Jak si (ne)nechat ušít šaty
7. 07 2015 | 18.28
Po onom famózně úžasném večeru na Fantomovi opery a poté, co se ukázalo, že letošek by mohl být hodně muzikálový, jsem si řekla, že by nebylo marné sehnat si ještě alespoň jedny krásné večerní šaty. Chvíli jsem pátrala na internetu, až jsem se zakoukala do černého saténu se skládaným živůtkem a krajkovou aplikací. Cena byla přijatelná (cca 1.400,- Kč), a tak jsem neváhala a šaty si někdy koncem ledna objednala. Bohužel když přišly, tak mi neseděly (byly příliš velké – což mi sice polichotilo, ale radost jsem z toho moc neměla) a musela jsem je tudíž vrátit odesílateli. Nicméně šaty se mi zalíbily opravdu hodně, a tak mě napadlo, že by mi je mohla podle fotek z internetu nějaká švadlena ušít přímo na míru. Říkala jsem si, že by si každá žena měla dopřát trochu toho rozmazlování a nechat si alespoň jednou za život ušít plesové šaty na míru bez stresu, jestli pro konfekční velikosti nebude moc tlustá nebo moc hubená, jestli nemá moc malá/velká prsa apod. Navíc mě navnadila i mamka vyprávěním o tom, jak jí zamlada šila jedna stará švadlena všechny plesové šaty jen tak podle návrhů, které si sama vymyslela, a protože jsem neměla nové šaty na maturák (v době, kdy u nás všichni sháněli poslední modely nebo měli šaty alespoň z půjčovny, já si vystačila s těmi, které jsem měla koupené do tanečních, a spíš jsem se nechala hezky učesat u kadeřnice – přece jen to byla doba, kdy jsem všechny peníze z brigád a kapesného strkala do lekcí jízdy na koni :o) – a maturák jsem si báječně užila i tak, protože jsem tam měla svoji moc dobrou kamarádku a sestřenku v jedné osobě a ostatní jsem moc neřešila), řekla jsem si, že bych si je mohla dopřát teď :o)
Koncem února jsem se proto došla domluvit za naší místní švadlenou u nás na sídlišti, ke které si běžně chodíme nechávat vyměnit zip na bundě nebo zkrátit kalhoty. Chtěla jsem vědět, jestli by si na takovéhle šaty vůbec troufla (přinesla jsem si s sebou i obrázky) – což mi řekla, že ano, že když zákaznice nechtějí korzet, který nerada dělá, tak plesové šaty šije běžně – a jestli by to teď uprostřed plesové sezóny ještě stihla, načež mě uklidnila, že do konce dubna je spousta času, a za práci si prý vezme nějakých osm set až tisícovku, s čímž jsem souhlasila, protože bych se tím pádem měla i s materiálem vejít do svého dvoutisícového limitu. Domluvily jsme se, že si mám koupit zhruba dva a půl metru látky, podšívkovinu že má. Pravda chvíli mi trvalo vymyslet a hlavně sehnat něco vhodného na krajkovou aplikaci do pasu – švadlena mi řekla, že něco takového by nezvládla, že o to se budu muset postarat sama, a tak jsem společně se saténem koupila i půl metru neskutečně drahé, ale překrásné stříbrnočerné krajky (asi za 800,- Kč) s tím, že si z ní udělám aplikaci do pasu a že mi ještě hafo zbyde na případné dozdobení nebo že ji pak třeba prodám.
Ve středu 25. února 2015 jsem švadleně odnesla nakoupený satén, domluvily jsme se na střihu (že chci vzadu na živůtku pružné "žabky", aby byly šaty hezky vypasované a zároveň měly rezervu pro případné váhové výkyvy v budoucnu; švadlena se mě jen ptala, jestli mi nebude vadit zip na straně místo na zádech, s čímž jsem neměla problém; domluvily jsme se, že chci pod sukni podšívku, že uděláme širší ramínka, abych mohla mít pod šaty podprsenku, a že nesmí chybět ani ona zavazovací mašle) a taky na termínu, do kdy bude potřeba přinést krajkovou aplikaci – jsem totiž v některých ohledech perfekcionista a hračička, takže mi samotná krajka připadala na aplikaci moc "obyčejná" a rozhodla jsem se ji dozdobit našitými korálky (koneckonců i na těch původních šatech byla aplikace pošitá korálky :o). Týden a kus jsem pilně našívala na krajku stovky drobných korálků, až jsem z toho měla prsty celé rozpíchané (schválně jsem pospíchala, abych tímhle výmyslem švadlenu nějak nezdržovala), jenže už zhruba v té době začínala výroba šatů váznout. Nejdřív se zkoušky šatů neustále rušily a posouvaly, a to většinou tak, že jsem dorazila ke švadleně ve smluveném termínu a ona mi řekla, ať se nezlobím, ale že to nestihla, že musela došít támhleto sako nebo že jí přijela dcera a že se na to vůbec nedostala, z čehož mi začínaly solidně téct nervy, protože jsem si mohla zařídit spoustu jiných věcí, místo abych věčně věků zbytečně chodila ke švadleně. Nicméně jsem se nakonec po několikerém bědování, kolik je s tím skládaným živůtkem práce a že to musí odměřovat, aby byly všechny sklady stejně široké (což mě teda přišlo logické), dočkala jakés takés předpřipravené verze s tím, že na mě švadlena začala zkoušet, že by ho udělala vzadu napevno, což jsem teda odmítla a ona s nějakým tím brbláním, že to teda bude muset nějak vymyslet, souhlasila.
Zhruba o dva dny později mi volala, že je potřeba dokoupit další jeden a půl metru látky, z čehož jsem nebyla nijak nadšená zaprvé proto, že to znamenalo další náklady navíc, a zadruhé proto, že jsem se bála, aby v době vrcholící plesové sezóny ještě vůbec v obchodě měli ten samý satén – naštěstí jsem se trefila a aniž bych měla k dispozici nějaký vzorek, jsem dokoupila tu správnou látku :o) Tím ale dobré zprávy víceméně skončily. Na další zkoušce, kdy teda nedošlo k žádnému pokroku na živůtku, mi madam švadlena alespoň vítězoslavně ukázala nastřiženou a sešitou sukni, jakože se teda neflákala (byly to dva áčkové po stranách sešité kusy látky – tak na půl hodiny práce), a mě začaly brát mrákoty, protože sukně byla až do pasu sešitá napevno, takže i kdyby nějaké žabičky na živůtku časem vytvořila, stejně mi budou platné jak mrtvému zimník :o( A další pecka bylo, když jsem trvala na tom, že chci mít pod sukní spodničku – přece jsme se na tom domlouvaly už od začátku s tím, že látku kupovat nemusím, protože ji švadlena má, a navíc ten satén docela dost elektrizoval a já nechtěla chodit s šatama přilepenýma k nohám – nejen, že mi tvrdila, že si myslela, že spodničku nechci, když jsem nepřinesla látku, ale navíc to uzavřela s tím, že nám stejně spousta saténu zbyde (!), takže udělá spodničku z něj :o(
Když jsem dorazila na další zkoušku, zrovna na živůtku došívala to, co už zatím udělala, a sice že tam na řasení našila kloboukovou šňůrku – to znamená takovou tu pevnou nepružicí zadrhávací nit – a myslela si, že to jako bude OK. Ano, sice to ten živůtek nařasilo stejně jako na obrázku, ale vůbec to nepružilo, navíc to nějak moc utáhla, takže jsem se do živůtku vůbec nedostala a ona pak byla naštvaná, že to musí celé párat a našít tam místo zadrhávacích šňůrek gumu :o( Jenže když byly žabky na živůtku konečně pružné tak, jak mají být (sice mi to nebylo nic platné, když měla sukně pevný pas, ale to madam švadlena nějak neřešila), ukázal se velký problém se sklady. Paní švadlena totiž při jejich náročném vyměřování jaksi nepočítala s tím, že nahoře přes prsa musí být živůtek širší a dole u pasu se zužuje, takže její výtvor se stejně širokými sklady po celé délce vytvořil neforemnou harmoniku, kterou jsem si na sobě rozhodně nechtěla nechat líbit. Vše vyvrcholilo jejími zoufalými výkřiky, že jako už vážně neví, jak to má udělat, čímž mě upřímně naštvala, takže jsem jí řekla, že já to nevím určitě a proto jsem si najala profesionální švadlenu (jakože jí). Doma jsem si pak říkala, že jí asi nezbyde nic jiného než to všechno vypárat a naměřit znovu tak, aby sklady nahoře byly širší než ty dole, ale upřímně řečeno na to už jsme neměly moc času. Každopádně na další zkoušce jsem zjistila, že se s tím moje "profesionální" švadlena poprala po svém a část skladů v dolní části zabrala, čímž ale nastal kuriózní problém, a sice že ten zip na straně se stočil do jakési spirály a vedl kolem dokola zhruba celé poloviny mého těla, takže měla zase co předělávat.
Asi nemusím říkat, že jsem z každé zkoušky chodila domů naštvaná, žasnoucí, jak je taky možné, aby někdo živící se jako švadlena pracoval (vůbec si nic dopředu nepromyslela, střih a tak), a nešťastná, protože jsem se začínala bát, jak to vlastně všechno dopadne, a zároveň jsem věděla, že už není cesty zpátky, protože látka je rozstříhaná a nikdo jiný už z ní nic lepšího neudělá :o( To už nám ale začal povážlivě docházet čas, a když jsem byla na zkoušce v pátek 24. dubna a živůtek pořád bůhvíproč na jedné straně ošklivě odstával a švadlena neměla ještě dodělanou onu látkovou mašli dozadu, začínala jsem se pomalu smiřovat s myšlenkou, že na Draculu v nových šatech nevyrazím a horečně jsem přemýšlela, co že si teda vezmu na sebe. Nicméně madam švadlena místopřísežně slibovala, že když budu tak hodná a přijdu výjimečně na zkoušku v neděli, že už bude mít šaty stoprocentně hotové (dala jsem jí termín na šaty do pondělka, protože jsem chtěla mít nějakou rezervu na to šaty ještě vyprat a vyžehlit – to se jí mimochodem taky nějak dotklo, že chci šaty prát před tím, než si je vezmu na sebe, že ona tam má přece čisto – mezi námi s tou čistotou je to na pováženou, protože její dílna je jedna velká nepřehledná kopice nejrůznějšího oblečení – a to mi přitom několik týdnů zpátky sama říkala, že aby ten satén tolik neelektrizoval, bylo by nejlepší ho před nošením vyprat s aviváží). Vyříkaly jsme si proto, co všechno se mi na šatech nelíbí, a je tudíž potřeba napravit, a co ještě chybí. Jenže v neděli odpoledne, asi půl hodiny před zkouškou mi přišla SMSka od jakési její známé s tím, že paní švadlenu odvezli do nemocnice, protože zkolabovala, ale kvůli mým šatům jim podepsala revers, a že když přijdu v pondělí odpoledne, budou na mě šaty čekat hotové. To víte, že mě napadlo ledacos, ale řekla jsem si, že jedna poslední zkouška už mě nezabije a že jestli to byl jen úhybný manévr, protože to zase nestihla došít v termínu, tak že jí to dám pěkně sežrat.
No, v pondělí 27. dubna jsem se ani nemusela moc přemáhat, abych vypadala drsně. Šaty na mě sice čekaly připravené, a jakože hotové na figuríně (chyběla jen krajková aplikace, kterou prý švadlena po odměření během půl hodinky připíchne), ale když jsem si je oblékla, nejen že mi byly nějak těsnější (nevím, co s nimi prováděla, při poslední zkoušce byly ještě v pohodě a teď mi byly přes prsa tak těsné, že jsem se v nich nemohla pořádně nadechnout – nicméně jsem byla už tak usoužená, že jsem si říkala, že to v nejhorším přežiju), ale co bylo nejhorší, živůtek pořád na té jedné straně škaredě odstával, vlastně vypadal, jako by s ním od minule vůbec nic neudělala, a to mě dožralo natolik, že jsem jí řekla, že v téhle podobě ty šaty nechci. Na to se mě švadlena zeptala, jestli je má teda ještě předělat, což mě dostalo, tak jsem jí řekla, že to je přece zbytečné, protože já ty šaty potřebuju teď a že na ně měla času dost, kdyby pořád neodkládala zkoušky. Pak se tedy madam švadlena začala obhajovat, že se ten ukázal jako nečekaně střih složitý, tak jsem jí opáčila, že mi teda neměla říkat, že mi šaty ušije, když si na to netroufala, že bych si našla jinou švadlenu a nic by se nestalo. A protože jsem byla za ty dlouhé dva měsíce už solidně frustrovaná, rozhodla jsem se být dostatečně asertivní a řekla jsem jí, že vzhledem k tomu, že jsou pro mě šaty v tuhle chvíli nepoužitelné a protože jsem si na ně kupovala látku, kterou ona tímhle způsobem zničila, chci od ní veškerý materiál zaplatit s tím, že si šaty může nechat a zkusit je prodat někomu jinému.
Asi jsem vypadala fakt naštvaně, protože proti tomu nijak zvlášť neprotestovala, jen mi řekla, ať jí teda přinesu účtenku. No, jestli si myslela, že už účtenku nemám a od všeho couvnu, tak se spletla (pocit naštvanosti ve mně bublá ještě teď). Hned další středu jsem za ní nakráčela s účtenkou s účtenkou v ruce a dožadovala se vyrovnání, načež mi řekla, že tolik peněz u sebe nemá (celkem jsem dala 550,- Kč za satén + těch 800,- Kč za krajku, která mi v tuhle chvíli byla taky úplně k ničemu, a to nepočítám korálky a hodiny práce s jejich našíváním)., takže jsme se domluvily, že mi to bude dávat navíckrát. Všehovšudy se mi z ní nakonec k mé plné spokojenosti podařilo vydolovat 1.000,- Kč a jako bonus mi zůstala veškerá krajka.
Jenže v pondělí 27. dubna 2015 odpoledne jsem byla de facto bez šatů (i bez peněz), a protože jsem byla neuvěřitelně marnivá a nechtělo se mi běhat po pražském metru v těch mých krajkových šatech s vlečkou (už jsem se viděla, jak se s nima zachytím někde na eskalátoru a do divadla Karlín přijedu polonahá :o), strávila jsem pondělní večer pátráním na internetu. Nakonec mě do slova a do písmene zachránil zoot, kde jsem objevila pár slušných kousků a zkusmo si je objednala na výdejnu, kterou máme jen pár metrů od práce. Ve středu dopoledne jsem tam tudíž zapadla a zkoušela a zkoušela. Nakonec ale pohádka dopadla dobře – sice to byly ty nejdražší šaty z celého nákupu (zn. Little Mistress za nějakých 2.450,- Kč), ale byly opravdu nádherné, mentolově modré s perličkami v průhledném výstřihu a seděly mi jako ulité hned, jak jsem si je oblékla :o) Navíc se dají nosit i bez podprsenky :o) Jen mi byly trochu delší (ostatně jako všechno :o) Na nějaké dlouhé přemítání nebyl čas, takže jsem si šaty a tryskem jsem je odnesla ke švadleně ve městě, aby mi je zkrátila (a modlila jsem se, aby byla schopnější než ta naše sídlištní a vážně to zvládla udělat v termínu). Ve čtvrtek 30. dubna 2015 dopoledne jsem ale měla šatky připravené přesně na čas, krásně obroubené, s šifónovou vrstvou o fous delší než satén pod ní, stejně jako před tím, no prostě nádhera (a ještě jsem dostala zbytek látky s sebou, kdyby se mi šaty někde roztrhly nebo tak). Byla jsem šťastná jako blecha (to, že to nakonec všechno takhle vyšlo, byl malý zázrak) a ve čtvrtek večer jsem se ve svých nových šatech cítila jako princezna :o) Mimochodem od té doby přibyly na zootu tyhle šaty ve spoustě dalších barev :o)
A závěrem si neodpustím ještě jednu perličku – představte si, že jsem si původně chtěla dát ušití šatů od profesionální švadleny jako jeden z bodů v rámci Projektu 101 cílů za 1001 dnů! Naštěstí než jsem vymyslela a sepsala kompletní seznam cílů, už byly šaty dávno v procesu výroby a tak mi nepřipadalo fér dávat je na seznam. Teď děkuju Všehomírovi, že to tak dopadlo, protože jinak bych měla další nesplněný cíl :o( Takže toliko k mé snaze nechat si ušít plesové šaty na míru :o)