Steven Pressfield: Ohnivá brána

15. 12 2015 | 23.02
Ohnivá brána Stevena Pressfielda je další z mých hodně oblíbených knih (jednu dobu jsem ji vyloženě žrala :o), a protože u nás vyšla zatím jen v jednom jediném vydání, byla docela fuška sehnat si vlastní exemplář. Letos jsem ji četla po několika letech znovu během naší dovolené v Itálii a musím říct, že jsem ji opět vnímala trošičku jinak než kdysi. Tehdy mi přišla jako chlapácký hrdinský epos, ale teď mi připadala spíš jen hodně depresivní. Ono se ale vlastně není moc čemu divit, když de facto popisuje bitvu u Thermopyl, kde všichni Sparťané padli, že?
Hlavní postavou a vypravěčem celého příběhu je Xeon, muž, který jako jediný u Thermopyl přežil, protože ho na rozkaz perského krále Xerxa zachránili královští lékaři, aby mohl jejich panovníkovi vyprávět, kde se ve Sparťanech bralo všechno to odhodlání odolávat tolik dní nepochybné přesile a ještě způsobit nepříteli znatelné ztráty. Xeon tak perskému králi vypráví svůj vlastní životní osud a spolu s ním i osudy některých svých spartských spolubojovníků. Xeon sám o sobě ale není právoplatným občanem Sparty, je pouhým heilótem, otrokem, sluhou a pomocníkem svého pána, spartského paira Dieneka, přesto však neváhal bojovat po boku se svými přáteli a položit život za Spartu. On i celkově Xeonův vztah k Dienekovi nejde popsat jako vztah pána a otroka, alespoň podle Pressfielda ne (a já mu to docela věřím, protože v extrémních podmínkách a v neustálém ohrožení holého života se snadno zrodí přátelství nebo přinejmenším alespoň jakýsi pocit sounáležitosti), Xeon a Dienekes jsou spíš přátelé nebo možná ještě lépe – učitel a žák.
V Pressfieldově knize si díky vyprávění hlavního hrdiny uděláte obrázek, jak vlastně ve Spartě probíhal výcvik chlapců a mužů, jaké tam vládly poměry a vztahy (stejně jako všude jinde se i tady najdou lidé s dobrým srdcem i tak trochu sviňáci) i jaké zvláštní (na starověké poměry určitě) postavení měly spartské ženy. Líbilo se mi, že díky Dienekově výuce můžete jako čtenář nahlédnout do spartské filozofie – fascinovalo mě, že se sparťanští válečníci učili nejen nemilosrdně zabíjet, ale i přemýšlet o životě, že de facto brali válku jako práci, taky znali celkem dost o lékařství (co si budeme povídat, umění vyléčit si válečná zranění bylo také klíčovou dovedností pro přežití) a vůbec se poměrně hodně drželi takové té antické rovnováhy těla a duše.

 

"Leonidas nyní uchopil svůj vlastní náramek a spojil jeho dvě půlky dohromady. "Bratři a spojenci, přátelé, poslyšte, co k vám hovoří mé srdce."
Na chvíli se klidně a vážně odmlčel.
Potom, když se všichni utišili, promluvil:
"Když si člověk zakryje tvář bronzem své helmice a vydá se na pochod, rozdělí se na dvě části, tak jako rozdvojí svou jízdenku. Jednu část nechává za sebou. Tu, v níž se raduje ze svých dětí, v níž pozvedá svůj hlas v chóru, v níž objímá svou ženu v sladkém přítmí jejich lože.
Tuto část, tu lepší, muž odsouvá a nechává za sebou. Vykáže ze svého srdce všechnu něhu a slitování, všechen soucit a laskavost, veškeré pomyšlení a představy o tom, že Ohnivá bránaby nepřítel byl člověk, lidská bytost jako on sám. Jde do bitvy jen s tou druhou polovinou sebe sama, s tou níže stojící, s polovinou, která zná zabíjení a krveprolévání a nechce vědět, co je to milost. Kdyby si tak nepočínal, nemohl by vůbec bojovat."
Muži poslouchali ve vážném tichu. Leonidovi bylo tehdy pětapadesát. Bojoval od svých dvaceti let ve více než dvou tuctech bitev; na jeho ramenou a stehnech, na šíji a v ocelově šedém porostu brady vyvstávaly sinalé jizvy ran, starých i třicet let.
"Pak se ten muž vrací živ z toho vraždění. Slyší, že volají jeho jméno, a jde si vyzvednout svou jízdenku. Hlásí se k té části své bytosti, kterou předtím odložil.
To je chvíle posvátná. Chvíle, v níž člověk cítí na své tváři dech bohů.
Jaká neznámá milost nás dnes ušetřila? Jaké božské slitování odvrátilo nepřátelský oštěp na píď od našeho hrdla a místo toho mu dalo osudný směr do prsou milovaného přítele po našem boku? Proč my jsme ještě pořád na povrchu země, my, kteří nejsme o nic lepší, o nic statečnější, o nic víc nevzýváme nebesa než ti naši bratři, které bohové seslali do podsvětí?
Když člověk spojí obě části své jízdenky a vidí, že jsou zase jedno, pocítí, že ho znovu zaplavuje ta část jeho bytosti, která zná lásku a milosrdenství a soucit. Ta právě působí, že mu podklesávají kolena.
Co jiného může člověk vnímat v takový okamžik než nejhlubší vděčnost bohům, kteří z neznámých důvodů dnes ušetřili jeho život? Zítra se jejich rozmar může změnit. Příští týden, příští rok. Ale dnes pro něj stále svítí slunce, cítí jeho teplo na ramenou, vidí kolem sebe tváře druhů, které miluje, těší se z toho, že se zachránili oni i on sám."
Leonidas se teď uprostřed místa, které mu bojovníci uvolnili, odmlčel.
"Nařídil jsem, aby ustalo pronásledování nepřítele. Přikázal jsem, aby skončilo vraždění těch, které dnes nazýváme našimi nepřáteli. Ať se vrátí do svých domovů. Ať obejmou své ženy a děti. Ať jako my prolévají slzy nad svou spásou a zapálí děkovné oběti bohům.
Nikdo z nás nesmí zapomenout nebo si špatně vykládat, proč jsme tu dnes bojovali proti jiným Řekům. Ne proto, abychom si je podmanili nebo je zotročili, nýbrž abychom v nich získali spojence proti většímu nepříteli. Doufali jsme v přesvědčování. Muselo to být donucení. Ale ať je to jak chce, nyní jsou našimi spojenci a my s nimi od této chvíle budeme jako s takovými jednat.
Peršan!"
Znenadání Leonidův hlas přímo vybuchl takovým citem, že posluchači nejblíže k němu ustrnuli nad tou náhlou energií. "Peršan je ten, kvůli němuž jsme tady dnes bojovali. To on číhal nad bojištěm, třebaže jsme ho neviděli. On je příčinou toho, že tyhle jízdenky leží nevyzvednuty v koši. Příčinou toho, že osmadvacet nejšlechetnějších mužů města se už nikdy nebude kochat krásou jeho vršků ani tančit podle naší sladké hudby. Já vím, že leckdo z vás si myslí, že jsem poloviční blázen, já a Kleomentes, který kraloval přede mnou." Muži se rozesmáli. "Ozývá se šepot, a kolikrát to ani zrovna šepot není." Smích sílí. "Leonidas slyší hlasy, které my ostatní neslyšíme. Riskuje svůj život, jak se to ani na krále nehodí, připravuje se na válku proti nepříteli, kterého v životě neviděl a jenž možná nikdy nepřijde, jak to říkají mnozí. Samá pravda, to se ví..."
Muži se znova zasmáli.
"Ale poslyšte, co vám říkám, a nikdy na to nezapomeňte. Peršan přijde. Přijde s vojskem tak velikým, že bude k smíchu to, které poslal před čtyřmi lety, kdy je Athéňané a Platajci slavně porazili na marathonské pláni. Přijde desetkrát, stokrát silnější. A přijde brzo."
Leonidas se znovu odmlčel a žárem v jeho hrudi mu zbrunátněla tvář, oči horečně plály přesvědčením.
"Poslyšte, bratři, Peršan není král, jakým nám byl Kleomentes nebo jakým jsem já vám. Nejde se štítem a oštěpem do vražedného boje, nýbrž přihlíží v bezpečné vzdálenosti na kopci, kde má svůj zlatý trůn." Při těchto Leonidových slovech se ozvaly tlumené posměšky. "Jeho přáteli nejsou pairové a lidé rovnoprávní, kteří mohou před ním bez bázně říct svůj názor; jsou to jen otroci, jeho vlastnictví. Žádný muž, ani ten nevznešenější, není pokládán za rovného před bohem, ale za králův majetek, stejně jako koza nebo prase, a do bitvy ho nepohání láska k vlasti nebo ke svobodě, ale rány bičem jiných otroků.
Ten král zakusil porážku z rukou Helénů a to se trpce dotklo jeho ješitnosti. Přijde teď, aby se pomstil, ale nepřijde jako muž hodný úcty, nýbrž jako rozmazlené, nedůtklivé děcko, kterému jiné dítě vzalo hračku." (str. 117-120)

 

Hrdiny Pressfieldova vyprávění si dříve či později zkrátka musíte zamilovat, protože přes všechno to syrové řezničení na bitevních polích a hektolitry krve a usekané paže a vyhřezlá střeva, jsou spartští bojovníci taky muži z masa a kostí, s city a rodinami a jakousi neopakovatelnou životní moudrostí. Ohnivá brána mi pak přišla depresivní hlavně proto, že všichni tihle skvělí muži na jejím konci zemřou. Ale zemřou hrdinsky, tak, že jim i jako čtenář rádi vzdáte hold :o)

 

"Pojď, trochu se projdeme."
Paní šla bosa svahem vzhůru k zastíněnému místu pod duby. V které jiné zemi než v Lakedaimonu by měla urozená žena kůži na nohou tak tvrdou, aby jí nevadilo šlapat po pichlavém listí dubu?
"Ty víš, Xeo, že jsem byla provdána za bratra svého manžela, než jsem si vzala jeho."
Věděl jsem to, jak už jsem se zmínil, od Dieneka osobně.
"Jmenoval se Iatrokles a také jsi už o něm slyšel, já vím. Padl u Pellinaia, jako hrdina, bylo mu jedenatřicet. Byl ze své generace nejlepší, rytíř a olympijský vítěz, od bohů měl schopnosti a krásu, asi jako Polynikes v generaci naší. Ucházel se o mne vášnivě, tak bouřlivě, že mne odvedl z otcova domu ještě jako dívenku. To vědí všichni Sparťané. Ale tobě povím něco, co neví nikdo, kromě mého muže."
Paní došla k nízko sehnutému kmeni dubu, který tvořil přirozené sedátko. Posadila se a ukázala mi, abych si sedl vedle ní.
"Tam dole," naznačila mi prostranství mezi dvěma přístavky a cestičku vedoucí k mlatu. "Právě tam, kde ta pěšinka zahýbá, jsem viděla Dieneka poprvé. Byl venkovský den, zrovna jako dneska. Bylo to poprvé, co Iatrokles táhl do boje. Bylo mu dvacet. Můj otec přivedl mne a bratra se sestrami z našeho vlastního kleru; přinesli jsme jako dárky ovoce a roční kozičku. Právě tam na tom místě si kluci hráli, když jsem přišla, s tatínkem za ruku, přes tenhle pahorek, kde teď spolu sedíme."
Paní se otočila ke mně, chvíli se na mne dívala, jako by se ujišťovala, že ji poslouchám pozorně a s porozuměním: "Nejdřív jsem Dieneka viděla jen zezadu. Holá ramena a týl. A v tu chvíli jsem věděla, že budu milovat jeho a jen jeho celý svůj život."
Její výraz vystřízlivěl před tou záhadou, kterou naditkoval Eros a nevysvětlitelná hnutí srdce.
"Pamatuju se, že jsem se nemohla dočkat, až se otočí, abych ho viděla, jeho tvář. Bylo to tak zvláštní. Něco jako domluvené setkání, před kterým ti buší srdce, když víš, že se před tebou objeví obličej, který chceš a musíš mít ráda.
Konečně se obrátil. Zrovna se kočkoval s nějakým jiným klukem. Víš, Xeo, on Dienekes byl i tenkrát nehezký. Sotva člověk věřil, že je bratr svého bratra. Ale v mých očích vypadal jako eueidestatos, duše krásy. Bohové nemohli stvořit tvář, která by k mému srdci mluvila a dotýkala se ho víc. Bylo mu tehdy třináct. Mně devět."
Paní na chvíli zmlkla a vážně hleděla dolů na místo, o němž mluvila. Po celý její dívčí věk, pokračovala potom, se nenaskytla příležitost, aby mohla promluvit s Dienekem o samotě. Často se na něj dívala na závodišti a při cvičeních s jeho oddílem v agoge. Ale nikdy nebyli spolu třeba jen na chvilku. Neměla ani tušení, jestli o ní vůbec ví.
Naproti tomu jí bylo známo, že jeho bratr si ji vybral za ženu a mluvil už o ní s její rodinou.
"Plakala jsem, když mi otec řekl, že mě dali Iatroklovi. Sama jsem se proklínala, že jsem tak nehorázně nevděčná. Co víc by děvče mohlo chtít než muže tak ušlechtilého a úctyhodného? Ale srdci jsem proučit nedovedla. Milovala jsem bratra toho muže, toho krásného, statečného muže, kterého jsem si měla vzít.
Když Iatrokla zabili, tesknila jsem bezútěšně. Ale příčina mého smutku byla jiná, než si lidé mysleli. Bála jsem se, že bohové jeho smrtí vyhověli sobecké modlitbě mého srdce. Čekala jsem, že Dienekes pro mne vybere nového manžela, jak byl podle zákona povinen, a když to neudělal, šla jsem beze studu za ním a v prachu palaistry jsem ho donutila, aby si mě vzal on.
Můj muž byl šťastný, že ho miluju, a oplácel mi stejně; tak jsme se chovali, sotva jeho bratr vychladl. Potěšení, které jsme měli jeden ze druhého, tajená rozkoš našeho manželského lože byly tak velké, že ta láska se nám stala kletbou. Já jsem svou vinu dovedla čas od času zaplašit, pro ženu je to snadné, když cítí, jak v ní klíčí nový život, který jí daroval její choť.
Ale pokaždé, když se dítě narodilo, a pokaždé to byla dcera, měla jsem pocit, a můj muž také, že se nám bohové mstí za naši vášeň."
Paní se mlčky znovu zadívala ze svahu dolů. Kloučci, mezi nimi můj syn a malý Idotychides, vyběhli ze dvora a teď bezstarostně dováděli přímo pod místem, kde jsme seděli.
"Potom přišlo povolávání do Tří set k Thermopylám. Konečně jsem si myslela, že chápu zvrácený plán bohů. Když nemá syna, nemůže být můj manžel povolán. Přijde tak o nejvyšší možnou poctu. Ale mně to bylo v hloubi duše jedno. Důležité bylo jen to, že bude žít. Snad jen týden nebo měsíc, do příští bitvy. Ale zatím bude žít. Pořád ho budu mít. Pořád bude můj."
Teď se na plácku dole objevil Dienekes, když skončil se záležitostmi na statku. Vesele se zapojil do potyček mezi hošíky, kterým už instinkt v krvi velel zápasit a válčit.
"Bohové způsobí, že milujeme někoho, koho milovat nechceme, a zavrhujeme jiného, koho bychom milovat chtěli. Usmrcují ty, kteří by měli žít, a ušetří jiné, kteří si zaslouží zemřít. Jednou rukou dávají a druhou berou, odpovědni jsou jenom svým vlastním zákonům, které nepoznáme."
Dienekes si teď všiml, že ho shora pozoruje Arété. Zvedl malého Idotychida a jeho ručičkou zamával vzhůru. Arété se přiměla zamávat mu také.
"Já jsem poslechla slepý impuls," svěřila se, "zachránila jsem život tomu chlapci, synkovi bastarda mého bratra, a sama jsem přitom přišla o muže."
Pronesla ta slova tak měkce a s takovou bolestí, že jsem cítil, jak se mi stahuje hrdlo a začínají mě pálit oči.
"Ženy jiných měst se obdivují ženám lakedaimonským," řekla paní. "Ptají se, jak mohou spartské ženy stát zpříma a bez mrknutí, když jim přinášejí domů bezduchá těla jejich mužů k pohřbení, nebo když jsou dokonce pochováni v cizí zemi a ženským srdcím nezbývá nic než studená vzpomínka? Ty ženy si myslí, že jsme z jiného těsta. Ale my nejsme, Xeo. To ti říkám já.
Myslí si snad, že my z Lakedaimonu milujeme své muže míň než ony? Copak máme srdce z kamene? Představují si, že naše hoře je menší, protože je v sobě potlačíme?" (str. 202-204)