Rozcestí
20. 10 2015 | 19.44
Další podzim, další krizové období. Nevím, co se to poslední roky děje, ale už vloni touhle dobou nebo možná malinko dřív jsem řešila pracovní krizi a letos ji řeším zas. Zase jsem na pomyslné pracovní křižovatce a lámu si hlavu nad tím, co počít dál. Abych vás uvedla do obrazu – mám smlouvu na dobu určitou do listopadu letošního roku. Vedení nám už od léta slibuje, že navážeme s dalšími projekty plynule dál, ale ostatní signály tomu zatím moc nenasvědčují. A i kdyby šéf nakrásně chtěl, nejsem si jistá, jestli mu to byrokratická mašinerie dovolí. Jenže problém je, že my vlastně nic nevíme. Poradu jsme neměli ani nepamatuju, a tak se všechny informace šíří jen jako jakési kuloární drby, případně jako příhody o tom, co komu šéf k tomu či onomu řekl, což je taky jeden z řady problémů, který mě v mém současném zaměstnání vytáčí – že nikdo z vedení nemá kuráž postavit se k nám čelem a říct nám třeba i špatné zprávy pěkně tváří v tvář. Pořád je totiž podle mě lepší, když člověk ví, s tím může počítat, než když neví vůbec nic :o(. Navíc jakožto zkušený projektový harcovník, vyléčený z dřívějších naivních iluzí začínám mít poměrně nepříjemný pocit, že to informační embargo a všechno okolo je úmyslná strategie, jak nás udržet ve falešné vidině optimistické varianty s pokračujícím pracovním poměrem, abychom si náhodu nedejbože nezačali hledat práci jinde (protože pak by museli zaučovat nové lidi a kdo by jim je asi tak zaučil, když já – vrchní školitel jim vezmu do zaječích?), no a když by se pak ukázalo, že se nebohé vedení ve svých předpokladech spletlo a my tudíž musíme na pár měsíců zakotvit v evidenci úřadu práce (za moji "kariéru" by to zdaleka nebylo poprvé, co by se něco takového stalo, a jestli tentokrát klapne všechno podle původního plánu, tak se budu divit i ušima), ještě jim pak s vděčností olízneme ruku za to, že nás milostivě přijmou zpátky.
Krom téhle pracovní nejistoty se u nás, jak už jsem tu někde psala, ještě hroutí i mezilidské vztahy – nedávné stěhování do nových prostor totiž přimělo dosud doutnající nedostatky vykrystalizovat pěkně na povrch, takže to, co tam už dlouho zahnívalo (není nad to, když lidé provozují milostné pletky na pracovišti a zatahují do nich všechny okolo a své rádoby osobní křivdy řeší buzerací na pracovišti), se teď ukázalo v celé své kráse a vzhledem k tomu, že to podle mě všechno pochází od příliš benevolentního šéfa, který prostě není schopen zjednat si v našem neustále se rozrůstajícím kolektivu pořádek a nechá všechny samozvané vedoucí dělat, co se jim zachce, nevidím nikde ani cestu k nápravě. Sice se mě zatím vlastně nic z toho netýká, ale mrzí mě ta nespravedlnost, omezenost, zabedněnost, hnidopišství a hysterie, které jsou vlastně úplně zbytečné a de facto se jednoho krásného dne můžou týkat i mě osobně (momentálně mám spíš jakýsi pocit zodpovědnosti za služebně mladší kolegy, kterým se tohle všechno děje, a já s tím nemůžu nic dělat :o(. I když bych vlastně lhala – týká se mě celkově tvrdší režim, který byl v nových prostorách nastolen a který se týká i naprostých kravin, takže se ve výsledku bojím už i nalepit si na kuchyňskou linku háček na utěrku, abych náhodou nedostala od šéfa za uši :o(
No, a aby toho nebylo málo, schytala jsem částečně i díky svému pracovnímu vytížení (ne nadarmo se říká, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí) úplně příšernou kancelář, která vlastně původně ani kanceláří být neměla, ale jen malou zasedačkou s kuchyňským koutem. Takže nejen, že si ke mně chodí lidi ohřívat svačinky a obědy a někdy i večeře, že si tam chodí dávat nákupy do lednice a vařit čaj, ale ještě je to kancl průchozí ze tří stran, takže si tam připadám jako na nádraží, a přesto že jsem se vážně snažila si na nové prostředí zvyknout, po dvou měsících zkušebního provozu jsem si jistá, že na něco takového si prostě nezvyknu. Ruší mě, když mi kolem pracovního stolu v jednom kuse někdo courá (nehledě na to, že většinou se necourají tiše, ale snaží se "ze slušnosti" zapříst hovor), ruší mě telefonní hovory a běžná komunikace z okolních kanceláří (bůhvíproč považují moji kolegové zavřené dveře v kanceláři za něco nepřístojného), mám pocit, že každé mé slovo a každý můj krok někdo sleduje (neřku-li mi přímo stojí za zády), a neustále mi táhne na nohy :o(. Jo a z všudypřítomného centrálního vysílání mě nutí poslouchat Frekvenci 1, díky čemuž si připadám, jako by mi bylo sto let, protože zlatými hřeby vysílání jsou Ruda z Ostravy, stupidně imitovaný prezident Zeman či odpolední rozhovory celebrit(!) s Těžkým pokondrem a za novinku považují tři roky starou písničku Karla Gotta!!! Uááá, jestli někdy někdo vymyslel sofistikovanější formu nelidského mučení, tak už fakt nevím :o(
Hodně dlouho jsem z toho byla vážně nešťastná, protože jsem prostě neviděla cestu ven a neměla jsem tušení, co dělat, až mi nakonec došlo, že jediným řešením je odejít, jinak se z toho zblázním nebo zhroutím nebo obojí. Posledních několik týdnů proto velice intenzivně rozesílám životopisy a motivační dopisy (naštěstí teď bylo takové celkem plodné období a vyběhlo docela dost nabídek na místa, kde si myslím, že bych se mohla uplatnit) a nemám tudíž moc čas a vlastně ani myšlenky sepisovat něco na blog nebo dělat něco podobně "nesmyslného" :o). Každopádně jsem chtěla napsat pozitivní článek, takže k věci :o)
Včera večer po dalším ze skvělých koncertů naší Jihočeské filharmonie jsem v autobuse cestou domů nejdřív měla svůj klasický splín – po každém hezkém koncertě nebo podobném intenzivním zážitku se mě totiž zmocní jakási lítost, že něco tak krásného už skončilo a že to nemůže pokračovat pořád dál a dál a jsem vždycky celá naměkko, ale včera se u mě tahle fáze najednou přelila v jakési osvícené poznání, že jediné, co mi brání žít život, jaký bych skutečně chtěla (nebo alespoň něco, co se mé vysněné verzi nejvíc podobá), je moje rigorózní, sucharské já, které mi všechno zdánlivě nerozumné a citové zakazuje, že vlastně neexistuje jediný objektivní důvod, proč bych si neměla zasloužit cokoliv, co si umanu, a že všechny ty bariéry a zdi jsou jen a jen v mojí pomatené hlavince, že je ve skutečnosti naprostá blbost, že bych pro něco nebyla dost dobrá, dost štíhlá, dost talentovaná, dost chytrá... de facto je úplně jedno, jak moc jsem nebo nejsem na to či ono nadaná, protože to prostě není důvod danou věc nedělat, když mě baví. Pak jsem se oklikou propracovala k myšlence, že život je vlastně hrozně krátký (k tomu došlo, když jsem si uvědomila, kolik mi je let, a že se bohužel od dob například mých školních studií mnoho nezměnilo a že vlastně v jednom kuse jenom na něco čekám) a že by tudíž člověk neměl žít neustále jen budoucností, protože pak by mohl dopadnout jako ten pověstný oslík, který se pořád a pořád žene za tou větvičkou před svým nosem. Prostě si musím užívat to, co je, a netrápit se tím, co bude, a taky si věčně věků neslibovat, že zítra/příští týden/měsíc udělám to a to, ale prostě to udělat už dneska. No, co vám budu povídat, bylo to neskutečně přínosných dvacet minut v MHD, které pokračovaly ještě dnes ráno a vůbec přes celý den, ale mám z toho neuvěřitelně dobrý pocit. Po dlouhé době se zase usmívám a neřeším všechny ty bomby vybuchující jedna za druhou v práci a občas i doma a vůbec, prostě jsem teď a tady šťastná, protože jsem včera byla na skvělém koncertě a zítra svého inspirativního virtuóze pana Talicha uvidím zas :o). Ani neumím popsat, jak příjemné je po těch dlouhých týdnech konečně na všechno kašlat (a to jako opravdu, s čistým srdcem a lehkou hlavou :o) a nic neřešit. Žít jen teď a tady a tady a teď. Je to podobně povznášející pocit, jako by mě někdo vyhodil do vzduchu a já se nacházela v té sice pomíjivé, ale krásné fázi beztíže (než teda zase tvrdě dopadnu na zem :o).
A taky poprvé po hrozně dlouhé době nebo možná vůbec poprvé ve svém životě mám pocit, že mám všechno, co chci a co potřebuju. Zimní kabát, který jsem dlouho marně sháněla, jsem podědila, nějaké zimní boty jsem si dokoupila v Deichmannovi a jsem vybavená na dalšího půl roku :o). Je to neskutečně osvobozující :o). Stejně tak si poslední dobou dost často uvědomuju, že de facto žiju v luxusu, protože nejen že mám kde bydlet, kde spát, že mám co na sebe a mám co jíst, ale taky mám kupu nádherných knížek, které si můžu číst, což není všude na světě úplně běžné, můžu si ve volném čase vyšívat, když mám chuť, a vlastně MÁM nějaký volný čas, což je super :o). K tomu si sem tam dopřeju něco opravdu dobrého, jako třeba hrušku a k ní výborný trvanlivý salám nebo zralé kiwi (ano, zjistila jsem, že to poslední dobou s konzumací čerstvého ovoce a zeleniny flákám a rozhodla jsem se na tom zapracovat), a přestože tuším, že se to podle Murphyho, Mečouna i mých vlastních zkušeností zákonitě zase brzy po**re, snažím se si to co nejvíc užít, abych měla nějaké ty pozitivní vzpomínky na horší dny :o)
