Emma Donoghue: Pokoj
27. 01 2016 | 14.59
Vzhledem k tomu, že se v kinech objevil film natočený podle téhle knihy (jen se neobtěžovali jeho název přeložit a promítají ho pod anglickým názvem "Room"), myslím, že jsem si nemohla vybrat lepší chvíli na to, abych tady konečně zveřejnila své dojmy z ní. Musím říct, že jsem se k jejímu přečtení hodně dlouho odhodlávala (určitě několik let), protože jsem čekala, že to nebude moc příjemné čtení. Ve výsledku to ale nakonec nebylo tak zlé (taková Neznámá se ukázala být mnohem horší, ale o tom až jindy), nejspíš proto, že je celá kniha vyprávěná z pohledu malého chlapce, pětiletého Jacka, který žije se svou maminkou zavřený v jakémsi zvukotěsném pokoji a nezná nic z okolního světa (maximálně tak prostřednictvím televize a z vyprávění své maminky), a to až do chvíle, kdy ho Mami přesvědčí, že musí utéct a zachránit tak sebe i ji.
"Vlezu na Křeslovi Mami na klín a nohy máme úplně zamotané. Ona je čaroděj, co se změnil na obří chobotnici, a já jsem princ JackerJack a nakonec jí uteču. Pak ještě hrajeme Lechtačku a Houpity hou a děláme na Postelové zdi křivé stíny.
Pak chci ještě Králíka Jacka, ten vždycky provede Lišákovi něco chytrého. Třeba si lehne na silnici a dělá, že je mrtvý, a lišák ho očichá a řekne: "Toho radši domů neponesu, hrozně smrdí..." Mami mě celého očichá a dělá strašné obličeje a já se snažím nesmát, aby Lišák nepoznal, že jsem vlastně živý, ale stejně se vždycky zasměju.
Písničku chci dneska legrační, tak Mami začne: "Z hrobu se vynořil první hnát –"
"Já tady nebudu déle spát –"
"Máte tu červy, jdou mi nervy –"
"Zařvala příšera do šera –"
Dám si spoustu na Posteli, ale pusa mi už spí. Mami mě odnese do Skříně, přitáhne mi Deku ke krku, ale já ji dám zase kousek dál. Jedu prsty po červeném kraji jako vláček, š-š-š-š.
Píp píp, to je Dveře. Mami vyskočí a udělá zvuk, myslím, že se bouchla do hlavy. Pevně zavře Skříň.
Vzduch, co přijde dovnitř je studený, myslím, že je to kousek Vesmíru, krásně voní. Dveře udělá žuch, a to znamená, že Čert je vevnitř. Už nejsem ospalý. Kleknu si a podívám se škvírami, ale vidím jen Prádelníka a Vanu a kulatého Stola.
"To vypadá dobře." Čert má dnes zvlášť hluboký hlas.
"Je to jenom zbytek narozeninového dortu," řekne Mami.
"Mělas mi připomenout, něco bych mu donesl. Kolik mu je, čtyři?"
Čekám, že mu to Mami řekne, ale mlčí, tak to zašeptám sám: "Pět."
Ale asi mě slyší, protože přijde až těsně ke Skříni a řekne "Jacku!" a zni to rozzlobeně.
Čert se zasměje, nevěděl jsem, že to taky umí. "Ono to mluví."
Proč říká ono a to, a ne on?
"Nechceš odtamtud vylézt a vyzkoušet si nové džíny?"
To neříká Mami, to říká mně. Srdce mi začne dělat buch buch buch.
"Už skoro spí," odpoví Mami.
Ne, nespím. Lituju, že jsem zašeptal "pět" tak, že mě slyšel, lituju, že jsem vůbec něco udělal.
Mami ještě mluví, moc to neslyším –
"No dobře, dobře," říká Čert. "Můžu si kousek dát?"
"Už je okoralý. Ale jestli chceš –"
"Ne, zapomeň na to, ty jsi šéf."
Mami neřekne nic.
"Já jsem jenom poslíček, vynáším smetí, pobíhám po obchodech s dětským oblečením, lezu na žebřík, abych ti odmrazil okno, k vašim službám, madam...,"
Myslím, že to, co dělá, je ironie, to když říká úplný opak a hlas má přitom takový pokroucený.
"Za to ti děkuju." Mami mluví, jako by to nebyla ona. "Je tu mnohem víc světla."
"No vidíš, ani to nebolelo."
"Promiň. Moc děkuju."
"Občas je to s tebou jako tahat zuby," řekne Čert.
"A díky za jídlo a za ty džíny."
"Není zač."
"Počkej, donesu ti talíř, uprostřed to snad ještě není tak zlé."
Je slyšet cinkání, dává mu dort. Můj dort." (str. 43-44)
Pokoj není nijak strašný, pokud jde o popisované scény jako takové, protože Jack svýma dětskýma očima nevnímá, co všechno je špatně, pro něho je to běžná realita, ale vy jako čtenář máte doslova husí kůži z toho, co je skryto mezi řádky, co je na pozadí Jackových skutečných i domnělých dobrodružství. Uvědomíte si, jaký problém pak můžou být zkažené zuby (a že se v těhotenství někdy kazí i sebepečlivějším "čističům") nebo jen obyčejná chřipka. Že s mizernou stravou a nouzí o čerstvé potraviny můžou trpět nedostatkem vitamínů nebo že pokud jejich věznitel přijde o práci, nemusí mít dost peněz na to je živit, a klidně je v té zvukotěsné boudě může nechat umřít hlady a zimou, aniž by to někdo někdy zjistil. Člověku se raději nechce ani myslet na to, jaké zrůdy se mezi námi pohybují a jak může být snadné padnout jim do spárů, a upřímně řečeno nechápu, kde Jackova máma brala sílu to všechno přežít a nezbláznit se.
Na druhou stranu mi přišlo dojemné, jak se Jackova máma snažila zajistit mu pokud možno co nejvíc normální a šťastné dětství, že mu vyráběla hračky za pomoci lepidla z mouky a vody apod., a také to, jak blízký spolu měli vztah. O to je potom možná pro Jacka těžší smířit se s nově nastoleným řádem po jejich osvobození a vstřebat všechny ty nové vjemy a informace, protože na rozdíl od své maminky, která si pamatuje svůj život před únosem (tedy mimo Pokoj), on strávil svůj dosavadní život v jisté nevědomosti (máma mu schválně některé věci neříkala, aby ho udržela v bezpečí, nebo aby se tak přinejmenším cítil), navíc ne všechny změny jsou podle Jacka k lepšímu (například fakt, že ho Mami přestane po útěku z jejich nedobrovolného vězení kojit :o). Skoro celou druhou polovinu knihy jsem si říkala, jestli se jim vůbec podaří to zvládnout, se vším se vyrovnat (hlavně teda Jackově mámě) a opravdu se vrátit k jakž takž normálnímu životu, jaký známe všichni.
"Nemusíme to dělat stejně jako dřív," řekne Mami, "můžeme dělat, co chceme."
"Já chci snídani před koupáním."
Ale šla za roh a nevidí ji, utíkám. Je v jiném malém pokoji vevnitř v tomhle, podlaha se předělala na lesklé studené bílé čtverce a taky stěny jsou celé bílé. Je tam záchod, co není Záchod, a umyvadlo dvakrát velké jako Umyvadlo a veliká neviditelná krabice, a to je určitě sprcha, jako se v ní cákají lidi v Telce. "Kde se schovává Vana?"
"Vana tu není." Máma bouchne předek krabice ze strany a otevře se to. Sundá papírové šaty a zmačká je do košíku, co je asi koš, ale nemá víko a nedělá břink. "Pojď, tenhle hnus dáme taky pryč." Tričko mi tahá za obličej, když se sundává. Zmačká ho a hodí do koše.
"Ale –"
"Je to hadr."
"Není, je to moje tričko."
"Dostaneš jiné, celou spoustu jiných." Skoro ji neslyším, protože zapnula sprchu, hrozně bouchá. "Tak pojď dovnitř."
"To neumím."
"Je to moc příjemné, uvidíš." Mami čeká. "No tak dobře, já budu za chvilku hotová." Jde dovnitř a začne zavírat neviditelné dveře.
"Ne."
"Já musím, jinak by voda cákala všude kolem."
"Ne."
"Můžeš na mě koukat přes sklo. Nikam nezmizím." Zavře to bum, už ji nevidím, jenom rozmazanou, ne jako opravdovská Mami, ale nějaký duch, co dělá divné zvuky.
Praštím to. Nemůžu na to přijít, pak přijdu a otevřu.
"Jacku –"
"Nechci ty vevnitř a já venku."
"Tak pojď sem."
Brečím.
Mami mi otře obličej rukou, rozmaže slzy. "Promiň," řekne, "promiň, asi jsem na tebe moc rychlá." Obejme mě a zamáčí mě po celém mně. "Už není proč brečet."
Když jsem byl miminko, tak jsem brečel, jenom když jsem měl proč. Ale Mami ve sprše, a když mě zavře na špatné straně, to je proč." (str. 180-181)
Co se filmu týče, ten jsem ještě neviděla a do kina na něj nejspíš nevyrazím, ale až bude dostupný, doma se na něj docela ráda kouknu, protože jsem zvědavá, jak ten Jackův niterný příběh převedou na filmové plátno a minimálně podle fotek tipuju, že bude o poznání temnější než knižní předloha (to korkové obložení Pokoje totiž vypadá fakt hnusně :o(.
