Robert Fulghum: Drž mě pevně, miluj mě zlehka
5. 08 2015 | 21.00
Roberta Fulhguma jsem měla jako malá holka celkem ráda, přivedla mě na něj tehdy naše češtinářka a mně se jeho knihy zalíbily natolik, že jsem přečetla všechno, co v té době u nás od něj vyšlo. Byly to samé povídkové knížky s krátkými příběhy, postřehy a zamyšleními z každodenního života, u kterých se mi líbila hlavně ta jejich sympaticky lidská moudrost. Pak ale nějak ten jeho boom opadl a já na něj skoro zapomněla. Když jsem ale zjistila, že v elektronické databázi naší knihovny je možné dělat si seznamy "svých" knih, přidala jsem si na něj i nějaké ty novější knihy od Roberta Fulghuma. No, a když jsem se nedávno rozhodovala, co si ze svého knihovnického seznamu přečtu jako další, padla mi do oka tahle kniha, která byla zrovna volná k vypůjčení.
"Tančírna Century je dnes něčím víc než jen tanečním podnikem – není to místo, kde by jen pracovalo či vystupovalo.
Dalo by se říct, že návštěvníci Century jsou vlastně poutníci směřující k místu, které je zasvěceno potřebě lásky, dotyku a objetí; pohání je hluboce lidská potřeba pohybovat se společně do rytmu hudby – obyčejná touha tancovat.
Odehrávají se zde příběhy – krátké i dlouhé – a některé končí velmi náhle.
A jiné zase pokračují daleko za rámec tohoto vyprávění.
Nezáleží na tom, kdo ty příběhy žije nebo je vypráví...
Všechno jsou to příběhy tančírny Century.
Mnohem prozaičtěji poslání tančírny Century vystihuje dobře čitelné graffiti.
Nápisy na zdech se v Century netolerují – vůbec nikde.
Jakmile se někde něco takového objeví, hned to zamalují nebo odstraní.
Tento jediný nápis je výjimkou.
Na dámském WC, hned u hlavního tanečního sálu, někdo první týden po otevření Century napsal na zeď vedle umyvadla pár řádků. V posledních deseti letech sice malovali už dvakrát, ale ten nápis tam pořád zůstává. Dokonce kolem těch slov pověsili rám.
Nechali ho tam schválně.
Je to postesknutí vyvedené nenápadným psacím písmem:
Chci tancovat, ale neumím to. Nejsem žádná tanečnice!
A pod to jistější ruka připsala:
Má drahá, tím jsme si prošli všichni.
Takže hejbni kostrou a ať už jsi na parketu!
Když si toho nápisu všimla Hello Silvermanová, majitelka tančírny Century, pronesla: "Nechte to tam. Vyjadřuje to ducha naší tančírny." (str. 10-11)
Kupodivu se Robert Fulghum v tomhle případě odklonil od svých obvyklých povídek a jim podobných krátkých slohových útvarů a pustil se jakože do románu, nicméně z mého úhlu pohledu to rozhodně nebyl román v tradičním slova smyslu. Bylo to takové hodně útržkovité, psané téměř jako reportáž, ale zároveň pořád tím květnatým, mudrlantským jazykem, a hlavně ze začátku to spíš budilo pocit, že čtete nějaký reklamní text na tančírnu Century, kde se má děj "románu" odehrávat. Hodně dlouho mi trvalo, než jsem se do knihy začetla, resp. se mi to podařilo jen na pár prchavých okamžiků až ke konci románu, kdy se ze všech těch střípků vyklube nějaký příběh a kniha tak začne aspoň trochu gradovat, jakože se konečně začne něco dít. Jinak to bylo jen samé našlapování kolem a zmatené opisování všeho možného, co spolu vlastně vzájemně vůbec nesouvisí :o(. Takže za mě výsledný dojem nic moc, nevím, jestli jsem se tolik změnila já, že už se mi jeho knihy nelíbí, nebo jestli změnil svůj styl on, každopádně si pro příště dvakrát rozmyslím, než se zase pustím do nějaké další knihy Roberta Fulghuma a rozhodně od ní nebudu mít žádná velká očekávání...
"Crrr-crrr-crrr...
"Kdo je tam?"
Hlas v domovním telefonu.
Kdo je tady? přemítal Aristo. Kdo jsem... teď...?
Zase ten hlas v telefonu:
"Jestli jsi to ty, Aristo, a právě medituješ o té mé otázce, tak jako bych nic neřekla, ty blázne.
Je otevřeno.
Pojď nahoru."
Snad aspoň ona ví, kdo tu je, řekl si.
Kurážně otevřel dveře a vešel.
Zase jedny otevřené dveře, řekl si.
Mám rande s Marisol.
Muž žádá ženu o schůzku – nebo to snad bylo tentokrát naopak?
Udělal to úplně poprvé, ale vůbec se nepamatuje kdy.
Večeře a pak tancování – na to je třeba si vzít odpovídající oblečení.
Do tančírny Century.
Výtahové dveře se otevřely a on na konci chodby spatřil Marisol – stála ve dveřích svého bytu.
Mávla na něj, aby šel.
Dveře jsou pořád ještě otevřené, řekl si.
Nehýbal se z místa a vychutnával si ten okamžik.
Pořád ještě zamyšleně stál, když se před ním automatické dveře výtahu zavřely jako divadelní opona na konci prvního dějství.
Marisol ještě zahlédla jeho vyděšený výraz a pak jí zmizel z očí, když se vrhl na ovládací panel.
Pozdě.
Zaslechla už jen tlumené "krucinál" a výtah odjel do jiného patra.
Jel o patro výš, kde nastoupil donašeč pizzy; pak se výtah vrátil do přízemí, ještě než nad ním i nad sebou Aristo stačil zase získat kontrolu.
Další pokus.
Když se dveře opět otevřely, Marisol tam pořád ještě byla... a smála se.
"Nevzdávej to," vykřikla. "Já si tě odchytím."
Setkali se uprostřed chodby a ona ho oběma rukama chytila za paži.
"Přinesl jsem ti kytku," hlesl Aristo.
"A kde ji máš?" zeptala se.
"No to snad ne! Nechal jsem ji v tom výtahu."
Aristo se otočil a pádil zpátky k výtahu, který už mezitím zase odjel.
Dveře na schodiště byly hned vedle výtahu.
Aristo jimi bleskově proběhl; schody, podesta, schody a už byl v přízemní hale.
Jsem prostě idiot!
Stiskl tlačítko Nahoru – celkem pětkrát.
Čekal. Výtah nikde.
Třeba jel zpátky do patra, kde bydlí Marisol.
Schodiště, řekl si.
Crrr, crrr, crrr – zase už domovní telefon.
"Ano, Aristo, kde jsi?"
"To není Aristo, slečno Machado.
Tady vrátný Fred.
Mám tu pána, který tvrdí, že je váš známý.
Bezpečnostní kamery ho zachytily, jak tu pobíhá po schodech.
Prý se vám jen snaží doručit květiny.
Znáte ho?"
Ze sluchátka se ozval smích.
"Tohle vůbec není legrace, slečno Machado."
"No, kdybyste věděl... To je v pořádku, Frede.
Pan Joyce je někdy trochu nervózní a chvílema nad sebou ztrácí kontrolu.
Má hrůzu ze dveří.
Buďte, prosím, kvůli nám všem tak hodný a dovezte ho výtahem až sem ke mně do patra."
"Velmi rád."
"Jo, Frede... a má teda tu kytku?"
"Nemá. Ale nějakou kytku tady mám já – dal mi ji poslíček s pizzou, když odcházel. Našel ji prý ve výtahu."
"Tak ta bude určitě pro mě. Zeptejte se pana Joyce.
Ale určitě kytku nedávejte z ruky, dokud ji i s panem Joycem bezpečně nedoručíte až sem ke mně."
"Asi byste rád věděl, co se to tu děje. Úplná prkotina," řekl Aristo Fredovi. "Ona to ovšem považuje za velkou legraci."
"Já vždycky říkám: ,Jen ať se smějou‘," poznamenal Fred.
"Ženské se prostě smějou rády. Chcete si tu kytku vzít?"
"Já? Po tomhle šaškovském vystoupení, které jsem právě předvedl?
Ani náhodou. Ta kytka na místo nikdy nedorazí – pokud ji tam nedonesete sám."
Fred se zasmál.
"Tak jo – doručím vás oba." (str. 233-236)
