mnohem víc, než celý slavný sólista s prestižním jménem i vzděláním :o)
Pan dirigent Talich samozřejmě opět nezklamal a dirigoval jako o život, nechyběla všechna ta jeho pohádkově ladná kynutí a pohlazení, kdy ukazoval na jednotlivé sekce, jako když učitel spokojeně vyvolává své dobře připravené žáky před školním inspektorem – tebe chci slyšet, tebe, tebe, tebe :o) – přičemž nejtěžší kalibr podle mě tentokrát bylo jakési klavírní dirigování, kdy z orchestru mámil jednotlivé tóny dokonce pouze svými prsty, až mi v tu chvíli prolétlo hlavou, jestli ho v tom fofru a stresu můžou hudebníci v orchestru vůbec postřehnout, třebaže vlastně bylo neskutečně výmluvné :o) A jen pro pořádek, za tím mým obdivem a neustálým omíláním jeho jména nehledejte žádný postranní úmysl nebo poblouznění. Jde spíš o respekt. O to, že si pana dirigenta Talicha vážím jako člověka (i když ho vlastně vůbec neznám) za to, jak bezelstně dává své srdce všanc při každém koncertu, za to, jak moc miluje to, co dělá (tedy hudbu), a jak mu svítí očička pokaždé, když mluví o repertoáru, skladatelích nebo o kolezích hudebnících, a zároveň zůstává neskutečně skromný a zachovává si pokoru. Tím si mě získal hned od samého začátku, je to nesmírně sympatické. Pan dirigent Talich je celkově velmi inspirativní člověk a ne poprvé jsem dumala nad tím, že nejspíš bude patřit k těm přirozeně nenásilným autoritám, které strhnou ostatní prostě jen tím, jak bezmezně milují to, co dělají, takže se mu pak všichni hudebníci v orchestru budou sami od sebe snažit udělat radost a nezklamat ho tím, že by přišli nepřipravení :o)
No zkrátka závěrečný koncert letošní filharmonické sezóny byl tak skvělý, že jsme se rozhodly, že tímhle výletem za Beethovenem jsme s filharmonií rozhodně neskončily a už probíráme program na příští rok a koukáme, na co bychom mohly vyrazit. Když jsme šly na první koncert, ani v nejmenším mě nenapadlo, jak to bude návykové :o)
V. Pocta české hudbě a Beethovenovi
Bohuslav Martinů – Serenáda č. 2
Max Bruch – Kol Nidrei, op. 47
Wolfgang Amadeus Mozart/George Szell – Koncert pro flétnu a orchestr D dur (v úpravě pro violoncello)
Ludwig van Beethoven – Symfonie č. 5 c moll, op. 67 "Osudová"
