Když se léto vydaří jako letos
18. 09 2015 | 15.49
Zhruba před dvěma týdny, v den, kdy nám léto naposledy ukázalo svou plnou sílu s třicítkama a pálícím sluncem, a pak zamávalo a zmizelo nenávratně pryč, jsem při návratu z výletu zaslechla v MHD upřímně zděšený dívčí hlas, jak se ptá své parťačky: "Dovedeš si představit, že by takhle bylo celej rok?!" a já si jen povzdechla a v duchu si říkala, že já bych si to tedy představit dovedla a ještě bych si u toho slastně vrněla. Hned se mi totiž před očima promítlo celé letošní léto, jak bylo báječné a pohodové a kolik jsme zvládli výletů a dokonce i koupání, kolik jsme ochutnali ovoce, zmrzliny a jiných letních pochutin, kolik jsme si užili legrace a odpočinku od všedních starostí a jak už samotná přítomnost sluníčka a tepla dokáže člověku jako já zlepšit náladu :o). Nejméně od loňska se totiž pořád nějak nemůžu nabažit (a už mi to asi zůstane) horkých letních dnů, takže bez ohledu na to, jak štědré na ně letošní léto bylo, nechala bych si jich klidně líbit ještě víc :o). O to hůř se mi ale letos vyrovnává s podzimem (který jen tak mimochodem přišel na můj vkus až moc náhle), což je krajně nemilé, protože na další léto si ještě setsakra dlouho počkám :o(
Nicméně letošní léto jsem si užila jak se sluší a patří a možná ještě o fous víc :o). Do horkých letních dnů jsem dokonce poprvé od doby, kdy jsem si je koupila (a to už bude rok či dva :o), vytáhla ze skříně své kraťounké džínové kraťasy a bez ohledu na veškeré mindráky jsem vystavovala nohy světu na odiv (nejdřív v silonkách a později i bez nich :o). Nutno ale dodat, že jsem se letos navzdory všem svým fototypovým předpokladům i celkem opálila (jen na nártech mi zůstaly bílé pásky od žabek :o), včetně toho, že se vytratily i moje proslulé bílé krátké "rukávy" z předchozích let :o). Byla pak radost (a samozřejmě i nutnost, protože to nejtěžší opálení z italského slunce se ze mě do dvou týdnů ukvapeně loupalo) dodržovat stojedničkový cíl a dennodenně se natírat tělovým krémem (zvlášť když jsem objevila úžasný kávový krém z lázeňské řady od Avonu :o)
Taky jsem zbožňovala fakt, že můžu už i brzy ráno vyrazit do práce jen v žabkách a tílku, aniž by mi bylo chladno (případně jsem se dovybavila jedním širším bavlněným šálem s ažurovým vzorem přehozeným přes ramena). A přišla řada i na jeden můj bezpodprsenkový topík :o). No prostě lahoda. Během nejrůznějších kulturních akcí jako byl Kinematograf bratří Čadíků nebo festival Múzy na vodě jsme si pak užili i spoustu nádherně teplých a provoněných letních nocí.
Když už jsme u těch nocí – v srpnu se mi naskytla jedinečná příležitost na pozorování meteorického roje Perseid. Shodou okolností jsem se zrovna v době, kdy jich padalo nejvíc (konkrétně v noci z 12. na 13. srpna), vyskytovala na venkově (taková kratší dovolená za účelem výletů, samozřejmě :o) a využila tak minima světelného smogu z veřejného osvětlení k číhání na padající hvězdy. Po zkouknutí několika dílů Teorie velkého třesku, zhruba mezi půl desátou a desátou večer stačilo vyběhnout na zahradu a trpělivě zírat vzhůru (chtělo to jen vybrat dobré stanoviště, dál od domnělého sršního hnízda, kde i za tmy neustále něco bzučelo :o). Je neuvěřitelné, o kolik víc hvězd je takhle mimo město k vidění, jako by noční obloha najednou dostala hloubku nebo jak bych to popsala, každopádně je to nádhera, kterou bych se vydržela kochat dlouhé hodiny :o). Než se mi poštěstilo s Perseidami, stihla jsem zahlédnout prolétat asi družici (pohybovala se celkem pomalu a neblikala jako letadlo, takže pokud to nebyli ufoni, musela to být družice :o) a ze souhvězdí "Jižního kříže" (alespoň předpokládám, že to byl on – zkrátka souhvězdí ve tvaru kříže kousek na západ od Orionu) na mě šibalsky mrkala jedna z hvězd – v jakémsi časovém intervalu se vždycky víc rozsvítila a pak zas jako by malinko pohasla (doufám teda, že jsem nebyla svědkem zániku hvězdy, ale vzhledem k tomu, že takhle "blikala" pravidelně, tak snad ne :o). Musím se přiznat, že jsem se celkem bála, jestli vůbec ty Perseidy uvidím, ve smyslu: jestli si jich vůbec všimnu, nejsem totiž bůhvíjak bystrozraká, víme :o). Čím déle jsem zírala na tu hvězdnou nádheru, tím víc se mi zdálo, že támhle by mohla být jakási světloulininká čárka a že to by asi mohla být ona padající hvězda (zkrátka přání otcem myšlenky :o), ale když jsem pak viděla pravou Perseidu, už bych si ji nespletla. Není to něco, co by byť i člověk s mizerným zrakem jako já, mohl přehlédnout :o). Bylo to, jako kdyby se opravdu na obloze rozsvítila nová hvězda, taková žlutější než ostatní a hodně rychle po obloze proletěla, skoro jako když létají jiskry od ohně :o). No a za tou první se hned vzápětí, než jsem stihla začít náležitě nadšeně šílet, objevily kolem téhož místa ještě dvě další :o). Co vám budu vyprávět, byla jsem šťastná jako blecha a s úsměvem od ucha k uchu jsem pak mohla jít spokojeně spinkat :o)
A těch výletům, co jsme zvládli za léto napáchat! Kromě přeúžasné zahraniční dovolené na italském pobřeží (která byla mimochodem stejně tropicky prosluněná jako valná většina celého léta :o) jsme projezdili i značnou část Čech a Moravy (o všem se doufám brzy rozepíšu v samostatných článcích se spoustou fotek :o). A jako takový bonus jsem se letos dokonce několikrát vykoupala (včetně nefalšovaného plavání :o) i v domovském prostředí – jednou v řece (v řece!) a jednou v soukromém zahradním bazénu nejmenovaného dobrodince :o)
Během léta ale samozřejmě nestrádaly ani naše chuťové buňky. Když už pominu kilogramy spořádaného ovoce (melounů, ananasů, ale třeba i malin nebo borůvek – ty jsem mimochodem jednou dostala i v kanadské obří a sladké variantě v roztomilém košíčku), dařilo se mi letos připravovat i nejrůznější "grilovací" obžerství (a to prosím bez vlastnictví jakékoliv formy grilu :o). Kromě obligátního masa a osmahnutých cuket, které jsou už u nás klasika, jsem vyzkoušela i pár nových receptů, např. na výborný hermelín s česnekem (nejvíc mi chutná s osmahnutým česnekem místo syrového, je to takové voňavější a lahodnější) nebo na zapečené žampiony s nivou ve slaninovém župánku :o). Hitem letošní sezóny se taky staly brambory pečené na sádle a francouzský dresink (na tom se obávám, že jsem se stala závislá :o). A výborná byla i rajčátka zapečená ve šlehané vaječné omeletce s lučinou a plněná šunkou. Jinak jsme samozřejmě nezanedbávali ani dezerty a na stole se nám pravidelně objevoval některý z cheesecaků neboli "tvaroháčů", o kterých jsem psala minule :o). No a pak samo sebou nemůžu zapomenout ani na zmrzliny (v Budapešti a Itálii každodenně) či nanuky, které jsme si během výletů kupovali téměř na každém rohu (a občas i pro zpestření všedního pracovního dne :o), nebo na výbornou americkou limonádu, kterou jsme se chladili při našich večerních kulturních posezeních :o)
A teď mi řekněte, proč bych se sakra měla radovat, že už to všechno skončilo? Jako nic proti podzimu a ostatním ročním obdobím, taky mají svoje kouzlo, ale kdyby mohlo být celý rok léto, bez mrknutí oka bych je zrušila, a když by se mi náhodou na Vánoce zastesklo po takové té pohádkové zimě se sněhem a tak, dojela bych si na týden někam na hory :o)
Takže toliko k mému letnímu stýskání, omlouvám se, ale nešlo to jinak – letošní léto bylo opravdu nadmíru vydařené, a tak si chci na něj uchovat co nejvíc milých a hřejivě prosluněných vzpomínek :o)