Beseda se spisovatelem Františkem Niedlem

Když jsem tu nedávno psala o tom, že jsem dočetla už druhou historickou trilogii od českého spisovatele Františka Niedla, přišel myslím čas podělit se s vámi také o zážitky z našeho osobního setkání :o). V roce 2014 jsem totiž měla tu čest pana spisovatele na vlastní oči vidět a dokonce s ním i prohodit pár slov. To bylo tak...

Jednoho dne jsem se na webových stránkách naší městské knihovny dočetla, že plánují besedu se spisovatelem Františkem Niedlem, a řekla jsem si, že bych u toho chtěla být, protože jsem v té době už měla přečtené minimálně dva díly z jeho Tasovké série a byla jsem z nich tak nadšená, že jsem si prostě nechtěla nechat ujít příležitost setkat se s jejich autorem (to je výhoda knih od českých spisovatelů :o), třebaže to bylo na pobočce knihovny zapadlé kdesi na periferii našeho města, kam jsem za svůj život zavítala snad celkem třikrát (včetně oné besedy) a kam jezdí autobus dvakrát do hodiny. Středa 8. října 2014 tak byla poměrně náročná i na time management, protože jsem po besedě ještě měla lístky na koncert Jihočeské filharmonie od sedmi večer, kam jsem teda nakonec dorazila s asi desetiminutovým zpožděním, ale co už :o)

Pro jistotu jsem si ještě v předstihu mailem ověřila, jak dlouho bude asi beseda trvat a jestli bude možné, aby mi autor podepsal knihy (říkala jsem si, že když už se budu trmácet takovou dálku, chci z toho mít alespoň něco na památku), načež mi odpověděli docela vtipně, že jestli to budou moje vlastní knihy, tak není problém, protože oni jsou knihovna a knihy jen půjčují :o). Nicméně musím přiznat, že jsem z osobního setkání s Františkem Niedlem měla i svým způsobem trochu strach, protože jeho knížky se mi zatím hodně líbily a říkala jsem si, že jestli se jejich autor ukáže jako nesympatický blb, možná mi to zkazí celkový dojem i z nich... A o nervy byla poměrně i cesta tam, protože v centru města byla hrozná dopravní zácpa, takže se autobus šinul sotva krokem a já si blahořečila za svoji prozřetelnost, že jsem se rozhodla vyrazit dřívějším spojem (chtěla jsem mít dostatek času, kdybych musela pobočku knihovny hledat, kdybych zabloudila a tak), takže jsem nakonec stíhala začátek besedy tak akorát (s mapkou v ruce jsem totiž trefila hned napoprvé, když teda nepočítám to, že jsem nejdřív trochu moc brzo odbočila z hlavní ulice a skončila ve dvoře nějaké firmy :o).

Beseda jako taková se ukázala být poměrně rodinnou záležitostí (hodně z přítomných se vzájemně znalo) a věkově jsem tam byla rozhodně nejmladší (až na dvě malé děti jedné z přítomných dam). Dokonce některé z čtenářek připravily občerstvení a napekly buchty, takže jsem si tam připadala doslova jako bílá vrána (navíc v elegantních černých pouzdrovkách, abych pak jen přejela na zmiňovaný koncert, ale tak aspoň jsem se mohla tvářit jako šik tajemná dáma :o). Každopádně pan spisovatel Niedl se ukázal být hrozný sympaťák – neformální, usměvavý a strašně ukecaný :o). Hned v úvodu nám všem rozdal záložky od nakladatelství MOBA (neboli Moravská Bastei, dceřinka velkého německého nakladatelství), u kterého je, protože knížky už prý teď nemají takové ty šňůrky a někteří čtenáři to stejně jako on zakládají vším možným nebo ohýbají rohy (a u toho se tak hezky ušklíbl, takže to evidentně nemá rád stejně jako já :o). Pak nám povídal o tom, jak začal psát, o jednotlivých svých knihách a že vlastně píše ve třech žánrech – historické romány (u nich vtipkoval, že už má z toho středověku artrózu :o), válečné romány a detektivní thrillery, což prý vydavatelé ani čtenáři nemají moc rádi, protože si ho pak nemůžou zaškatulkovat (mně to naopak přijde obdivuhodné), ale že on tímhle způsobem odpočívá, aby ho to psaní nezačalo nudit, proto přebíhá od válečné vřavy hlouběji do historie a naopak :o).

Je to takový ten člověk s neuvěřitelnou životní moudrostí, přičemž evidentně žije svůj život naplno – v devadesátých letech prý měl cestovní kancelář, má rád jachty, cestování, jezdí na koni a doma má dobrmanku ("Bude to asi nejfotografovanější pes u nás, protože jakmile se u nás objeví novináři a mám se fotit do článku do novin, okamžitě ji mám u sebe a nehne se ani na krok." :o), takže vlastně píše o tom, co zná a co má rád. Mimochodem to, že má rád zvířata a nejspíš jezdí nebo v minulosti jezdil na koni, je znát i z jeho knih, z toho, jak psal o Tasovu koni Flaviovi nebo o vlčici Šedé (taky to byla jedna z mých případných otázek, jestli jezdí na koni :o). A moc se mi líbilo, jak mluvil o svých knižních postavách – že je takový ten typ člověka, co má "svůj" okruh lidí a nerad se dostává za něj, a že to tak má i se svými postavami, že když začíná psát, musí se s nimi nejdřív zvolna seznámit a potom, když už s nimi stráví tři romány, tak se s nimi samo sebou nechce loučit. Že prý mu kamarádi i čtenáři říkají, že dává těm svým hrdinům pěkně zabrat (a že občas působí až jako takoví supermani, což se teda zrovna mě osobně hrozně líbí, protože prostě hrdina má být hrdina a musí být něčím výjimečný), ale on že to má tak, že ať už dává svým hrdinům zabrat sebevíc, nikdy je ještě nenechal umřít, že můžou mít stěží hmatatelný puls, ale nakonec přežijí, protože to by přece kamarádovi nemohl udělat :o)

Co se vzhledu týče, vypadá František Niedl trochu jako Karel Vágner – má totiž taky takový ten účes s  delšími prošedivělými vlasy a knír – a mluveným projevem mi trochu připomínal Josefa Fouska :o). Je to prý místní rodák (narodil se přímo v Suchém Vrbném, proto byla beseda na téhle pobočce knihovny), už má i vnoučata (pět kusů; a své vnuky prý vodí po Suchém Vrbném a okolí, protože to tam má rád), ale knížky pro děti si prý zatím psát netroufá, že už má i tak dost široký rozptyl. Moc rád a hodně čte, všude s sebou nosí nějakou knihu a uvažoval prý i o elektronické čtečce, zvlášť na cesty, až se mu prý podaří praktikovat model německých důchodců, kteří se v lednu sbalí a odjedou na tři měsíce do Karibiku, kde žijí za náklady, co by dali na topení doma :o). Taky nám vyprávěl příhodu o tom, jak mu nějaká kritička našla v knize historickou nepřesnost, a že on se samozřejmě snaží dělat všechny možné průzkumy a rešerše, ale že se to prostě někdy i přes veškerou snahu stane a že ho to mrzí dodnes, ale že to je právě problém s psaným textem, že slovo může vzít člověk zpátky, ale co je psáno, to je dáno. Líbil se mi jeho přístup, že si na nic nehraje, je prostě jen člověk a ten občas chybuje, nedělá z toho žádnou aféru, ani se s kritičkou nedohaduje, prostě uzná svůj omyl a ještě je mu to upřímně líto :o). Stejně tak se mi líbilo, jak nám na rovinu říkal, že když se kritikům nějaká kniha líbila, dával si pak s jejím pokračováním hodně na čas, protože to nechtěl pokazit.

Je prý "sova", takže píše nejčastěji od desíti večer klidně do dvou do rána, na druhou stranu pak má problém, když ho chtějí na rozhovor do televize třeba na osmou ráno, protože to je na něj moc brzo :o). Jinak mě překvapilo, že se u nás za velký náklad považuje, když kniha vyjde v 5000 výtisků, protože mi to přijde hrozně málo, i když je pravda, že se u nás obecně moc nečte, a když, tak se propagují hlavně zaručené zahraniční bestsellery :o(. Právě tehdy na besedě jsem se taky dozvěděla, že pan Niedl píše čtvrté pokračování Tasových dobrodružství (čímž mi samozřejmě udělal obrovskou radost) a že ho musí dopsat do konce roku (od loňského dubna už ho mám v knihovně :o).

A jak už jsem říkala v úvodu, po skončení besedy jsem si od něho nechala podepsat všechny své knihy (tehdy celkem šest – tři díly Tasovské série a k tomu trilogii platnéřskou). Při té příležitosti přišla řeč i na nově udělané obálky Tasovské trilogie, které mi říkal, že se mu líbí víc, než ty staré (mně se taky moc líbí), že si s nimi tentokrát v nakladatelství pěkně vyhráli, a přestože ho trochu udivilo, kolik jeho knih mám (resp. spíš asi kolik jsem si jich vzala s sebou :o), neprotestoval a opravdu mi všechny podepsal (já jsem se mu při té příležitosti svěřila se zdůvodněním, že jsem začala číst Tase a tak se mi zalíbil, že jsem si prostě nemohla pomoct a koupila jsem si rovnou obě historické série :o). Zkrátka a dobře, pan František Niedl si mě získal nejen svými knihami, které, jak už jsem tu na blogu několikrát zmiňovala, podle mě můžou směle konkurovat špičkovým zahraničním historickým románům, ale i svou osobností. Je to úžasně pohodový pán, v jehož společnosti mi nakonec ta téměř dvouhodinová beseda (původně myslím měla být asi na hodinu) utekla jako nic a nepospíchat na koncert, klidně bych tam seděla a poslouchala (případně si i povídala) mnohem déle :o).