Výstava Daleké blízké: Ilja Repin a ruské umění
21. 12 2015 | 21.29
Na výstavě v Alšově jihočeské galerii jsem nebyla už pěkně dlouho, a tak když kamarádka přišla s tím, že by se chtěla jít podívat na Ilju Repina, ani mě nemusela nijak složitě přemlouvat (podle billboardu mě sice výstava nijak neoslovila, ale jak se říká, jsem pro každou špatnost :o). Na Hlubokou jsme vyrazily nakonec ve třech, v úterý 15. září po práci, a protože nám přálo počasí, udělaly jsme si z toho opravdový výlet, trochu si prošly park a na závěr zašly na kafíčko do zámeckého hotelu Štekl.
Ke vstupence na výstavu za 120,- Kč jsme dostaly pohlednici a plakát s ústředním obrazem Kozáků píšících dopis tureckému sultánovi a ještě publikaci k další probíhající výstavě "Krajina, sídlo, obraz – romantický řád Jiřího Jana Buquoye". Mohly jsme si ale projít celou galerii, a tak jsme pro formu koukly i na stálou expozici gotického umění, která byla malinko jinak naaranžovaná, což bylo fajn. Potom následovala výstava související s rodem Buquoyů, která mě velice mile překvapila. Nikde jsem na ni neviděla žádné plakáty ani billboardy, ale stála opravdu za to. Na jejím začátku byly promítány podobizny nejvýznačnějších příslušníků Buquoyského rodu (bylo trochu zvláštní vidět na výstavě obrazů i portréty čistě promítané :o), včetně základních informací z jejich života a celkově informací týkajících se tohoto šlechtického rodu. A pak následovala už samotná výstava sestávající z barevných i černobílých kreseb buquoyských sídel (např. hradu Rožmberk, Nových hradů nebo Červeného hrádku, který jsem ještě neměla tu čest navštívit, ale třeba i z Tereziina údolí, anglického parku s vodopádem a tak), krajinek a zejména interiérů jejich zámků, které byly opravdu krásné a provedené do neskutečných detailů (navíc ani samotné kresby nebyly bůhvíjak veliké a i přesto na nich byly vidět i ty nejmenší ornamenty a linie). Co mě ale překvapilo nejvíc, byl fakt, že tyto kresby měli na svědomí přímo samotní členové rodu Buquoyů, ne že si jen nechali nakreslit svoje sídla či plány pro případné rekonstrukce a předělávky interiéru. I když samozřejmě chápu, že zejména v 19. století bylo kreslení oblíbenou kratochvílí šlechty a urozených dam, nikdy by mě nenapadlo, že byli někteří tak talentovaní :o). Jinak autorem většiny vystavovaných kreseb byl právě Jiří Jan Buquoy (1814 – 1882), jehož jméno bylo uvedeno v podtitulu výstavy, ale evidentně kreslila i jeho matka Marie Gabriela Buquoyová a strýc Ludvík Arnošt Buquoy. Obrázky se mi líbily natolik, že bych si řadu z nich dovedla představit u sebe doma v obýváku, neb se na ně příjemně koukalo a dýchala z nich taková pohodově letní atmosféra (asi že byly všechny kresby tak hezky prosvětlené :o).
Když jsme se dostatečně pokochaly (tedy zejména já) díly Buquoyů, čekala nás v hlavním sále zámecké jízdárny ona deklarovaná výstava ruského umění, která nakonec taky nebyla vůbec špatná. Překvapivě tam ale nebyla drtivá většina děl právě od zmiňovaného Ilji Repina tak, jak jsem očekávala, ale obrazy od nejrůznějších ruských malířů z nejrůznějších období, zkrátka taková všehochuť – našli se tam romantisté, realisté i impresionisté a dokonce i jeden či dva obrazy připomínající mi svým stylem postav obrázky Adolfa Borna. Hodně se mi líbily krajinky, ať už ty mořské od Ivana Konstantinoviče Aivazovského (jedno jeho noční moře s pláží bylo až hypnoticky poklidné :o), tak i všechny ty lesní scenérie Ivana Ivanoviče Šiškina (jeho jméno se ve vztahu k jeho obrazům pamatovalo samo :o), které vypadaly spíš jako fotografie než jako obrazy (konkrétně šlo o Les s potokem, 1886, a Jitro v lese, 1888). Každopádně ty idylické a prosluněné lesy, tolik podobné našim českým, bych si taky dovedla představit u sebe na zdi (ta moře už tak ne, protože přeci jen při dlouhodobém koukání vypadaly trochu zlověstně :o). Pěkné byly ale i obrazy s koňmi – Ruská trojka v zimní krajině a tak – od Sverčkova a dalších. Výstava zahrnovala také několik portrétů, například Hrbáče od Repina, který se mi líbil daleko víc než jeho billboardoví Záporožci píší dopis tureckému sultánovi. Krásný byl také jeden impresionistický obraz Svačina od Bogdanova-Bělskijho (líbilo se mi, jak se snažil zachytit slunce probleskující na prostřený stůl a rodinu sedící kolem něj skrz listy stromů nad jejich hlavami). K mému velkému překvapení jsme taky zjistily, že na výstavě je možné fotografovat (samozřejmě bez blesku), čehož jsem bez váhání okamžitě využila :o)
Výstavu, resp. výstavy, jsme si opravdu užily a všechny jsme odcházely spokojené. A protože odpoledne bylo ještě mladé a venku svítilo sluníčko, zašly jsme si cestou domů na kafíčko do restaurace u čtyřhvězdičkového hotelu Štekl, kam jsem se chtěla jít podívat už hrozně dlouho, a poseděly jsme na venkovní předzahrádce. Obsluha sice mohla být znatelně rychlejší a ochotnější (asi jsme se měly raději tvářit jako německé turistky) a kafe nebylo nic extra, takové standartní latté za nestandartních 65,- Kč :o(, ale posezení na venkovní terásce s posledními slunečními paprsky babího léta bylo moc příjemné, hezky jsme si pohověly, probraly jsme své dojmy z výstav i další témata a pak se vydaly líným krokem zpět na autobus domů.
