Tanja Kinkelová: Stíny nad Alhambrou
9. 12 2015 | 21.47
Dlouho jsem žila v přesvědčení, že "recenzi" na tuhle knihu jsem tu už psala, ale pak jsem zjistila, že to bylo ještě na starém blogu, a proto když jsem si ji letos po letech zase znovu přečetla, řekla jsem si, že sepíšu něco nového a jako už tradičně přidám i nějaký ten citát :o)
Ústřední postavou celé knihy je Lajla, jedno z dvojčat druhé manželky granadského knížete, jejímž prostřednictvím nahlédnete nejprve do intrik v knížecím paláci Alhambře mezi její křesťanskou matkou a první manželkou knížete Granady, kdy spolu obě ženy vedou na první pohled diplomatickou válku o to, čí syn se stane dědicem knížectví, a do jejího relativně idylického dětství po boku bratra Tárika. Jak se však nenávist mezi oběma knížecími manželkami pomalu stupňuje a vyhrocují se politické vztahy mezi křesťany a muslimy na Pyrenejském poloostrově, změní se jejich zdánlivě neškodné slovní potyčky ve skutečný boj na život a na smrt, při kterém je Lajlin bratr Tárik ve svých osmi letech zavražděn a Lajla i její matka jsou nuceny z Granady uprchnout.
"Na to, že je vězeň, ho zase jednou ubytovali velmi pohodlně, pomyslela si Lajla, když vešla.
Právě hrál na kytaru a hrál dobře. Zastavila se, dokud nedokončil melodii a nezvedl hlavu. Poznal ji okamžitě, což nečekala, avšak nevylekal se.
"Zdá se, že stojí psáno, abychom se viděli vždycky za nepříznivých okolností," pozdravil ji tiše. "Vítej, sestro."
Lajla se ani nepohnula. Nepříznivé okolnosti? To je všechno? Nepohodlné, skládané rukávy šatů měly jednu výhodu. Dámy je většinou používaly, aby v nich skryly vějíře. Lajla na kůži cítila uklidňující chlad ocelové dýky. Děs, který se jí zmocnil po smrti Alího al-Atara, odezněl. Jednou už jsem zabila, pomyslela si, mohla bych to udělat podruhé. Možná pro něj ztráta Granady není dost zlý trest. Nepříznivé okolnosti!"Proč jsi přišla?" zeptal se náhle Muhammad změněným tónem. "Aby ses popásla na mém pokoření? No ano, jsem tady. Smaže to snad čin Alího al-Atara?"
"Ani za tisíc let," zvolala Lajla vášnivě a byla ráda, že zaznělo otevřené vyhlášení války, "bys nemohl odčinit to, cos udělal ty. Ne Alí al-Atar. Ty jsi stál u toho a přihlížel. Ty jsi neudělal nic, abys tomu zabránil, nic, abys viníky potrestal."
"Alí al-Atar byl můj tchán," začal, "jednal na rozkaz mé matky..."
"Já jsem svou matku zradila," přerušila ho, "abych ti zachránila život."
To ho umlčelo. Měl alespoň tolik slušnosti, že sklopil hlavu. Lajla se k němu pomalu blížila. Když byla asi na tři kroky, opět vzhlédl. Všimla si, že za poslední měsíce zestárl. Něco z lesku pohádkového hrdiny, jenž kdysi okouzlil lid v Granadě – včetně jí – pozbyl, nikoli však všechno.
"Proč jsi přišla?" opakoval, tentokrát však ne vyzývavě, nýbrž unaveně." (str. 112-113)
Jejich jediným útočištěm se stává Lajlin dědeček don Sancho Chimenez de Solis, který však svoji unesenou a pohany zneuctěnou dceru a vnučku s napůl arabskou krví nevítá zrovna s otevřenou náručí. Z Lajlina úhlu pohledu však máte jako čtenář možnost nahlédnout pro změnu do opačného tábora a být svědky fungování křesťanské společnosti. Lajla je navíc později poslána do Cordóby coby královnina dvorní dáma, aby si zde podle přání svého děda našla vhodného manžela. Je tím pádem neustále ve středu dění a udržuje si "přehled" o dalším vývoji politické situace v Granadě až do úplného konce.
"Mocenská změna v Granadě, i když nebyla nečekaná, vyvolala mezi křesťany velké vzrušení. Nikdo nevěřil, že by Abú Hasan Alí odstoupil dobrovolně. Když Lajla procházela velkou galerií paláce v Salamance, zaslechla, jak o tom mluví několik dvořanů.
"To může být pro naši svatou věc jen dobře," prohlašoval jeden posměšně. "Tři pohanská knížata místo jednoho. Proboha, to je rodina! Něco takového se vidí jen u nevěrců, barbarské rvačky ve vlastním příbuzenstvu."
Lajla se na místě zastavila. "Neodvážil byste se něco takového tvrdit o své královně," oslovila ho ostře, "i když zcela veřejně prohlásila, že bratr není schopen zplodit dítě a její neteř je bastard, když se postarala, aby byla tato neteř na celý život zavřená v klášteře."
I kdyby se mezi nimi objevil sám az-Zádžil, nezírali by dvořané užasleji, a Lajla na okamžik pocítila hluboké uspokojení, dokud si neuvědomila, co všechno právě vypustila z úst. V Kastilii se něco takového označovalo za velezradu. Ale co, pomyslela si a ani se nehnula z místa. Nemá co ztratit. Podobné poznámky, jako slyšela prve, pro ni nebyly ničím novým, ale pouze jednou, jedenkrát nebudou hombres ricos, jak se nazývali příslušníci staré kastilské šlechty, jen tak snadno pomlouvat své nepřátele.
Mladý muž, který prve mluvil, se vzpamatoval jako první. Podle bohatě vyšívaného kabátce bylo možno soudit, že pochází z rodiny, jež se může pyšnit nejen starým rodokmenem, ale i značným jměním, a to nebývalo tak často pohromadě. Teprve nedávno Isabela donutila své grandy, aby jí poskytli půjčky na válku proti Granadě. Moderní palné zbraně byly drahé.
"Překvapuje mě, že se jako křesťanka zastáváte nepřátel Boha a urážíte vládce, které vyvolil," ohradil se rozčíleně. "Kdybyste byla muž, žádal bych satisfakci."
"Kdybych byla muž," odpověděla Lajla sladce jako med, "tak bych tak hloupé řeči, jako vedete, nemusela dobrovolně poslouchat." (str. 151-152)
I když postava Lajly není historicky podložená, osudy ostatních hlavních hrdinů zůstávají věrné skutečným událostem. Na druhou stranu právě díky Lajle získává kniha mnoho na čtivosti, protože vám umožňuje vidět svět muslimů i křesťanů s určitým nadhledem (tím, že de facto tak úplně nepatří do žádného z nich), včetně jejich chyb a slabin. Dává čtenáři možnost cítit spolu s ní nenávist, zmatek, zklamání i smutek, a postupně sledovat nenápadný, ale nezadržitelný pád jejího skutečného domova – Granady. Zajímavé je i odrážení jejího přerodu osobnosti z arabské na křesťanskou a naopak prostřednictvím "pouhé" změny jména. Kniha také ukazuje nenasytnost španělské královny Isabely, která při bojích o trůn utratila značné finanční prostředky a ty se potom všemožně snažila získat zpět, přičemž se neštítila ani inkvizičních procesů s Židy, kteří byli i s rodinami upalováni a jejich majetek tak mohl propadnout koruně.
"Dcero moje," pouze on jako její zpovědník měl právo ji tak oslovit, "nemohl jsem se vyhnout tomu, abych nezpozoroval, že fray Tomas de Torquemada byl prve u vás. Od chvíle, kdy přijel, přemítám, jaké úkoly může mít Velký inkvizitor u tak svatého vojska, jako je naše."
Královna na něj upírala pevný pohled. "Především chce převzít váš úkol. Domnívá se, že pro mě nejste ten správný zpovědník."
"To je politováníhodné," odpověděl s klidem Talavera. "Svědčí to o vážném nedostatku pokory. Pomodlím se za fray Tomase."
"Proto si vás tolik vážím, pátere," zasmála se Isabela. "Odvaha a láska k bližnímu. Vy máte dvě vzácné a cenné vlastnosti." Rázem zvážněla. "Fray Tomas tady byl samozřejmě i z jiného důvodu. Počet odpadlých conversos, které nachází, je už velmi zneklidňující. Zastává názor, že bychom je neměli déle uvádět v pokušení tím, že jsou jejich bývalí souvěrci nablízku, a měli bychom vydat edikt k vyhnání Židů z našich královských říší, což měl v úmyslu už můj dědeček."
Talavera se ovládl, aby se mu nezrychlil dech, tušil, že to přijde. Teprve včera došel na toto téma dopis od Abraháma Seneora. Vážně pohlédl na Isabelu.
"Dlouhá doba války vás uvrhla do velkých finančních potíží, že?"
Celá ztuhla. "Co tím chcete naznačit, pátere?"
"Dcero moje," pokračoval Talavera stále ještě bez výčitky v hlase, "tehdy, když šlo o to dát do zástavy církevní poklady, jsem vás podporoval. Kladu si však otázku, zda bylo správné vaše rozhodnutí podřídit inkvizici vám osobně. Svatá inkvizice je velký mocenský prostředek, a co horšího, velké pokušení."
"Co tím myslíte?" zeptala se ostře královna. I poslední stín pokory zmizel. Ale hubený, nenápadný muž, jehož si zvolila za zpovědníka, se nenechal zastrašit. I jeho hlas teď zněl tvrdě.
"Myslím majetky těch conversos a Židů, Vaše Veličenstvo."
Isabela se chystala vstát. "Jak se můžete opovážit tvrdit," začala vztekle, "že bych měla na mysli něco jiného než pouze spásu duše těch, jichž se to týká? Zacházíte příliš daleko, fray Hernando!"
"Zase si klekněte," přikázal nezlomným hlasem Talavera. "Už jsem vám jednou řekl, že tady jste před soudem božím a nejste nic jiného než jedno z jeho hřešících dětí. Jestli se vám to nelíbí, vyberte si jiného zpovědníka! Do té doby ale budete poslouchat, co vám chci povědět já. Přezkoumejte svoje srdce a přezkoumejte je přesně. Povolala jste sem inkvizici z úcty k Bohu, nebo ze světské touhy po moci?"
Nikdo, ani její manžel, tak s Isabelou Kastilskou nemluvil. Už jako dítě naplňovala svoje okolí úctou ke své osobě, někdy dokonce i svého staršího bratra, krále. Na okamžik se Talavera obával, že přestřelil. Isabela se na něj dívala asi stejně vlídně jako vlk na někoho, kdo mu bere kořist. Ale on se ani nepohnul a královna pomalu opět poklekla.
"Někdy jste nesnesitelný, pátere," zašeptala. "Pochopte přece, že jediné, co chci, je sjednotit tuto nádhernou zem a podřídit ji Bohu a jeho církvi." (str. 242-243)
Stíny nad Alhambrou jsou jednou z mých hodně oblíbených knih a nezklamaly mě ani při opakovaném čtení. Jen mi snad teď připadaly malinko smutnější, než když jsem je četla poprvé, a taky jsem tentokrát víc odsuzovala Lajlina nevlastního staršího bratra Muhammada, který se stal posledním arabským knížetem Granady. Při prvním čtení jsem měla pocit, že za pád Granady vlastně nikdo nemohl, že to byla jen souhra nešťastných událostí, která by byla tak jako tak nevyhnutelná. Tentokrát jsem ale víc sdílela Lajliny pocity, že na tom měl svůj díl viny i Muhammad, který nebyl schopen se v potřebnou chvíli nikdy správně rozhodnout a spíš jen vyčkával, až už bylo na jeho odhodlání příliš pozdě. Stejně tak jsem napodruhé vnímala jinak onu lehce fantastickou dějovou linii spojenou s kletbou, která byla uvalena na rod posledních vládnoucích knížat Granady (minule mi Lajlina setkání s Júsufem přišla mnohem romantičtější :o)
"V uplynulých týdnech se v Lajle zvolna utvářela jedna myšlenka. Nejprve jen nejasně, potom stále zřetelněji, byla jenom stéblem, a navíc úplně šílená. Lajla však byla natolik zoufalá, že prostě něco musela udělat, i kdyby to bylo úplné bláznovství.
Zaklapla za sebou těžké dveře a otočila klíčem v zámku. Pocítila záchvěv vděčnosti za četné dveře v křesťanských hradech, které člověku zaručí samotu. Ten pocit však okamžitě vyprchal a plně se soustředila na uskutečňování svého plánu.
Opatrně položila na zem svůj prstýnek, jedinou věc, kterou ještě z Alhambry měla, a kolem kroužku načrtla pentagram, jako to v legendě učinil Šalamoun, jehož Alláh povýšil na pána džinů. Potom si nožem, který u sebe nosila od příchodu do hradu, odřízla pramínek vlasů a udělala na něm uzel.
Zlo temnoty... ženy, jež prskají do uzlů...
Pořád ještě věříš na pohádky? zaslechla šeptat posměšný vnitřní hlas. Věříš tomu?
Potlačila ten hlas. Zarytě se pokoušela vzpomenout na znění zaříkávadla z té pověsti. Když je odříkávala, jen stěží se ovládala, aby nekřičela. Ve jménu Alláha, jenž stvořil všechny duchy, ve jménu Šalamouna, jenž je ovládá – přijďte a pomozte mi!
Začala foukat.
Měla pocit, že něco z ní dech vysává, silněji a stále silněji, něco jí vhánělo prach do očí, něco jí otřásalo, padla na podlahu a v uších jí znělo šumění příboje.
"Dobře," ozval se hlas trochu posměšný, avšak vlídný. "Ještě pár měsíců a byla bys na to stará, Lajlo."
Hlas jí připadal známý. Namáhavě pozvedla hlavu. Před ní stál vysoký tmavovlasý muž v arabském oděvu, neměl však ani turban, ani vous, i když ho k nošení obojího jeho věk, asi kolem třiceti let, zavazoval. Pobaveně ji pozoroval.
Lajla se posunula ke stěně a zvolna vstávala. "Ve jménu Šalamouna...," začala znovu rozechvělým hlasem. Rozesmál se.
"Ctím Šalamounovo jméno, ale nejsem žádný džin, Lajlo. Ty jsi nevolala džina. Myslím, že víš, kdo jsem."
Smích jí byl povědomý. Slyšela ho v jednom snu, v Síni vyslanců a kdesi v zahradě, před tak dávnou dobou, jako by to bylo v jiném životě. Sevřela ruce v pěst, aby potlačila chvění, a opět se ovládla. Podařilo se jí to. Skutečně se to podařilo. Některé pověsti jsou tedy přece pravdivé. Tak proč mít nesmyslný strach? Koneckonců ona už se nebojí ničeho.
"Júsuf ben Ismáil," zašeptala konečně.
"Josef ha-Levi," doplnil ji. "Používal jsem obě jména. Jako tvoje matka a ty. Proto jsem k tobě mohl přijít... Lucio."
To jméno pro ni vybrali na křest.
"Já se tak nejmenuju," vypravila ze sebe. Nedbal na to. Pozvedl paže a s úžasem se zadíval na své ruce. Pak zaklonil hlavu a opět se rozesmál.
"Tělo," zvolal a potřásl hlavou s vlasy delšími, než se na Araba patřilo. "Po čtyřech stech letech opět tělo!"
"Čtyřech stech letech?" opakovala Lajla.
"Je tomu čtyři sta dvacet osm let a sedm měsíců, co jsem byl člověk."
Přiblížil se k ní a ona se přinutila neustoupit. Krok před ní se zastavil. Musela by cítit jeho dech, avšak nedýchal. Teprve teď pochopila, že je to opravdu on, a nikoli nějaký voják nebo sluha, který ji uslyšel a dovolil si takový žert.
"A zpátky mě přivedla taková malá míšenka," dodal obveseleně.
Shovívavý způsob, jakým s ní mluvil, začal Lajle připomínat starého muže, jenž teď pravděpodobně u nějakého začouzeného krbu popíjí víno. Ať je tohle duch nebo ne, zjevení či co, ona není ochotna si takový tón nechat líbit.
"Júsufe ben Ismáíle," oslovila ho a záměrně použila arabské jméno, "mně je lhostejné, jestli máš tělo. Můžeš mi s mojí pomstou pomoci, nebo to přesahuje tvé síly?"
Na okamžik vypadal zaraženě. Zadíval se na ni, jako by se ona právě proměnila v džina. Teď si všimla, že má neuvěřitelně světlešedé oči. Bylo jí zima a vlasy jí vstávaly, opětovala však jeho pohled, aniž sklopila oči. "Obchod," promluvil konečně. "Navrhnu ti jeden obchod, holčičko." (str. 86-88)
Každopádně Stíny nad Alhambrou můžu jen a jen doporučit (kdysi, když jsem je četla poprvé, byly dokonce důvodem, proč jsem chtěla na vlastní oči vidět Alhambru a všechno, co zbylo z granadského knížectví :o). A i když jsem je teď četla minimálně podruhé, stejně jsem děj hltala jedním dechem a s Lajlou jsem všechno znovu prožívala, neochotná odlepit se od stránek dřív, než se dozvím, jak to všechno dopadne :o)
"Fra Antonio rozpřáhl paže. "Done Rodrigo, to je nedorozumění. Jak už jsem se zmínil, jako převor františkánského řádu v Jeruzalémě jsem odkázán na sultánovu blahovůli. Doslechl se o mé cestě do Říma. Přál si, abych odevzdal jedno jeho poselství Svatému otci a jedno králům Kastilie a Aragonu. To je všechno."
"Ale musíte uznat, že obsah toho poselství byl velmi urážlivý," podotkl už mírněji markýz.
Pobouřilo ho, že fra Antonio pouze pozvedl obočí. "Urážlivý? Jeho Výsost sultán se jenom ptal, jakým právem vedou křesťanští králové už sedm let válku proti muslimům z Granady a s většinou svých nových muslimských poddaných jednají jako s otroky, když na druhé straně on ponechává křesťanům žijícím v jeho mocenské oblasti svobodu, majetek i víru. A proto se nelze divit, že se na něj zdejší souvěrci obrátili s prosbou o pomoc."
Don Rodrigo už dávno choval podezření, že Italové nejsou věrní a pevní ve víře, nyní mu jeho názor potvrdilo tohle paktování s nevěrci. Nebyl však mužem, jehož by to hluboce rozčílilo. Chtěl jen trochu otřást sebejistotou františkánů.
"Jakým právem? Předpokládám, že vám není známo, že toliko dobýváme zpátky území, která nám nevěrci násilím vzali."
"Koho myslíte tím nám?" zeptal se se zájmem fra Antonio.
"Nám Španělům. Nám křesťanům."
"Sicuro." Mnich pokorně sklopil oči. "Jak jsem mohl... jenom jsem myslel, že tehdy tady vládli Gótové, stoupenci ariánského kacířství."
"Takže to území před sedmi sty lety vzali... vám, že?" zeptal se nevinně druhý františkán.
Markýz se nenechal vyvést z míry ani vyprovokovat. "Před sedmi sty lety, máte pravdu," potvrdil nezlomně. "Kromě toho začali tuto zvláštní válku pohani z Granady, a ne my. Vsadím se, že vím, kdo vašeho sultána..."
"Sajjid není náš sultán."
"...kdo sultána přiměl, aby napsal takové nesmysly Svatému otci – muž, jenž je do velké míry za tu válku zodpovědný. Ten pohanský pes az-Zádžil."
Čekal na potvrzení či námitku, avšak fra Antonio sepjal ruce a s úsměvem opáčil: "Jak už jsem naznačil, done Rodrigo, vy nám špatně rozumíte. Měli jsme pouze za úkol předat poselství. Navíc nás Svatý otec požádal, abychom se na místě přesvědčili, jak se věci mají, a podali mu zprávu."
"Tak se přesvědčujte," odsekl drsně markýz. "Pro mě a za mě jděte třeba do města, nebo si zajděte do Guadixu za az-Zádžilem. Maurové vám nenechají ani tolik času, abyste jim vysvětlili, že jste přišli jako dvojití vyslanci, jednak sultánovi a jednak papežovi. Jestli se dostanete k jedinému z nich, který vám hned nepodřízne krk, jsem ochoten vykonat pouť do Santiaga. Tak totiž vypadá naše skutečnost – buď zabijeme my je, nebo oni nás."
Františkáni se opět po sobě podívali. "Dovolte mi ještě otázku, done Rodrigo," ozval se nakonec fra Antonio měkkým, zcela nešpanělsky znějícím hlasem. "Kdyby se sultán rozhodl, že se pomstí za Granadu, a vyhnal křesťany z Jeruzaléma nebo na ně uvalil obrovské daně, část by prodal do otroctví a část přinutil změnit víru – jak byste to pojmenoval?"
"To by bylo zatracené svinstvo nevěrce," odpověděl chladně markýz, jenž dobře pochopil, kam svými slovy mnich míří. "A ani v nejmenším by se to nedalo srovnávat s prostředky tohoto svatého křížového tažení."
"To jsem chtěl vědět," přikývl fra Antonio." (str. 234-236)