Mistrovství světa ve snookeru 2015
12. 07 2015 | 17.57
Stejně jako každý rok, ani letos jsem si neodpustila sledování snookerového Mistrovství světa, a protože tenhle blog funguje částečně taky jako jakýsi můj deník, nevyhnete se mé každoroční "reportáži" z jeho sledování :o)
Tentokrát jsem stihla ještě osmifinále (tedy posledních 16 hráčů) a prvním zápasem, na který jsem koukala, byl živě vysílaný souboj Ronnieho O'Sullivana a Mathew Stevense v sobotu 25. dubna od osmi večer, a i když v každém z framů padl padesátkový náběh a Ronnie uhrál i jednu rovnou stovku (musel kvůli ní ale dohrát úplně celý stůl do poslední koule :o), byl to poměrně těžký boj, kdy to ani jednomu z hráčů bůhvíjak nešlo – Ronnie si u toho dokonce kromě svých obvyklých "obličejů" ještě i okusoval nehty a po jednom obzvláště nepovedeném strku v první půlce session dokonce třískl tágem o stůl, až se málem zlomilo, prostě nervy tekly hned od začátku a já si říkala, že jestli to takhle půjde dál, Ronnie zase vypadne ještě před finále :o(
Naštěstí v neděli 26. dubna běžel na Eurosportu (mimochodem jediném ze všech sportovních kanálů, které na naší kabelovce máme, kde snooker vysílají) před osmou večer ze záznamu a od osmi naživo zápas Judda Trumpa proti Marcovi Fu, na který byla opravdu radost se koukat. Trump byl letos opět tím skvělým a hlavně sebevědomým hráčem, jakého si pamatuju z dřívějška (vloni mu to moc nešlo) a kterého jsem si pro jeho odvahu oblíbila :o). Komentátoři Eurosportu to výstižně shrnuli větou, že to občas vypadá až jako nějaká exhibice a ne jako zápas na Mistrovství světa, kde jsou hráči obvykle víc pod tlakem a drží se zpátky. Trump se Marcem Fu ale moc necrcal a klidně byl schopen si z těžké modré ještě rozrážet balík červených, jako by se nechumelilo :o). V devátém framu s přehledem potopil červenou kouli z jistoty a následně "uklidil" celý stůl, aby nemohlo být pochyb (v předchozích framech mu totiž Fu nedal nic zadarmo a zkoušel hrát, i když už potřeboval snookery) a v desátém framu už to taky vypadalo na další stovkový náběh, ale po frameballu mu skončila bílá koule jinde, než chtěl, a tak zahrál jistotu, a to prosím tak precizní, že to Marco Fu raději vzdal, přestože Trump uhrál malinko přes 70 bodů a na stole zbývalo ještě nějakých 59 :o) Musím ale Fua pochválit, že se s Trumpem pral statečně – v šestém framu dokonce zahrál první stovku v zápase (celkem 120 bodový náběh) a v jedenáctém framu se mu podařila taky moc pěkná jistota, díky níž měl Trump tři fauly (poprvé potopil bílou kouli a pak dvakrát minul, takže Fu získal za jedinou jistotu 12 bodů :o). No, co vám budu povídat, byl to zkrátka úžasný snooker a v tu neděli večer jsem na něj koukala napnutá jak kšandy až někdy do jedenácti :o)
V pondělí odpoledne jsem dohlédla zápas Trumpa s Fuem (Trump vyhrál 13-8) a večer jsem pak koukala na závěrečné dva framy souboje Stevense s O'Sullivanem, který nakonec naštěstí našel svoji ztracenou formu a porazil Stevense 13-5. Chvíli jsem koukala i na hru Aliho Cartera s Neilem Robertsonem, který prý zahrál prozatím nejvyšší náběh turnaje 145 bodů (maximum, které lze ze snookerového stolu odehráním všech koulí získat, je 147 bodů) a celkově byl letos v dobré formě a byla radost se na něj koukat – v zápase s Carterem sázel jeden stovkový náběh za druhým (vloni jich prý za celou sezónu uhrál 102, letos byl v šestnáctém framu zápasu na čísle 79 :o).
V úterý 28. dubna mě pak od osmi večer čekala další úžasná podívaná, a sice čtvrtfinálové utkání Judda Trumpa s čínským hráčem Dingem Junhui, kterého mám taky celkem ráda, takže fandění bylo takové lehce rozpolcené a chvílemi jsem se neubránila a Dinga jsem trochu litovala, protože Trump hrál jako utržený ze řetězu, ale na koukání to byla pastva pro oči :o). Hned v úvodním devátém framu zápasu zahrál Trump stovkový náběh a komentátor z Eurosportu si neodpustil poznámku, že jestli to takhle půjde dál, nezbyde Dingovi nic jiného, než sedět a čekat, až ho to přejde :o). To se ale nestalo a Trump předváděl stejně troufalý styl hry, jako když se poprvé vyhoupl až do finále Mistrovství světa v roce 2011 (od té doby se prý nicméně znatelně zlepšil v jistotách, a je z něj tudíž mnohem všestrannější hráč, dokonce se mu prý letos v turnajích během roku podařilo na třetí pokus porazit Ronnieho O'Sullivana a jejich zápas byl v hlasování fanoušků zvolen zápasem roku – bylo mi hodně líto, že jsem ho neviděla, a proto jsem si dala za cíl koukat ze snookeru na víc než jen na Mistrovství světa :o). Hned na začátku jedenáctého framu mu první potopená červená nejdřív hezky nadskočila v kapse skoro jako při basketballu, s jakou razancí ji přes celý stůl poslal do kapsy (letos vůbec hodně potápěl koule přes celý stůl s neuvěřitelnou přesností), a komentátoři to samozřejmě nenechali bez povšimnutí a prohlásili, že Trumpova dnešní hra by mohla slabší povahy zastrašit, že je to jako by hrál někde v klubu mezi přáteli a ne na čtvrtfinále Mistrovství světa :o). Letos mi komentátoři Eurosportu Tomáš Kejla a Petr Vlášek vůbec přišli nadmíru vtipní, říkala jsem si, že bez jejich průpovídek a vysvětlivek k pravidlům nebo zvyklostem, by bylo sledování snookeru polovičním zážitkem. Až zas budu nějaký zápas sledovat, musím jim do studia v rámci svého předsevzetí víc chválit poslat děkovný mail :o) Jo a jen tak mimochodem, snookerový stůl je dlouhý nějakého tři a půl metru na metr a půl, přičemž je potřeba potopit koule o průměru necelých pět centimetrů do kapsy s průměrem asi osm centimetrů. Jinak v zápase byly i humorné momenty, například když se černá koule zastavila těsně před rohovou kapsou a zablokovala ji tak pro další hru, usmívali se tomu s Trumpem oba (tomu se ji nakonec asi třetím pokusem podařilo potopit :o).
Od středy 29. dubna se to ale začalo kazit a nejdřív prohrál Ronnie O'Sullivan se Stuartem Binghamem 13-9 (myslela jsem si, že budou večer dohrávat a místo toho jsem zjistila, že Ronnie už odpoledne vypadl, takže jsem aspoň chvíli koukala na zápas Neila Robertsona s Barry Hawkinsem, ale nevydržela jsem to nijak dlouho, jak jsem byla z té Ronnieho prohry rozhozená, a zabalila jsem to po Robertsonově excelentním 142 bodovém náběhu), a potom v semifinále v sobotu 2. května i Judd Trump (taky se Stuartem Binghamem 17-16).
V neděli a v pondělí 4. května už jsem koukala na snooker více méně ze setrvačnosti (a dost často jsem u něj usínala, dokonce i odpoledne – to se asi ještě projevovala únava z návštěvy Prahy a muzikálu Dracula :o). Každopádně ve finálových zápasech jsem spíš fandila Shaunu Murphymu než Stuartu Binghamovi (tomu jsem pořád nemohla odpustit, že porazil oba moje favority :o), nicméně byl to nakonec právě Stuart Bingham, kdo se stal úřadujícím mistrem světa. Původně jsem se chtěla v pondělí večer vydržet koukat až do konce – předtím odpoledne předvedli docela hezkou hru, ale s postupem času a hlavně večer v závěrečné session jim začínaly téct nervy a kazili i úplně jednoduché strky, takže každý potopil maximálně jednu červenou kouli a šel zas od stolu nebo si pořád jen pinkali samé jistoty, že už to na mě bylo nakonec moc a někdy ve třičtvrtě na jedenáct jsem vypnula televizi a šla jsem spát (nejhorší bylo, že i když byl stav 15-15, pořád ještě hráli první frame po midsession, v pořadí jednatřicátý z celkem 35 možných a já si říkala, že jestli budou takhle vypadat všechny framy, neskončí dřív než v jednu v noci, a na to jsem vážně neměla chuť ani sílu).
Jinak letošní Mistrovství světa mělo i jednu grafickou novinku – tzv. framemeter, který vypadal trochu jako teploměr a ukazoval počet bodů, které už hráč uhrál a jak daleko je od frameballu (vč. celkového počtu bodů zbývajících na stole). Kromě toho samozřejmě tenhle údaj ukazovali jako vždycky občas i nad tabulkou se skóre (jakože jen číselně, o kolik bodů hráč vede a kolik na stole ještě zbývá – xx ahead, remain xx), ale tohle bylo takové hezčí a názornější :o). No a to už by bylo k letošnímu snookerovému šampionátu všechno, ale nesmutněte, možná se záhy dočkáte dalšího "sportovního" zpravodajství, když se mám teď snažit koukat na snooker častěji :o)